Přes víkend jsem toho měl docela dost. Musel jsem se učit na písemky, kterých bylo jak nasráno, a trénovat na turnaj. Chtěl jsem mít dobré známky, jak kvůli sobě, tak kvůli němu. Aby viděl, že to se mnou nebyla jenom ztráta času. Někdy jsem toho měl plné zuby, u mě je dost neobvyklí se učit celý víkend. Ale zvládnu to!! Já si věřím!

,,Sakra, co jsem si myslel," šeptl jsem ve chvíli, co rozdali písemku z matematiky. Jako kdybych se učil zbytečně, všechno mi v tu chvíli vypadlo z hlavy. To se snad nedokážu učit sám?!

Musel jsem si nějak zpříjemnit den, tak jsem se vydal k jeho škole. Tentokrát jsem nečekal někde za rohem, opřel jsem se o plot školy a doufal, že mu to nebude trvat dlouho. Ruce jsem strčil do kapes a kopl do každého kamínku, který byl poblíž. Konečně zazvonilo a já se ho snažil rozpoznat z vycházejícího davu. Bohužel, jsem postřehl jenom své bývalé spolužáky. Do hajzlu. Nemohli si mě nevšimnout.

,,Koho to tu máme? Že by náš slavný Zuko? Slyšel jsem, že tě nevzali do basketbalového družstva ani v tvé nové škole.. Dalo se to čekat," smáli se dost hlasitě a já si jenom odfrkl. ,,Doufám, že budu u toho až vás porazíme. Vaše propadlé ksichty závistí budu chtít vidět."

Všichni zmlkli a bylo vidět, že by mi ten můj nejradši rozbili. Dnes jsem zrovna neměl nejlepší náladu, jenom bych to uvítal.

,,Co se to tady děje?" zeptala se má sestra, když nás viděla. Povzdechl jsem si. Docela jsem se na to těšil. Všiml jsem si že už nikdo další nevychází.

,,Kde je Hikaru?"

,,Uvnitř, vybavuje se s Rin."

Vyběhl jsem dovnitř a snažil se ho najít. Zahlédl jsem ho v jedné třídě. Stál u tabule, v ruce držel houbu a před ním stálo asi 5 lidí. Mezi nimi byla jenom jedna holka, asi ta Rin. Musel jsem přiznat, že byla docela hezká. Bledá pleť, tmavé vlasy a štíhlá postava. Kluci nevypadali že by byli nějaký sportovci ale nemá se podceňovat.

,,Promiň ale já je nemám. Nestíhal jsem to udělat," řekl tiše a nepodíval se ani na jednoho z nich.

,,Mě to vůbec nezajímá. Řekla jsem ti, že to chci mít do dneška. Jak asi teď vypadám? Když mi odporuje i někdo, jako jsi ty," nezněla moc přátelsky. Měla štěstí že na něj neřve, jinak bych tam hned vběhl. Takhle jsem chtěl slyšet, o co se jedná.

,,Moc se omlouvám, ale momentálně nemám čas vám dělat úkoly. Mám i jiné povinnosti.." mluvil hodně tiše, stěží jsem ho slyšel.

,,Co mi je do tvých povinností?! S tím za mnou nechoď!" rozhorlila se ale pak tiše vydechla. ,,No.. nedá se nic dělat, vybral sis sám," podívala se na ostatních a nepatrně kývla hlavou. Sedla si na lavici a sundala gumičku z vlasů. Začala pohupovat s nohy do nějakého rytmu.

Začal jsem se obávat. Hikaru se o tu tabuli skoro opíral a napjatě čekal... To si dělá srandu?! Rychle jsem otevřel dveře, ve mně to pěnilo. To myslí vážně?! Dveře se s hlasitým bouchnutím zavřeli. Všichni se s leknutím otočili mým směrem.

,,Co tady děláš? Zmiz!" štěkla na mě a já se pořádně nadechl. Ta má teda vychování.

,,Kazuko-san.." oslovil mě Hikaru překvapeně.

,,Nechápu co se tady děje, ale opovážíte se ho jenom dotknout.."

,,Tak co?" dorážela drze a já měl sto chutí ji něco udělat.

,,To nechceš vědět, tak ho pusťte, jinak za nic neručím," řekl jsem ledově klidně ale uvnitř jsem se jenom třásl. Chtěl jsem někoho praštit. Došel jsem k nim a nespustil z nich pohled. Chytil jsem Hikaru za zápěstí a odtáhl ho od nich. Ze země jsem mu vzal tašku a nikdo se ani nepohnul. Rin ale vypadala docela naštvaně.

,,Myslíš si snad, že ho ochráníš?" zeptala se docela klidně, a já pokrčil rameny. Popostrčil jsem ho ke dveřím a ani se neohlédl. ,,To si piš."

Na chodbě jsem naštvaně vydechl. ,,Tohle už je šikana, jestli sis neuvědomil."

Ségra mi o tom už říkala. Chtěla abych ho změnil, protože si na něj hodně lidí dovoluje. Nedivím se, taky bych si asi dovoloval.

,,Nejsou tak hrozní.." šeptl a pořád se díval do země. Toho kluka by někdo potřeboval profackovat. Vyšli jsme ven a postřehl jsem, že všichni stojí venku. Já věděl že to tak nenechají.

Rin se jenom pousmála. ,,Dneska se nám zrovna nechce domů v takové náladě.."

Hikaru mě popotáhl za tričko. ,,Kazuko-san, pojďme jinou cestou, nech to být," žadonil ale já mu podal jeho tašku. Taky jsem si chtěl vybít vztek.

Vykročil jsem jako první a dva z nich přistoupili ke mně. Dlouho jsem neotálel a vrazil jednomu z nich přes tlamu. Nečekal to, skoro nabral ostatních. Od toho druhého jsem dostal ránu do břicha. Zasýpal jsem od bolestí ale musel jsem se rychle vzpamatovat. Slyšel jsem, jak Hikaru prosí, ať toho necháme, ale já to nechtěl jenom tak nechat. Nikdo mu nebude ubližovat.

Přidali se i ti zbyli dva, asi je to nebavilo se jenom dívat. Dali mi dost ran ale já jimi taky nešetřil. Jednoho jsem poslal k zemi ale druhý mě chytil zezadu. Musel jsem rychle jednat, jinak bych skončil. Dupl jsem mu celou váhou na nohu a vrazil mu loket do břicha. Ta přesila byla znát, ale nevyrovnali se mému vzteku. Měl jsem hlavně štěstí, že to nebyli žádný sportovci.

Ale už jsem nemohl. Každý to asi vycítil. Hikaru něco domlouval Rin a ta se k nám nakonec otočila. To už jsem byl na zemi a jenom si kryl hlavu.

,,Nechte ho už, jdeme," rozhodla a vykročila napřed. Jeden z nich si ještě ale kopl. Zalapal jsem po dechu a chytil se za bolavé místo. ,,Vy padavky," zasýpal jsem a bylo vidět že by mi ještě naložili.

Cítil jsem jak mě ze země zvedá Hikaru. ,,Proč si to udělal?" zeptal se tiše a snažil se mě opatrně podpírat.

,,Nikdo ti nebude ubližovat," šeptl jsem a on o něco zrychlil. Bylo trochu obtížné s ním držet krok.

,,Máš doma rodiče?"

,,Ne, jsou v práci," otevřel mi dveře a nasměroval do pokoje. Sedl jsem si na jeho postel a rozhlédnul se. Neměl tu žádné plakáty, fotky přátel, nic osobního. Jediné, co tady dominovalo, byli dlouhé police s knihami. Hikaru mi přinesl sklenici vody a lékárnička.

,,Máš to tady docela útulný," nadhodil jsem a on se podíval jinam. Otevřel lékárničku a poručil mi, ať si svleču tričko. Neuniklo mi, že se podíval, když jsem si ho opatrně přetahoval přes hlavu. Jenom jsem se pousmál.

,,Chceš si sáhnout?" pohledem jsem naznačil břicho, kde se mi rýsovalo pár těch svalů. Rychle zrudl a dost nemotorně vzal pár obvazů. Snažil jsem se nesmát. Bolelo mě celé tělo ale nechtěl jsem to dát najevo.

Zatímco mě ošetřoval, jsem si ho prohlížel. Vypadal dost napjatě, až moc se soustředil na práci.

,,Hikaru, proč jim tolik pomáháš?" zeptal jsem se po chvíli. Vůbec jsem ho nechápal.

Ani se na mě nepodíval. ,,Rád pomáhám lidem," to byla jeho odpověď. Tak prosté, ale hloupé.

,,Kdybych tě neznal, řekl bych že si masochista."

,,Možná jsem," odpověděl tiše a já se jenom zarazil. Nevím proč, ale představil jsem si ho, jak by asi vypadal, kdybych ho měl v plné moci.. Sakra, to byla dost živá představa. Zatřepal jsem hlavou a zakázal si na něco takového myslet. Je to kluk, tak se vzpamatuj!! Nejsi žádná buzna! Ale v hloubi duše jsem si tím nebyl zas tak jistý.

Do prdele.