Před 406 dny…

V ponurém úsporném osvětlení zářivek Vertiga-1 stál v otevřených bezpečnostních dveřích na můstek opřený osamělý urostlý muž. Hnědé na krátko střižené vlasy, mu ve dvou chocholkách na temeni hlavy mírně odstávaly, zatímco svýma modrošedýma očima pozoroval pochmurný interiér zastaralých křesel a ovládacích panelů hlavní části lodi, dýchajících nostalgií všech doposud absolvovaných letů.

Jan Heyrovský se zcela záměrně dostavil k převzetí dříve, než ostatní členové posádky. Jeho postávání by se dalo nazvat nečinností, které obvykle neholdoval, ale v tomto případě se jednalo o starý zvyk, seznámit se s lodí ještě před odletem. Ne, že by je střídal jako ponožky, ale nepatřil k těm, kteří měli to štěstí velet za život jen jedné. A tenhle pohled v něm vyvolával vlastní dávné vzpomínky.

Před dvaceti lety na Vertigu začínal. Tehdy ještě jako pilot. Jeho první mise ho zavedla k Titanu - největšímu měsíci planety Saturn. Vezli proviant a nový model sondy Cassini2 New Generation na tamní vědeckou stanici Perseus v oblasti Xanadu (poušti písku, tvořeného směsí prachu, vody a uhlovodíků). Mise tehdy nedopadla zrovna slavně. Kvůli poruše na pohonné jednotce nabrali zpoždění. Potřebovali přistát co nejdříve a v metanové a etanové bouři se odchýlily od kurzu. Nezbylo jim tedy než počkat až déšť ustane, aby se mohli spojit s Perseem a pak tam zůstali ještě šest měsíců, než přiletěl záchranný tým. Přičemž jejich lodi blízké setkání s tamní primitivní plísní taky zrovna dvakrát neprospělo.

Ještě dnes si dokázal vybavit jednotlivé členy první posádky, do které patřil. Poručíka Rona Wickerse s pověstným IQ 160 na pozici navigátora, který každou volnou chvíli v porno časopise okukoval ženské s velkými ňadry, což tvořilo vrchol jeho sexuálního života. Věčně veselého desátníka Kevina Marlowa častujícího svého kolegu nejrůznějšími eufemismy. A na konec i kapitána Ludwiga Rutkowskiho s lesklou pleší a blankytnýma očima oplývajícíma zvláštní jiskrou života, kterou viděl znovu až o deset let později u Lukáše Vinklera.

Luky…, ušklíbl se hořce sám pro sebe a přimhouřil oči. Na tenhle den se Jan psychicky připravoval od svého povolání. Jeho fotku si pověsil nad postel ve snaze zvládnout vzrušení, které v něm vyvolávala. Nechtěl riskovat další podobnou věc, jako na záchodech před dvěma měsíci. Bylo mu jasné, že se budou muset snášet v malém uzavřeném prostoru docela dlouho, nesměl na něho takto reagovat. Proto se snažil zvládnout svou touhu tím, že se trápil jen ve snech. Aby dal najevo, že už je v životě o krok dál, nechal si dokonce odrůst i vlasy. Ale teď a tady si přeci jen nebyl úplně jistý, jak zvládne setkání tváří v tvář. S jakou přídeš, co? Budeš si utahovat jen z ostatních, nebo i ze mě?

Blížící se monotónní pípání magnetických bot Jana z myšlenek vyrušilo. Promnul si obličej, jakoby se právě probudil a na příchozí důstojnici se odměřeně otočil.

„Doktorka Vránová?“ oslovil ji hlubokým hlasem. Byla to nepřehlédnutelná žena rozložitější postavy s kulatým obličejem a černými kudrnatými vlasy. Valila se chodbou jako kamenná koule ve starém klasickém americkém filmu Indiana Jones.

„Kapitán Heyrovský?“ oplatila mu a nuceně se usmála.

Jan jí podal ruku a ona mu ji stiskla.

„Jak se jí daří?“ zeptala se a se zájmem si jeho dlaň prohlížela.

„Stále ještě funkční z osmdesáti procent, řekl bych.“ Jeho úsměv byl o poznání vřelejší. Dost jí dlužil. Před 11 lety mu právě ona tuhle ruku zachránila. Reakce už pak nikdy nebyly jako dřív a s pilotováním musel skončit, přesto by se nerozhodl jinak, kdyby čelil týž volbě znovu.

„To ráda slyším,“ povolila stisk a rozhlédla se. „Kde máme zbytek?“

To je dobrá otázka…, přejel pohledem vnitřní prostory i kapitán.

„Jak znám seržanta Vinklera, pravděpodobně se někde fláká a poručík Dvorská –“ nedořekl, protože jej blížící se hlasy právě zmíněných osob vyrušily.

„Takže… o týhle bárce vlastně nic nevíš.“

Vinku…, to tě to chvástání ještě nepřešlo? Zaúpěl Jan v duchu.

„Vertigo - loď třídy A, určená pro čtyřčlennou posádku. V základní výbavě 2 humanoidní androidi, 1 astro sonda, 2 sondy k průzkumu povrchu, náhradní skafandry a záchranný modul. Převážně určená k průzkumu, ale v minulosti byla využívána i jako vlečná nebo záchranná. Disponuje nevelkým nákladovým prostorem pro přepravu.“

Ježíš, ta zas mluví jak z učebnice…, začal Jan pochybovat o své skutečné motivaci se téhle mise účastnit a Luky se právě vynořil zpoza rohu. Levačkou dělal gesto: „bla,bla,bla…“ a pravačku přehodil štíhlé blondýně kolem ramen.

Bože, bože, ty to vidíš a nic s tim neděláš…, pozvedl Jan oči v sloup. Ten vůl se prostě nezmění. Nikdy…  Krev se mu hrnula z horního mozku do toho spodního.  Mimoděk sevřel ruku v pěst.

Navigátorka naštěstí počastovala pilota tak chladným vražedným pohledem, že sám a dobrovolně zdvihl raději obě ruce k rezignaci. Ověšeni každý svou taškou s osobními věcmi, mířili přímo k můstku, kde je kapitán s doktorkou již očekávali. Předpisového zasalutování se však Jan dočkal pouze od navigátorky.

„Pane.“

„Pohov, poručíku.“

Seržant mlčel a nezaujatě pokukoval po okolí.

Jan uvolnil stažené svaly a instruoval je, aby si osobní věci uložili do skříněk v hibernační komoře.

„Za půl hodiny na můstku. Chci kompletní hlášení o stavu a vybavení lodi!“ obeznámil je. Střetnutí s Lukyho očima se ale vědomě vyhýbal, tak jako případného kárání. A on se zase zdržel veškerých narážek, které by na něj mohl mít.

Doktorka zůstala na kapitánovi viset očima o vteřinku déle, jakoby něco z toho napětí mezi nimi snad postřehla, než se otočila k odchodu a následovala zbytek ještě neubytovaných členů posádky.

Jan si povzdychl. I když ho zajímal Lukyho přístup, doopravdy si tuhle možnost nepřipouštěl. Seš tupec, že nepochopíš, co znamená “rozchod“? Spílal mu v duchu. Ve skutečnosti ale netušil, jestli má být rád, nebo ne. Pokud by se i nadále Vink zdržel veškerých sexistických poznámek na jeho adresu, pak teoreticky mohou zvládnout fungovat vedle sebe. Na druhé straně mu jeho hrdost bránila přistoupit na tuhle hru, protože si moc dobře pamatoval chvíli, kdy mu právě tenhle aspekt své povahy Lukáš vysvětloval.

***

Jan stál opřený o nosník, schovaný ve stínu vnější konstrukce svého Kelvina a čekal, až “to vysmátý blonďatý střevo“ jménem Lukáš Vinkler půjde okolo. Ještě netušil, jak přesně si to s ním chce vyříkat, ale věděl, že jestli to takhle bude pokračovat dál, tak nebude moct pořádně vykonávat svou práci.

Luky si hvízdal. Jan díky tomu poznal, že se blíží. Prošel kolem jeho úkrytu a poskytl mu tak nádherný výhled na svá odhalená opálená záda. Krůpěje potu stékaly po jeho lopatkách a jen o kousek níž pod těmi vyzývavými zádovými svaly čekal, doposud ukrytý v kalhotách, malý pevný zadeček, který si Jan tak rád značkoval a ten pohled vháněl kapitánovi krev do slabin.

Lukáš se zastavil. Všiml si přítomnosti svého nadřízeného a slyšel jeho zrychlující se dech. Stál dost blízko, aby Jan mohl vidět každý detail jeho přitažlivého těla, a přitom dost daleko, aby mohl nečekaně proměnit fantazii v realitu.

Luky se pousmál, vytáhl cigaretu a nechal si ji vypadnout z úst. Když se pak předklonil, aby ji zdvihl, zmocnila se Jana tak silná touha, že mu bylo v uniformě nečekaně těsno. Býval by málem zapomněl i na to, že je naštvaný, kdyby na něho jeho milenec nepromluvil.

„Na někoho, kdo káže vo pracovní morálce seš docela v klidu, ne?“ pozlobil ho Lukáš a zapálil si. Na Jana se otočil až s úšklebkem koutkem úst, který podpořil provokativním vyfouknutím kouře a olíznutím rtů.

„Ty…!“ procedil kapitán skrz zuby to jediné slůvko, odlepil se od nosníku a vyrazil k Lukášovi, který pod jeho pohledem šelmy jihl, jako beránek. Tedy až na tu prořízlou pusu.

„Jo, já… Nějakej problém, kapitáne?“ zasmál se, až se zakuckal a musel cigaretu vyndat a vydýchat se.

Jan se zarazil. I přes napětí v podbřišku, které ho mučivě svíralo, a zvednuté mandle Lukyho chováním, se přinutil počkat, až se jeho “přítel“ trochu vzpamatuje.

„Dlužíš mi vysvětlení!“ vypálil na něho okamžitě po tom.

 „Cože ti?“ podivil se Lukáš. Provokativní tón si však stále držel.

- „Dlužíš vysvětlení!“

„To jako proč?“ Nechápal údržbář. Choval se přece jako vždycky, dokonce i přes všechny ty vyzývavý řeči, který měl na kde koho, si tu s nikým nic nezačal. Tak co mu kurník přelítlo přes nos? I když musel uznat, že když se Jan naštve, tak z něj ten sexappeal doslova čiší a to se mu začínalo líbit čím dál tím víc.  V obtáhlé uniformě se Janovi krásně rýsovalo pevné svalstvo i počínající vzrušení, z čehož se Lukymu krátil dech.

„Na všechny se culíš, jak kretén, laškuješ kde s kým, tomu černochovi si dal dokonce pusu na tvář! A divíš se, že sem nasranej?!“ Jan praštil pěstí do zdi nad Lukyho ramenem, div že si blonďák necvrknul do kalhot, jak mu zatrnulo. A to nejen v obličeji, jak si Lukáš uvědomil vlastní erekci. Ten chlap před ním, na něj měl neskutečný vliv. Na cigaretu už dočista zapomněl. Nechal ji vypadnout z prstů na podlahu a ani se neobtěžoval ji zašlápnout. V ústech cítil doslova Saharu. Vzrušením se celý chvěl…

„No a?“ Pozvedl jedno obočí.

- „No a?!“ supěl Jan. Dělá si ze mě prdel?

„Žárlíš snad?“ Olízl si rty.

Jestli žárlim? Zarazil se kapitán. Jasně, kurva, že… JO!

- „Chodíš snad se mnou, ne?!“ Využil toho, že Luky stál zády u zdi a namáčkl se na něho. Vůně jeho orosené kůže byla ještě o to intenzivnější. Oba navzájem mohli cítit přes kalhoty vlastní roztoužené nástroje. Dýchali si do tváře a rozum jim začal pomalu odplouvat do hvězdných dálav.

„Taky proto s tebou nežertuju,“ vydechl Luky a políbil ho.

Jan už se o verbální odpověď ani nepokoušel. Nechal vše na řeči těla a pustil svůj jazyk do závodu s mrštným hadem v Lukyho ústech. Jednou z tlap se stále opíral o zeď za jeho ramenem, ale druhou začal hrubě laskat blonďákovu obnaženou hruď.

Seržant na nic nečekal, chytil ho za hlavu a drze třel svůj klín o ten jeho, čímž svého velícího rozpálil do běla. Jan ho popadl za zadek, silně stiskl a přizvedl si ho. Luky ztratil oporu nohou, tak se zachytil rukama tyče u stropu.

„Seš hrozná děvka, víš to?!“ zašeptal Jan, jakoby se bál, že budou přistiženi, což by mělo kázeňské následky pro oba.

„Jakoby ti to snad vadilo,“ vydechl Luky, prohnul se v zádech a zkousl si ret ve snaze utlumit vzdech, když mu Jan stiskl mezi zuby jednu z bradavek. Následné slastné zasténání, když mu otlaček obkroužil jazykem, ovšem hovořilo zcela jasně. Zadečkem teď tlačil přímo proti Janově pánvi a ten ho jediným trhnutím zbavil kalhot.

Prsty mu zajel do pootevřených úst, aby nachytal pár slin.

Luky už mohl jen tlumeně úpět, když ucítil to vlhké cosi mezi půlkami.

Jan dobýval dírku svého milence jen krátce. Něco takového jako trpělivost v jejich situaci nepřicházela v úvahu. V rychlosti osvobodil z kalhot od uniformy a nepříjemně staženého spodního prádla svého macka a tak jak Luky visel, si ho pak natlačil přímo do klína.

„To si piš, že mi to vadí!“

Přirazil, až technik vykřikl. Aby si průnik trochu usnadnil, nahodil si jeho nohy na ramena. Lukáš tak získal oporu a mohl si užívat už jen úd, který ho celého vyplňoval.

„Neměl… bys bejt… spíš rád?“ vypravil ze sebe chraptivě.

Jan přirazil znovu, čímž Lukyho absolutně ochromila rozkoš přinášející bolest.

I kapitán musel chvíli rozdýchávat slastně obětí přítelova svěrače.

To by mě zajímalo, za co jako…

Jan nechtěl dlouho přemlouvat ten úzký prostor mezi půlkami, aby ho přijal. Jakmile se mohl jen trochu pohnout, využil toho a žádostivě si bral, co chtěl a Luky mu podvědomě vycházel zadkem vstříc. Ocelovou chodbou se neslo už jen jejich hlasité sténání a výdechy srovnatelné s pářením koní.

Jan už na nic nemyslel. Jediné co potřeboval, bylo přinést si úlevu. Rukama svíral hýždě svého partnera a narážel si ho do klína s agresivitou a rychlostí sobě vlastní. A Lukášovo hlasité vzdychání, které už nedokázal krotit, působilo jako katalyzátor jeho rozkoše. Úplně při všech těch vjemech zapomněl na erekci, svého milence, které by se měl věnovat.

Vinklerovi to ale nevadilo. Extáze přicházející z útrob ho dokázala pohltit stejně intenzivně a brzy poznal, že se blíží k vrcholu.

I Jan už byl u konce sil. Nastupující orgasmus si žádal jedinou poslední věc. Chytil mu ptáka pěkně u kořene v hnízdě světlých chlupů a pevně stiskl.

„Omluv se, nebo máš po hehe!“

Lukáš zaúpěl. Kdyby se nemusel držet tý tyče, asi by mu jednu fláknul. Jenže úlevu kurva potřeboval. Nezbylo mu než poslat svoje ego na krátkou dovolenou.

„Tak sorry, stačí…?!“ zakřičel ze všech zbývajících sil.

Jan zaklonil hlavu, pustil ho a naposledy třikrát přirazil. Úlevou se mu chvělo celé tělo a chlouba v horkých útrobách mladého technika příjemně pulsovala vydávajíc ze sebe extra nahromaděnou dávku semene.

Lukymu se zatmělo před očima. Připadal si jako flákota na řeznickým háku, když mu plody vlastní sexuální frustrace potřísnily svaly na břiše.

Jan se k němu přitiskl, podepřel ho pod bedry a svalil se s ním na podlahu, kde spolu tak ve spojení seděli vychutnávajíce dozvuky prožitých vrcholů a dýchali namísto dvou jako čtyři.

„Seš děsná kurva, chlape…,“ vydechl Luky Janovi do ucha.

„A ty mi koukej vysvětlit, co to má znamenat, nebo tě vodkopnu,“ oponoval vysíleně Jan.

„Když s někym chodim… tak  s nim zásadně veřejně nelaškuju… A už vůbec… když je to důstojník… to je moje… pravidlo…“ polkl Lukáš a opřel si hlavu o kapitánovo rameno. Jan mu zajel rukou do vlasů a přidržel si ho. Ta slova nečekaně zahrála na tu správnou strunu. Ty jeden idiote, tos mi to nemoh říct dřív?!, prolétlo mu hlavou.

Ale teď když to vim, už to bude ok…

***

Se mi jako snažíš říct, žes náš rozchod neakceptoval? V Janovi ta vzpomínka vyvolala víc než jen tuhle myšlenku. Něco jako vybít si své potřeby ale nepřicházelo moc v úvahu. Ani na Vinkovi, ani sám. Nezbylo mu, než se to pokusit rozchodit.

A co jako čekáš ode mě, nechceš mi to říct?! Zamračil se na chodbu, odkud zaslechl Vinkův hlasitý smích a raději vykročil docela jinou. Je to víc než rok, kurva! Zastavil, opřel se ramenem o zeď a bolestivě zatlačil dlaní na bouli v rozkroku. Proč mě nenecháš jít?