Uvnitř mě se bily protichůdné pocity. Na jednu stranu, jsem byl moc vděčný a cítil jsem i určitý neznámý druh radosti, ale na druhou stranu jsem se cítil strašně. Věděl jsem že je to má vina, kdyby nebylo mě, k ničemu nemuselo dojít, k žádné bitce, a Kazuko-san by nemusel vypadat takhle. Nejvíc mě trápí že za to můžu já.

Rány jsem mu ošetřil a snažil se ho co nejmíň dotýkat. Nechtěl jsem mu přidělávat další bolest.. Ale bylo to i kvůli něčemu jinému. Jeho tělo bylo dokonalé. Nerad si to přiznávám, ale je to tak. Těžce jsem se soustředil na práci. Není to tak, že by mě přitahoval, to by bylo zcestné, ale asi ho obdivuji. Já bych neměl to odhodlání denodenně posilovat a namáhat své tělo. Doopravdy ho obdivuji.

Poslední zranění bylo na břiše v pravém boku. Vzal jsem obvaz ale zarazil jsem se. Většina zranění byla na rukách, těla jsem se ani nemusel dotýkat, ale teď mi to přišlo až moc.. intimní. Zvedl jsem pohled a rukama ukázal na to místo. ,,Můžu?"

Nejdřív to vypadalo že nechápe na co se ptám, ale když pobral co po něm chci, jeho mírný úsměv se proměnil ve výbuch smíchu. Rychle se chytil za to místo, jak ho to začalo bolet a pomalu vydechl. ,,Prosím tě o to."

V tu chvíli udělalo moje srdce přemet a já rychle přikývl. Vzal jsem tubu s mastičkou a opatrně promazával bolavé místo. Přiložil jsem část obvazu a snažil se vnímat jenom tu jednu část těla. Dělalo mi to menší problém. Nikdy jsem se ještě nikoho nedotýkal. Ne že by mě taková těla přitahovala, nikdy jsem si toho nevšiml, jenomže Kazuko-san je.. výjimka. Asi ve všem. S takovými typy jsem se nerad bavil, neměl jsem s nimi společnou řeč ale také mě iritoval jejich způsob myšlení. Sportovci.

Snažil jsem se dělat svou práci a přitom se tvářit neutrálně. Trochu se mi klepali ruce. Co to se mnou je? Muselo mě hodně rozhodit co jsem viděl. Tak se prober, ještě Kazukovi-san způsobíš bolest! Pod rukama jsem cítil tvrdé, napnuté a horké břicho. Srdce mi bilo jak o závod. Na Kazuka-san jsem se nedokázal ani podívat, tak jsem se styděl. Nějaké ty prášky si budu muset taky vzít... Hned se prober!

,,Hikaru?" ozval se tiše a já polkl. Určitě si toho všiml. Zvedl jsem hlavu.

,,Můžeš ten obvaz přesunout i výš, takhle to vypadá docela divně," usmíval se celou dobu ale v jeho očích jsem viděl, jak je vážný a taky.. napjatý. To mě moc neutěšil. Podíval jsem se na hrubý pás obvazu kolem jednoho místa. Asi jsem se trochu rozjel. Rychle jsem přikývl a začal ho přesouvat i výš, aby to bylo jakž takž rovnoměrné. Dlouho jsem přemýšlel jestli ho mám přesunout kolem hrudního koše. Moc se mi do toho nechtělo. Podíval jsem se na jeho prsní svaly  a docela těžce se mi dýchalo. Můj pohled spočinul na dva body, které mě dost rozptylovaly. Růžové bradavky svítily na opálené pokožce. Napadlo mě, jestli bych se jich mohl dotknout..

Upustil jsem obvaz a postavil se. Byl jsem v šoku. V naprostém. Na co to myslím?! Jsem vůbec při smyslech? Vždyť je to Kazuko-san, můj kamarád, tak co mě to napadá?! Nechci ho ztratit jenom kvůli své slabé chvilce.

Omluvil jsem se a vyšel z pokoje. Nemohl jsem s ním být v jedné místnosti. Měl jsem strach. Měl jsem strach ze sebe. Bál jsem se svých myšlenek ale hlavně toho, že by to mohla být pravda. To by byl konec. Prostě KONEC.

V koupelně jsem si opláchl obličej a mírně se opřel o umyvadlo. Podíval jsem se na sebe do zrcadla, ale ten pohled mě vůbec neuspokojil. Vypadal jsem až moc šokovaně. Takhle za ním nemůžu jít. Upokoj se! Není to nic vážného, dneska jsi jenom trochu vystresovaný, kdo by po předevšém incidentu byl v pořádku?? Teď se nadechni a běž zpátky. Hned!

Odhodlal jsem se vrátit a všiml si, že se Kazuko-san sám obvázal. Podíval jsem se na zem. Ani v tomhle mu nedokáži být prospěšný. Jsem k ničemu. Se mnou má jenom problémy. Nechápu, jak se mnou může kamarádit..

Slyšel jsem jeho kroky ale neodvážil se zvednout hlavu. Tak jsem tam stál jak přikovaný a čekal až kolem projde a odejde z mého pokoje.

Zastavil se přede mnou a jemně uchopil za bradu. Jeho dlouhé prsty byly chladné. Na sucho jsem polkl. Co to dělá? Zvedl jsem hlavu a zpříma se zadíval do jeho očích. Snažil jsem se v nich něco vyčíst ale sám jsem v sobě dusil několik pocitů, které mě mátly ještě víc. Proč se mi tohle děje?! 

,,Mohl by si prosím jít?" zašeptal jsem dřív, než stačil něco říct. Nechtěl jsem nic slyšet. Ne teď.

Bylo vidět že váha ale sundal ruku a odstoupil. Ze země zvedl svou tašku i když s tím měl trochu problém. Nakonec se narovnal a pousmál. ,,Díky."

Ten úsměv nebyl tak upřimný jako jindy. Nečekal na mou odpověď, prošel kolem mě a já měl hlavu sklopenou. Uvnitř mě se všechno pralo. Ten pocit byl zničující. Vůbec jsem nevěděl jak se cítím. Bylo mi smutno, skoro jsem cítil mírné zoufalství ale na druhou stranu věděl, že je dobře když si od něho budu držet menší odstup. Pro nás oba.

Slyšel jsem jak si v předsíni nazouvá boty a tak jsem šel za ním. ,,Budeš v pořádku?" Zeptal jsem se a v ruce žmoulal svůj svetr.  Ovládl mě tak zvláštní pocit. Jako kdybych měl potřebu ještě něco udělat..

,,Nechceš u nás někdy přespat?" Zeptal se nečekaně. Překvapeně jsem pohlédl do jeho očí a v hlavě se mi ozývalo velké výstražné NE.

,,Ano, rád," slyšel jsem se říkat a v tu chvíli bych si nejradši nafackoval. Tak takhle si od něho držíš odstup? Jsi normální?! 

V tu chvíli jsem ten úsměv zahlédl i v jeho očích. Projelo mnou tak příjemné teplo. Byl jsem rád že u něj vidím ten úsměv. Už jsem z toho přespání neměl tak divný pocit. Jsme prostě kamarádi a já poprvé budu u někoho spát. Nedával jsem na sobě nic znát ale začínal jsem se na to i těšit.

,,Tak se pak domluvíme, já pádím.." zazubil se a já se také usmál. Zavřel jsem za ním dveře a šel uklidit lékárničku. Nakonec jsem se šel pustit do úkolů a přistihl se, že se pořád usmívám. Nechci to mezi námi pokazit, cítím, že je to snad první člověk, který ve mně vyvolává ty všechny různé pocity a popravdě, málokdy se kvůli němu cítím špatně.

Uff mám ještě hodně času. Sedl jsem si k počítači a projížděl internetem. Rozhodl jsem se si něco zahrát. Hry moc nehraji ale když mám čas, tak proč ne. Většinou hraji kuželky, karty.. Střílečky mě moc nebaví, nevidím v tom žádnou logiku ani smysl.

Po nějaké době mě to přestalo bavit, tak jsem bezmyšlenkovitě zadával nějaká klíčová slova a sledoval, co mi vyskočí na obrazovce. Bez toho abych dával pozor, mi vyběhli nějací kluci v různých polohách a v obličeji měli zvláštní odhodlání. Podíval jsem se co jsem tam vůbec zadal a skoro mi zaskočilo. Seme. Skvělý, vážně se bojím o své zdraví.

Už jsem tam chtěl zase něco zadat ale zaujal mě jeden, podobný Kazukovi-san. Váhal jsem ale klikl jsem na fotku a pořádně si ho prohlédl. Měl tmavší vlasy a při průzkumu jeho obličeje jsem usoudil, že zas až tak podobní nejsou, ale ten pohled.. Doopravdy jsem ho v něm viděl. Na sucho jsem polkl. To jakým způsobem se díval mě až zamrazilo. Přímý pohled do objektivu který doprovázel arogantní úsměv. Ale bylo v tom i něco víc. Vyzařoval z něho sex-appeal. Cítil jsem jak se mi do tváří hrne krev. V hlavě se mi zobrazil Kazuko-san a podle mě samotného soudím, že to z něj taky vyzařuje.. Aspoň mám ten dojem.  Rychle jsem to zavřel.

Po odhodlání jsem tam napsal 3 písmena. Snažil jsem si to tak nebrat a doufal jsem,že je to jenom chvilkové pobláznění. Jak jinak bych si to dokázal vysvětlit?

Hned se mi vyčetli různé obrázky a popravdě, nečekal bych že zrovna na slovo "gay" se jich tolik najde. Chtěl jsem to okamžitě zavřít ale potřeboval jsem vědět, jestli se mi to doopravdy hnusí.. Nic jsem necítil. Vůbec nic se mnou nedělal pohled na kluky jak se líbají nebo vášnivě objímají. Trochu jsem se pousmál a s lehčím pocitem jsem to všechno zavřel. Bylo mi o mnoho líp. Vstal jsem a převlíkl se do kostičkovaného modrého pyžama. Modrá barva v mém šatníku převažuje, tak by se dalo říkat, že je to má oblíbená barva.

Druhý den ve škole proběhl v klidu. Nečekal jsem to. Sestra Kazuka-san Ayame se mnou každý den mluví odkdy ho doučuji a jsem za to moc rád. Ayame je moc milá a zábavná, rád s ní trávím čas. Je příjemná společnost.

,,Nechceš k nám přijít na večeři?" zeptala se když mě doprovázela domů. Nechápal jsem proč to dělá, ale trvala na tom. Připomíná mi Kazuka-san.

,,Nechci se vnucovat Ayame, už tak jsem u vás častěji než doma," to bylo to první co mě napadlo. Měl jsem sklopené oči a nechtěl jsem ji říct pravdu. Už jenom při pomyšlení na něj, že ho dneska uvidím, se mi rozechvěli vnitřnosti. Chtěl jsem to nějak zastavit.

,,Chci aby si přišel," lehce do mě šťouchla a já se pousmál. Podíval jsem se na ni a znova sklopil zrak. Nešlo ji odmítnout.

,,Proč si nedal vědět že přijdeš?" promluvil na mě až u stolu. Nedokázal jsem se na něj podívat a pořád civěl na ještě prázdný talíř.

,,Ayame mě pozvala," šeptl jsem a byl rád když si všichni sedli kolem nás. Na to už nic neřekl a já doufal,že se konečně uvolním. Skoro jsem ani nedýchal. Seděl vedle mě a já jeho přítomnost cítil každým svalem. Bál jsem se udělat jakýkoliv pohyb. Co se mnou dělá?!

,,Hikaru, když už si tady, nechceš u nás rovnou přespat?" nadhodil Kazuko-san. Skoro mi zaskočilo. Nečekal jsem že to bude tak brzy. Nevím jestli jsem připravený. Vypadalo to,že to nikomu nevadí a netušil jsem na co bych se vymluvil.

Po večeři jsme si zahráli stolní hru a já už nebyl tak napjatý. Kazuko-san s Ayame tvoří skvělou dvojku. Je hned znát že jsou sourozenci. Ani na chvíli u toho nebylo ticho, jak jsem zvyklí. Většinou byl Kazuko-san naštvaný že prohrává ale tím víc mě zaujal a rád jsem se na něj díval. Nebral to jenom jako hru a doopravdy byl zapálený. Za to Ayame si z něho kvůli tomu utahovala. Byli tak odlišní ale přitom strašně podobní. Moc jsem se bavil. Ještě jsme zahráli karty ale Ayame už začínala u toho usínat. Vyděsil jsem se že je už tolik hodin. Bylo půl jedenáctý.

,,Tak já už půjdu spát, dobrou kluci," rozloučila se rozespale a dokymácela se do pokoje. Začal jsem uklízet karty a Kazuko-san mi pomáhal. I když vlastně ani jednou nevyhrál, nevypadal tak naštvaně jak jsem čekal. Pak vzal krabičku karet a uklidil na místo. Začínal jsem být nervózní.

,,Asi u sebe nemáš kartáček ale máme tady pár náhradních, tak ti nějaký dám," ozval se Kazuko-san když si všiml jak se pořád otáčím na dveře do koupelny. Mírně jsem se usmál a přikývl. Byl jsem mu vděčný.

Mlčky jsme si čistili zuby ale nebylo to nepříjemné ticho. Někdy jsou slova zbytečný.

,,Kazuko-san.." začal jsem nervózně při pohledu na jednu postel v jeho pokoji. Podíval se ze strany na mě a zahlédl jsem ten arogantní úsměv. Srdce se mi sevřelo.

,,Myslel jsem že ti to nebude vadit, je docela velká.." začal a mrkl na mě. Cítil jsem jak už mi tváře zase hoří a snažil se na nic nemyslet. Jenom si nic nepředstavuj.

Nenechal mě v tom dlouho plavat a s pobaveným úsměvem vytáhl ze skříně futon. Ustlal si a já pořád stál u dveří jak přikovaný. Svlékl si oblečení a zůstal jenom v trenkách. Oči se mi mírně rozšířili ale nehnul jsem ani brvou. Nakonec se na mě podíval a zakroutil hlavou.

,,To tam míníš stát celou noc?" už se soukal pod deku a já se odhodlal vykročit k jeho posteli. Otočil se na mě a já rychle sklopil zrak. ,,Mohl by ses.." šeptl jsem a cítil se trapně.

,,Hikaru, přede mnou se nemusíš stydět," poznamenal ale otočil se. Rychle jsem se svlékl a zalezl do postele.

Doufal jsem že usnu hned.