Cesta domů mě obvykle netrvá moc dlouho, ale tentokrát jsem neměl proč spěchat. Pořád jsem to měl v hlavě. Co jsem si myslel? Že by o mě doopravdy stál? Cítím se hloupě. Zvedl jsem ruku a přešel si po tváři. O co jsem se vlastně snažil? Co jsem po něm vůbec chtěl? Pusu? Vztah? Vždyť je to absolutní! Nemohli bychom spolu být. Co by na to ostatní řekli? V hlavě se mi rojily různé otázky ale ani na jednu z nich jsem nedokázal odpovědět.

Bylo mi strašně trapně. Co když to ani udělat nechtěl? Možná to vážně bylo čistě kamarádský obejmutí. Co já o tom vím, vždyť jsem do teď neměl žádný kamarády, hned si domýšlím. Je populární jak u holek, tak u kluků. Jak já ho můžu zajímat?

Zpomalil jsem krok a nakonec se zastavil. A co já? Stojím o něco víc? Je možné že by mi i obyčený polibek mohl přijít odporný. Představa jak mi v puse klouže cizí, slizký a nezkrotný jazyk, to nemluvě o slinách, měl jsem chuť se otřást. Pořád nechápu co na tom lidé mají. Přijde mi to nehygienické. Radši jsem na to přestal myslet. Stejně nic nevymyslím.

Po pár minutách jsem stál před vchodem. Náš dům je o mnoho menší než Kazukov-san. Náš není ani tak moderní, omýtka v některých částech opadá. . Neříkám že mi to vadí, doma je doma.

Vešel jsem do chodbičky a boty uklidil do skříně. Z kuchyně jsem si vzal sklenku vody a šoural se do pokoje. Sedl jsem si za počítač a zapl ho. Na tapetě jsem neměl žádnou polonahou modelku ale krajinu se třpitícím potokem. Miluji přírodu. Můj sen je mít domek někde uprostřed nedotčené přírody, daleko od civilizace.

Napil jsem se vody a přemýšlel jak si ukrátit čas. Zítra je neděle, to už nemíním takhle nic nedělat. Vždy tento den věnuji učení.

Napadalo mě že bych se na něco mohl podívat. Hned mi na mysl padl Naruto. Pousmál jsem se a zadal tu samou stránku jako Kazuko-san. Náhle jsem ustal ve své práci a silně si vzpomněl na ty chvíle s tím podivným člověkem. Popravdě, s ním si připadám jako někdo úplně jiný.

Zatřepal jsem hlavou. Vzmuž se! Rychle jsem pustil jeden z dílů a plně se mu věnoval.

V polovině druhého dílů mi mobil oznámil příchozí zprávu. Nějakou dobu jsem to nechal tak, mohl za to strach. Nakonec jsem ho vzal a rozklikl. Tušil jsem že je od něho.

Ahoj Hikaru, doufám že tě neruším, chtěl jsem se zeptat jestli to zítřejší doučování platí. Popřemýšlel jsem. Bylo by rozumné ho zítra vidět? Polkl jsem a odepsal že dorazím kolem třetí hodiny. Chci ho vidět, tady rozum nemá žádnou váhu. S povzdechem jsem ho odložil na stůl. Je mi jasné že toho budu možná litovat.

 

„Kvadratická funkce, nazývá se každá funkce ve tvaru y = ax2+bx+c. X patří do reálných čísel a současně i a,b,c; a se nesmí rovnat nule. Pokud si to rozebereme, ax2 je kvadratický člen, bx lineární člen a c absolutní člen. V této funkci počítáme diskriminant, značí se velkým písmenem D. Vzoreček pro diskriminant je D = b2- 4ac. Pokud je výsledek kladný, neznámá má dvě řešení, pokud je výsledek záporný, nemá žádné řešení a je-li výsledek 0, má jedno řešení,“ podíval jsem se na něj jestli to zatím chápe. Stál jsem vedle něho s menším odstupem a snažil se mu vysvětlit základ. Zaraženě sledoval papír a otevřel ústa k vyjádření se, ale nic z něho nevyšlo.

Pomalu jsem vydechl a přistoupil blíž. Ucítil jsem jeho vůni intenzivněji než normálně a rychle se stáhl. Nevím jakou voňavku používá ale úplně mě zbavuje myšlení. Snažil jsem se soustředit. Vzal jsem tužku a začal od začátku. Pomaleji a radši použil příklad.

Nakonec jsem mu zadal pár příkladů, abych věděl do jaké hloubky to pochopil a začal jsem se věnovat své vlastní práci. Seděl jsem na jeho posteli ale tentokrát se mi do mysli vkrádaly nesmyslné a pošetilé představy. Odložil jsem tužku a přesunul ruku na přikrývku. Mé myšlnky byly jako údery od soupeře, rychle a nemilosrdně vítězily nad mou osobnost.

Těžce jsem vydechl. Představil jsem si Kazuka-san jak se ke mně blíží a jednom jediným pohledem mě přinutí udělat něco hříšného ale hodně špatného..

„Hikaru?“ Zvýšil hlas a já se probral z tranzu. Srdce mi bilo jak o závod a v hlavě jsem měl úplné prázdno. Šokovaně jsem zvedl pohled na člověka sedícího mi naproti s nechápavým výrazem.

Já se vzrušil.

Stačilo mi na něj jenom pomyslet.

„Jsi v pohodě?“ Odložil tužku a natočil se na mě celým tělem.

Zahanbeně jsem odvrátil tvář a cítil jak se mi kalhoty napínají k nevydržení. Nikdy bych to nepřiznal, ale já nemasturbuji. Nedívám se na žádné porno stránky. Nějakou dobu jsem se i bál jestli jsem pravý muž, podle rozhovoru mých spolužáků. Možná jsem vážně trochu zženštilý.

„Musím si odskočit, prosím omluv mě,“ víc trapně jsem se snad nikdy necítil. Chtěl jsem zmizet z povrchu zemského, a to hned. Snažil jsem se zvednout a nijak neupozorňovat na můj stud. Ale to nebylo možné.

Kazuko-san pohledem sklouzl na mé napnuté kalhoty a oči se mu nepatrně rozšířili. Zvedl pohled na mou tvář a dlouze se mi zadíval do očí.

Chci umřít.

Rukou jsem si zakryl mou přednost jako nějaká školačka a zarudlou tváří vysekl omluvu. Co si o mně pomyslí? Připadám si sám jako nadržené prase.

„Co se stalo?“ Bylo vidět jak se snaží přijít na to, kdy mu něco takového uniklo. Zavrtěl jsem záporně hlavou a rychle odvrátil tvář k jeho dveřím. Udělal jsem krok k nim a uslyšel jak se zvedl ze židle. Než jsem stačil rychle zareagovat, zatarasil mi cestu. Zvedl jsem hlavu o něco výš a střetl se s jeho neobvyklím výrazem.

Uchopil mě za paže a svíral je docela pevně. Náhle jsem měl problémy s dýcháním. Prosím, pusť mě, vysílal jsem naléhavě žádost a cítil menší paniku.

„Tentokrát mi nezdrhneš,“ zašeptal a pohledem naznačoval co má v plánu udělat. Měl jsem pocit jako by mi něco svíralo žaludek. Nepoznám ten pocit. Nikdy jsem ho nezažil. Ale chci ho poznat.

Pohled mi sklouzl na jeho ruce, pořád svírající mé paže, a s polknutím jsem přivřel oči. Jeho dech mě zašimral na vlasech a pomalu se přesouval níž. Srdce mi šlo málem vyskočit z hrudě. Neodvážil jsem se otevřít oči a jenom se snažil trochu uklidnit své nitro. Co se to se mnou děje?

Jeho rty jsem poprvé ucítil na svém nosu, byly horké a mě ovinul jeho svěží dech po zubní pastě. Trochu s nimi pohl a vtiskl mi nepatrný polibek. Těžce jsem polkl. Přišlo mi všechno tak hrozně trapné. Měl bych radši vyběhnout z téhle místnosti, z jeho blízkosti.

Jeho rty se přiblížily k těm mým a já se nepatrně zachvěl. Jemně mi po nich přejel. Přišlo mi že si něco ověřuje. Byl to neskutečný pocit. Jako bych dostal elektrickým výbojem. Jeho rty byly tak hebké až mě to překvapilo. Pořád jsem ale držel, netušil jsem co mám dělat.

Cítil jsem jak jeho stisk povolil a nepatrně je uvedl do pohybu. Jemně mi přejížděl po délce paží a pro mě bylo obtížné stát pevně na nohou.

„Pootevři,“ zamumlal na mých rtech. Zmocnila se mě panika. Nebyl jsem si jistý jestli jsem na to připravený. Co když se mi to nebude líbit?

Vzal mezi zuby můj spodní ret a jemně zatáhl. Nečekaně se mi z úst vydral slastný povzdech. Zhrozil jsem se toho co jsem slyšel. To nejsem já. V panice jsem otevřel oči a rukama se vzepřel proti němu. Na něj to mělo očividně jiný dopad.

Ruce přesunul na má bedra a přitáhl si blíž moji spodní část. Oči se mi rozšířili novým poznáním. Ta rozkoš postoupila celým mým tělem a já křečovitě sevřel jeho tričko. Když se svým rozkrokem otřel o ten můj, těžce jsem vydechl. Skoro jsem se svezl na zem. Přidržoval jsem se zatnutými prsty za jeho oblečení. Čelem jsem se pomalu opřel o jeho hruď a snažil se uklidnit své splašené srdce. Nic jiného už totiž nešlo uklidnit.

„Prosím,“ vydechl jsem ale sám nevěděl o co prosím. Aby mě už pustil nebo o to, aby to udělal ještě jednou. Vůbec jsem se v sobě nevyznal.

Ucítil jsem jeho studené prsty pod mojí bradou a přiměl mě se na něj podívat.

„Pootevři,“ rozkázal mi ještě jednou a já překvapeně zamžikal. V hlavě jsem měl úplné prázdno ale udělal co po mně chtěl. Roztřeseně, a taky s menším strachem, jsem pootevřel ústa. Nestačil jsem se ani nadechnout a on zaútočil na mé rty. Vytřeštěně jsem se díval před sebe ale nedokázal nic vnímat. Jazykem se dobyl dovnitř a obkroužil ten můj. V tu chvíli jsem ztratil svou hlavu. Přivřel jsem oči a dovolil mu ukázat mi něco nepoznaného. Tričko jsem svíral o něco pevněji a nechal si plnit ústa jeho hbitým jazykem. Nedokázal jsem v hlavě sformulovat žádnou rozumnou myšlenku. Vnímal jsem jenom jeho a svou touhu.

Netuším jak dlouho jsme tam tak stáli a na nic nemysleli. Z nášho světa nás nazpět vrátilo zaklepání na dveře. Jako by nás uštkl had, jsem od sebe odskočili. Přerývaně jsme oddechovali a dívali se jeden druhému do očí.

„Jdu dovnitř,“ oznámila jeho mamka a v ruce svírala tác s menším občerstvením. „Říkala jsem si jestli nemáte na něco chuť, když už se tak dlouho učíte,“ její úsměv zavinil, že jsem se cítil trapněji než jsem si myslel. Zavřela za sebou dveře a v pokoji nastalo strašné ticho. Jak já se cítím trapně! Na malou chvíli jsem se podíval na Kazuko-san a všiml si, že ani on se netváří moc sebevědomě. To je snad ještě horší!

„Měli bychom se raději věnovat účivu,“ dostal jsem ze sebe a zakázal si připomínat co se dělo před malou chvíli. Rychle jsem si sedl na postel a podíval se do jeho tváře. Roztržitě přikývl a trochu nemotorně si sedl na židli, zády ke mně. Do klína jsem si položil sešit a pohled zabořil na mou rozepsanou odpověď. Vůbec jsem netušil k čemu se pojí a snažil se znovu zapojit svou hlavu. Pořád jsem cítil jeho rty na svých. Moje nitro se chvělo pro pokračování té nové zkůšenosti. Silou vůle jsem se snažil soustředit. Neměl jsem potuchy jak je na tom on, ale doufal, že nemyslí na to samé co já.

Měl jsem pocit že uběhla snad věčnost než položil tužku a zvedl se ze židle. Vzal zadané příklady a podal mi je. Ani se na mě nepodíval. Měl jsem z toho špatný pocit. Výsledky měl kupodivu správné, zdá se že to pochopil.

„Tak já už půjdu, jsem rád že si to pochopil,“ zvedl jsem se a vzal si batoh ze země. Když jsem kolem něho procházel, uchopil mě za zápěstí. Zvedl jsem k němu zrak a všiml si, že sám neví jak se zachovat.

„Já.. Ti napíšu.“

 

Čekal jsem. Čekal jsem dlouho.

Povzdechl jsem si a odložil mobil aby mě nerozptyloval. Ale bylo to k ničemu. Pořád jsem to měl v hlavě. Moje tvrzení bylo nesprávné. Líbání je úžasná věc. Nevím jestli na to má vliv i člověk s kterým to provozujete, nebo jde jenom o techniku. V mém případě nechybělo ani jedno. Nepadá mě, jestli se to s holkou v něčem liší. Ale v téhle chvíli to bylo nepodstatné. Podstatné bylo, že mi ještě nenapsal. Nechci znít jako holka, ale nemůžu si pomoct. Ve škole jsem často slýchával jak se bavily o tom, komu kluk nenapsal, jak je to deprimující atd. Nikdy by mě nenapadlo že se s nimi budu ztotožňovat.

Bojím se toho jak bude reagovat. Co když to bude jiný? Možná se mi bude vyhýbat. Je pravděpodobné že se mu to nelíbilo. Co když u toho necítil to co já? Je možné že mě jenom využil k tomu, aby věděl jaké to je s klukem.

Frustrovaně jsem vzal polštář a zabořil do něj tvář. Na nic nemysli! Může to být i jinak. Vyčerpaně jsem si vzal zpátky sešit a dodělával úkol. Musím ještě udělat pro Rin. Znova mi vyhrožovala a já nechci problémy.Rád bych v klidu dostudoval a splnil si svůj sen. Najít si normální práci a koupit dům někde v přírodě. O to usiluji.

Moc jsem toho nenapsal. Jako pošetilý jsem hypnotizoval mobil a přál si, aby mi poskytl špetku naděje.

Se zívnutím jsem se usadil na židli a připravil si věci na první hodinu. Promnul jsem si oči a nejradši bych si na tu lavici lehl ale mám dost sebezáchovy to neudělat. I když po včerejšku nevím jestli nějakou sebezáchovu mám. Někdo vedle mě odsunul židli a já překvapeně zvedl hlavu. Ayame si ladně přisedla.

„Ahoj Hikaru, jsi v pořádku?“ zeptala se trochu ustaraně a já s chabým úsměvem přikývl.

„Jenom jsem moc nespal. Potřebuješ něco?“ Překvapeně zamžikala.

„Ne.. Teda, chtěla jsem se tě na něco zeptat ale také mě zajímalo jak se máš.“

„Na co ses chtěla zeptat?“

„Jde o to že má brácha ve středu ten zápas, a tak mě napadlo jestli by si nešel se mnou..?“ Nervózně se pousmála a zastrčila si za ucho pramínek vlasů. „Neber to jako rande, jenom bych chtěla mít u sebe nějakého kamaráda. Tak.. Půjdeš?“

No jo, má zápas. Nevím jestli bych tam vůbec měl chodit. Ale přece mě pozval a Ayame by šla se mnou, nemusel by to být takový problém.

„Ano půjdu. Moc rád.“

Z nášho rozhovoru nás přerušila Rin, která se drze opřela o mou lavici. „Jsem opravdu ráda že se bavíš Hikaru, doufám že ti tvá nálada zůstane. Nerada tě vidím ve špatném stavu..“ Začala a bylo mi jasné že něco naznačuje. Ayame se zamračila.

„Co chceš? Zase si nedokázala překonat svou lenost a jako správný flákáč potřebuješ od někoho úkoly?“ Ve třidě nastalo hrobové ticho. Myslím že někteří ani nedýchali.

Překvapeně jsem se na ni podíval a jsem si jistý že to ani samotná Rin nečekala.

„Jak se opovažuješ..“ Rychle jsem ji předal všechny úkoly a k nim různé poznámky, jak jsem zadané příklady vypočítal. Naštvaně mi je vytrhla z ruky ale pořád si měřila Ayame. Když vykročila ke své lavici v poslední řadě, dlouze jsem vydechl.

„Proč jsi to udělala?“ Nechápal jsem jak se ji dokázala postavit, nikdo z naší třídy se neodvážil. Rychle sklopila zrak a nervózně se zasmála.

„Nevím co to do mě vjelo.. Tak zatím,“ přesunula se na své místo.

Díval jsem se na svou lavici a samovolně se usmál. Rodina Niwa mě překvapovala čím dál víc.

 

Po škole jsem uklidil třidu a pečlivě smazal tabuli. Neměl jsem žádnou příchozí zprávu. Snažil jsem se na to nemyslet ale bylo to skoro nemožné. Usadilo se mi to v hlavě jako červ na čerstvém jablku. Vzal jsem ze země batoh a zavřel za sebou dveře. Chtěl jsem vykročit směrem ke vchodu ale uslyšel jsem nějaký hluk ve vedlejší třídě.

Nepleť se do toho! Našeptávalo mé zbabělé já ale měl jsem špatný pocit. Když jsem uslyšel další ránu a hlasité posunutí lavice, neváhal jsem. Před dveřma jsem ještě zastál a z hluboka se nadechl. Nečekal jsem čeho budu svědkem.

Ayame klečela na zemi a sípavě se nadechovala. Zřejmě dostala ránu do boku, soudě jejího postoje. Nad ní stála Rin a na lavicích seděla její banda.

„Myslíš si jak si odvážná? Takhle si aspoň zapamatuješ že není moudré si ze mě utahovat,“ pronesla ledově klidným hlasem a já ho dobře znal. To nevěští nic dobrého.

„Prosím, pusťte ji,“ slyšel jsem se promluvit. Kéž by to znělo tak vyrovnaně jak jsem doufal.

Rin se vyděšeně otočila mým směrem ale když poznala jaký hrdina to promluvil, strach z ní spadl.

„Co tady chceš? Hned vypadni, jinak si to rozmyslím,“ nevěnovala mi už ani pohled a já se podíval na Ayame. Také zvedla zrak a nepatrně přikývla. Ruce jsem zaťal v pěst.

„Řekl jsem ať ji pustíte,“ zopakoval jsem o něco hlasitěji ale vnitru jsem se celý třásl. Myslím že za to mohl strach.

Aniž by se na mě podívala, pobaveně se zasmála. „Vážně si koleduješ Hikaru..“

„Pusť-te-ji!“ Přerušil jsem ji a těžce polkl. Já dobře věděl že si koleduji.

Naštvaně se na mě otočila. „Máš poslední možnost, vypadni.“

Udělal jsem nejistý krok vpřed. Na ten druhý jsem se více soustředil a vzdorovitě zvedl hlavu. „Bez Ayame nikam nejdu.“

Její kamarádi se naplno rozesmáli a mě to znejistělo. Doopravdy zním tak směšně?

Všiml jsem si že Rin jenom pokrčila rameny a pomalu se vydala mým směrem. „Pokud ti tak moc chybí můj pozdrav, měl sis o něj říct,“ její kroky se nebezpečně přibližovaly a já si živě dokázal vybavit tu bolest.

 

„Měl jsi odejít Hikaru,“ zašeptala a pokroutila nade mnou hlavou. Rin i s její partou odešli a Ayame mi začala ošetřovat rány z dostupné lékarničky.

„To je dobrý, docela mě šetřila,“ zamumlal jsem a byl rád že ona je v pořádku. Ani jsem moc nelhal, mohl jsem dopadnout hůř. Akorát tentokrát se asi zapomněla a dost silně mě udeřila do tváře. Pod pravým okem jsem cítil že se to ještě bude vyvíjet. To bylo poprvé co to udělala. Možná kvůli tomu mě šetřila.

Pousmála se a odložila lékarničku. Při prudkém pohybu se bolestně chytila za bok a já zbystřil. „Vážně ti nic není?“

„Ne, to je v pořádku. Asi bychom už měli jít,“ opatrně si vzala batoh a já se vydal za ní.

„Doprovodím tě,“ bál jsem se o ni.

Celou cestu jsme nemluvili o ničem důležitým, mohla za to asi předešlá událost.

Zastavili jsme se před jejím domem a já se pokusil o úsměv. „Uvidíme se ve škole.“

„Počkej, nechceš jít dovnitř?“

Podíval jsem se na jeho okno a polkl. Rychle jsem odvrátil tvář a záporně zavrtěl hlavou. Dneska se na to necítím.

„Máme toho hodně, půjdu se radši učit,“ vymluvil jsem se dřív než stačila ještě něco dodat.

Chápavě přikývla. „Máš pravdu, taky se půjdu učit. Tak ahoj zítra,“ nesměle natáhla ruku k mé napuchlé straně tváře a jemně mi po ni přejela konečky prstů. Udiveně jsem pootevřel rty a ona rychle stáhla ruku a otočila se na odchod.

Cestou domů jsem se dotkl své napuchlé tváře a vzpomněl si a ten dotek. Jsem opravdu rád že mám takovou kamarádku.

 

„Hikaru, co se stalo?!“ Moje máma za mnou zavřela dveře a prohlédla si mou na pár dnů novou ozdobu.

„Jenom jsem ve škole vrazil do tabule, nevšiml jsem si ji,“ vymyslel jsem z patra a omluvně se usmál. Úlevně si oddechla.

„Měl by sis dávat větší pozor. Pojď, zrovna jsem udělala oběd.“

Po jídle jsem si vzal z mrazáku mraženou zeleninu a opatrně si ji přiložil pod oko. Vydal jsem se do pokoje a na postel vyndal účivo. Z batohu jsem také vylovil mobil a podíval se na displej. Byl jsem trochu zklamaný. Opřel jsem se o polštář a podíval se na ekonomiku.

Mám dojem že jsem se učil hodiny. Z mého rozepsaného příkladu mě vyrušilo zaklepání na dveře. Zvedl jsem zrak a odložil tužku.

„Máš návštěvu, čeká tě dole,“ oznámila mi máma se širokým úsměvem a já se zvedl z postele. Mraženou zeleninu jsem radši položil na stůl. Kdo to může být?

Zešel jsem schody a nahl se přes zábradlí abych mohl vidět na mou návštěvu. Srdce mi udělalo přemet a moje tělo málem vypovědělo službu. Co tady dělá?!

Nejistě jsem přešel ke vchodovým dveřím a s nadechnutím vzhlédl. Slušelo mu to, tak jako vždy. Džíny, černé tričko a na to rozeplá tmavě modrá kostkovaná košile. Na sucho jsem pokl. Mé pocity se mnou hodně mávaly. Rychle jsem sklopil zrak a zavřel za sebou.

„Proč jsi přišel?“

„Slyšel jsem co se stalo. Ayame mi to řekla,“ jeho hlas zněl napjatě a já více odvrátil tvář na stranu. Netušil jsem že to půjde tak rychle.

„Mně nic není, můžeš se klidně vrátit. Jsem v pořádku,“ sám jsem nepoznával svůj hlas. Snažil jsem se nic nedávat najevo ale trápilo mě to. Proč se mi neozval?

Ucítil jsem jeho ruku pod svou bradou a donutil mě zvednout obličej. Díval jsem se někam za ním. Byla už tma a moji pozornost si získala blízká lampa. Rozhodně se na něj nepodívám. Už tak mé nitro šílí.

„Předpokládám že tohle není jediné zranění,“ sundal ruku a pečlivě si mě měřil. Bylo mi to nepříjemné.

„Pokud je to všechno co jsi chtěl, tak ti přeji dobrou noc,“ rozloučil jsem se a otočil se ke dveřím. Zasunul jsem klíče do zámku ale než jsem je stihl otevřit, obrátil si mě k sobě a přirazil ke dveřím. To zabolelo.

„Co se děje?“ Zeptal se s mírným napjetím v hlase. Nevěřícně jsem se na něj podíval. To TY se ptáš mě?!

Odstrčil jsem ho od sebe a podíval se na druhou stranu. Toho utlačování jsem měl dneska dost.

„Nevím co se děje. To mi radši řekni ty.“

„Co tím myslíš?“

„Takže budeme dělat že se nic nestalo?“

„Ty myslíš..“

„Ano, myslím zrovna TOHLE. Pokud se ti to hnusilo nebo to byl jenom experiment, nemusíš se bát. Jsem ochotný na to zapomenout. Nemám zapotřebí se užírat něčím, co stejně..“ Jeho ruka prosvištěla kolem mé hlavy a já úlekem zmlknul. Silně dopadla na dveře jen pár centimetrů od mé hlavy. Rukou jsem se snažil nenápadně nahmatat klíče ale všiml si toho. Pevně sevřel mou ruku a zahákl mi ji nad hlavou. Můj dech se zrychlil ale ze strachu. Co chce dělat?

„Myslíš že tomu rozumíš?“ promluvil blízko u mého obličeje a já se pod ním trochu skrčil. Snažil jsem se nevypadat tak vyděšeně jak jsem se cítil.

„Pro tebe je to všechno nové ale já už jsem myšlenkami jinde. Když ty přemýšlíš nad tímhle..“ Nebezpečně se ke mně skláněl a já pevně zavřel oči. Jeho rty se zlehka otřely o té moje a pro mě to byl jak zkrat. Žádostivě jsem je pootevřel ale nějakou chvíli nereagoval. Chtěl jsem ještě jednou ucítit jeho rty. Ten pocit, který to ve mně vyvolával, byl nepopsatelný.

Se zavřenými oči jsem se natáhl jak jen to šlo, mou ruku pořád věznil. Prosím, polib mě. Prosím.

„Prosím..“ vydechl jsem.

Ucítil jsem prudký náraz až jsem se zajíkl. Vzápětí se hladově přisál na moje rty a jazykem pohladil mé horní patro. Se stejnou vervou jsem mu oplácel jeho polibky. V tu chvíli jsem zapomněl na ostatní, na Rin, mé rodiče, Ayame.. Svým tělem mě zcela věznil a já si začal uvědomovat narůstající tlak v jeho kalhotách. Snažil jsem se trochu odtáhnout ale on se na mě přitiskl o něco víc, až mě to zabolelo.

„Kazuko-san..“ zaprotestoval jsem chabě ale ani se nepohl. Vzepřel jsem se mu volnou rukou a snažil se vytvořit mezi námi nějaký prostor. Popravdě, začal jsem panikařit.

Pustil mě ale jenom proto aby si mě otočil zády k sobě. S menším nárazem mě přitiskl na dveře a on mě následoval. Jeho rozkrok se přiblížil na úroveň mého pozadí a já mohl ucítit jeho erekci. Dlaně jsem měl přitisklé na dveře a čelem se opíral o jejich hladký povrch. Tělem mi projel zvláštní pocit ale strach a panika byli o něco silnější.

„Co to..“

„Nad tímhle přemýšlím zas já a ty mi to zrovna neulehčuješ,“ zašeptal u mého ucha a mě ovanula jeho pěkná vůně. Mé světlé chloupky na krku stály v pozoru a já se snažil uklidnit svůj dech.

Políbil mě na krk a já se roztřásl. Nedokázal jsem se pořádně nadechnout.

„Oplatím ji to,“ slyšel jsem ho ještě promluvit než mě propustil ze svého sevření a já tam zůstal sám.