Na nízkém orbitu trpasličí planetky bludného typu s technickým označením (89145678)-M se osaměle vznášela záchranná část průzkumné lodi třídy A.

Společné prostory zely prázdnotou. Slabé osvětlení v chodbách na palubě Vertiga-1 působilo ponuře. Lodní agregáty vydávaly pouze neutichající monotónní hučení. V pilotním křesle dřímal humanoidní android v úsporném režimu. A na obrazovkách můstku se s železnou pravidelností zobrazovala informační správa o stavu systémů, měření senzorů, životních funkcích členů posádky a znovu obnovení posledního příkazu kapitána Heyrovského: Čekat!

Ten měl trvat tak dlouho, dokud se něco na současném stavu Vertiga nezmění. Nedorazí záchranný tým, neozve se volání ze Země, senzory nezaměří nějakou vesmírnou anomálii, odchylku od kurzu, nebo cizí těleso.

Nic z toho se však nestalo už 50 dní…

Před 799 dny…

V setmělém pokoji seděl za stolem vysoký atleticky stavěný muž s hnědými vlasy na ježka, který modrošedýma očima propaloval dveře a prsty netrpělivě poklepával o desku stolu. Konečně se rozhodl. Věnuje Lukymu tuhle poslední noc (takovou, že na ní nezapomene) a odstěhuje se. Věci už měl sbalené v dodávce před domem. Byt v kasárnách na základně přidělený. Přihlášku na misi Vertiga-1 podal dnes v poledne. Zúčastní se školení, výběrového řízení, odletí na rok někam na okraj Sluneční soustavy sbírat informace ze senzorické sítě (a kdo ví co ještě) a až se vrátí, bude uvažovat, jak se svým životem naloží dál.

Už měl záletů svého milence dost. Původně se nechal z vesmírného programu přeložit k výcviku nováčků, aby s ním mohl žít, protože usoudil, že je pro něj důležitější. Vzdal se svého snu a kariéry.

A co udělal on pro mě? - Nic…

Pohár Heyrovského trpělivosti konečně přetekl, když viděl svého partnera v baru s jedním gigolem. Jistě, že to byly vždycky jen bokovky. Lukáš se k němu pokaždé nakonec vrátil, ale jeho už to unavovalo. Chtěl pro něj být ten jediný. Měl pro něj být jediný! A pokud to pro Lukáše není možné, pak spolu nemohou žít…

Na chodbě se rozsvítilo.

Jan vstal, třemi ráznými kroky překonal vzdálenost ke dveřím, otevřel je a přísně se na příchozího zadíval. Chtěl, aby bylo hned jasné, že je naštvaný.

Blonďák mu věnoval lehce podnapilý úsměv.

„Čau,“ utrousil Jan jedovatě na pozdrav. Tak? S jakou výmluvou přijdeš dneska?

„No nazdar,“ uchechtl se Luky, „ty máš ale ránu, ti povim.“

Jan mlčel.

„Takhle nějak, se tvářil kapitán Asakawa, když sem spravoval podporu života na Dorianovi-trojce.“ Zasmál se své poznámce.

Jan pohodil hlavou. Nechápe to… Vůbec mu to nedochází… Začal se ho zmocňovat vztek.

„Ty jeden, idiote!“ Zařval na něj a praštil pěstí do zdi. Ruka ho bolela, ale to mu nevadilo. Několik měsíců se hromadící frustrace si konečně přišla vybrat svoji daň.

Vykročil k němu. Ty si dovoluješ se mi ještě posmívat?!

Lukáš se usmíval. Ten pohled zvířete, když se Jan naštval, ho neskutečně rozpaloval. Už jen z toho jak ho popadl za tričko a přirazil zády ke zdi, začal tvrdnout.

„Co je, dyť máš rád mý fóry, ne?“ ušklíbl se s nevinným kukučem. Tedy skoro, protože jiskra škodolibosti se v jeho očích přeci jen objevila.

Nenávidím tě! Dýchal mu Jan z blízka do obličeje, jako nasupený býk, kterým v tu chvíli málem byl.

Luky ho chytil jednou rukou za tu, kterou ho držel, a druhou dlaní mu zabrouzdal do rozkroku, kde nahmatal pulsující nástroj milencovy touhy. Poslední dobou se moc neviděli. Byl rád, že se to takhle sešlo a vypadalo to, že není sám.

„Připraven ke startu, kapitáne?“ provokoval dál a dech se mu zrychloval.

Taková drzost!

Jan ho pustil, prohrábl si nízký porost na hlavě a couvl. Tohle na něm nesnášel. Něco provede, ví o tom a vůbec se nestydí ještě provokovat a svádět ho. Před lety se právě proto do něho zamiloval. Teď měl ale dojem, že to byla největší chyba v jeho životě.

„Obávam se, že nejdřív budeš muset zprovoznit pohonnou jednotku!“ odsekl mu nakonec. Chce si hrát? Bude to mít! Popadl ho za kštici rozcuchaných světlých vlasů a přinutil ho kleknout.

Lukymu ale provokativní úsměv ze rtů nemizel, naopak.

Jan osvobodil svůj penis z kalhot a tak jak celý den byl, nemytý a zpocený, mu jej vztyčený zasunul pomalu až do krku.

Luky se nevzpíral, tak si Jan rukou v jeho vlasech a pohyby pánví určoval délku i tempo přírazů. Proč mi tohle děláš, hm? Kdyby s tebou byla alespoň jednou v životě rozumná řeč! Alespoň jednou!

Touha ho spalovala zevnitř. Nemohl si pomoci. Ta poddajnost s jakou se Luky nechával ovládat a přitom ho stále provokativně dráždil jazykem, kdykoliv získal příležitost, byla neskutečná… Nikdy nepoznal nikoho, kdo by uměl kouřit jako on.

Vysychalo mu v ústech a začínal se potit. Schválně si nedopřával konečnou úlevu, aby to partnerovi prodloužil co nejvíce. Byl to přeci trest za všechny ty podvody, kterých se dopustil, za lži a problémy, které působil všem okolo sebe.

S každou vzpomínkou zrychloval a hlasitě sténal, jako skutečné zvíře. Mlaskavé zvuky vycházející z dolních partií v objetí milencových úst ho podvědomě vzrušovaly a doháněly téměř k šílenství.

Kolena se mu hrozila podlomit, a když poznal, že už to nevydrží, vytáhl mu své naběhlé mužství z úst a vystříkal se mu do obličeje, který si přidržel přímo před žaludem. Volnou rukou si mnul chloubu po celé délce, aby mu nadělil, maximum co ze sebe dokázal vydat.

Zaklonil hlavu a chvíli sám sebe uklidňoval, protože se mu hlava hrozila rozskočit a srdce se chystalo katapultovat z hrudi. Vidíš, co se mnou děláš?! Bědoval v duchu a na prsou ho bolelo. Bylo to naposledy. Rozhodl se tak. Ale neměnilo to nic na tom, že i když s ním už nedokázal žít, stále ho měl rád.

„Řekl bych…, že oprava dokončena…, kapitáne,“ uchechtl se Luky stále ještě na kolenou, když konečně popadnul dech, olízl a utřel si obličej od jeho spermatu.

„Ty…,“ vypravil ze sebe Jan přes mohutné oddechování tichou výhrůžku. Jednou tě zabiju…, říkal si v duchu. Prostě tě zabiju a budu mít klid! Odstoupil, zvedl ho na nohy, otočil tváří ke stěně v předsíni a nechal rukama zapřít. Nohy mu odkopl od sebe a uchopil ten jeho pevný inženýrský zadek do svých zkušených rukou.

„Není trochu pozdě na osobní prohlídku?“ zašeptal Lukáš. Pusa ho bolela, ale nemohl si pomoci něco prostě neplácnout.

Jan ho narazil na zeď hrudníkem. Loktem mu tlačil na páteř, až donutil Lukáše bolestivě syknout.

„Kalhoty dolů!“ rozkázal mu.

„Ty seš dneska… nějakej akční…, c,c,c…“ Neposlechnout si však Lukáš nedovolil. Těšil se na to, až si ho vezme tak jak to měl rád. Až ho do něj vrazí až po kořen a vynese ho tak samou slastí mezi hvězdy. Jo, neuměl si pomoct. Byl nestálý a stávalo se mu, že se nudil. Hledal vzrušení a adrenalin, kde se dalo, ale nikdy to neznamenalo, že by Jana nemiloval, nebo si ho nevážil. I v sedmatřiceti byl prostě stále ještě v některých ohledech dětinský a nezodpovědný kluk, co se rád baví, no a co? A navíc každé opětovné sbližování za to prostě stálo.

Kalhoty klesly Lukymu ke kolenům.

Jan ho po nahé zadnici pleskl napřed jednou, pak i druhou dlaní. Z nejhoršího už byl venku. Konečně mohl pokračovat v tom, co chtěl původně. Učinit jejich poslední noc pro Lukáše nezapomenutelnou.

Luky věděl, že musí mít teď na půlkách nádherné otlačky milencových dlaní. Elektrizující výboje mu vystřelily po každém plesknutí rovnou do rozkroku a zároveň míchou až k mozku. Křečovitě scvakl zuby, aby utlumil případné vyheknutí.

Ale právě tahle snaha Jana dokázala bez obtíží znovu postavit. Luky měl vždycky tu svou hubu proříznutou, až to hezký nebylo, ale jak došlo na sex, tak se snažil dělat mrtvýho brouka. Teda když ze sebe zrovna nesypal nějaký ty svoje perly.

Zabrouzdal rukou dopředu a vychutnal si jeho tlumené slastné vydechnutí. Tady tedy rozhodně nebyl ani mrtvý, ani brouk. Objal mu penis a pevně jej sevřel.

„Připrav se na start, kamaráde, protože na tenhle vejlet do smrti nezapomeneš!“ pohrozil mu tichým nebezpečným hlasem šeptaným do ouška. Naslinil si prsty druhé ruky a zajel jimi rovnou mezi jeho půlky, kde neomylně našel příslušný otvor. Já ti ukážu…!

Líbal a lehce okusoval mu snad každý centimetr zad. Jak vpředu tak vzadu se pečlivě činil, zatím pouze prsty. Roztahoval ho pomalu a opatrně, aby mu neublížil. Přesto byly jeho doteky dostatečně drsné, aby Lukyho slast nebyla jen tak obyčejná. Jen počkej, zajíci!

Honění a prstění, byla zase jeho umělecká parketa. Dokázal Lukyho “utrpení“ prodlužovat dlouhé minuty, dokud jeho snaha krotit své milostné výkřiky nepřišla úplně vniveč. To byla chvíle, kdy chytil jeho ocas u kořene a silně ho prsty sevřel, aby se nemohl udělat. Nasměroval svůj plně připravený nástroj k roztáhlému otvoru, naslinil prsty dírku i svou chloubu a na dva přírazy se do něj dostal až nadoraz. Ještě budeš škemrat, abych se k tobě vrátil…

Luky zaúpěl jako vlk vyjící na měsíc a prohnul se v zádech tak, že hrudníkem znovu narazil na stěnu. Potřeboval také svůj vrchol. Už stěží stál na nohou. Hlava se mu motala nedostatkem kyslíku při takové dechové frekvenci.

„Už… tam budem…, kapitáne?“ ptal se téměř zoufale. Takhle divoký sex spolu neměli už dlouho.

„To záleží…,“ pronesl Jan těžce a pohnul se téměř ven. „Jestli poprosíš…“ Znovu přirazil a sám mohutně vzdychl. Tempo přírazů začínal pomalu zrychlovat. Věděl, že Lukáš už to dlouho nevydrží a chtěl se tentokrát udělat v něm. Chtěl, aby ho cítil úplně všude a napořád. Třeba ti pak dojde, žes udělal chybu, ty děvko!

„Prosím...“ Zpocená těla o sebe pleskala ve stále divočejším rytmu.

„Co?“ Nádech – výdech…

„Prosím… nech mě… přistát…“ Luky to téměř zakřičel. Kdyby v té chvíli stál někdo zvenku za dveřmi, jistě by se pobavil.

Jan povolil své sevření a několikrát mu mužství ještě protáhl. Sám přirážel až na doraz. Jednou… dvakrát… A naposled!

Jan mohutně zařval jako medvěd v říji.

Luky se opřel o zeď a ve stoje se udržel jen proto, že do něj milenec pouštěl právě svou vlastní dávku semene ne nepodobnou té, která z jeho výstřiku ulpěla na zdi. Kurva, chlape já tě miluju…, pomyslel si. Na to, aby svá slova ale řekl nahlas, a třeba jimi alespoň zkusil svého milence zastavit v odchodu, již neměl sílu.

Jan se nad ním skláněl a vyčerpaně třásl po celém těle. Tak vidíš, co děláš…

Chvíli tam tak zůstali a tiskli se jeden k druhému, než z milencova análu vystoupil. Naposledy dobrý, ne?

„Jdi do sprchy, pudu po tobě.“ Znělo to víc odměřeně, než původně chtěl, ale Lukymu to nevadilo. Odlepil se ode zdi, směšně s úkřenem na rtech zasalutoval a vytratil se v koupelně.

Jan se díval na dveře, dokud zevnitř neuslyšel zvuk tekoucí vody.

„Tak sbohem, Vinku… Brzo budu tam, kde by mě moh i slyšet,“ zašeptal prázdné předsíni, očistil se alespoň kapesníkem, natáhl kalhoty, obul se, hodil přes ramena oblíbenou bundu a vyšel z jejich společného bytu. Když pomalým krokem sešel schody dolů, dorazil k autu a chystal se nastoupit, zazvonily mu hodinky s komunikátorem. Sorry, kámo. Já musim jít dál… Ušklíbl se hořce na jméno volajícího. Teď už couvnout nemohl. Vypnul přístroj s tím, že později Lukášovo číslo vymaže, sedl si za volant a jel.

Luky stál v okně a hleděl za odjíždějící dodávkou s dosud nepoznaným pocitem ztráty. Nikdy ho nenapadlo, že by mohl skutečně odejít. Ale jak ho znal, věděl, že i kdyby za ním teď spěchal a jel jako o závod, žádná slova ani ten nejlepší sex na světě ho nepřiměje, aby se vrátil. Ale nikdo neřiká, že už se nikdy nepotkáme, ne? Vesmír umí bejt někdy kurva malej, kapitáne…