Před 224 dny…

Od chvíle, kdy na rozkaz kapitána Heyrovského došlo k připojení Vertiga ke sběrné stanici, nálada v posádce znatelně poklesla. První výprava seržanta Vinklera nepřinesla prakticky žádné výsledky a data z tamního počítače musela být nejprve podrobena analýze. Měli teď stabilní pozici na oběžné dráze Makemake, proto stačilo, když se v kontrolní službě na můstku střídali po šesti hodinách. Dlouhé chvíle čekání mezi směnami tak mohli jednotliví členové posádky trávit každý po svém.

Loď sice nebyla nijak zvlášť veliká, nedisponovala ani samostatnými kajutami pro posádku, ale i přesto poskytovala dostatečné množství soukromí. Byl zde můstek, hibernační komora, která sloužila i ke standartnímu odpočinku bez spánkové regulace, jídelna s výdejními automaty na příděly, sprchy a toalety, laboratoř, kterou šlo v případě nouze použít i jako ošetřovnu, vzorkovna, kam se ukládaly vzorky na misích, které k tomu byly určeny, nákladový prostor, když se něco převáželo, dílna, pokud by bylo třeba něco opravit, přechodová komora, a také úložný prostor pro androidy, jejich skladování a servis, kde na své využití čekaly i průzkumné sondy. Nikdo nemusel s nikým promluvit víc, než těch nezbytných pár slov a formalit, když se náhodou potkali, pokud doopravdy nechtěl. Čehož využili prakticky všichni.

Od technikova návratu na palubu uplynulo necelých sedm hodin. Kapitánovi skončila služba na můstku a vystřídala ho poručík Dvorská, stále se pokoušející rozluštit údaje z HARVovy černé skříňky. Doktorku Vránovou ani Lukyho za celou tu dobu žádný z nich neviděl. Dagmar se uklidila do soukromí laboratoře a Vinkler chvíli coural po lodi, než se to i on rozhodl zakotvit na pro něj nejpříznivějším místě.

V neveliké místnosti čtvercového půdorysu, označené pro potřeby posádky jako “jídelna“, pak seděl ten osmatřicetiletý blonďatý muž s nohama na desce kulatého stolu a očima upřenýma na abstraktní obrazce tvořené cigaretovým dýmem, který vypouštěl z úst. Kdykoliv jindy by se v jeho případě jednalo o provokaci a jasnou zahálku, ale tentokrát šlo o něco docela jiného. Lukáš, a to se nestávalo zrovna často, totiž přemýšlel.

Nebyl to nijak fyzicky náročný úkol, ani nebezpečný, jak se “bála“ poručík Dvorská. Lukáš vítal adrenalin z průzkumu spíš jako zpestření. Ačkoliv neměl zrovna dvakrát rád skafandry… To co mu nešlo z hlavy a proč tady tak hloubal, byl stav samotného zařízení.

Jako technik se už setkal s lecjakými poruchami. Některými i vcelku bizarního rázu. Ovšem přestože tentokrát zdaleka nedosahovala takových kvalit, nedokázal to pustit z hlavy a stále se tam v myšlenkách vracel.

Plány HARVa si nastudoval, ještě před odletem, takže dostat se úzkými servisními chodbami k vysílači mu nečinilo obtíže. Bezpečnostní kryt otevřel univerzálním klíčem a za pomoci Alfy chtěl začít s diagnostikou, jenže na místě zjistil, že vyhořely bezpečnostní pojistky.

Nemohl je na místě vyměnit, neměl s sebou potřebné vybavení. A Jan chtěl, aby stáhl záznamy z hlavního počítače. Což obnášelo dostat se k černé skříňce, jejíž analýzu po návratu na Vertigo dostala na starost Žužu, jak začat z legrace říkat navigátorce.

To by mně fakt zajímalo, jestli z toho krámu blondska něco vytáhne…

Třeba shnilou myš, uchechtl se sám pro sebe.

I kapitán měl hlavu přeplněnou otázkami. Nejen ohledně poruchy stanice, ale celé mise i Lukyho a své zástupkyně. Byl zvyklý na odpovědnost. Nejednou už ve své kariéře musel činit důležitá rozhodnutí, na kterých závisely životy. To co mu nyní vadilo, byl pocit, že mu něco důležitého uniká. Vždycky, když už si myslel, že má odpověď na dosah, protekla mu mezi prsty a jemu nezbylo než dál tápat.

***

Seděl v kapitánském křesle, bradu podepřenou hřbetem levé ruky a prsty pravačky poklepával o opěrku. V pozici jakou jim ukotvení lodi poskytovalo, neměl žádný výhled na planetu a z této vzdálenosti se Slunce jevilo stejně malé, jako všechny ostatní hvězdy, takže svůj pohled upíral do nikam a v hlavě si přehrával komunikaci s Lukym po čas jeho pátrání v útrobách stanice.

„Vinkler hlásí zelenou, šéfe. Můžem na věc!“

- „Rozumím, seržante, zahajujeme odsávání vzduchu, připravte se na stav beztíže.“

„Jako doma!“

To byla chvíle, kdy ho Jan v duchu počastoval jedním z početných přízvisek, které pro něho měl.

- „Slyšel, jste navigátorku, vypadá to, že pokud tam umřete, pošlete nás všechny tam, kam slunce nesvítí.“

„Jakoby existovala ještě větší prdel, než tohle.“

Normálně by Jan už něco prohlásil. Chytil by se do pasti Lukášových hlášek, nejlépe, kdyby se mohl natisknout k té jeho prdelce, aby mu ukázal, že co se análu týče, měl by lépe volit svoje slova. Jenže to v jejich současné situaci nepřipadalo vůbec v úvahu. Ani jedna z těch možností…

- „Soustřeďte se, seržante,“ připomenul mu místo toho.

Chvíli bylo ticho, rušené jen Vinklerovým dechem. Kapitán i s navrátivší se lékařkou a navigátorkou sledovali na obrazovce technikův postup vpřed úzkými chodbami stanice.

Lukáš neomylně pokračoval stále hlouběji, jakoby HARVa snad sám zkonstruoval. Až se pak v jednom místě zastavil i s androidem, otevřel kryt, a pak jenom:

„Ou Shit.“

- „Co se děje?“

„Ale nic…“ Krátká odmlka. „Tak už vim, proč to nevysílá.“

- „Proč?“

„Je to rozbitý…“ Luky se na druhém konci vysílačky zasmál a na můstku se na kapitána obě ženy tázavě otočily v nevyřčené otázce, zde jejich pilot není náhodou cvok.

- „Přesnější popis by na skladě nebyl, seržante?“

„To nevim, už ste se tam byl podívat?“

To už v Janovi málem vřela krev.

„Sou to pojistky.“ Tou odpovědí si Luky prodloužil svou pomyslnou “životnost“ o alespoň ještě několik chvil. „Jsou úplně seškvařený, nemůžu ani otestovat zbytek systému vysílače.“

Jan se zamyslel. Nebyl zrovna technicky založený, vlastně vůbec ale i někdo takový jako on ví, co jsou to pojistky.

- „Můžete je vyměnit?“

„Teď ne, kapitáne.“ Bylo to úplně poprvé od jejich znovushledání, kdy tak Janovi řekl. Ten se musel v poslední vteřině ovládnout, aby mu do vysílačky nezasténal „Luky“. A to už si málem myslel, že je z nejhoršího venku.

„Nemám tu na to potřebný vybavení.“

- „Rozumím, pokračujte dál podle plánu. Potřebujeme údaje z černé skříňky.“

„Rozkaz.“

V té chvíli se nedokázal plně soustředit, ale nyní, když už byl Lukáš zpátky a černá skříňka bezpečně v rukou jeho zástupkyně, jejíž týl se nacházel v jeho zorném poli, uvědomil si změnu ve Vinkově chování. Stal se vážnějším nejen dle slov, ale i intonace hlasu a to nevěstilo nic dobrého. Luky totiž býval vážný jen zřídkakdy. A když už, pak to rozhodně nebylo jen tak.

Dal si ruku před ústa, aby potlačil zívnutí.

„Klidně už můžete jít, kapitáne. Mám službu hned po vás a tohle beztak ještě nějakou dobu potrvá,“ promluvila na něho Dvorská, aniž by se otočila. Jan si mohl jen domýšlet, že nejspíš jeho zívnutí viděla díky odrazu v čelním skle.

A ty mi taky nedáš spát, už moc dlouho, ženská…

„Poslyšte, poručíku,“ protáhl se a opřel lokty o kolena, „co vás vlastně přimělo, podat si přihlášku na tuhle misi?“ To by mě totiž fakt zajímalo…

Blondýna na okamžik ztuhla, než bez jakékoliv jiné viditelné či slyšitelné reakce odpověděla: „Nerozumím, kapitáne.“

Ale no tak…

„Díval jsem se do záznamů, letěla jste dobrovolně a na vlastní žádost.“

- „Všichni jsme zde na vlastní žádost, kromě - “

„Seržanta Vinklera, já vím,“ přerušil ji Jan. Ale já se neptám na VŠECHNY nýbrž na tebe.

- „Pak nerozumím, proč se ptáte.“

Jan viděl v odrazu čelního skla, jak upřeně ho její zkoumavé zelené oči pozorují a z nějakého důvodu mu byl ten pohled nepříjemný.

„Ale my ostatní jsme k tomu měli své důvody.“

- „A proč myslíte, že já také neměla nějaký ‘svůj‘ důvod?“

„Neříkám, že jste ho neměla. Pouze mě zajímá, jaký byl?“ Jan na sobě nedal znát podráždění, mluvil lehce, jakoby na tom snad ani nezáleželo, ale uvnitř cítil, že mu začíná docházet trpělivost. Chová se, jak kdybych se ptal na nějaký vládní tajemství…, připadalo mu.

- „A vy mi svůj prozradíte?“

Kapitánovi zacukalo ve tvářích.

„Prosím?“

- „Proč jste se přihlásil vy?“ zeptala se ho přímo a otočila se k němu čelem.

Ty si docela podlá mrška, co? Když řeknu, že je to soukromý, nebo osobní, řekneš, že u tebe jde o podobnej případ a nechceš o tom mluvit. Já pak budu moct jen držet hubu a krok, co? Sorry holka, já žil s Vinkem, nemůžeš mít lepší trénink ve slovíčkaření než já.

„S někým jsem se rozešel,“ rozhodl se odpovědět, „už jsem tu osobu nechtěl nikdy vidět a tohle se zdálo jako dobrý řešení.“ Nemluvilo se mu o tom snadno. Doposud to nikomu neřekl. Neuměl mluvit o svých niterních záležitostech a vlastně neměl ani s kým by mohl. Ale teď to byl prostředek, jak z ní dostat alespoň něco. Nemohl se zbavit dojmu, že se její chování mění dle lidí, s nimiž mluví, a situace v jaké se ocitne. Cítil z ní faleš, ale neměl pro to žádný důkaz.

Věnoval navigátorce významný pohled, aby pochopila, že je na řadě. Ona se ale pouze zadívala zpátky na monitor a pokračovala ve své práci.

„Chtěla jsem pro změnu něco nenáročného,“ prohodila na vysvětlenou, „po všech těch nebezpečných výpravách, jsem chtěla něco klidného, kde je úspěch téměř zaručený. Rozumíte mi?“

Jan přikývl. Nebylo to tak, že by jí zcela věřil, ale pro tu chvíli věděl, že z ní tak jako tak, víc nevymámí.

***

Ještě tam tak chvíli seděli, dokud nenadešel konec jeho směny. To se pak zvedl, předal jí službu a odkráčel. Selhaly pojistky a Dvorská je můra. Co se asi posere teď?

Vešel do jídelny, přelétl Lukáše unaveným pohledem a překvapivě se bez jediného slova o předpisech rozvalil na protější židli.

Nebudu se rozčilovat, usoudil. Vyhlašuju příměří, co ty na to?, pomyslel si, ale nahlas to nevyslovil. Nestávalo se zrovna často, že by Lukáš mlčky seděl na jednom místě. Vlastně k tomu docházelo tak sporadicky, že ani Heyrovský se svou pozoruhodnou pamětí, by si nevybavil, kdy spolu takhle pouze seděli naposledy.

Díval se na něho skrze kouřovou clonu, kterou ještě nestačily rozložit vzduchové filtry, jako by je nedělil necelý metr vzdálenosti, ale nejméně celá galaxie. Tak to koneckonců původně chtěl, ne? Být od něho co nejdál… Bez neustálého pokoušení chemie těl a ne zcela vybledlých citů. Minimálně tedy z Janovy strany.

Jenže věci se zkomplikovaly a plány se, jak už se to tak občas stává, operativně změnily.

Když se tehdy “rozcházeli“, napadaly Jana takové věci, jako že jednou bude Luky škemrat o to, aby se k němu vrátil. A to i přes to, že byl přesvědčený, že už ho nikdy nechce vidět. Později, když se dozvěděl, že poletí spolu, mu v duchu hrozil, že mu z téhle mise udělá peklo na zemi. Zatím měl však dojem, že jediný, kdo tím vším trpí, je on sám. A ve chvíli, kdy se Luky zdržel všech narážek na jeho osobu, byl spokojený i naštvaný zároveň. Copak nedal dostatečně najevo, že je mezi nimi konec?! Na jednu stranu mu nechtěl dávat žádnou naději, ale na druhou po něm stále toužil a to co opravdu chtěl, bylo vidět, že i Luky po něm…

Vzal by ho pak na milost? Tím si nebyl jistý. Proč by měl opakovat dvakrát stejnou chybu? Zrovna on? Má to snad zapotřebí? Co mu vlastně “doopravdy“ dával vztah s ním? Měli vůbec někdy něco společného?

Jak tam spolu takhle mimořádně tiše rozjímali, každý zřejmě o něčem jiném, Jana mimoděk napadlo, že kdyby si spolu takhle sedli před necelýma dvěma lety, kdy ještě o téhle cestě jen uvažoval, mohlo být všechno jinak. Kdybysme teda spolu dokázali alespoň jednou normálně mluvit…

„Co myslíš, že se tam stalo?“ nadhodil raději, aby prolomil ticho rušené jen vzdáleným monotónním hučením lodních agregátů, které ho vybízelo k nechtěným úvahám.

„Co?“ Lukáš s sebou mírně trhnul, jak byl vytržen ze svých…, inu nazvěme to třeba, “myšlenek“.

Jan si v duchu povzdechl: Takže sem se trefil a taky ti to vrtá kebulí, co?

„Ptam se, proč si myslíš, že vyhořely ty pojistky,“ obeznámil ho věcně. Předpokládam, že není problém je vyměnit a pak se snad důvod ukáže sám. Nebo jestli Dvorská něco vydoluje z těch záznamů, tak nám to třeba taky něco dá… Ale Jan se zkrátka nedokázal zbavit špatného pocitu, a pokud ten oříšek, spíš pořádný ořech, mohl někdo rozlousknout, tak Luky.

Ten se ale jen neupřímně ušklíbl, típl cigaretu o hranu stolu a neochotně protáhl: „Pojistky zásadně nevyhořívaj,“ přičemž naposledy vyfoukl kouř. Nepostřehl, kdy sem Jan vešel, ale pravda byla, že neměl zrovna náladu mluvit o tom co na HARVovi viděl nebo neviděl. Koneckonců všechno hlásil do vysílačky ještě přímo ze stanice. A pokud šlo o to, co si o tom myslí, nebo nemyslí, to ještě vlastně ani sám pořádně nevěděl.

Ale když Jan pouze pozvedl obočí v tázavém gestu, Luky si v duchu povzdechl a nahlas pokračoval, protože bylo zcela evidentní, že s mlčením se kapitán spokojit nehodlá. Idiot…

„Každej komponent stanice, je připojenej na hlavní okruh přes pojistky. Ty ovládá bezpečnostní program hlavního počítače. Takže když se někde něco posere, tak to nevodpálí celou stanici, ale jen včas odpojí poruchový zařízení. Akorát, že vysílač nevypadal na první pohled nijak poškozeně. I když sem to ještě teda moc nepitval…“ uchechtl se ironicky, „ale i kdyby byl, tak by pojistky měly bejt vyhozený, ne na uhel,“ vysvětlil nic neříkajícím hlasem, opřel se zády o opěrátko a podíval se svému bývalému milenci přímo do očí. K čemu ti jako je to vědět, když ti nemůžu dát žádný uspokojivý vysvětlení, asi hm? Kapitáne…

Žádná provokace, žádná skrytá výzva. Profesionální hlášení to sice nevidělo ani z protiletící komety, ale Jan za to byl výjimečně rád. Takhle to bylo alespoň jednodušší a pochopitelné i pro někoho, jako on, kdo technickým termínům nikdy příliš neholdoval.

„A tvoje domněnka?“ Připadalo mu zvláštní mluvit s ním takhle. Prostě a věcně, ani jako milenec, ani jako velící důstojník. Jakoby nebyli ničím víc než dvěma muži, kteří se setkali nad šálkem kávy. Tedy… Kdyby tady něco jako kávu vůbec měli.

„Musim to ještě jednou vidět,“ protáhl blonďák podrážděně. Sorry, kapitáne, ale na spekulace je brzo. Nehledě na to, že ani pořádně nevěděl, jestli s ním mluvit vlastně chce, nebo ne. Ještě nedávno v tom měl jasno. Chtěl vrátit ty časy na Kelvinovi, kdy spolu byli šťastní a všechno jim klapalo. Jenže tohle nešlo vůbec podle jeho představ a mluvení…, nikdy nepatřilo mezi jejich silné stránky.

„Zajímá mě tvůj názor.“ Poprvé zaznělo z Janova hlasu podráždění. Svítim do černý díry nebo co?! To nemůžeš alespoň pro jednou normálně odpovědět? To toho chci tak moc?! Po tom všem už toho na něj začínalo být přeci jen být moc. A Lukáše znal. Když spolu byli sami, nemusel si na nic hrát.

Ovšem nebyl sám, kdo nebyl ve své kůži. Si děláš kozy, ne?!

„Trochu pozdě, nemyslíš?“ odsekl mu Luky úsečně.

Co to, kurva, zase meleš?

„O čem to mluvíš?“

Jdi do prdele s takovejma otázkama, víš kurva dobře o čem mluvim!

- „Hádej!“ Lukáš plácl rukou o desku stolu a zaklonil hlavu, jakoby ho právě strašně fascinovaly zářivky ve stropě, aby se uklidnil. Do háje už taky…!

Jan už málem vstával, že s Vinkem pořádně zatřese a kdo ví, jestli by skončilo jen u toho. Přeci chtěl pouze znát jeho názor… Kvůli tomu se snad nemusí hned čertit jako nějakej uraženej fracek, ne?

Zadržel ho však příchod doktorky Vránové, která přelétla místnost tázavým pohledem a okamžitě ji hustá atmosféra v místnosti zarazila. Nehledě na ještě zcela nevyprchaný zápach cigaret.

„Kapitáne? Je všechno v pořádku?“ zeptala se sice relativně vstřícně. Asi jako při jejich setkání před startem. Ale Lukáš by mohl přísahat, že kdyby měla černovláska průhlednou hlavu, mohl by v té chvíli jasně vidět, jak jí uvnitř lebky šrotují ta ozubená kolečka, jak usilovně přemýšlela.

„Ne,“ odpověděli unisono. Nutkání podívat se jeden druhému do očí zažehnali tak, že od sebe odvrátili.

A Dagmar na ně zírala, jako svatá dala a nevěděla komu.

„Myslíte, že mi už automat vydá další příděl kofeinu?“ Potřebovala se probudit a trochu vzpamatovat. Ačkoliv jí připadalo, že opravdu nemohla přijít v horší chvíli.

„Můžete to zkusit,“ zvedl se kapitán. Nemohl tam s Vinkem zůstat. Nevěřil, že by to mohlo dopadnout dobře. „Díky za pokec, seržante,“ odtušil ještě směrem k Lukymu a z jídelny se opět vytratil.

„Neni za co, kapitáne!“ zavolal za ním ještě blonďák.

A to doslova…, odfrkl si, sám pro sebe se pousmál, vstal ze židle, vytáhl krabičku s cigaretami a jednu nabídl i lékařce. Ta po něm však střelila odměřeným pohledem.

„Nevíte, že kouření na lodi je zakázáno?“

Lukáš se uchechtl: „Fakt lidi, vypadá to, že nejlidštější člen posádky je tu asi Alfa…“ zakroutil nad ní hlavou, sebral se a opustil její tak “milou“ přítomnost. Asi mu přidělám ptáka a necham Žužu, aby mu nainstalovala nějakej šukací program, než chcípnu na následky zanedbanýho sexu…