Měl jsem špatný pocit. Rin byla ta poslední, kterou bych tady čekal. Na klid mi nepřidalo ani ty jejich pohledy směřující na mou osobu.

Vzal jsem láhev a šel si ji naplnit na záchodech. Hrudník se mi rychle zvedal a klesal, a i když nám to všichni zakazují, strčil jsem celou hlavu pod ledově tekoucí vodou. Musím být na hřišti ve střehu, vůbec jim nevěřím.

Vrátil jsem se na hřiště a neslyšel ani své vlastní kroky. Přihlížející skadovali ukázkově, až jsem se pousmál, naše škola měla očividně více fanoušků.

Trenér usoudil že jsou zrovna slova zbytečná, a tak nás poslal hrát. Ruce se mi mírně trásly, byl jsem už vyčerpaný z minulého zápasu. Nechci s nimi prohrát. Jsem tak unavený. Chci domů. Chci si lehnout. S Hikarem.

Hra začala a já si uvědomoval zpomalých reflexů. Všichni jsme byli nějak přešlí. Ale díky těm tvrdým treninkům jsem neztrácel bojového ducha.

„No tak kluci, zničíme je!“ povzbudivě jsem křikl a schytal přihrávku. Svráštil jsem obočí a rychle zhodnotil stav. Pochyby jsem zahnal a dal na své instinkty. Nesnažil jsem se bezhlavě přebít na druhou stranu ale abych své reflexy nezpomaloval, je třeba hlavně vypnout a nic neřešit. Kašlal jsem na protihráče, na jejich výhružky, ale také na své spoluhráče. Když už mám míč, měl bych ze sebe vydat to nejlepší. Nejde o sólování, jenom si rád hraju.

V prvním poločase to bylo nerozhodně. Když už jsme skórovali, museli to dohnat. Také jsme nemohli být pozadu. Jediný rozdíl byl v tom, že my jsme na lavičce spíš leželi než seděli.

„Jakej ďáblův syn tvořil zápas?!“

„To byla určitě nějaká ženská.“

„Tvoje máma.“

„Kdo to řekl?!“

Zadýchaně ze mě vyšlo něco podobajícího se smíchu. Vodu jsem jenom hltal a nestíhal utírat pot. Zítra budu mrtvý.

Držet s nimi krok bylo obtížné ale povzbuzování nešich přátel mě dokázalo nakopnout. Zbývalo posledních 5 minut. Pro nás smůla že zrovna měli míč. Ale ještě není ztraceno.

Rozběhl jsem se k protihráči a snažil se vyvolat nátlak, nakonec vážně zastavil a musel přihrát. Abych míč zpomalil a změnil směr, musel jsem se ho dotknout. Zahlédl jsem úsměv ale než zareagoval, schválně ho namířil proti mé ruce. Tu rychlost jsem nečekal, neměl jsem šanci s ní ani pohnout. Za mými zády se objevila další svině a ujala se vedení. Naštvaně jsem sykl a rozběhl se za ním. Při pohledu na náš koš jsem pocítil větší zůřivost. Nesmím mu dovolit střílet.

Zabránil jsem mu ve výhledu a doufal, že to bude stačit. Nakonec na mě neměl nervy a zbavil se míče. Co jsem se uvolnil, pocítil jsem menší tlak na ruce. Rychle jsem na ni pohlédl a zjistil, že prostředníček nemůžu narovnat. V tu chvíli mi ta bolest prostoupila do celé ruky a já ji silně sevřel levou rukoou. Nedávno jsem si narazil na té samé ruce i prsteníček.

„Kruci!“

Zbystřil jsem v okamžiku, kdy padl koš. Vydechl jsem a ruce nechal volně klesnout podél těla. Pohled mi padl na kamarády, přes rozvášněný dav nemělo cenu něco říkat. Na mé tváři se objevilo mírné pousmání. Snažili jsme se.

U podání ruk jsem se tvářil netečně, i když to ve mně vřelo. Jejich vítěžné úšklebky bych nejradši rozšlápl na podlaze jako ničemného brouka.

Po předání cen, kdy za 3. místo zněl potlesk větší než u 2., jsme se odebrali do šatny. Nikdo ani nepromluvil, žádné srandíčky, jenom mrtvé ticho. Seděli jsme na lavičkách a ani se nepohli. Nevěděl jsem ani já co říct, medaile se mi ve vzduchu pohupovala a já ji pohledem hypnotizoval. Chci domů.

„Zapijem to?“ ozval se Hiroki a pevně sevřel ručník přehozený přes krk.

Pousmál jsem se. „Tak večer.“

Musím se odreagovat. Vlastně všichni z nás.

 

Před vchodem školy na mě pekvapivě čekal. Záda měl mírně shrbená a pohled upřeně upíral na vykachličkovanou zem. Schylovalo se k létu a jemný vánek čechral Hikarovy jemné vlasy. Všiml jsem si menších pohyb nohou, když se snažil odloubávat hlínu mezi jednotlivými kachličky.Ten pohled mi přivedl klid, který jsem potřeboval.

„Snaž se je nezničit.“

S trhnutím vzhlédl a nervózně povytáhl koutky. „Dobrá práce.“

Ty bys mě pochválil, i kdybych seděl celý turnaj na lavičce.

„Kam bys chtěl jít?“ zeptal jsem se a sundal medaili z krku. Musel jsem levou rukou, prostředník na pravé jsem se snažil mít narovnaný.

Jeho bystrým očím nic neuniklo. „Ty jsi zraněný?!“ Uchopil mou ruku a podíval se zblízka.Vytrhl jsem se mu.

„Nic to není, chceš někam zajít?“

„K tobě domů.“

„Nečekal jsem že bys na to šel tak rychle.“

„Netahej do toho tvé úchylné choutky, musíš si to obvázat.“

Pobaveně jsem se zakřenil. „Tak mé úchylné choutky, jo? Nevím, komu se to tak moc líbilo na těch záchodech..“

„Nemluv o tom! Si to ošetří sám, jdu domů,“ byl celý rudý, přišlo mi to rozkošné. Uchopil jsem lem uniformy a vrátil na místo vedle mě.

„Neblázni, ošetříš mě?“

„Ne.“

„Bojíš se mě?“

Vzhlédl a upřeně se mi zadíval do očí. Nevím jestli nad tím doopravdy přemýšlel, nebo hledal vhodná slova na odpálkování.

„Ne,“ vydechl s zabořil pohled někam na druhou stranu.

Se škádlivým úsměvem jsem mu rozcuchal vlasy. „Bezva.“

 

Pohled na obvázanou ruku mi došlo, jak sakra budu hrát?! No nějak to vyřeším , potřebuju někde pravidelně vybíjet energii.

Hikaru se zvedl a odnesl věci na místo. Je to snad jediná věc kterou u nás dobře zná. Prohlédl jsem si jeho práci, nikdy by mě nenapadlo že se ocitnu v takové situaci. Život opravdu dokáže být nepředvídatelný. Líbí se mi kluk. Ta myšlenka je mi proti srsti, asi bych se sám sobě i hnusil, kdyby nešlo o Hikara. Vůbec nechápu v čem je tak jiný.

Vrátil se zpátky, přešel kolem a sedl si na židli. Místo vedle sebe jsem měl.

„Potřebuješ něco? Mám ti donést pití, máš hlad?“

Poplácal jsem na místo vedle sebe. „Chci, aby sis sem sedl.“

„A co budeme dělat?“ zněl mírně přiskrceně.

„Co budeš chtít.“

Pohlédl na mě s menším otazníkem a pro jistotu se ještě zeptal: „Vážně? Co budu chtít?“

Němě jsem přikývl. Kdyby bylo podle mě, už dávno jeho oblečení leží poházené kolem.

„Zahrajeme si nějakou hru?“ Nedokázal schovat úsměv, který se mu rychle usadil na tváři. Porozhlédl jsem se a přemítal, jestli vůbec nějakou mám. „Pár stolních her se tady najde.“

Nakonec se rozhodl pro šachy. Znejistěl jsem. Neumím je hrát, nanejvýš dámu.

„Víš Hikaru, šachy mi moc nejdou, nechceš radši něco jiného?“

Jeho potěšený úsměv mírně zakolísal. Nečekal jsem to, toho tak baví?

„Jasně, klidně nějakou jinou..“ Nezněl už tak natěšeně.

Ach jo. „Dobře, zahrajeme si je, ale varuju tě, se mnou to bude na dlouho..“

Jiskry v jeho očí znovu vzplanuly. Rychle ji rozložil a jako malé natěšené dítě vybíral figurky.

„Netušil jsem, že tě tak baví,“ podotkl jsem tiše a jenom ho sledoval.

„Nikdy jsem je s nikým nehrál. Šachový klub ve škole není, zrušili ho a hrát s počítačovým programem není moc velká legrace...“ poslední větu spíš zamumlal, a já už to víc nekomentoval.

 

Hráli jsme je víc jak dvě hodiny, nedalo se to ani nazvat hrou. Mé schopnosti jsou na úrovně desetiletého fagana, žádný dostačující protivník jsem pro něj nebyl. Hru bych ukončil i dřív ale výraz v jeho tváři jsem chtěl ponechat ještě o něco déle. Figurky jsem mu jenom předhazoval ale on se mě nesnažil tak rychle zničit, taky mi hodně radil, když už jsem si začal málem rvát vlasy. Jsem pěkný nervák, hra jak stvořena pro mě.

Vytáhl pak další hru, už ne tak náročnou a postřehl jsem, že už začíná být uvolněný. Tu a tam si mě i dobíral, podváděl, lhal..

„Ještě jednou pohneš tou figurkou o několik políček dál a nepřej si mě.“

Jeho hihňání se neslo po pokoji a ten smích mi přišel tak rozkošný. Chctěl bych ho slyšet se tak smát častěji.

„Můžu tě políbit?“

Vysmátý vzhlédl a až si přebral má slova, jako mávnutím proutku zvážněl a zabořil pohled k hře. Tváře pomalu nabíraly barvu a nejistě si poposedl.

Pobaveně jsem protočil oči a naklonil se přes rozehratou hru. Zvedl jsem ruku a přiměl ho se na mě podívat. Na malou chvíli jsem postřehl nejistotu ale víčka mu postupně klesala. Když už jsem ucítil jeho svěží dech a následně zatajení, nepatrně jsme se otřeli nosem. S úsměvem jsem to zopakoval a předvedl mu eskymácký polibek. Jeho tiché zahihňání způsobilo, že jsem se na něj prostě vrhl.

Prvotní zaskočení rychle překonal a nedal se zahanbit. Až moc rychle se učil, skoro přebral vedení. S tichým zavrčením se mé tělo uvedlo do pohybu, až převrhlo hru. S rukama kolem mého kruku dopadl na postel a my se dostali na pozici, po který jsem už tak dlouho toužil. Ruku jsem jemně přiložil na vypuhlé kalhoty. To, že se mu to líbí, jsem poznal podle už tak vášnivého polibku, a také nečekanou ochotou spolupracovat. Přístup k poskytnutí menší služby jsem měl najednou větší. Útočil na má ústa s takovou vervou, až mě to ještě víc vyhecovalo. Jak já ho chci! Zápasil jsem s knoflíkem u kalhot, pěkně mě štval, na tyhle věci nejsem šikovný, málem jsem mu ho vytrhl. Odpoutal rty, aby se mohl zasmát mé neschopnosti.

„Omlouvám se,“ vypravil ze sebe s menším úsměvem.

„Nějak si dovoluješ,“ poznamenal jsem s hranou vážností a to ho rozesmálo ještě víc. Jsem rád že se směje, ale teď bych prosil jeho pusinku na něco jiného. Znovu jsem spojil naše rty a snažil se mu sundat kalhoty. Když už šli i s trenkami, chytil mě za ruce a nepustil dál.

„Co se děje?“

„Nejdeme na to rychle?“

„Ty to nechceš?“

„Ne.. Jo.. Nevím!“ Ta jeho bezstarostnost byla ta tam.

„Ale no tak, Hikaru. Líbí se ti to, ne?“ Zašeptal jsem u jeho tváře a sklonil se, abych ho mohl zase rozptýlit. Jemně jsem přitiskl rty ke krku a jeho polknutí dobře zaregistroval. Zanechával jsem za sebou vlhké otisky a pomalu přecházel ke klíční kosti. Kůži měl tak jemnou a tělo útlé, zapomínal jsem, že to dělám hlavně pro jeho odreagování.

„Prosím ne..“ vydechl a ruce přiložil na mou hruď. Aby mi už tentokrát nezabráníl k pokračování, posunul jsem se níž. Rukama jsem nahmatal polostáhnuté kalhoty a sundal je už úplně. Se zajíknutím se posadil a skrčil nohy.

„Prosím.. Prosím,“ ruce držel před sebe a měl zavřené oči. Políbil jsem ho na ústa.

„Zvedni ruce,“ přikázal jsem tiše a kupodivu rychle poslechl. Košili s vestou jsem mu přetáhl přes hlavu a zatlačil zpátky na polštář.

„Neboj, nic neudělám,“ ujistil jsem ho a zaměřil se na dvě růžové svítivé body. Jednu bradavku jsem vsál a přejel po ni jazykem. Zřetelně zalapal po dechu a ruce mi obtočil kolem krku. „Kazuko-san..“ vydal ze sebe, když jsem po té druhé přejel ukazováčkem a následně hnětl. Jeho přerývané oddechování povzbuzovalo mou činnost. Až když netrpělivě pohl boky, zaměřil jsem svou ruku na jinou část těla.

Prstama jsem jemně přešel po jeho celé délce, byl to zvláštní pocit, mít v ruce jiný penis než svůj vlastní. Nepřišlo mi to ale nechutný, možná za to mohl Hikarův slastný vzdech, který se rozlehl po pokoji. Ruce zabořil do mých vlasů, a já se nadzvedl abych si mohl hrát s jeho rtíky. Víc jak ochotně mi vyšel vstříc, hladové polibky působily v mých kalhotách velké divy. Dlouhé prsty smyslně bloudily po mých vlasech, dotýkaly se mé tváři a postupně postupovaly níž po mém těle. Uchopil mé tričko, a při prudším tahu rukou, s ním škubl.

„S-Svlékni ho..“ vypravil skoro neslyšně. Pustil jsem ho, klekl si. Rychle jsem si ho přetáhl přes hlavu a pěkně si Hikara prohédl. Přerývaný dech, rozpálené tváře, narůžovělé rty, které vybízely k polibku, útlé ramínka, hladká pokožka.. K zulíbání.

Naklonil jsem se a jeho ruce se po mně hned sápaly, příjemné dotyky mi dělaly víc jak dobře. Tentokrát to byl on, kdo přitiskl horké rty na můj krk. Mým tělem přejel mráz, při jednotlivých polibcích. Vzal jsem ho za ruku a navedl na těsné kalhoty. Nejprve ucukl a zvedl hlavu. V očích se mu zračil výraz, který jsem u něj spatřil prvně, tak podmanivý, pokorný. Po rozepnutí, kdy neodtrhl pohled od mých očí, měl jsem dojem že ani nedýchá, je stáhl jak jen mu to jeho pozice dovolovala. Vsunul ruku pod trenky a jemně přešel po povrchu. Slastí jsem přivřel oči, jeho prsty mě vzrušovaly víc, než bych čekal. V hlavě se mi zračila jen jedna myšlenka.

Chci tě, Hikaru.