,,Kam dnes vůbec jdeme?"

,,To nech na mě."

Ahoj Hikaru, co děláš v sobotu?

Překvapila mě SMS, chvíli po tom, co jsem dorazil z doučování. Hned jsem mu odpověděl, byl jsem rád že se uvidíme dřív, než na dalším doučování.

Odpočítával jsem dny. Hodiny se jenom vlekly, před spaním jsem si představoval jak ten den strávíme a i když jsem to všechno vždy zakončil myšlenkou, jaké mám štěstí že jsme přátelé, mé představy vypadaly trochu jinak.

Konečně nadešel ten den. Snažil jsem se vypadat dobře. Šlo to celkem rychle, můj šatník obsahuje převážně svetry. Byl jsem nervózní ale zároveň natěšený. Už je to doba, co jsme někam vyrazili.

Stál už na domluveném místě. Zpomalil jsem, abych  si ten pocit déle uchoval. Čeká na mě. Jenom na mě.

Jak jsem vzápětí zjistil, dnes jde o kulturní formu využití času.

,,Chtěl jsem to vidět, tak jsem si říkal, že bychom na to mohli jít do kina."

Byl jsem zvědavý o jaký film se jedná. A-V-E-N-G-E-R-S.

Tuším, nějaký akční film.

,,Ten film byl úžasný!" Byl jsem nadšený, chtěl jsem znát příběhy jednotlivců.

,,Který z nich se ti nejvíc líbil?"

Seděli jsme naproti sobě v McDonaldu. Zjistil, že jsem tenhle druh jídla nikdy nejedl. Byl jsem skeptický ale opravdu mi to chutnalo.

,,Iron-man mi přišel jako zajímavý charakter," trochu jsem se při odpovědi ošíval.

,,Jo, ten je super. Kdyby jsi chtěl, můžeme ještě něco podniknout."

Zdráhavě jsem přikývl a vzal si kelímek s colou. Tiše jsme dojídali a vypadalo to, že nad něčím dumá.

Procházka parkem byla příjemná ale z nějakého důvodu jsem měl pořád pocit, že ho něco trápí. V dálce jsem postřehl pálkařskou klec a přišlo mi to jako skvělý nápad.

,,Nechceš si zahrát?"

Ta otázka ho snad ohromila, konečně mě začal brát na vědomí. ,,Ty si chceš zahrát?"

,,Pokud nechceš, tak..."

,,Ne, je to dobrý nápad, pojďme."

Dnešek je den, kdy poznávám nové věci ale chci, aby se hlavně bavil Kazuko-san.

Nejdřív jsem ho jenom sledoval, jeho postoj, ruce pevně svírající pálku, upřený pohled na ten stroj..

,,Tak a teď ty.""

Vytrhl mě z přemýšlení a až teď mi došlo, že to budu muset podstoupit taky. Náhle mi to nepřišlo jako dobrý nápad. ,,Já budu jenom sledovat."

,,To ne Hikaru, šli jsme sem, protože si to chtěl zkusit a jak tě znám, další příležitost se nenaskytne."

Bude to bolet.

Netušil jsem jak to mám držet, jak stát. Všiml si že tápu a přišel mi na pomoct. ,,Pálku drž takhle, pevně, nohy víc od sebe, trochu pokrč kolena, dívej se tímhle směrem, nespouštěj z něj zrak..." Přestal jsem vnímat slova. Nechtěl jsem ale jeho přítomnost mi zabránila racionálně myslet, v hlavě jsem měl prázdno. Možná si toho také všiml, odtáhl se a přešel na druhou stranu.

Potřeboval jsem se soustředit na něco jiného. Na míč, který brzy vystřelí. Na svěží chladnější vzduch. Vystřelil. Instinktivně jsem zavřel oči a máchl pálkou. Slyšel jsem za sebou dopad míče o klec.

,,Nevadí Hikaru, vedl sis skvěle, zkus to znovu."

Zvedl jsem pálku a snažil se zaujmout stejnou pozici. Čekal jsem na míč, když se Kazuko-san znovu ozval: ,,Hikaru, měli bychom to ukončit."