Před 223 dny…

(část 2)

 

Když kapitán Heyrovský dorazil na můstek, akorát končila službu doktorka Vránová.

„Kapitáne,“ pozdravila ho, ale opravdového úsměvu se z její strany nedočkal.

„Doktorko,“ opětoval jí oslovení odměřeně.

***

K Janovi dolehla Lukášova odpověď a ještě několik desetin vteřiny si klestila cestu od sluchovodů přes nervová zakončení smyslových orgánů k myšlenkovému centru, kam se teprve sbíhaly neurony z celého těla.

Kurva, kurva, kurva…! Praštil pěstí do stěny, o kterou se z druhé strany jeho bývalý opíral.

„Fajn,“ procedil skrze zuby, „pošlu tě tam…“ vydechl ještě a zapřel čelo o sklo. Žádné odpovědi z druhé strany se už ale nedočkal.

Když se již uklidněný a řádně otužilý vyštrachal ze sprchy, Luky byl dávno pryč. Kapitán se tak podíval směrem k otevřené vedlejší kabince a sám pro sebe si vzdychl. Byl tak blízko… Kdyby chtěl, stačilo v podstatě jen natáhnout ruku a vzít si ho, jako to dělával dřív. Byl tak nadržený, že mu k uspokojení mohla stačit i pouhá představa aktu jako takového (čímž by ani nešel sám proti svému přesvědčení a rozhodnutí). Vyslovené podezření bylo však příliš vážné na to, aby se zabýval takovými hloupostmi, jakou byl již “ukončený“ vztah…

***

Heyrovský dosedl do křesla uprostřed čtyřúhelníkového řídícího střediska lodi a ještě se za odcházející lékařkou ohlédl, aby jí rozkázal: „Připravte seržanta Vinklera na další průzkum HARVa.“

Dagmar se zarazila a obdařila ho tázavým pohledem svých vážných očí. Že Zuzana v navigátorském křesle učinila týž pohyb, nyní Jan zcela ignoroval.

„Prosím?“

- „Čeká vás v přetlakové komoře,“ obeznámil ji.

„Rozkaz, pane.“

Odsuvné dveře z můstku se zavřely a kapitán měl pro blondýnu před sebou jen kamenně vážnou tvář.

„Mohu mít otázku, kapitáne?“

- „Jistě, poručíku.“ Šedomodré oči velitele Vertiga se střetly s jasnou zelení těch jejích.

„Jaký má smysl posílat tam Vinklera znovu?“ Jen strohá otázka, žádná intonace hlasu, která by napověděla směr navigátorčiných myšlenek.

To je najednou zájmu…

- „Naším úkolem je zjistit příčinu poruchy a opravit závady na sběrné stanici, pokud to bude možné.“ Pokaždý, když tam má Vink jít, jako by ses probrala z hibernace…

„Dekódování dat z černé skříňky je téměř u konce,“ připomněla mu.

Jan si založil ruce pod bradou, lokty opřený o kolena. Už minule si nechtěla, aby tam šel. A když už bylo jasný, že musí tak ses mohla přetrhnout, abych řek, že máš táhnout s ním. Víš snad něco, co mi ne?

- „Objevilo se podezření, které je třeba potvrdit nebo vyvrátit.“ Nebo, že bys s tím dokonce měla něco společnýho…?

Už-už otevírala pusu k nějaké námitce, ale Jan ji nenechal: „Co nejdřív.“ Co má eso mezi navigátorama tak důležitýho na okraji soustavy? Podmračil se.

Dvorská na něm zůstala viset pohledem.

„Jaké podezření?“

Tak snadno se nedáš, co?, prolétlo Janovi hlavou.

„Říkala jste jednu otázku, poručíku,“ připomněl jí. Cítil, že tentokrát je to on, kdo má navrch. Souboj jejich vůlí však přerušilo seržantovo hlášení připravenosti: „Kapitáne? Poslušně hlásim, že dobejvání vesmíru může začít.“ Blonďákův pronikavý smích přetnul všechno vzniklé napětí na můstku jako laserový nůž. Navigátorka se vrátila pohledem k přístrojům a Jan se v křesle předpisově narovnal. Chtělas něco nenáročnýho, jo? Tak je možná na čase ti to trochu ztížit!

„Výborně, seržante, HARV je váš,“ potvrdil technikovi s kapitánskou rezervovaností.

 

Tak fajn…, přikývl technik do kamery v helmě. Jan se na něj z obrazovky díval dosti neproniknutelně, tak mu věnoval křivý sebevědomý úšklebek. Mi snad věříš, ne? V očích měl ten svůj bezstarostný odhodlaný lesk.

Atmosféra byla odsáta a přechodové dveře na obou stranách se otevřely.

Nádech – výdech…

Tak dem, ať už je to za náma!

Vykročil za Alfou. Ve stísněných servisních tunelech měl výhled akorát na androidova plechová záda. I když ho termo izolátory ve skafandru chránily proti nepřízni okolního prostředí, naskočila mu husí kůže.

Ušklíbl se. Přesně tyhle stavy totiž miloval. Napětí vystupňované na maximum, smysly napnuté k prasknutí a mozek pracující na plné obrátky. Stavy, kdy je nade vší pochybnost cítit, že je člověk naživu…

Soustředěně dýchal stále ve stejném rytmu. Nenechal se rozhodit atmosférou liduprázdných chodeb ani zvukotěsné helmy (nehledě na fakt, že ve vakuu by se zvuk stejně nešířil). Dokázal si představit hučení, vrčení, vrnění a cvakání charakteristické pro chod jednotlivých zařízení na stanici. Pokud něčemu rozuměl, byly to právě nejrozličnější přístroje. Být jimi obklopen ho svým způsobem uklidňovalo.

V magnetické obuvi kráčel sice pomalu, ale vzpřímeně. Cesta trvala dlouho (takže každý kdo z můstku technikův postup sledoval, už musel být hypnotizovaný jeho dechovou frekvencí) a žádné překvapení se nekonalo. Při té představě, kterak Jan s oběma ženami bezduše čučí do prázdna a v očích se všem točí spirály jako z nějakého starého animáku se Luky uchechtl, a notnou chvíli nemohl přestat křivit rty v pobavený úšklebek.

 

Jan se necítil hypnotizovaný. Plně se soustředil na práci. Navigátorka mu sice ukazovala jen záda, ale odraz její tváře v předním skle poskytoval docela slušný výhled. Doktorka se vrátila s tichým brbláním o hloupém šaškovi, který stejně brzy natáhne brka. A v neposlední řadě se Luky v rohu jedné z obrazovek (na zbytku monitoru ukazovala čelní kamera skafandru robotův monotónní krok) přemáhal, aby nepropukl v hurónský smích.

Co je ti, kurva k smíchu, idiote?! Nemohl si kapitán odpustit úlevnou myšlenku. Napětí na můstku totiž bylo už zase tak husté, že by se snad dalo krájet. Od příchodu Vránové nikdo nepromluvil. Vinklerův strojově pravidelný dech působil jako středověké věžní hodiny odpočítávající poslední minuty před popravou. A Zuzana Dvorská vypadala, jakoby se jí nic z toho netýkalo…

Mě neoblafneš…, říkal si velitel Vertiga v duchu. Já vím, že tě to neskutečně sere, když věci nejdou, jak ty chceš, že jo?! Tváříš se jak neviňtko, ale v duchu úpíš a svíjíš se jak had…

Vinkler se zastavil na stejném místě jako minule a odmontoval bezpečnostní kryt vysílače. Soustředěný na nejvyšší míru se po krátké obhlídce stavu zařízení pustil do vymontovávání poškozené části stroje.

Jan střídavě těkal pohledem od obrazovky k Dvorské a zpět.

 

„Kurva lidi, já bych si dal cigáro,“ utrousil Vink, když po několika dlouhých minutách zjistil, že šrouby, které vymontoval, nejsou zdaleka všechny, které vyhořelé pojistky drží a že bude muset vyndat asi celý velký plošný spoj, na který jsou připojené, protože ke zbytku se ze své pozice nedostane.

- „Nechte si svý poznámky, seržante, nebo půjdete do karantény jen za ty nemístný kecy,“ odsekl mu kapitán.

„To je divný… Mě to přijde jako docela místní kecy,“ uchechtl se pilot.

- „Seržante…“

„A proč do karantény? To jako že je můj humor tak nakažlivej, jo?“

- „Dost, Vinklere.“

Jenže Lukáše to právě začínalo bavit.

„Šroubek sem, šroubek tam, co já s nima udělam…“ začal si při práci notovat.

 

Jan v kapitánském křesle hrdelně zavrčel a v očích se mu zalesklo. Tak už to vymontuj a vypadni, debile!

Prsty levé ruky mu samovolně začaly bubnovat o opěrku…