Před 223 dny…

Následujících téměř 24 hodin se Vinker s Heyrovským ani jednou nepotkali. Oba měli o čem přemýšlet a oba potřebovali nějaký čas věnovat také odpočinku. Kapitán koneckonců předpokládal, že jakýkoliv další postup budou řešit až po tom, co poznají údaje z černé skříňky, takže nebylo, kam ani proč spěchat. Dopřával sobě i ostatním, pár hodin soukromí a klidu, kterých ve službě nikdy není dost. Takže liduprázdné chodby vesmírné lodi zely pochmurnou prázdnotou strojové strohosti.

Když se Jan probudil, dal si malou rozcvičku na protažení celého těla ještě v hibernační komoře a následně zamířil rovnou do sprch. Proud vlažné vody, mu smýval z kůže a hnědých chloupků na těle kapičky potu a on tam stál se sklopenou hlavou zapřený dlaněmi o orosené zrcadlo přidělané na jedné ze stěn sprchového koutu, aby mu poskytovalo výhled na běžně skryté části jeho mužného těla.

Mokré vlasy se chlubily svou skutečnou délkou a začaly mu zasahovat do výhledu, což ho rozčilovalo. Věděl ale, že až zase uschnou, nebude to jeho největší problém.

Luky…

Povzdechl si. Vybavil si jeho pohlednou tvář rámovanou delšími světlými vlasy s rebelským strništěm na bradě. I hlas – vyzývavý, cynický, plný ironie. Každý detail jeho pevného těla - té snědé kůže opálené solárními zářiči. Dokonce i vtíravou vůni potu, která ho dováděla k šílenství, a chuť dravých polibků plných vášně…

„Tsss…,“ sykl na popud mravenčení ve slabinách. Ten skutečně VELKÝ “problém“, se jen při pomyšlení na bývalého milence, začal mezi nohama dožadovat pánovy pozornosti.

Co s tebou mám dělat…? Proč seš vlastně tady? Jak je možný, že si úplně “náhodou“ dostal za trest zrovna tuhle misi? To už mi ani vesmír nepřeje?

Nechtěl se svého “kniplu“ mezi nohama (což bylo jedno z Vinklerových oblíbených přirovnání), teď dotýkat. Potřeboval zvládat své nutkání pouze silou myšlenek a moc dobře si to uvědomoval. Jenže najít sebeovládání, právě v takové chvíli…? Sám v uzavřeném sprchovém koutu…?

Zkousnul si ret.

Zvuk odsuvných vchodu do místnosti s kabinkami ho nemohl doopravdy vyrušit.  Ani kroky těžkých bot za nerezovými dveřmi, které jediné od sebe oddělovali dva lidi. Mohl to být přeci kdokoliv…

Jan sváděl lítý boj se svým vzrušením a snažil se nevydat ani hlásku. Těch pár minut ticha, po které z druhé strany neslyšel žádný zvuk a nechával si jen dál bičovat záda provazci vody, mu připadalo neúnosných. Mohl se pouze domnívat, že se tam někdo vysvléká a z nějakého důvodu se mu do mysli vkradla představa Lukyho, kterak si znuděně a s nezájmem o cokoliv okolo rozepíná zip své kombinézy, přetahuje umělou látku přes pevná ramena, stahuje nohavice…

Jan zavřel oči v důsledku zrychleného dechu. Rukou si sjel k rozkroku. Ten instinkt přetáhnout předkožku přes špičku a pohrát si trochu s vlastním tělem byl pojednou silnější. Jen jednou. Jen teď…

Olízl si rty.

„Kapitáne? Seš to ty?“

Janovy v žaludu nepokojně zacukalo a hruď se mu sevřela, jak zadržel dech, aby mu náhodou z úst neuniklo vzrušené zasténání. Víčka držel křečovitě semknutá, zapřený o zrcadlo už jen jednou dlaní zadoufal, že nebude muset doopravdy odpovídat.

„Přemejšlel sem a… chci, abys mě tam znova pustil.“

– „Co?!“ procedil Jan skrz zuby s velkými obtížemi. O čem to mluvíš? To nemáš, do prdele ani páru co se mnou dělá tvůj hlas?! Připadalo mu to jako mučení. Ten, kterého si před chvílí jen vybavil, a jemuž patřila většina jeho mimoslužebních myšlenek, i když o to nestál a už spolu dávno nežili, stál tady. Za tenkou stěnou, pod stejným proudem recyklované vody, jako on sám. Docela nahý… A to jediné na co se zmůže, je ptát se na práci?

Vinku, já tě zabiju… zaúpěl v duchu a kdyby mohl, zavyl by jako pes na měsíc v naléhavé živočišné stížnosti.

Lukáš věděl, že na Jana vyjel před tím zbytečně. Byl jen podrážděný a myšlenkami jinde, což zapříčinilo, že co měl na srdci, se zákonitě objevilo i na jazyku. A faktem zůstávalo, že do dnešního dne, Janovo odchod nechápal. Tak jako před lety nerozuměl jeho prohlášení, že spolu chodí, které ho dohnalo až na Kelvina, nedokázal vstřebat ani tohle.

Že “nerozuměl“, nebylo zcela správné označení. Chápal smysl, ale otázka “proč“ zůstávala viset ve vzduchu mezi nimi. Tak jako je teď dělila tenká ocelová zeď.

 „Ser na to, seržante…“ dolehl k pilotovi, kapitánův přidušený hlas. „Počkáme, co… Najde blondska…“

Lukáš přejel jazykem své vyprahlé rty a zády se opřel o stěnu mezi jejich sprchovými kouty. Vodu sice pustil, ale jak stál stranou, dopadalo na něj pouze minimum kapek.

 „Proč čekat?“ zeptal se a svraštil zamyšleně čelo.

Co proč? Zkus hádat, vole!

„Protože… to může… bejt důležitý…“

Jan si byl jistý, že ten mizera na druhé straně ho dráždí schválně. Zatímco on se marně pokoušel napodobit rukou těsný prostor jeho análu.  

Nesnášim tě!

Lukáš, skrytý před zrakem svého velícího, nezúčastněně pokrčil rameny.

„Právě proto, že to může bejt důležitý, tam asi chci, ne?“ utrousil trochu jízlivě. Tě nenapadlo? Na rozdíl od kapitána neměl potřebu se dotýkat sám sebe.

Jako… kdyby k němu Jan vtrhnul, ohnul ho tam před tím zrcadlem a vrazil mu svou kládu “někam“, skučel by a vrněl slastí. Ale jinak…

Spíš pořád dumal nad těmi pojistkami.

„A… co tam… chceš… asi tak… dělat?“ Janova tvář nabrala rudý nádech býka, kterému v aréně dochází dech, jak se blížil k vrcholnému finiši.

Lukáš si tiše vzdychl v parou nasyceném vzduchu.

„Zjistit, jestli typově souhlasí s těma, co tam maj bejt.“

Co? Jan přestal třít svůj úd a přepnul vlažnou vodu na studený proud, aby uklidnil splašený dech. Že byl ve slabinách plný k prasknutí ho sice mučivě svíralo, ale potřeboval zapnout ten druhý ze svých mužských mozků.

„Ty myslíš…?“ ani to nedopověděl.

„Že došlo buď ke konstrukční chybě, nebo jde o sabotáž.“