Před 222 dny…

 

„Kapitánův deník, první den plavby… Převzetí lodi Vertigo 1 – v pořádku. Posádka – naloděna v kompletním složení a připravena. Všechny systémy – plně funkční. Povolení k odletu – uděleno. Odpojení od doku 17 / 2 v kosmickém přístavu K-1 - bez potíží. Kurz k trpasličí planetce (136472) Makemake – nastaven. Chystáme se uložit ke spánku, v němž bychom měli podle časového plánu strávit přibližně 178 – 183 dní. Nálada vládne dobrá, členové posádky se chovají profesionálně a vše je v naprostém pořádku.“

Pravda z poslední Heyrovského věty zazněl podtón ironie. Bráno zpětně, to docela dávalo i smysl, vzal-li někdo v úvahu osobnost Lukáše Vinklera. On ani kapitán nebyl zcela bez poskvrny a o obou členkách něžného pohlaví se dalo tušit totéž. V takovém případě zkrátka ani nepřipadalo v úvahu, že by to mohl myslet upřímně.

„Kapitánův deník, sto osmdesátý den plavby… Všichni členové posádky jsou živí, probuzení a těší se pevnému zdraví. Dle slov seržanta Vinklera tedy: ‘plně funkční‘. Doktorka Vránová nahrála do záznamu povinné video s autohodnocením svého psychického stavu, jak jí nařizuje osnova pracovně léčebného programu. K ukončení kriospánku došlo na časovém harmonogramu v 00:22 Houstonského času.  Odchylky od plánované trasy se ukázaly být minimální a poručík Dvorská je se seržantem Vinklerem bez obtíží vyrovnaly. Nyní míříme, podle původního plánu, k oběžné dráze Makemake. Stav funkčnosti všech lodních systémů je sto procent.“

Poslouchat vlastní strojem zaznamenaný hlas svým způsobem uklidňovalo. Jan si takto občas rekapituloval průběh plavby. Pomáhalo to přemýšlet. Znovu si přehrát jednotlivé události a kolikrát najít věci, kterých si v daném okamžiku nevšiml, ale zpětně mohly být důležité.

„Kapitánův deník, sto osmdesátý první den plavby… Dosáhli jsme vysokého orbitu trpasličí planety s technickým označením (136472) Makemake. Vysílače automatické sběrné stanice HARV045 jsou tiché – zdánlivě bez vnějšího poškození. Abychom zjistili příčinu, vyšleme jednoho člena posádky - technického důstojníka - a androida Alfu, do vnitřních prostor stanice, kde provedou analýzu systémů.“

Pravda, tentokrát nebyl iniciátorem tohoto poslechu kapitán. Ale když už zaslechl, jak si jeho hlášení prochází někdo jiný, zaujalo ho to natolik, aby své vojenské kroky zastavil a na můstek nahlédl.

„Kapitánův deník, sto osmdesátý druhý den plavby… Od návratu seržanta Vinklera z průzkumu automatické stanice HARV045 uplynulo 18 hodin. Výsledek zjištění? Vyhořelé pojistky. Dekódování údajů z černé skříňky provádí poručík Dvorská. Výsledky stále ještě nejsou známy. Nálada v posádce vázne. Doktorka Vránová šponuje kofeinové limity na maximum. Lukáš Vinkler je neobvykle vážný a navigátorka Dvorská přetéká snahou a zvědavostí. Přešli jsme na čtyř směnný režim a střídáme se na můstku po šesti hodinách. Uvidíme, co přinesou následující hodiny. Spojení se Zemí odkládám na neurčito. Kapitán konec.“

Dávalo to smysl, ne? Nemá přeci cenu se hlásit, dokud není CO hlásit. Ale možná, že by nebylo od věci přeci jen toto rozhodnutí přehodnotit. I tak poletí signál k Zemi necelých 7 a ½ hodiny a jednou tolik času zabere, než přijde odpověď.

„Kapitánův deník, sto osmdesátý třetí den plavby… Seržant Vinkler trval na opětovném navštívení stanice. S androidem Alfou vymontovali poškozenou část zařízení, aby mohli pojistky podrobit důkladné analýze. Bylo potvrzeno, že typově neodpovídají těm, které by tam měly být. Zda se jedná o konstrukční chybu, šetření z řad vývojářů, nebo sabotáž zatím není jisté. Údaje z černé skříňky neodhalily nic konkrétního. Stanice zachytila pravidelné vysílání z okolních sond a chystala se je po zpracování a vytvoření souhrnného obrazu okolního prostoru přeposlat dál na DVOJČATA, když pojistky selhaly. Dle názoru technického důstojníka jejich stav odpovídá jednorázovému silnému přetížení elektrických rozvodů, o kterém ale v černé skříňce není ani zmínka… Momentálně tedy nejsme schopni říct, co přesně se na HARVovi stalo.“

A to byl přesně důvod, proč zatím nepodával žádné hlášení. A také, proč ve svém “volnu“ obcházel palubou jako duch a nyní zíral na blonďaté temeno Zuzany Dvorské, které se zřejmě zalíbilo pohodlí kapitánského křesla.

„Přemýšlíte, poručíku?“ oslovil ji náhle. To by totiž byla změna.

Její štíhlý obličej s nosánkem malinko nahoru se k němu rázem otočil čelem, když se ho pokoušela probodnout pohledem. Vylekaně, nebo překvapeně, však nepůsobila.

„Kapitáne.“ Předpisově se postavila do pozoru.

A teď si tu budeme hrát na vojáčky, ano?

Přistoupil k ní, aniž by ji byť na okamžik propustil ze zkoumavého pohledu, kterým si ji měřil. Byl jen o málo vyšší než ona, ale i to stačilo, aby se dalo říct, že na ni hledí svrchu. Jazykem si přesunul imaginární párátko z jednoho koutku do druhého (hloupý to zlozvyk).

„Hledáte něco?“

- „Ano, pane.“

Jan pozvedl jedno obočí. Ano? Kdyby byla Luky, prohlásila by teď nejspíš něco jako: „Včerejší den.“ Ale na to Dvorskou netypoval. Ne, ona si tyhle hlášky schovávala jen pro seržanta. S doktorkou mluvila, přívětivě žensky a s ním v rámci možností předpisově. Tak o co ti jde teď, hm?

„Co?“ zajímal se.

- „Důkaz, že se seržant Vinkler pokouší zakamuflovat svou další sabotáž.“

Jan si dal pozor, aby se překvapení v jeho tváři nepromítlo. Držel si stále ten svůj ostře tázavý pohled, kterým ji nepřestával propalovat.

„A VY – mu v tom zdárně pomáháte!“ neváhala ho dokonce osočit.

To už Janovi poskočilo výš i druhé obočí. Ona ho tu vážně viní z napomáhání sabotérovi a zrádci? A tím dotyčným navíc myslí Lukyho?

„To jsou vážná obvinění, na to že pro ně nemáte žádný důkaz,“ zhodnotil to a udělal krok dopředu, čímž jí donutil ustoupit.

„Kdo si myslíte, že jste, abyste vedla vlastní vyšetřování na mé lodi a činila takové nepodložené závěry?!“ nebezpečně zavrčel.

Ona se ale jen ušklíbla a hrdě vypnula hruď.

„Poručík Zuzana Dvorská - GSIB.“

Globální vesmírný vyšetřovací úřad? Dělá si prdel? Členové těchto tajných služeb sloužili mezi astronauty jako vnitřní oddělení u policie 20. Století.

Aby zahnala všechny možné pochybnosti, vytáhla z kapsy pracovní kombinézy čipový “odznak“ se souhvězdím hada, který to dokazoval. Jan ještě otočil své křeslo tak, aby měl na své straně tu správnou opěrku, kde byla zabudována i čtečka podobných zařízení. Display pak rozsvítil potvrzovací informaci o pravdivosti navigátorčiných slov.

„Tak proto si byla celá nažhavená pokaždý, když sem Vinklera posílal do stanice.“ Kapitán upustil od strojeného vojenského projevu a ustoupil.

Tentokrát to byla ona, kdo seděl na hřbetě imaginárního koně.

„Jak už jsem řekla, cílem mého vyšetřování, je seržant Vinkler. Vyjádřil jste se, že si uvědomujete moji snahu zabránit jeho návštěvám na místě činu, přesto jste na má doporučení nebral zřetel.“

- „Svůj jediný pádný argument překládáte se značným zpožděním, poručíku.“

Odfrkla si.

„Vy víte, že byl k posádce Vertiga přidělen za trest.“

- „Jistě.“

„Víte proč?“

- „Spis byl, jak dobře víte, tajný,“ ušklíbnul se Heyrovský.

„Tak já vám to povím…“ vykročila tentokrát ona k němu. Stoupla si tak, že se jí bradavky přes látku otíraly o jeho mužnou hruď. „Lukáš Vinkler se nalodil na Ikara a zkratoval obvody skelní clony. Všichni členové posádky, kteří byli v ten okamžik přítomní na můstku, utrpěli popáleniny a přišli o zrak, než systém stačil zareagovat a zavřít teleskopický kryt.“

V kapitánově tváři se po tom sdělení nepohnul jediný sval.

„Jeho vina nebyla jednoznačně prokázána, proto byl poslán na okraj Sluneční soustavy, kde nemůže způsobit žádné velké škody, a mě nasadili, abych ho hlídala.“

To tedy nasadili toho pravýho, odfrkl si Jan v duchu.

„Sám jste řekl, že se objevilo podezření ze sabotáže na sběrné stanici. Opravdu si myslíte, že seržant Vinkler je ten, který by ji měl vyšetřovat?!“

Neodpověděl. Všechny své myšlenky, které se po tom odhalení vyrojily v jeho hlavě, si nechával pro sebe. Jeho modrošedé oči byly stejně chladné, jako stěny jejich lodi.

„Jestli zjistím, kapitáne,“ na oslovení dala značný důraz, „že v tom jedete s ním, a věřte mi - JÁ se pravdu dozvím…, bude vás to stát nejen místo, ale i krk!“

Řekl by, že zmizela tak rychle, že se za ní jen zaprášilo (kdyby se tedy mělo co prášit). Zůstal zírat na chodbu za otevřenými bezpečnostními dveřmi, kterými před chvílí sám vešel, a v hlavě mu to šrotovalo o sto šest.

Věděl, že Luky byl k posádce přidělen za trest, ale netušil, co přesně měl ten maniak udělat. Za léta s ním už měl dost zkušeností na to, aby mu bylo jasné, že by byl klidně schopen toho, co se na Ikarovi stalo. Obvinění slečny Dvorské tedy nemohl nijak racionálně (ani neracionálně) popřít. Vlastně to na něj zapůsobilo, jako když do sebe zcela nečekaně zapadnou dvě ozubená kolečka, o kterých vůbec netušil, že k sobě patří.

Velitelem Vertiga se měl stát Erik Olsen. Ten krátce zastupoval kapitána Grahama na Ikarovi, kterého Luky sabotoval tak, aby Olsen na misi k Makemake nemohl…

Ty jeden zmrde! Jan scvakl zuby, až ho čelist zabolela.

Kreténe jeden ignorantská! Sevřel ruku v pěst tak silně, že mu zbělely klouby.

Takže to celý byla jen šaráda! Zařídil sis tuhle posranou situaci, abys mě vmanipuloval do svý prdele?

Zapomeň! Měl toho tak akorát dost. Pohár jeho kapitánské trpělivosti právě přetekl a ten, kdo si to měl vylízat, se toulal kdesi v útrobách lodi. Udeřil do stěny až mu brnivá bolest vystřelila z pěsti po loket. Tím si ale ulevil jen málo. Potřeboval najít Lukáše a zjistit pravdu.

Rozhlédl se po místnosti a zamířil k první ovládací konzoly. Stačilo pár jednoduchých povelů a palubní systém hledaného člena posádky lokalizoval.

V dílně, kde taky jinde, odfrkl si.

Magnetické boty vydávaly svůj charakteristický doprovodný zvuk rázné chůzi svého majitele. Jan napochodoval do centra údržby, jako osvoboditel a shlížel na ležícího blonďáka nevlídným pohledem spravedlivého soudce (nebo spíš najatého vraha).

Luky vypadal, jako typický flákač. Ležel našponovaný na podlaze s přes hlavu přehozeným otevřeným manuálem k obsluze povrchové sondy. Že mu v hlavě vrzala všechna kolečka, kterých měl beztak nejspíš o jedno méně, vypovídal pouze fakt, že se z jeho úst neozývalo žádné protivné chrápání.

Kapitán zauvažoval, jestli mu má rovnou šlápnout do rozkroku, nebo na něj nejdřív zkusit promluvit. Ale protože si nevěřil dost na to, že by ho hned neseřval, raději se ohnul a sundal mu z neupravené tváře “rozečtenou“ knihu.

Technik po svém velícím vrhnul nevraživě tázavý pohled. Moc toho spolu od těch sprch nenamluvili a chvílím o samotě se intuitivně vyhýbali. Fakt, že za ním Jan přišel, nemohl být jen tak. A přesto, nebo právě proto, si nemohl odpustit svůj typický břitký humor.

„Copak, kapitáne, stejská se vám po lítání?“ Blonďák zvlnil rty do výsměšného úšklebku, což byla pro Heyrovského poslední kapka. Popadl to nedomrlý kuře za flígr a zvedl ho z podlahy.

Luky teatrálně vykřikl, nechal se jako hadrová (nebo nafukovací) panna přirazit lopatkami ke zdi a rozšiřujícími se nozdrami žadonil o každý další doušek kapitánova horkého nasupeného dechu.

„Ty jeden zasranej ZMETKU!“ zařval mu Jan nepříčetně do ucha. Udeřil dlaněmi o jeho ramena a tím se od něj odrazil a krok ustoupil. Vůně Lukášova potu ho svůdně dráždila a Jan si teď nemohl dovolit nechat se rozptylovat takovými maličkostmi.

„Koukej vyklopit, co tu, do prdele, děláš, nebo se neznám!“ zavrčel a probodával svého bývalého pohledem.

„Cože?“ Lukáš nevěděl, jestli mluvit pohoršeně nebo se mu vysmát do ksichtu. Podle toho také vypadal jeho obličej.

„Teď zrovna stojim a vejrám na tebe jak tele na nový vrata, ale ještě před chvílí sem přemejšlel, kdyby tě to náááááhodou zajímalo.“ Jan býval kolikrát během jejich společných let hodně rozčilený. Dokonce tolik, aby si ho bral drsně a tvrdě, že to hraničilo se znásilňováním, ale tentokrát to bylo jiné. Napětí vygradované odloučením a sexuální abstinencí sice viselo ve vzduchu mezi nimi, ale přesto měli oba najednou příliš daleko k tomu, aby podlehli vábení svých těl.

„Do prdele, Luky!“

- „Co?“

„To nemáš ani špetku rozumu?!“

- „Kde bych k tý úhoně přišel?“

Kapitán se zapřel jednou ze svých tlap nad seržantovým ramenem a ukazovákem mu přizvedl bradu, aby se na něj prostě musel podívat, i kdyby snad náhodou neměl zájem.

„Tohle NENI hra.“

Lukáš polkl. Z toho pohledu tygra ho polévalo horko.

„Jde po tobě GSIB abys věděl, tak co kdybys byl tý lásky a dobroty a vyklopil pravdu? Sabotovalas Ikara?“

Vinklera rozbrněly konečky prstů. Už nějakou chvíli si to nepřipouštěl, protože měl plnou hlavu pojistek, ale stále po něm toužil. Po kapitánovi Janovi Heyrovském… Ne po tom páprdovi, kterým se stal na Zemi. Měl ho teď tak blízko… Stačilo se ho jen dotknout, přejet rukou po rozkroku, zakousnout se mu do krku a udělat tam svojí značku. Věděl moc dobře jak to má rád, dokázal by ho rozpálit…

Místo toho ale ze sebe vypravil jen: „Jo.“

Jo? A to si řekneš jen tak?

„Ty idiote!“ zavrčel Jan a prudce udeřil dlaní o zeď.

- „No co, chtěls na tuhle misi, nebo ne? Kapitáne…“ Lukáš si olízl vysušené rty.

Ano, jistě že sem chtěl. Přál si zase sedět v tom křesle uprostřed čtyřúhelníkový místnosti a velet lidem. Ale hlavně, se chtěl přece dostat OD NĚHO!

„Di do prdele,“ utrousil Jan odtažitě. Se mi tu jako snažíš namluvit, žes to dělal kvůli mně? Že to je moje vina? To máš ale trochu smůlu, Luky, na to tě znam moc dlouho, abych ti to sežral i s navijákem…

- „To má bejt pozvánka?“

Trhni si!

„Dobře, vyřadils ze hry Erica Olsena, abych dostal křeslo na Vertigu. Nevim, jak sis zařídil, aby tě poslali se mnou, ale na to sere pes. Řekni, ty malej zavšivenej parchante,“ ulevoval si kapitán alespoň nadávkami, „ty pojistky na HARVovi si taky sabotoval? Nebo de vo něco většího a ty tu máš jen zahladit stopy?“ Řekni to radši teď hned mě, než potom blondce až jí dojde trpělivost a odhalí svou totožnost i veřejně.

Lukáš poznal výzvu v jeho očích, ale to nařčení zapůsobilo jako pořádný políček, jaký uštědří otec synovi, když něco provede. A že Lukáš už toho provedl hodně…

„Vo čem to sakra mluvíš?“

Jan ho konečně pustil.

„Jaký stopy?“ V technikově hlavě se znovu spustilo ozubené soukolí.

„Dvorská tvrdí že po sabotáži.“

- „Co s tim má, kurva…?“ Vinkler nedořekl. V té chvíli mu to totiž došlo. Narážky ohledně GSIB, Janovo nečekané prozření a příchod, i to že záznamy z černé skříňky neodhalily nic nového. Podíval se na svého bývalého druha přesně s tou jiskrou prozření, jakou by Jan nikdy nezpochybnil.

„To by mě teda taky zajímalo…“