Neovládl jsem se. I když jsem se o to snažil, touha byla silnější. Jako kdyby mě zbavila myšlení. To se mi ještě nestalo. Připadal jsem si jako nadržené zvíře. Vlastně jsem si tak připadal už od včerejška.

Můj rázný krok se nesl po tiché ulici, osvětlené něklika lampami v řadě. Okolní stromy vytvářely iluzi jako by se nad vámi skláněly, ale já nedokázal nic z toho vnímat. Ze zvyku jsem si ruce vrazil do kapes od kalhot, a s každou přicházející myšlenkou naštvaně vypustil vzduch ústy. Ani jsem si neuvědomil jak špatně na tom jsem.

Od té chvíle co Hikaru upustil můj pokoj a já osaměl, nedokázal jsem nad ničím jiným myslet, než nad tím, jak rád bych ho viděl roztouženého pod sebe. Jeho útlu postavu, hebkou pokožku a ty plné rty k zulíbání.. Zatřepal jsem hlavou a vůbec se tam dole neuklidnil. Musím se rychle dostat domů.

Strčil jsem klíče do zámku a v přesíni ze sebe skopl tenisky. Schody jsem bral po dvou a dveře za sebou zavřel na zámek. Nepotřebuji být někým vyrušen.

Nedočkavě jsem si rozepl knoflík a zipem sjel dolů. Ruku jsem nasměroval na můj už dost tvrdý úd a pevně ho uchopil za kořen. Slastně jsem přivřel oči a v myšlenkách se mi zobrazil ten sladký Hikaru. Olízl jsem si rty při vzpomínce na ta ukořistěná ústa a s myšlenkou na jeho pevný malý zadeček, jsem se udělal rychleji než jsem čekal. Vyčerpaně jsem se svezl na zem a hlavu opřel o zavřené dveře. Podíval jsem se na balík kapisníků ležících na mém psacím stole. Koupil jsem si je pár do zásob. Ani nevím, už po kolikáté to bylo, co jsem se udělal při pouhé myšlence na něj. Od včerejška masturbuji jak o život, až se divím že mi ta ruka k němu nezrostla. Vím že to není zdravý ale nedokážu si pomoct. Připadám si jak sopka. Tak dlouho to ve mně muselo vřít, až to přestalo být ovladatelné.

Musím se z toho vyspat.

Do třídy jsem nakráčel jako mrtvola. Samozřejmě jsem nedokázal usnout. Danno už seděl na místě a pobaveně mu cukaly koutky. „Kdo byl ten nešťastný?“

„Moje věrná,“ poukázal jsem na pravou ruku a těžce dopadl na židli. Hlavu jsem si položil na lavici a ospale zavřel oči. V tom hluku jsem nedokázal na nic myslet, a tak se mi po tváři rozlil blažený úsměv. Konečně.

Dlouho mi to nezůstalo. Jako boží trest tahle přestávka nemohla trvat o něco déle. Ten den se tak pomalu vlekl ale mělo to i své plus, nemusel jsem nad ním přemýšlet. Snažil jsem se snad poprvé být přítomen i duševně. Danno se jenom dobře bavil.

„To by mě zajímalo, kdo může za tvůj stav.“

Radši jsem mlčel. I když to bylo proti mé povaze, nemohl jsem mu nic říct. Nevím jak by to vzal. Na jeho místě bych mu pěkně ubalil, aby se vzpamatoval. Ale něco mě napadlo.

„Danno, jak by se ti líbilo, dát někomu hezkou lekci?“

Zamračil se. „Když to říkáš takhle, tak se mnou počítej. O koho jde?“

Zkráceně jsem mu vysvětlil můj pohled na tu včerejší událost. Rozumněl mi, na něj se můžu spolehnout. Po škole zbýval nějaký čas než nám začne trénink, tak jsme to nechtěli odkládat. Doufal jsem že to nebude dlouho trvat.

Oba jsme čekali u plotu školy, v ruce basketbalový míč. Kecali jsme o blbostech, až se začali přetahovat, aby se nám čas ukrátil. Náhle zazvonilo a onedlouho z budovy začali pomalu vycházet studenti. Někteří si nás okatě prohlíželi, většina ženského pohlaví, a my se na sebe s Dannem pobaveně pousmáli. Úsměv mi zmizel při pohledu na vycházejícího Hikara, v doprovodu Ayame. Přijde mi že ty dva spolu tráví hodně času. Zamračil jsem se a oni si nás všimli až když byl mezi námi krokový rozdíl. Všiml jsem si jak se pozastavil a i když se to snažil skrýt, poznal jsem že je rozrušený. Taky jsem nebyl nejvíc v pohodě, ale proto tu nejsem.

„Čau Hikaru,“ jako první se ozval Danno a hodil mu míč. Na Ayame se uculil, až jsem málem protočil oči. Bylo víc jak očividné jak jede po ségře. Ale nebyl její typ podle toho co říkala. Ještě víc se mi prohloubily vrásky. Snad její typ není někdo jako Hikaru..

„Co tady děláte?“ Danna si nevšímala a obrátila se na mě. Jak kruté. Hikaru mu hodil míč zpátky a na oplátku si nevšímal on mě.

Jak jsme dopadli.

„Čekáme na Rin,“ odpověděl jsem klidně a zahlédl u vchodu jmenovanou s její povedenou partou.

„Nedělej hlouposti, nechte to být,“ snažila se neznít tak rozrušeně jak oba vypadali.

„Prosím,“ zašeptal Hikaru a já se mermomocí na něj nechtěl podívat. Jeho výrazu při prosbách jsem nedokázal odolat. Byl tak rozkošně poddajný.

Dlouze jsem vydechl a prošel kolem nich, aby si mě hned všimli. Danno se také odpoutal od plotu a je dva jsme nechali za sebou. Tak jako polovinu školy. Možná vycítili že se ještě ěco bude dít.

Ruku jsem natočil dlaní dolu a rozvážně začal driblovat. Ten zvuk přilákal jejich pozornost. Rin se zkoumavě zahleděla na nás dva a přistoupila o něco blíž.

„Chceš nám něco?“

Trpce jsem se zakřenil. „Jenom mě napadlo, že byste potřebovali menší lekci. Je velké hrdinství jít celá kupa proti jednomu,“ slyšel jsem jak si začali ostatní šeptat.

Její jasný obličej plný ochoty se náhle změnil v boha smrti. „Dobře, aby to bylo vyrovnané a nemusel sis jít stěžovat, půjdou proti tobš mý přátelé. Uvidíme na jak dlouho ti zůstanou tvé silácké kecy.“

V to jsem také doufal.

Jejich nejlepší taktika byla soupeře zastrašit ještě dřív, než se k něčemu rozhoupou. Přišlo mi že jich je minimálně o dva více než jsem si pamatoval. Byli asi o rok mladší a drželi se spíše vzadu.

Míč jsem znovu uvedl do pohybu a kývl na Danna. Možná se neumíme tak dobře prát, ale basketbal nám jde určitě líp.

Dva z nich k nám rozběhli a my na nic nečekali. Mič jsem uchopil a s plnou silou zamířil na břicho. Oči plné překvapení se rozšířili a ústa mírně pootevřela z nečekané bolesti. Rychle jsem znovu uchopil míč a trefil se na to samé místo. Prohl se v zádech, a já ho dorazil střelou, mířenou právě na nechráněná záda.

Dav se hlasitěji ozýval a slyšel jsem zůřivé cvakání fotoaparátů. Danno si s tím svým také už poradil, a tentokrát se na nás vrhli dvakrát větší počet.

V těle se mi rozlil adrenalin a moje rty se samovolně stočily do zákeřného úsměvu. Také jsme se rozběhli a rána mířená na obličej byla z toho případu prudší.

„Ty kreténe, rozbil si mi nos!“ Nezastavil mě ani pohled na jeho krvácející nos a podkopl mu nohy. Na jeho místě bych se už nezvedal.

Míč jsem zvedl ze země a zaměřil se na ztuhlého studenta. Asi nepředpokládal takovej zvrat. Je pravda že minule jsem od nich dostal pěknou nakladačku, ale teď nejsem sám. Periferně jsem zahlédl Danna a všiml si, že mu jeden z nich zabránil v pohybu a od druhého dostal pěkněj kopanec. Než stačil provést něco dalšího, na upoutání pozornosti jsem po něm hodil míč. Viděl jsem, jak se mu naštvaně pohly rty ale neslyšel ani hlásku. Všichni přihlížející pokřikovali jeden přes druhého, pomalu nebylo slyšet ani je samotné. Nemohl jsem se ale rozptylovat.

Jelikož jsem po něm ten míč hodil, už jsem u sebe neměl žádnou svou ochranu. Odkráčel od Danna a já schytal nečekaný levý hák. Chytl jsem se za pusu a bolestně přivřel oči.

„Kazuko-san!“

Překvapením jsem ztuhl a podíval se na rozvášněný dav. Přisahal bych že jsem slyšel Hikara. Otřepal jsem se a jako kdybych dostal novou dávku adrenalinu, napřímil jsem se a tentokrát čekal jeho ránu levé ruky, chňapl jsem po ni a kopl ho do boku, tak jako on Danna. Ten už znovu získal převahu, a přes protivníka jsem mohl zahlédnout, jak mu podlomil kolena a já už mohl nasadit do obličeje poslední ránu. Danno si ještě kopl a já se pobaveně pousmál.

„Dobrý, hrdino.“

Oba jsme se otočili směrem kde stála Rin a já se sehl pro svůj míč. Když jsem se k ní vydal, ostatní jako na povel zmlkli. Tvářila se pevně ale z očí jsem ji vyčetl menší strach.

„Chceš mě také tak dorazit?“ Zeptala se na můj vkus dost posměšně, až jsem rty naštvaně semkl do úzké linky. Zastavil jsem se pár centimetrů od ní, tak jsem mohl slyšet její tiché zalapání po dechu. Před obličej jsem ji nastavil basketbalový míč.

„Pokud se ještě jednou pokusíš jim zkřivit jenom vlásek, budeš jediná kdo tak dopadne,“ vydechl jsem výhružně a otočil se k odchodu. Už jsem toho měl dost, potřebovali jsme se jště dostat rychle do školy.

Když jsme kolem přihlížejících procházeli, ucítil jsem jemné potlapkavání. Hikara jsem neviděl a svoji ségru jsem také nezahlédl.

„Kolik je hodin?“

Vytáhl mobil a povzdechl si. „Pokud poběžíme, tak to stihnem.“

Tiše jsem zaklel a rozběhl se. Byl jsem dost vyčerpaný, museli jsme několikrát nabrat druhý dech. Do tělocvičny jsme vtrhli s několikaminutovým zpožděním. Trenér si nás vzal k sobě a my jsme museli vysvětlit náš pozdní příchod. Samozřejmě jsme si něco vymysleli, byl by velký průšvih, kdyby se to dozvěděli. Za to jsme schytali o dva koleček navíc. Myslel jsem že tam na místě zhebnu. Danno neudržel ani jazyk v puse, oba jsme se vyčerpaním svezli na tvrdou podlahu.

„Co to s vámi je? Rychle se zvedněte a běžte na svá místa.“

Oba jsem si vyměnili pohled a uvažovali, jestli to byl dobrý nápad se vracet.

S Dannem jsme hráli proti sobě a schválně bránili jeden druhého, tak jsme se mohli šetřit. Ostatní si toho ale všimli. Ve druhé hře nás dal trenér spolu, to už jsme sotva lapali po dechu. Chce nás zabít?!

„Zítra všem ukažte co ve vás je. Hrajte aspoň z poloviny tak dobře jako tady,“ rozloučil se s námi trenér a všichni se vydali do sprch. Kromě nás dvou, neměli jsme sílu se postavit.

„Zabiju tě,“ vysoukal ze sebe a já se těžce zasmál. „Už tak si připadám mrtví.“

Domů jsme šli společně a vypadalo to spíše že se vlečeme.

„Zítra ať si fit, nechci aby ás stáhli z kůže,“ rozloučil jsem se a on si posměšně odfrkl.

„Ty se hlavně večer kroť, šetři energii.“

 

Spal jsem jak zabitý. Neměl jsem sílu se ani ozvat Hikarovi. Chtěl jsem si ověřit jestli doopravdy dorazí. Nebyl jsem si tím jistý, po včerejšku.

Dívčí basketbal se konal počas výuky, náš po škole. Někteří učitelé byli štědrý, a dovolili nám se na nich jít podívat. Nevím proč, ale připadal mi o něco drsnější než hra s klukama. Fandili jsme jak nejlíp jsme uměli, věděli jsme, že nám to oplatí.

Po uslyšení zvonku hlasící konec poslední hodiny, jsem náhle znervózněl. Nohy jsem měl jak z olova a nedokázal se skoro ani postavit. Danno vypadal jako kdyby každou chvíli měl zvracet. Rozesmálo mě to. „Proboha, nejsme normální. Včera jsme s míčem dokázali i nemožné, a teď jsme jak ty největší padavky. Seber se chlape!“ Svižně jsem se postavil a ze země zvedl batoh. Vydali jsme se do šaten a tam nám rozdali školní dresy. Jako banda neandrtálců jsme se na ně vrhli, a každý si pro sebe snažil vykořistit své šťastné číslo. Nevěřím na to ale skoro jsem se popral kvůli 1 na zádech. Když už mám hrát, tak ať jako ten „best“.

Do začátku turnaje ještě zbývalo dost času, vykročili jsme teda na „balkón“. Před vstupem do tělocvičny vedou schody nahoru do bufetu, a poněvadž se na naši škole konají soutěže, turnaje a různé sportovní akce, přistavěli nám tzv. balkón, aby návštěvníci nepřekáželi. Je postavený z dřevěných desek.

Jak jsme mohli čekat, moc místa už nezbývalo. Studenti z různých škol se sem vkradli co nejrychleji aby mohli bez potíží sledovat dění pod svýma nohama. Někteří z nich se na nás nehezky mračili, zelenomodré dresy jim byli zjevně povědomé. Naše holky se překvapivě umístily na druhém místě. I když máme tuhle přednost, naše škola nepreferuje sportovním duchem, možná je to tím, že náš ředitel ení moc sportovně zdatný.

Opíral jsem se o drsný povrch dřevěného zábradlí, jelikož všechny lavičky už byli obsaděné. Nechtěl jsem si to přiznat, ale čekal jsem na něj. Danno stál vedle mě a vypadalo to, že také někoho očekává.

„Myslíš že se přijdou podívat?“ Zeptal se nervózně a já pokrčil rameny. Dělal jsem jak je mi to jedno, ale byl jsem snad více netrpělivý než on. Zahlédl jsme pár ségřiných rozesmátých spolužaček, ale ty dva nikde. Zastavili se až u nás a my je s úsměvem pozdravili. Mým spoluhráčům málem spadla čelist. Nestává se každý den, aby za vámi nakráčely, samy od sebe, starší holky.

„Kde je Ayame?“ Zajímal jsme se hlavně kvůli Dannovi. Než stihli odpovědět, do nášho zorného pole se zrovna objevili.

Spolu.

Už zase.

Nevědomky jsem naštvaně vydechl a podíval se na hřiště. Nevím proč mě to tak štvalo. Nemám důvod takhle zuřit ale nemůžu si pomoct.

Danno se odpoutal a vydal se za ní. Vedle mě se uvolnilo místo, ale ne na dlouho. Obsadila ho jedna její dobrá kamarádka. Občas jsem ji zahlédl u nás doma.

„Ahoj Zuko, doufám že vyhrajete. Naši kluci by potřebovali trochu srazit na kolena,“ svěřila se mi Kyoki a já se pousmál.

„Nic si nepřeju víc.“

„Zdravím,“ dobře známý hlas se ozval vedle mě a já se po něm otočil. Díval se přímo na mě, až jsem nebyl schopen slova. Měl intenzivní pohled, který se do mě hluboko zařezával.

„Tak si přišel,“ promluvil jsem ochraptěle a rychle si odkašlal. Uvolnil jsem mu místo, stejně se za chvíli budeme muset seřadit. Ještě než si tam stoupl, jeho pohled se nezměnil, sledovat můj obličej. Jako kdyby mě zkoušel.

Jak dlouho chceš mít ten sexy pohled? Vysílal jsem mu zas já ale radši se stáhl. Měl jsem chuť si ho někam odtáhnout a.. Dost! Soustřeď se!

Po vyzvání od nášho ředitele, jsme se přesunuli na hřiště. I když má dušička byla malá, uvědomoval jsem si náš pevný tým. Cítil jsem jak mi to dodávalo odvahu. Jako celek je porazíme.

Seřadili jsme se a raději si nechtěl připustit fatk, že jsem mezi hráče nejmenší. V reálu nejsem zas tak malý, ale něco jiného je, když se to týká basketu. Měřím 170 cm a i když si to nerad připouštím, najdou se i vyšší holky. Hikaru je také jenom o pár cenťáků menší.

„Koukejte na toho prcka!“

„Neutahuj si z něho, je to přece nejsilnější hráč. Velké eso, bez něho nemají šanci.“

Utahují si ze mě. Úplně mě zesměšňují. Jako fakt?! Ti šmejdi..

„Jen klid, vždyť ty jim ukážeš,“ promluvil Danno. Díval jsem se před sebe, a i když to vypadalo že ignoruji všecho kolem mě, byl jsem mu vděčný.

Po nudném proslovu jsme se už mohli pohnout. Na dveře vyvěsili rozpis a oddechl jsem si, že hrajeme až druhý.

„Půjdeme k nim?“ Zdáli se mi příliš natěšený. Nejdřív jsem ale zašel do šatny pro pití a s mešími obavami se teda vydal nahoru za nimi. Sakra, proč mě tak přitahuje? Měl jsem na sebe vztek. Seber se!

Stoupl jsem si vedle něho a pořádně se napil. Nějak mi vyschlo v krku.

„Je ti dobře?“ Jeho nesmělá otázka upoutala mou pozornost. Díval se na hříště, hráči si nastoupili na své pozice a vypadalo to, že ho ta podívaná velice zajímá.

„Jasně, v pohodě,“ ledabyle jsem pokrčil rameny a tím naše společná chvilka skončila. Obklopily mě dvě povědomé studentky a já jim udělal místo.

„Ahoj Zuko, jsi nervózní? Neboj, budeme ti fandit, jste o mnoho lepší než kluci z naší školy,“ prohlásila ta blíž u mě. Měla vlasy svázané modrou stuhou, ze které se ji pár blond pramínků uvolnilo. Tím byl její vizáž roztomilejší. Modré oči na mě upřeně hleděli a rty natřené leskem se zvlnily do mírého úsměvu. Byla doopravdy pěkná.

„Přesně, natřete jim to,“ ozvala se ta druhá a její úsměv byl nakažlivý.

„Budeme se snažit,“ odpověděl jsem popravdě. Těm šprtům nedovolíme ani jednou skórovat.

„V to doufáme. Vaše škola má o mnoho hezčích a zábavnějších kluků. Škoda že u nás takový nejsou,“povzdechla si ta blondýnka a její kamarádka přitakala.

„My zase nemáme někoho jako je Hikaru,“ otočil jsem se na něj a i přesto že upřeně sledoval hru, byl rudý až za uši.

„Hikaru? Proč Hikaru? Vy se znáte?“

„Váš ochotný spolužák mě doučuje.“

„Vážně? Tobě nejde nějaký předmět? Jsem dobrá v angličtině a chemii, mohla bych ti pomoct. Budu ochotnější než Hikaru..“ snažila se mě přesvědčit ale já jenom záporně zavrtěl hlavou. Než jsem stačil něco říct, Hikaru se otočil k odchodu.

„Hikaru? Kam jdeš?“ Doufám že ne domů..

„Na toaletu,“ jeho hlas neprojevoval žádnou emoci.

„Omluvte mě,“ vstal jsem a doběhl ho. „Ukážu ti cestu.“

„Nemusíš, já to najdu.“

Jak chladné.

„Stalo se něco?“ Někdy vážně nevím co jsem udělal.

„Ne, vůbec nic se nestalo,“ ani se na mě nepodíval. Tón hlasu jsem u něj nepoznával. Hněv? Netečnost?.. Žárlivost? To ne, to není možné.

„Hikaru, ty žárlíš?“

Trhl sebou a pro potvrzení mého odhadu zrychlil krok. Povzdechl jsem si. To bych do něj nikdy neřekl.

Našel ty správné dveře a málem mi je přibouchl před nosem. Měl jsem větší sílu, tak jsem to ustál.

„Nemůžeš zůstat venku?“ Připomněl rozumný fakt, ale ve mně nezůstal už žádný zdravý rozum. Od té doby co jsem ho poznal.

„Chci ti pomoct,“ přiznal jsem a stoupl si do kabinky za ním. Zavřel jsem dveře, zámek se hlasitě ozval. Jeho oči se rozšířili, ta panika tam byla. Nechtěl jsem ji ale vidět, stál jsem o něco jiného.

„N-Nemůžeš..“ zašeptal a s mou menší pomoci se opřel o jejich povrch. Rty měl pootevřené, dech nepravidelný. Také to se mnou mávalo. Mírně jsem k němu naklonil hlavu a jen co se o mě otřely jeho rty, ztratil jsem zábrany. Byl jak vypínač mé sebekontroly.

Tentokrát jsem se na něj nevrhl, to jeho jsem donutil jít ke mně. Obtočil jsem ruku kolem krásně útlého pasu a natlačil si ho na sebe. Mohl jsem cítit jeho mužství, které se překvapivě rychle vzbudilo. Pohlédl jsem do jeho tváře a zaznamenal menší vnitřní boj. Měl pevně zavřené oči ale ústa roztouženě pootevřená. Hrudník se rychle zvedal a klesal, za to ruce mi bránili se více přiblížit. Koutky úst se mi pozvedli z té podívané.

„Jsi tak rozkošný,“ vyšlo ze mě dřív než jsem konečně spojil naše rty. Jazykem jsem pronikl dovnitř a prohloubil polibek. Jeho prsty postupně uvolňovali stisk ale pořád mi bránil. Uvedl jsem tedy své ruce do pohybu. Pomalu přejížděli přes uniformu po zádech, rozvážně postupovali po nich níž, až jsem ucítil jak se pod mými prsty narovnal. Sevření povolilo, už se jenom o můj hrudník opíral. Líbilo se mi jak rychle dokázal měnit svůj postoj.

„Měl-bys-jít,“ pokusil se promluvit mezi polibky a mírně se vzepřel. Místo odchodu jsem mu jemně přejížděl po bocích a neustál ve své práci. Nikam se mi nechce. Přesunul jsem se na jeho zadeček, který jsem v myšlenkách už tolikrát ojel, a promnul ho v dlaních. Dlouho v nich nezůstal, jeho ruce mi zabránili v intimnějším setkání. Odtáhl se úplně a já poznal že už je konec. Povzdechl jsem si a jenom ho políbil na nos.

„Počkáš tady chvíli, půjdu pro jistotu napřed.“

 

Doběhl jsem k hřišti a málem mi utrhli hlavu.

„Kde si sakra byl?!“

„Teď se jako vypaříš?! Trenér málem zkolaboval.“

„Doufám že sis užil, taky bych rád vypadl. Celou dobu nám tady trenér vyhrožoval a naháněl hrůzu,“ zašeptal Dano vedle kterého jsem si sedl. To jsou nervy, ještě že jsem vypadl.

Rozhodčí odpískl konec hry a já rychle zkontroloval stav. 20:5 pro školu Seijo. Je to sportovní škola, tím pádem mě to vůbec nepřekvapilo. Budou velký oříšek.

Na hřiště dorazili naši soupeři, škola Midori. Cítil jsem meší nervozitu když se vedle mě objevil nejvyšší z ních. Ostatní z toho měli velkou psinu. V duchu jsem je posílal do teplých krajin a radši si stoupl o něco dál.

Po rozehrávce v náš prospěch jsme se rozběhli ke koši. Ten obr mi byl v patách. Naše taktika spočívala v rychlých přihravkách, cílem bylo protihráče zmást. Postavil jsem se pod koš ze strany, kudy se mi nejlíp trefuje a v duchu držel Dannovi pěsti, když se proti němu rozebíhal. Zastavil se že bude skórovat ale ve výhledu mu zabránili dva hráči. Rychle jsem opustil své místo a snažil se doběhout dřív, než začně panikařit.

„Danno, sem!“ křikl jsem a přihrávka o zem mi umožnila ostatním ukázat co ve mně je. Rozhlédl jsem se a rychle vybral nejlepší možnou cestu. Nerad chodím středem, můžou mě přepadnout z obou stran. Začal jsem rozvážně driblovat, tak se ke mně dostal velký počet hráčů. Skrčil jsem se o něco víc a mému driblování zvýšil rychlost. Rozběhl jsem se a při každém útoku od protihráče, změnil směr, a také ruku kterou jsem zaměstnával. Přestával jsem rozumnět co po mě kdo chce přes ten křik od přihlížejících. Když jsem byl dostatečně blízko a tím pádem jsem měl už i větší obranu, zastavil jsem se blízko koše a přihrál nejbližšímu hráči. Do koše se trefím, ale pokud proti mně nejde dvoumetrová obluda. Mám zalíbení v útoku ale dokážu být i dobrá obrana.

Hravě jsme je porazili, byl jsem rád že jsme nedopadli jako Sawatobi proti Seijo. Odvahu to zrovna nezvedá, když projdete zápas na plné čáře hned na začátku.

Každý zápas co jsme hráli, zvládli ho, až se všichni divili. O přestávkách jsme chodili nahoru za přáteli a snažili se odreagovat. Škola Hirosaki se usadila co nejdál od nás, a jejich vražedné pohledy až naháněly hrůzu. Mohl za to i důvod, že se mezi nás pokaždé připletly studentky, nebo také jejich spolužačky. Užíval jsem si jejich pohledy.

Hikaru se i začal do konverzace zapojovat, ostatní jenom šokoval. Možná se trochu změnil, nevím čím to je, ale jsem za to rád.

Danno se pokoušel upoutat Ayaminou pozornost, přišlo mi to komické ale na druhou stranu ho litoval.

Čekali nás ještě dva zápasy, proti Hirosaki a Seijo. Uř jsem to chtěl mít za sebou. Po zavolání od trenéra jsme se vydali dolů za nim.

„Tak hoši, doteď jste si vedli skvěle. Proti vám nejdřív půjdou škola Seijo a následně náš největší konkurent Hirosaki. Nedejte se zastrašit, půjdeme v té samé sestavě jako posledně..“

Přikývli jsme a přešli na hřiště náhradníci na lavičku. Škola Seijo měla vysoké hráče, trochu mi naháněli hrůzu. Nasadil jsem zlověstný pohled a zaumul pozici.

Rozehrávku zvládli líp a mířili si to na náš koš. Rychle jsme se je snažili doběhnout ale nic jsme nezmohli, byli rychlejší. Bojově vykřikli až jsem sebou trhl. Jsou normální?

Misaki uchopil míč a postavil se za čárou pod koš. Bránila mě gorila a nešlo ji setřást. Sakra! Přihral to někomu jinému, snažil jsem se teda dostat pod jejich koš. Otočil jsem se na něj kde vězí, ale to už získal míč náš soupeř. Jak to?! Kdy?! Dali ho aniž bych mrkl. Do hajzlu, jsou dobrý.

Bylo to 7:0, začínal jsem být naštvaný. Naštvaný na ně, že nás dokáži tak rychle přemoci, na náš tým, jak jsme začali dělat tolik chyb ale hlavně na sebe. Pokaždé když jsem měl míč a snažil se hrát tak, jak jsem zvyklí, dokázali mi ho vzít. Běhal jsem jak fretka, zabraňoval ve výhledu jak jsem jen uměl, ale k ničemu. V tu chvíli mi začala vadit má výška. Byl jsem tak malej! Jim stačilo se jenom natáhnout a nemohli minout, za to já se musel soustředit a dobře zamířit. To stojí ale čas.

„Konec!“

Opřel jsem se o kolena a sýpavě se nadechoval. V prvním poločase vedli 10:5 a já už nemohl. Vyčerpaně jsem si sedl na lavičku a roztřeseně se napil.

„To musíte dohnat, no tak kluci!“ Povzbuzovali nás ostatní ale očami jsem vyhledal trenéra.

„Chci střídat.“

„To zvládneš,“ jediné co řekl. TO SI DĚLÁ SRANDU?! Musím tam vypustit duši abych si mohl sednout?!

„Do toho Chiba!“ Povzbuzovali nás také návštěvníci. Podíval jsem se nahoru a střetl se s Hikarovým pohledem. Ten se povzbudivě usmál a ukázal zatnuté pěstě.

Vstal jsem a šli to vybojovat. Přemýšlel jsem jak je obelstít. Jsou vysoký, tím pádem musím hrát více při zemi. Žádné dlouhé nahrávky, musíme být rychlý.

Získali jsme míč a já dostal rychlou přihrávku. Zhodnotil jsem situaci a přede mnou se objevila ta samá gorila. Naštvaně jsem vydechl a naznačil směr. Pohl se, takže jsem musel reagovat rychle a vydal se druhým směrem. Kličkoval mezi nimi a zastavil se dřív, než v blízkosti koše, to totiž předpokládali. Nemůžu hrát jako v prvním poločase. Byla tady ale i chyba. Dřív než jsem stačil přihrát, vrazil do mě plnou rychlostí soupeř, a já se zaduněním dopadl na zem. Pod sebou jsem měl míč který mi málem vyrazil dech. Takhle jsem cítil jenom tupou bolest na prsou.

„Faul!“

Těžce jsem vydechl a snažil se rychle postavit.

„Dobrý?“ Pomohl mi stát viník a já se pousmál. „Jo, dík.“

 

Nakonec jsme prohráli 20:17. Podali jsme si ruce a poděkovali za zápas. Pot ze mě jenom tekl a já si uvědomoval odřeniny, které mi bránili ve volném pohybu.

„Nevadí, byli jste dobří. Teď nás čeká pouze zápas proti Hirosaki.“

Vzhlédl jsem nahoru, odkud se na nás dívali a já překvapivě zjistil, že je mezi nimi i Rin.

Co ta tady dělá?!