Před 464 dny…

Jan neměl zrovna moc rád nečinnost. Netoleroval ji ani u svých svěřenců z řad nováčků či posádky, když ještě velel na Kelvinovi. Asi i proto mu po celý cca půl hodinový let ze základny Liberty na heliport v Johnsonově vesmírném středisku v Houstonu připadalo, že do jeho sedadla někdo ze spodu natloukl hřebíky.

Když konečně armádní Robinson R44 dosedl na cílovém místě, na nic nečekal a vystoupil jako první. To by mně fakt zajímalo, co má tenhle vejlet znamenat.

„Kapitán Heyrovský?!“ oslovil ho od silnice důstojník.

Jan si prokřupal krk a sebejistě vykročil rovnou k němu. Muže, kteří ho přiletěli vyzvednout na základnu, nechal za sebou bez povšimnutí.

„Ano.“

„Pane, admirál Schwarzkopf vás očekává, pane.“

Na to už Jan nic neřekl a vojenským krokem následoval podporučíka do budovy hlavního štábu. Na oficiality si moc nepotrpěl, ale existovalo pár lidí (a Luky), kteří tvrdili, že mu sváteční uniforma vážně sekne. On sám si v ní připadal spíš jako šašek, i proto to chtěl mít co nejdřív za sebou. Nerozhlížel se po lidech, chodbách nebo vybavení. Mířil cílevědomě přímo ke kanceláři, která ho svou tuctovostí zaujmout nemohla ani při nejlepší vůli. Johannes Schwarzkopf, admirál s jednou hvězdou na rameni, byl autoritativní muž ryze árijských rysů v obličeji. Jan vedle něho vypadal sotva poloviční v ramenou a zcela určitě o půl hlavy menší. Přesto se mu postavil hrdě tváří v tvář.

„Pane,“ zasalutoval předpisově.

„Pohov, kapitáne, tady nejste na cvičení.“ Admirál mu pokynul, aby se posadil a sám usedl zpět za skleněný stůl. Jan tedy vzal místo a čekal, co bude následovat. Oba se tvářili bezvýrazně. Vzájemně se pokoušeli udělat si obrázek o svém protějšku.

Minutové ticho přerušil nakonec jako první admirál: „Gratuluji! Byl jste vybrán jako kapitán Vertiga-1.“

„Vybrán?“ Jana to zarazilo. Napřímil se v anatomickém křesle. Už to byl téměř rok, kdy žádal o post velitele mise Vertiga-1. Prošel všemi bezpečnostními prověrkami, absolvoval školení i výběrové řízení. Vybral si tento let proto, že se mělo jednat o cestu až ke Kuiperově pásu (pásu planetek, na samém okraji Sluneční soustavy). Nezajímalo ho, proč tam posílají téměř vysloužilý model lodi, nebo co je přesným cílem letu. Chtěl pryč ze Země, alespoň na rok. Věnovat se zase jednou tomu v čem byl dobrý, velet lidem, někde daleko od běžného pozemského života, od starostí a hlavně od svého expřítele, na kterého se ne zcela úspěšně snažil zapomenout.

Jeho žádost však - byla zamítnuta.

A teď, když už se s tím prakticky smířil a byl i přesto relativně spokojený, změnili své rozhodnutí? Proč?

Admirál sejmul ze stohu na stole složku ve žlutých deskách a položil ji před sebe.

„Kapitán Olsen přišel o zrak při posledním vyhlídkovém letu Ikara kolem Slunce, kde zastupoval kapitána Grahama.“

Jan si matně vzpomínal, že o tom už něco zaslechl. Rozsáhlá porucha systémů na Ikarovi způsobila vážná zranění 5 členů posádky včetně kapitána. Blíž se po tom však nepídil, protože ho to nezajímalo. Vyhlídkové lety nebyly nic pro něj.

„Pane, obnova zraku už je dnes – “

„Rutinou, ano,“ přerušil ho velící, „ale do startu Vertiga zbývají dva měsíce. Rekonvalescence po přijetí implantátů trvá půl roku do úplného zotavení.“

Jan pochopil a přikývl. Olsen se zranil, mají málo času, namísto vypisování nového výběrového řízení se rozhodli sáhnout po druhém v pořadí a tím byl shodou okolností on. Na jejich místě by zřejmě jednal stejně. Jen ten neurčitý špatný pocit, který mu stavěl husté chlupy na pažích, ho znervózňoval.

„A zbytek posádky, pane?“ Pokud měl letět někam 55 Astronomických jednotek od Slunce, chtěl vědět, že má u sebe lidi, na které je spolehnutí.

Admirál mu beze slova podal žluté desky i s obsahem.

„Tuším, že je všechny znáte.“

Jan namísto odpovědi spis uchopil a suverénně otevřel. Vedle fotografie ženy se špinavě blond vlasy, útlým obličejem a zelenýma očima, bylo krátce napsáno jméno a hodnost: Poručík Zuzana Dvorská. Navigátorka.

Už o ní slyšel. Byla součástí posádky Titánu při slavném přistání na Merkuru, po té co trup lodi narušila Sluneční erupce. Ta bude dobrá. Špatný pocit ale na místo uklidnění se, jen zesílil.

Otočil na další kartu a málem zapomněl dýchat. Si dělá prdel?! Mohutně a pomalu se nadechl, aby zvládl ten příval emocí, které ho nenadále zasáhly.

Z fotografie se na něho culil osmatřicetiletý blonďatý muž s modrýma nebezpečně veselýma očima, co i ve vojenském spise dokázal vypadat neupravený a neoholený. Seržant Lukáš Vinkler. Pilot, technik a údržbář.

Jan zaskřípal zuby, a aby uvolnil nastoupivšímu napětí ve slabinách, se v křesle lépe uvelebil. Zkurvená fotka!, zaklel nevybíravě v duchu. Uvolnil si uniformu u krku, aby mohl lépe dýchat a tolik se nepotil. Jak se ti, Vinku, do prdele, povedlo dostat zrovna do týhle posádky? Vztekle drtil desky v ruce. Chtěl sem letět vod tebe ne s tebou!

„Nějaký problém, kapitáne?“

Jan na admirála naproti sobě málem zapomněl.

„Ne, pane,“ odvětil automaticky hlasem bez emocí. Krev se mu ale hrnula žilami z mozku do špatných míst. Od jejich “rozchodu“ ho neviděl, ani s nikým jiným nebyl. Smířil se s tím, že zůstane na Zemi, protože zaslechl, že se Vink vrátil k práci technika v orbitálním přístavu K-1. A teď tohle…

Nejhorší na tom bylo, že ani nemohl nic namítat. Luky byl hodně dobrý pilot a dost slušně technicky vybavený. I když jeho povaha mohla v malém uzavřeném vesmírném korábu působit jako rozbuška, zprovoznil by a donutil létat i absolutní šrot, kdyby mu to přikázal a hořela mu koudel u zadku. A pokud ho někdo měl šanci udržet na uzdě, byl to právě Jan. Jen některý směrnice se v jeho blízkosti fakt dost blbě dodržujou… Jana ze vzpomínky na jejich intimní chvilky polévalo stále větší horko. Já ho fakt zabiju…!         

Zavřel složku. Třetí a poslední člen posádky už ho absolutně přestal zajímat.

„Kdy a kde se mám hlásit?“

Admirál mu na místo odpovědi předal povolávací disk se všemi potřebnými informacemi.

Ještě když se za Janem zavíraly dveře kanceláře a míjel sekretářku i flirtujícího podporučíka, co ho přivedl, šel rovnoměrným krokem s kamenným výrazem v obličeji. Jakmile ale zapadl na pánské záchodky, odložil složku, kterou do teď zakrýval bouli v uniformě a přes látku si promnul bolestivé sevření.

Ani se nesnažil zalézt do některé z kabinek pro větší soukromí. Potřeboval to a potřeboval to teď hned! U první mušle vyndal ptáka z hnízda a mohutně si vydechl. Zabít je málo… Pověsim ho za koule do průvanu!

Opřel se jednou z mohutných tlap o zrcadlo a druhou začal úd tam dole neúprosně silně třít. Není přece možný, aby mě vzrušila jen jedna posraná fotka, do hajzlu! Díval se sám na sebe, horký dech tvořil na skle mlžné krůpěje.

Tohle si se mnou… dělal vod začátku…, idiote!“ vypravil ze sebe mezi zvíře připomínajícími vzdechy. Víčka měl přimhouřená v hlavě vzpomínku, jak se potkali poprvé. Nepotřeboval ani záznamník s Lukyho hláškama, aby si je přesně vybavil:

            „Tady se nekouří!“
            - „Říká, kdo?“

            „Kapitán Heyrovský.“
            - „Toho neznam…“

Mezi sténáním zaúpěl a namísto rychlosti protáhl celý penis několikrát silně, dlouze a pomalu. Vlastními prsty poškádlil jeho špičku. Nohy se mu třásly, zadek orosený potem, jako čelo.

            „To sem já.“

            - „Tak to máš teda blbý.“

            „Neměl byste tak vystrkovat prdel, na důstojníky, někdo by vám jí moh natrhnout.“

            - „To by na to nejdřív musel některej z těch kokotů mít koule.“

„Já ti dám koule!“ Zase přidal na intenzitě, když za sebou náhle zaslechl spláchnutí.

Prudce se otočil a z jeho nebezpečně se lesknoucích šedomodrých očí si hubený brýlatý vědec málem cvrknul do kalhot.

Jan už měl před očima mlhu. Vyrazil proti němu, a i když se v posledním okamžiku mladší fyzik vzpamatoval a pokusil uniknout, Jan ho vměstnal zpátky do kabinky. Chytil ho pod krkem a zády narazil na stěnu vedle mísy. Na nic se neptal. Nebyl schopen jediné rozumné myšlenky, natož formulovat slova. Narval mu přirození mezi stehna, sám se rozkročil a nohama ho přinutil držet údy těsně u sebe. Několikrát pak prudce přirazil v mezírce mezi doktůrkovýma nohama a mohutně zařval, jako vždy když dosáhl orgasmu. Tisknul své zpocené třesoucí se šlachovité tělo na vyděšeného rachitického vědce a špinil mu kalhoty svým semenem.

Ten jen s otevřenými ústy zíral do protější zdi, jakoby ho uchvacovala spára mezi obklady. Neschopen slova, neschopen myšlenky i to polknutí byl pouze reflex.

Když Jan přišel k sobě, oddálil se vysíleně na délku paže.

„Jestli někde něco cekneš, přísaham, že tě zabiju…“ vydechl mu do tváře. Prstem mu zvedl bradu, aby zavřel jeho doširoka otevřená ústa a usedl na mísu.

„Odchod!“ zavelel pak šokovanému vědci, který na ten povel vyletěl ze záchodků tak rychle, že si ani neumyl ruce. Dveře do kabinky se za ním zavíraly jen líně. Takhle se mi srát do posádky… Že bys snad něco chtěl, Vinku? Jen počkej, na tuhle misi nezapomeneš do konce života…