V pokoji bylo slyšet jenom škrábání propisky. Byl jsem plně soustředěn do příkladu a už nějakou dobu jsem se ani nehnul. Když jsem byl hotový, vzal si jiný sešit a projížděl v něm. Nesměl jsem dovolit svým myšlenkám zabloudit někam jinam. Byl jsem až zoufalý, nebylo to totiž možné. Nedokázal jsem se vypořádat se svou situaci, kdyby to bylo s holkou, neřešil bych to ale s klukem.. Je mi ze mě špatně, pokud na to hledím z třetí strany.

Zaklapl jsem sešit a lehl si do postele. Nohy si přitáhl k sobě a zavřel oči. Tolik smíšených pocitů se ve mně hromadilo, nedokázal jsem je od sebe rozeznat, jedna myšlenka vystřídala druhou a představy... Jako kdybych to prožíval znovu. Pamatuji si každý jeho záhyb, hlas vyslovující mé jméno, vzdechy... Víc se schoulil do klubíčka a pevněji uzamkl víčka.

 

Ráno jsem se vzbudil ve stejném oblečení a těžce vydechl. Vypnul budík a šel si dát rychlou sprchu. Před zrcadlem upravil uniformu a vzal ze země batoh. Dveře jsem otevřel s pocitem, že dneska nedovolím aby mě něco překvapilo. Chci aby byl dnešek nudný a nezáživný jako jiné dny.

,,Dobré ráno," prošel jsem kolem rodičů, kteří sotva zvedli pohled od své práce. Vzal jsem si misku, cereálie a mléko. Potichu snídal a pozoroval je. Byli často zaneprázdněný, sotva na sebe promluvili, a společně jsme se sešli jenom ráno v kuchyni. Doteď jsem si toho nevšímal, nebo jsem nad tím aspoň nepřemýšlel, ale uvažuji, jak bych chtěl aby to probíhalo v téhle domácnosti. Přišel bych za mámou a popovídal si s ní o mé situaci, aniž by mě odsoudila a vydědila, nebo nenáviděla. Nikdy jsem s nimi neměl takový vztah, abych s nimi rozebíral něco jiného než je škola.

,,Tak já odcházím."

,,Pěkný den."

Po otevření dveří jsem se zasekl v půli cesty a hleděl na osobu stojící u naší brány. Beze slova se otočil a vzal za kliku.

,,H-Hikaru?"

,,Jenom jsem si něco zapomněl," vyhrkl jsem s bušícím srdcem a rychle otevřel dveře.

,,Dobře, tak já.." neslyšel jsem konec věty, opřel se těžce o dveře a snažil se zklidnit. Ruce se mi začali potit a já měl strach vyjít ven. Jak se mám chovat? Je pravda že jsem nezačal nejlépe.

,,Hikaru, zapomněl jsi něco?" Z kuchyně se ozvala mamka a já se rychle rozhlédl kolem sebe. Z kapsy vytáhl klíče a zacinkal nimi. ,,Klíče, tak já odcházím," Rychlým tahem jsem otevřel dveře a se zadržujícím dechem vyšel. Přistoupil jsem dostatečně blízko, abych mohl vidět jeho mírný úsměv a rychle se zadíval na zem. Bylo mi strašně trapně.

,,Proč jsi tady?" Zavřel jsem za námi branku a pomalu s ním vyšel ven.

,,Chtěl jsem tě jít doprovodit.."

,,Budeš to mít daleko." Jestli o tom začne mluvit, zacpu si uši a uteču. Dostatečnou pozornost jsem věnoval chodníku a ruce zaměstnával žmouláním konce u pruhu od batohu.

,,Heej nebuď takovej, měl bys být rád že jdu s tebou.. Nebo ne?" Ruku přehodil kolem mých ramen a stáhl k sobě. Vytřeštěně jsem hleděl před sebe a instinktivně se ho přidržel.

 ,,Nebo ne?!" Přesunul ji ke krku a výhružně opakoval. Nutilo mě to smát se, se sklopenou hlavou jsem přikyvoval na souhlas.

Když mě pustil, napravil jsem si košili a s úsměvem na něj rychle pohlédl. ,,Nutíš mě říkat věci, které nechci."

,,I dělat?"

Ta otázka mě zasáhla jako šíp přímo do srdce. Vykulil jsem oči a nedokázal se na něj podívat. Vážně o tom začne mluvit?

Na sucho jsem polkl a s hranou vyrovnaností na něj pohlédl. ,,Nedělám nic bez své vůle." Za tu odpověď bych zčervenal jak rak a nejradši bych si nafackoval, ale nesmím mu dovolit mít nade mnou převahu, já jsem ten starší! Prostě se to nebude opakovat, je to nechutné a nesprávné.

Hlavně nesprávné. Potřebuji mít svůj život zase pod kontrolou.

,,To jsem rád."

Tentokrát se on díval do země a nedokázal jsem rozeznat jeho pocity, hlavně jsem to už nechtěl rozebírat.

,,Jaká byla oslava?"

Rukou si prošel cestičkou vlasů. ,,Jo, bylo to dobrý, hodně lidí. Celkem zábava."

Víc to nerozebíral, možná o tom nechtěl mluvit. ,,A co ty? Nechceš jít někdy s námi? Můžeme třeba na bowling, nebo pokud bys chtěl tak i do klubu.."

,,Dobře, chápu," se smíchem jsem ho zastavil.  Po očku jsem ho sledoval a nemohl uvěřit, že zrovna s touhle osobou jsem dělal ty divné věci. Taky mu to přijde tak zvláštní?

U školy jsem se na něj otočil, signál že by už měl radši jít. Jeho pousmání stáhlo mé vnitřnosti. Kolem nás procházelo hodně studentů, nechtěl jsem na sebe upozorňovat. ,,Tak zatím ahoj."

Pořád skenoval moji tvář, jako kdyby se v ní snažil něco najít. Nebylo mi to vůbec příjemné. Nakonec pozvedl ruku a já se zatajeným dechem čekal, co chce udělat. Pak ji ale nechal klesnout a zaťal v pěst. ,,Ať se ti daří," nepodíval se mi už do očí a vykročil druhým směrem.

Stál jsem tam bez hnutí a jedna věc mi byla jasná. Neměli jsme to nechat zajít tak daleko.

U skřínek jsem slyšel přicházejících spolužáků, a tak se rychle vydal do třídy.  Sedím v prostřední lavici, ne proto že bych si to místo vybral, v zadu nebylo volno a dopředu bych byl označován za "šprta". Už tak jsem na očích víc než bych chtěl.

Vyučování probíhalo v klidu, až jsem se přistihl že jsem zase myšlenkami jinde. Sám sobě jsem nadával, ve škole se musím plně soustředit.

O přestávce jsem si zašel něco koupit do bufetu. Na chodbě jsem lidi  míjel se sklopenou hlavou ale postřehl, jak se spolu baví. Vrátil jsem se na místo a chleba položil na stůl. Z batohu vytahoval potřebné sešity k učivu, když jsem zaslechl jeho jméno.

,,Ta oslava byla skvělá."

,,Možná pro tebe, Suzuki ti věnoval dostatečnou pozornost. Taky jsem se bavila, ale mrzelo mě to."

,,Oh, já na to zapomněla. Niwa k tobě určitě něco cítí, není pochyb."

Nechtěl jsem poslouchat. Opravdu, je to kamarád ale tohle jsem slyšet nechtěl.

,,Myslíš? Tak proč to udělal?"

Ten hlas jsem poznával ale stejně mě nutkání se otočit nepřešlo. Byl jsem strašně zvědavý.

,,To ona se na něj přisála, nebyla to jeho vina," holky se ho snažily bránit ale ta bolest na hrudi neustála. Co to se mnou je?

,,Stejně to bolí."

Mě taky. Nemělo by, ale představa jak se líbá s někým jiným byla nesnesitelná.

,,Jsi mnohem lepší než ona, není možné že by se mu líbila."

,,Máš pravdu, od teď se budu víc snažit!"

,,Ano, nevzdávej se!"

Seděl jsem bez hnutí a věděl, že je konec. Zapomněl jsem že je u holek populární, radši jsem se do toho nechtěl plést. Kdybych byl rozumný už od začátku, mohl jsem si ušetřit tuhle bolest. S povzdechem jsem položil batoh na zem.

Celý den mi bylo do breku, chtěl jsem strašně domů.

Uběhlo několik dnů a každým dnem jsem se cítil jistější a vyrovnanější. Byl jsem blázen. Ani nechápu co mě na něj tak přitahovalo. Mám ho rád, byl jediný kdo stál o mou přítomnost. Pokud potlačím své city, doopravdy mi to tak více vyhovuje.

Kazuko-san to cítil asi stejně, neozval se mi, až v den doučování. Chtěl ho zrušit.

V tu chvíli mě popadl vztek. To mě nechce tak moc vidět? Přátelství mezi námi dočista zmizelo?

Úkoly jsem nechal na stole a vydal se ven. Chtěl jsem si pročistit hlavu. Mé nohy mě zavedly na tu ulici, byl jsem zvědavý kvůli čemu to zrušil.

Připadal jsem si divně krčící a schovávající se za rohem, ale musel jsem to vědět. Je to kvůli holce? Našel si na doučování někoho jiného?

Nevím kolik času uběhlo, neviděl jsem nikoho známého vcházet ani vycházet. Po čase jsem si sedl na obrubník a snažil se přesvědčit sám sebe, že jsem v absolutním pořádku. Vzal jsem do ruky klacek a ryl bezmyšlenkovitě do země. I když mě pozadí začalo bolet, nikam se mi nechtělo. Procházeli kolem mě různí lidé, ale jenom jeden zastavil u mé osoby. Pozvedl jsem pohled ale rychle se znovu zaměřil na svoji práci. Myslel jsem že bude doma. Do tváře se mi nahrnula krev a nevěděl, jestli postavit a odejít, nebo si tady dál hrát. Beze slova si sedl ke mně a tašku položil vedle sebe. Nenápadně jsem se na ni podíval a odtušil že byl na kroužku. Teď jsem měl ještě větší chuť se ztratit.

,,Jak dlouho tady sedíš?"

,,Chvilku, neměj obavy." Nemohl jsem se na něj podívat.

Vzal si také klacek a ryl se mnou. Nedokázal jsem se ubránit úsměvu.

,,Jak bylo ve škole?"

,,Dobře, co tvůj trénink? Měli jste ho i dneska?"

,,Jo, jako trest za prohru. Bude to pravidelně, mohli bychom doučování přesunout?"

,,Určitě, kdy by se ti to hodilo?"

,,Nevím.. Šlo by to v úterý?"

,,Ano, tak teda v úterý."

,,Takže zítra."

S úsměvem jsem přikývl. ,,Takže zítra."

Přisunul se blíž a ryl na to samé místo co já. Se smíchem jsem mu posouval ruku dál, snažil se mi zničit mé dílo.

,,Kazuko-san, myslel jsem že to tady zůstane o něco déle."

,,Ani náhodou, je to moje ulice, takže i můj chodník."

,,Jsi sobecký."

,,Ne, to teda ne, jenom nechci aby ničení cest bylo svaleno na někoho jiného, jenom já to můžu dělat."

,,Já neničím cestu!"

,,Nelži mi do očí."

Nešlo se nesmát. Po dlouhé době jsem se mohl upřímně něčemu zasmát. Přetahovali jsme se o ten klacek ještě nějakou chvíli ale nakonec vyhrál a vyrval mi ho z ruky. ,,Měl by si už jít domů, je celkem pozdě," vstal a pomohl i mě. Oprášil jsem si oblečení a s úsměvem na něj pohlédl.

,,Čekám tě zítra, zatím se měj," s taškou přes rameno prošel kolem mě. Stál jsem tam nehybně a snažil se pobrat, proč se v mém nitru něco odehrává po těch slovech. Odkdy děláme ty špatné věci, něco se mnou není v pořádku. Pomalu jsem se vydal domů. Určitě to nic neznamená.

 

,,Kazuko-san! Jak je možné, že nechápeš marketingu?! Nemíním ti vysvětlovat něco, co bys

měl pochopit z hodiny."

Seděl jak vyplašené štěně až nakonec pootevřel ústa. Přišlo mi to celkem roztomilý. Prstem ukázal za sebe. ,,To oni! To je zbij, nedokážu se kvůli nim soustředit."

Předpokládal jsem, že jsou to jeho spolužáci. Horko těžko jsem udržoval vážnou tvář. Někdy je to s ním těžké.

,,Dobře, tak čemu nerozumíš?"

Začal se ošívat a já se s povzdechem k němu naklonil blíž abych mohl použít příklady ze sešitu.

Po chvilce vešla dovnitř jeho mamka a já ustál ve vysvětlování.

,,Omlouvám se že váš vyrušuji, ale Zuko máš tady návštěvu. Nevoď si sem kamarády, když máš doučování."

,,Ale já nikoho.."

,,Čau Zuko!" Objevila se Dannova hlava a ostatní vtrhli dovnitř také. V duchu jsem napočítal dalších šest hlav. Stál jsem jak opařený, Kazuko-san vypadal také překvapeně.

,,Co tady děláte?"

,,Přišli jsme tě navštívit. Nevěděl jsem že tady budeš Hikaru, doučuješ Zuka? A z čeho?"

Všichni se pohodlně usadili a vypadalo to, že čekají na mou odpověď.

,,Začali jsme ekonomikou," ale teď jsem si chtěl posbírat všechny věci a jít domů.

,,Tak to vysvětli i nám, aspoň se něco naučíme."

,,Cože?" To myslíte vážně? Kdo by se chtěl dobrovolně učit něco navíc? Pohlédl jsem na Kazuka-san a on je probodával pohledem. Možná proto ten zájem.

,,D-dobře."

Přišlo mi strašně trapné jim něco vysvětlovat, když jsem je pořádně neznal. Zadrhával jsem se a nervózně těkal pohledem všude, jenom ne na ně. Čekal jsem jenom na to, kdy mě někdo přeruší, nebo raději odejde z pokoje. Nikdo to ale neudělal. Nakonec jsem to rychle dořekl a nesměle se na ně podíval. ,,N-nechtěli byste si to radši zkusit?"

,,Zkusit?"

,,Jak zkusit?"

,,Zahrát si na prodejce?"

,,Tak jo, já budu prodávat mangu."

,,Hentai?"

Začala vášnivá debata a já se podíval na člověka vedle mě. Byl to dobrý nápad?

Jeho pohled mi napověděl, že se mnou souhlasí, a když vstal aby se k nim mohl přidat, jeho ruka dopadla na mé pozadí. Nadskočil jsem překvapením a doufal, že to nikdo neviděl. Nemohl jsem si tím lámat hlavu, není zrovna dobrá doba.

Rozdělili jsme se do více skupin a začali vymýšlet různé produkty. Já byl v týmu s Kazukem a s Akim, s klukem, se kterým jsem se seznámil před chvíli. Snažili jsme se přijít na něco, co by pro nás bylo uspokojivé. Seděli jsme na zemi co nejdál od sebe a před námi ležela čtvrtka.  Všichni jsme se snažili šeptat, aby nám to ta druhá skupina nepřevzala. Díval jsem se kolem sebe a snažil se tenhle obrázek vštípit do paměti. Doufám, že se to bude opakovat častěji.