Před 225 dny…

„Kapitánův deník,“ začal Jan Heyrovský diktovat do záznamu, „sto osmdesátý první den plavby,“ odmlčel se.

Luky vstal z pilotního křesla a decentně drcnul do své kolegyně. Ta se na něj otočila, že mu něco od plic řekne, ale zarazila se právě včas, aby nenarušila kapitánův nahrávaný monolog.

„Dosáhli jsme vysokého orbitu trpasličí planety s technickým označením (136472) Makemake. Vysílače automatické sběrné stanice HARV045 jsou tiché – zdánlivě bez vnějšího poškození. Abychom zjistili příčinu, vyšleme jednoho člena posádky - technického důstojníka - a androida Alfu, do vnitřních prostor stanice, kde provedou analýzu systémů.“

Pilot vyšel z můstku, následován doktorkou Vránovou a navigátorka se pohledem vrátila zpět k přístrojům.

„Kapitán – konec.“

V poloprázdné řídící místnosti pak už Jan pouze na obrazovkách soustředěně sledoval plány stanice, údaje ze senzorů a za vnějším sklem i částečně načervenalý povrch trpasličí planetky, tvořený metanem, etanem a tholiny pokrytý dusíkatým ledem, díky čemuž byl i přes značnou vzdálenost od Slunce a absenci atmosféry jasně viditelný.

V mysli se při tom znovu vracel k předchozí debatě, jakoby mu snad mohla poskytnout odpovědi na jeho otázky.

***

Dosáhli přiměřené vzdálenosti od objektu, zachytili několik příchozích signálů od sond tvořících senzorickou síť, které stanice zpracovávala, ale žádné odchozí. Dívali se na tu mrtvě působící fosilii stroje a přemýšleli nad svými možnostmi.

„Seržante?“ Měl dojem, že oslovovat Lukáše takhle si snad nezvykne. Vždycky se musel včas zastavit, aby mu náhodou neřekl Vinku, nebo Luky.

„Nevidím žádné vnější poškození,“ oznámil technik z pilotního křesla překvapivě profesionálně a se zaujetím, „prostě a jednoduše to asi chcíplo,“ dodal a tím veškerý dojem z předchozích slov absolutně zazdil. Na kapitána se pak už jen pobaveně otočil.

„Teď ne Vinku!“ říkal Janův přísný pohled.

Pilot tedy ve svém projevu opět zvážněl: „Stanice stále disponuje vlastní energií, takže jádro je pravděpodobně funkční. To je ale všechno co ti odsud můžu říct.“

Kapitán přikývl a tykání okázale ignoroval.

„Takže závada je zřejmě vnitřního charakteru a pouze na vysílači, ano?“ ujišťoval se. Na Zemi si mysleli, že nejspíš došlo k setkání s nějakým meteoroidem, nebo dokonce rojem mikrometeoritů, kdy mohla být stanice poškozena. Proto s sebou taky vláčíme tu novou anténu! Jestli ale jde o nějakou vnitřní závadu na stroji, tak o jakou…?

- „To není jistý. To budu vědět, až zkusim vyslat povel k připojení lodi.“

Co?! Zarazil se Jan. Děláš si kozy?!

„Co, že uděláte?“ Jakej povel k připojení, nemůžeš aspoň ty nejpraštěnější body svejch nápadů diskutovat se mnou?!

- „No jasně, jak jinak než tak, že do toho křápu vlezem, zjistíme závadu?“ prohlásil blonďák, jako by šlo o naprostou samozřejmost. Splet sem se. Nenávidím tě... Určitě!

„Seržant Vinkler má pravdu, pane,“ přisadila si i navigátorka.

Jo jasně…, kapitán si tiše odfrkl. Ještě ty se do toho pleť… Nechtělo se mu to přiznávat, ale tak nějak tušil, že mají pravdu. Poklepával prstem o opěrku svého křesla a přemýšlel: Vink má pravdu. Nezjistíme, kde se stala chyba, pokud se nepodíváme dovnitř. Určitě ale nepůjdeme všichni…

 Luky jít musí. Jestli to někdo opraví tak on. Akorát se mi ho nechce posílat samotnýho… Jenže Dvorská by tam byla k ničemu a doktorka tu sice je jako vědeckej důstojník, ale pochybuju, že o HARVovi ví víc než já…

„Dobrá,“ rozhodl nakonec, „provedete přistávací manévr a napojíte Vertigo na HARVa. Seržant Vinkler si následně vezme jednoho androida – Alfu nebo Omegu, to je jedno - a provede průzkum a analýzu systému sběrné stanice.“

„Rozkaz, kapitáne.“

Vink spokojeně zasalutoval, jak měl ve zvyku, tváříc se přitom jako mistr světa (takže taky jako obvykle). Janovi to gesto ale nechtěně připomnělo konec jejich rozlučkového sexu. Asi i proto zůstal na jeho zátylku viset očima o půl vteřiny déle, než bylo zcela korektní. Věděl, že to k Lukášovi prostě patří a podobné maličkosti ho nesmějí rozhodit, ale mít ho tak blízko a přitom ho nesmět ani vyhonit k nepříčetnosti, navíc ze své vlastní vůle, mu čím dál víc připadalo jako mučení. Až si říkal, od kdy se z něj stal masochista, co se vyžívá v sebetrýznění.

„Musím protestovat, pane,“ vytrhl Jana z nežádoucích myšlenek strohý hlas Zuzany Dvorské.

- „Prosím?“ Nechápavě k ní stočil pohled. Jak protestovat, kurva?!

„Seržant Vinkler je pilot, pokud se uvnitř cokoliv pokazí a přijde o život – “

- „Jsme ve vesmíru, poručíku,“ přerušil jí rázně, „neustále hrozí nebezpečí, že se NĚCO pokazí a tahle kocábka se stane naší rakví. Jaký přesně rozdíl v tom vidíte?!“ Myšlenky typu, že posílá Lukyho na smrt, byly v tuhle chvíli absolutně nepřípustné, natož aby je někdo bezostyšně vyslovoval nahlas.

„Hej! Kdo řek, že tam umřu?“ ohradil se zmíněný dotčeně. A také zbytečně, protože mu již nikdo nevěnoval pozornost.

„Pouze se domnívám, že by tam za žádných okolností neměl chodit sám.“ Blondýna nakrčila svůj štíhlý nos a propalovala kapitána smaragdovýma očima.

„Nepůjde sám, poručíku!“ opravil ji Jan. „Bude s sebou mít robota, který mu tam bude platnější, než kdokoliv z nás.“ V tomhle směru opravdu nemínil ustoupit, neměl proč. Bylo to správné a efektivní rozhodnutí.

Ještě chvíli mu pohledem marně vzdorovala, než se jako šnek stáhla, zpět do své ulity.

„Ano, pane.“

A bylo rozhodnuto.

***

Stanice rozkaz k připojení přijala a správně vyhodnotila. Přistání se zdařilo na výbornou, jako ostatně u Lukyho vždy (však taky nebyl žádný Rampa McKvák).

Jen kapitána opět zaplavily otázky, ohledně jeho zástupkyně. Čeho ses jako snažila docílit tim zcestným poznatkem? Na co si to, kurva, vůbec myslíš, že tu apleuješ?! Propaloval jí zátylek upřeným nehostinným pohledem několik dalších dlouhých minut, až se v křesle netrpělivě zavrtěl.

Tak, co se tam s tim do hajzlu tak sereš, Vinku, nemůžeš se doprdle prostě převlíct a vlízt do tý kraksny, ať už je to za náma?!

Luky se po cestě do přechodové komory zastavil jen jednou a to, aby Alfě – nebo Alfovi? – vydal příkaz k následování. Androidi byli samozřejmě bezpohlavní, šlo jen o slovní hříčku, nad kterou se technik krátce pobavil, než se Vrána, jak sám pro sebe lékařku nazval, na místě ujala preventivní prohlídky před nasazením ochranného obleku.

„Svlíknout,“ nakázala mu bez zjevného (byť jen lékařského) zájmu.

„Jen se přiznej, Dáši, že chceš jenom vidět pořádnýho chlapa,“ mrknul na ni a v napodobení stydlivého gesta, které ale neměl zapotřebí, se k ní otočil zády.

„Na tobě bych toho tak viděla,“ odfrkla si.

Vink se pro sebe ušklíbnul. Jedním táhlým škubnutím rozepnul zip, vzápětí se mu kombinéza svezla k nohám a on se k ní otočil čelem pouze v trenýrkách. Vystavil tak na odiv své atletické, pevné, jen lehce ochlupené, udržované tělo, které si v ničem nezadalo s idolem nejedné ženy i muže. Přesto jeho osobitý šarm na doktorku vůbec nezapůsobil. Jen ho zběžně projela skenerem a pomohla mu napojit se elektrodami na snímač životních funkcí ve skafandru.

Ta je víc robot, než Alfa…

„Hej…!“ plácl jí Lukáš přes ruku, když ho nechtěně štípla. „Trochu ohledu, ne?!“

„Kdybyste si tam zapnul i podporu života, nebylo tohle zapotřebí,“ zamrmlala v odpověď už na odchodu.

„Je to automatická stanice, Vráni,“ houknul na ní ještě s pobaveným úsměvem, „jen přístroje, žádná posádka. Neměli důvod tam cpát podporu života.“

Frajírek! Ušklíbla se a stiskem tlačítka za sebou zavřela bezpečnostní dveře do přetlakové komory.

Luky zůstal sám. Tedy až na bezduchého androida, který ho měl doprovázet.

Dáš mi taky košem, kamaráde…? Poplácal ho po plechovém rameni. Robot ale zůstal stát bez hnutí s prázdným pohledem elektronických očí.

Tohle mi fakt chybělo, pomyslel si se značnou ironií. Zašklebil se na svou přilbu, naposledy se nadechl a nasadil tu věc na obličej stažený v bezmocném odporu.

Tak dem na to, povzdechl si.

Aby zahnal nechtěné myšlenky v izolované odhlučněné helmě, která ho ponořila do absolutního ticha, aktivoval vysílačku a spojil se s kapitánem.

„Vinkler hlásí zelenou, šéfe. Můžem na věc!“

- „Rozumím, seržante, zahajujeme odsávání vzduchu, připravte se na stav beztíže.“

Jo, přesně tohle sem chtěl slyšet. Další ironie.

„Jako doma!“ zahlásil místo toho veselým optimistickým tónem. Čekal, až odsávače atmosféry vykonají svou práci, přičemž mu obličejové svaly vypověděly službu a úsměv na rtech zřetelně povadl.

Doma…

Uvědomil si, že vlastně žádné takové místo nemá. Nejblíž k tomu označení měl jejich společný byt. Ale od té doby, co se s ním Jan rozešel, se tam cítil stísněný. Všechno mu ho připomínalo, i když si říkal, že je to nesmysl a snažil se na něj nemyslet, nepomáhalo to. Příliš si na život s ním zvykl a ukázalo se, že svoboda, volnost a adrenalin, už nejsou tím, po čem touží ze všeho nejvíc.

Od svých dětských let žádný opravdový domov neměl. Když se nad tím tak zamyslel, ani nikdy dřív necítil potřebu se vázat nebo usadit. Střídal bydliště, práci i milence. Nikde se dlouho nezdržel, protože dříve či později se vždycky začal nudit. Byl v tomhle ohledu horší než středověcí námořníci, co měli ženskou v každém přístavu. Však taky dost svých známostí zradil, urazil nebo naštval. Ne, nutně v tomhle pořadí a ne že by si z toho snad něco dělal. Leckdy to bylo dokonce záměrně. Ale zkrátka než potkal Jana, byl jeho život jeden velký kolotoč.

Býval vždycky rád ve středu pozornosti a dění. Vyhledával adrenalin a vzrušení. Pouze když se do něčeho, třeba práce, zcela pohroužil, mu nevadilo být sám, protože na to měl alespoň klid. Na druhé straně klid nebyl ani zdaleka tím, co by nějak cíleně vyhledával. Žil okamžikem a nestyděl se za to.

Tedy do chvíle, kdy jeho život z ničeho nic nabral zcela jiný směr…

***

Dřepěl zrovna na bobku v laboratořích na Kelvinovi a z rozkazu někoho z vedení, připojoval nové zařízení pro diagnostiku namísto toho původního. Pracoval sám, pod nos si mrmlal cosi o zbytečných činnostech zaplavujících vesmír jako mor a v mezičase pokuřoval, přičemž svou cigaretu vychutnával téměř labužnicky. Co na tom, že to bylo proti předpisům, takové věci dělal pořád.

„Tady se nekouří,“ oslovil ho znenadání ode dveří cizí hlas.

A jéje, ochranka přišla…

- „Řiká kdo?“ Ani se nenamáhal ohlédnout. Zrovna zapojoval kabely a některý byly zamotaný až hanba.

„Kapitán Heyrovský.“

- „Toho neznam…“ Kurva, kde je ten pitomej…

„To sem já!“

Lukymu zatrnulo a ucítil, jak se mu varovně staví chloupky na zátylku. Kapitán… Uvědomil si zpětně ohlášenou hodnost. Za mou prdelí? Pravděpodobnost něčeho takového byla… Nesmysl!

- „Tak to máš teda blbý,“ prohlásil a dál se věnoval své práci. Musel típnout nedopalek, což udělal o podlahu a pak se zapřel o kolena a natáhl k příslušnému konektoru, který zrovna potřeboval.

„Neměl byste tak vystrkovat prdel, na důstojníky, někdo by vám jí moh natrhnout.“

Jo jasně.

– „To by na to nejdřív musel některej z těch kokotů mít koule.“ Připojil kabel a zalovil pro další.

„Koule…!“ zasyčel ten muž výhrůžně a vykročil k němu. Lukáš slyšel blížící se kroky magnetických bot a silou vůle je ignoroval. Možná sem zašel moc daleko…, prolétlo mu hlavou. Ale tak, co by byl život bez rizika, ne…? Konec konců, nebezpečí ho vzrušovalo. Co mi asi tak může udělat, i kdyby byl fakt kapitán? Dá mě do hlášení? Ušklíbl se sám pro sebe a konečně nahmatal ten červený drát, který hledal.

„Možná by se stálo za to se podívat, jestli nějaký máš ty.“ Ten chlap se zastavil těsně u něho, a jak Luky pořád klečel zády k němu, prostě mu hrábnul na nářadíčko, který trochu pevněji sevřel, až Lukáš zasyčel a instinktivně stáhl svaly ve stehnech, přičemž tak uvěznil (ne)přátelskou ruku mezi nohama.

„Co to kurva, děláš?!“ ohradil se naštvaně, ale neurony mu z varlat vysílaly do mozku další a další elektrické výboje. Ohlédl se po vetřelci a viděl na ostře řezané kapitánské tváři jasně čitelný úšklebek.

„To neuděláš… Na to nemáš!“ Zatvářil se vzpurně. Ale i když tohle Lukáš řekl, pravda byla, že mu pod pracovní kombinézou už stihly ztvrdnout bradavky a sám sebe přistihl při myšlenkách: Ale dal bych si s tebou říct, to jo. S kapitánem sem to ještě nedělal…

„Názorná ukázka, seržante?“ oslovil ho svým hlubokým hlasem a v jeho šedomodrých očích se nebezpečně zalesklo.

Sakra, ten je fakt něco!

Lukáš tlumil vyheknutí, když mu kapitán vytáhl ruku z rozkroku a plácnul ho po zadku.

„Aby sis při ní jen neuříz ostudu, mojí prdel už se snažilo natrhnout kdejaký péro…“ odtušil provokativně a snažil se skrýt svou nabíhající erekci, aby ten týpek nevěděl, jak snadno ho vzrušil.

„To seš, až taková štětka?“ protáhl kapitán svou otázku a Luky znovu sykl, když ho navíc popadl za kštici blond vlasů a zvrátil mu hlavu dozadu.

„Ostudu uříznu tobě, jestli nepřestaneš žvanit!“ zašeptal mu výhrůžně do ucha, natáhl jednu z těch svých tlap k zipu technikovy kombinézy a jedním trhnutím mu ji rozepl až k řitnímu otvoru, který potřeboval.

Lukášovi se zrychlil dech. Cítil, že začalo jít do tuhého. Jestli se bál, potom jen tolik, aby ho to dohánělo k maximálnímu vzrušení. I to rozepnutí obleku bral spíš jako úlevu, než jako útok. Protože mu tím suverénním tahem agresor uvolnil ztopoření z bolestivého sevření. Ještě by ho mohl zbavit spodního prádla a bylo by to dokonalé…

„Už ti někdo řek, že znásilnění člena posádky je taky proti předpisům?“ Prostě si nemohl odpustit něco neplácnout.

Kapitán mu pustil vlasy a nezapomněl na slabý pohlavek, jakoby vyčiňoval neposlušnému synovi.

„Sorry seržante, nejste člen mý posádky,“ prohlásil tím autoritativním rozhodným hlasem. Ať si Lukáš říkal, co chtěl, tady nemohla být o znásilnění vůbec řeč. Oba to chtěli, a že byl sex mezi astronauty a zvlášť v pracovní době zakázaný, je teď doopravdy netrápilo.

Roztrhl mu trenýrky, popadl ten jeho ocas, začal ho třít a mezi zuby procedil: „Tak to má bejt, pěkně stát v pozoru a čekat na rozkazy…“

Lukymu se protáčely oči slastí, jak mu kapitán dopřával svou pozornost.

„Jaký… rozkazy… když nejsem… člen tvý… posádky, vole…“

- „Už ti to někdy… Takhle ve čtrnáct padesát jedna… dělal rozzuřenej bejk?“

Lukymu zcela scestně prolétla hlavou myšlenka. To se jako teď díváš na hodinky, kreténe? Ale vzápětí ucítil dobyvačný prst u zadního otvoru a snažil se rozdýchávat vzrušení a krotit vlastní hlas.

Nechal ho pronikat postupně do svého těla stále hlouběji. Věděl, že ho Heyrovský zatím dělá jen rukama, ale i tak bojoval s čím dál větší rozkoší rozlévající se mu po celém těle. Nohy i ruce se mu začínaly třást a to kapitán teprve přidával druhý prst.

Už-už se téměř i proti své vůli dotýkal vrcholu, když důstojník v pohybech ustal a mučivě se mu místo toho sklonil ke krku, kde ho olízl.

„Tak co… Pořád trváš na tom, že nemam koule?“

Kapitánův vzrušený hlas mu napověděl, že se ten člověk sám musí přemáhat jak kus hovězího. Seru ti na koule, já už málem byl, kurva! Prostě do mě strč tu svou kládu a vyšukej mě! Protože se ale vteřiny vlekly mezi nádechy a kapitán nepokračoval, Luky znovu našel hlas, aby ho ještě trochu podráždil.

„Zatím vim jen to, že máš kurevsky nenechavý hnáty.“

- „Ty jeden mrňavej…!“

A mám vyhráno…!

To ale ještě Luky nevěděl, jak velkýho čuráka ten chlap má. Roztažený byl, vzrušený taky, uvolněný jak mu jen psí pozice umožňovala. Ucítil plivanec mezi půlkami a raději vnímal jen svůj vlastní pulsující nedočkavý penis, když se mu ten kapitánský vlhký žalud začal soukat jako had z kůže do díry.

Dýchal čím dál hlasitěji, a když pak na jeden příraz to monstrum proniklo až do jeho horkých útrob, zařvali jak zvířata oba dva. Neudělali se hned. Kapitán chvíli rozdýchával své vzrušení a Lukymu tak poskytl čas udělat to samé.

S přírazy začal jeho milenec pomalu. Až když se prostor uvnitř přizpůsobil velikosti Heyrovského erekce, začal stupňovat jejich hloubku, tvrdost a rychlost. Lukáš už měl jazyk pomalu až na vestě, svěšenou hlavu a sám sobě připadal jak vymrdaná hadrová panenka, ale ten zážitek… Ten byl výjimečný!

Dostal se na vrchol, orgasmus jím projel jako tsunami a on si div nestříknul až do huby, kolik toho v sobě měl. Prohnul se v zádech a jen matně cítil, jak z jeho stáhnutých svalů kapitán lodi vyklouznul. Chtěl se svézt na podlahu, jako vojíni, co nejsou schopní udělat ten klik navíc, který po nich jejich cvičitel chce. Ale ten chlap ho popadl za vlasy a ramena a tahem ho přinutil dosednout do vzpřímeného kleku.

Luky se nevzpíral. Dokázal se jen třást a rozdýchávat odeznívající rozkoš.

Heyrovský ho namáhavě obešel, podržel si ho za tu zpocenou kštici, čímž mu poprvé ukázal svou chloubu s velký CH, rukou několikrát sám sebe ještě rychle protáhnul a pak se udýchanému technikovi vystříkal do pusy.

Lukášovi bylo jedno, že ho viděl poprvé v životě. Ani nezkoumal jak to semeno chutná a prostě polykal celou nadílku. Byl unavený a v hlavě mu hučelo, jako už setsakra dlouho ne. Srdce mu bilo jako o závod a první co mu tím vakuem v lebce prolétlo jako kulka, když se za kapitánem zavřely dveře, byla myšlenka: Jestli tenhle samec někoho má, tak budu asi brzo vrah…

***

Nikdy by ho nenapadlo, že pozná sex, na který nebude schopen zapomenout. Usoudil, že tohohle chlapa prostě chce mít znovu a za každou cenu. Došlo to tak daleko, že ho začal sledovat a neustále znovu a znovu se mu pletl pod nohy. Dokud s lodí vyčkávali v K-2, vesmírném přístavu na oběžné dráze Marsu, nezapomněl využít jediný okamžik…

Pak už to šlo ráz na ráz. Několik rychlých sexů, kdy se nemohli jeden druhého vzájemně nabažit. Následoval nějaký čas odloučení, než se znovu potkali a pochopili, že je ta přitažlivost a touha neopustila, což mělo za následek další sérii vášnivých milování, až mu Jan jednou oznámil, že od týhle chvíle spolu chodí.

Lukáš si nebyl úplně jistý, jestli to chce a jestli zrovna takhle nebo co přesně si pod tím Jan jakože představuje. A aby to zjistil, podařilo se mu dostat k posádce Kelvina jako údržbář. Tam také spolu prožili nejvášnivější a nejvíc vzrušující chvilky. Toužit po blízkosti toho druhého, chovat se profesionálně (nebo se alespoň tvářit, že se chovají profesionálně) a neustále se přitom skrývat, aby se to o nich náhodou někdo nedozvěděl… To bylo něco, co ho nikdy nemohlo omrzet.

Jenže Jana to unavovalo a tak potom dal výpověď, nechal se převelet na Zemi a očekával od Lukáše, že půjde s ním. Ten to zkusil. Říkal si: Ve vesmíru, nebo jinde, je to fuk. Ale když spolu nějaký čas žili, ta vášeň co je spojila, pomalu upadala a dostavilo se něco, co nenáviděl ze všeho nejvíc.

Lukyho věčný nepřítel - NUDA!

No myslim, že tady mě snad nečeká, pomyslel si a potřásl hlavou, aby nechtěné myšlenky a vzpomínky zase zahnal. Zapnul kameru v helmě a vkročil do servisních prostor automatické stanice, hned za androidem, kterého poslal v čele.

Tak deme na to, zlato, pročpak se nám nechce vysílat, co?