Před 226 dny…

Obrazovka hlavního palubního počítače v úsporném režimu naléhavě zablikala.

Stav systémů……. OK

Podpora života……. OK

Kontrola primárních životních funkcí posádky……. OK

Kontrola sekundárních životních funkcí posádky……. OK

Dosažení cílových souřadnic……. Potvrzeno.

Zahajuji příkaz: Probuzení……. OK

Spouštím umělou gravitaci……. OK

O deset minut později se kriospánkové komory otevřely s táhlým: Tssssssssss… a všichni čtyři členové posádky se začínali pomalu probouzet.

Jako první se posadil kapitán. Promnul bolestivě semknutá víčka ve snaze přivyknout umělému osvětlení lodi a přemáhal svalové křeče.

„Kurva, já bych si dal cigáro,“ zahuhlal o dvě o komory dál známý mužský hlas, který měl na Jana obvykle tak neblahé účinky. Nyní ovšem nepronikl dost hluboko přes polospánkový stav jeho vědomí. Jedinou odpovědí pilotovi tak bylo pouze trojí rozmrzelé zavrčení.

Seržant Vinkler se tomu zasmál tak, až mu v neroztáhlých plicích došel dech a rozkašlal se. I proto dostal tak silnou dardu do zad od doktorky Vránové, až na tom byl Luky s dechem možná ještě hůř.

Všichni pomalu vstávali a jako zombie z béčkových hororů se trousili ke skříňkám s oblečením, aby se o dalších deset minut později mlčky krčili v jídelně u stolu každý se svým hrnkem vody, kofeinovou tabletkou a proteinovou tyčinkou.

Ticho prolomil až Lukáš, když s pohledem plným odporu upřeným na své “jídlo“ poznamenal: „Připomeňte mi někdo, cože to vlastně v týhle prdeli dělam?“

To by mě taky zajímalo…, prolétlo kapitánovi bezděčně hlavou, uvědomil si, že na něho možná až příliš okatě zírá, zamračil se a raději spolknul a zapil svůj životabudič. To slečna Dvorská po mluvkovi střelila nevraživým pohledem.

„Sedíš na tý svojí a dlabeš proteinovej šrot.“

Jan zdvihl překvapeně pohled od masové tyčinky, do které se právě chystal zakousnout, a věnoval ho navigátorce. Pravda znal ji jen z doslechu a ze dne startu. Ale co si o ní tak zjišťoval ještě před odletem, měla to být slušná, předpisová, profesionálka, od které by takový slovník rozhodně neočekával. Zvlášť po tom, co předvedla v den startu.

Zato Lukáš na její poznámku uznale kývl hlavou a zakousl se hladově do svého přídělu. Po prvním soustu měl na tváři o něco spokojenější výraz a po druhém se už zase usmíval stejně přihlouple, jako obvykle. Koutkem oka postřehnul, že lékařka se tmavýma očima vpíjí do desky stolu, jakoby byla myšlenkami několik desítek AU odsud a nejí.

„A co tu děláš ty, kotě?“ Dal jí technik škádlivě ruku kolem ramen a hodil očkem po kapitánovi. Chtěl vidět Janovu reakci…

Ona ho ale rázně odstrčila, div se oba nesvalili ze židlí.

Luky se tomu zasmál, ale Dagmar Vránová po něm vrhla nasupený pohled, ve tváři bledá jako smrt.

Pilot se uchechtl. Pak že já sem, magor…, pomyslel si, zvedl se od stolu, dopil, spolkl prášek a z jídla ukusoval už po cestě na můstek.

 Jan nad tím jen zakroutil rozmrzele hlavou. Fakt, Luky, zabít tě je málo…

„Jste v pořádku?“ Otočil se na doktorku. Ta se již uklidnila, lépe usadila a sama začala s konzumací pokrmu.

„Ano pane, v pořádku.“

Jan tedy kývl na souhlas. Samotného ho překvapovalo, že necítí žádný vnitřní neklid. Ale flirtování s doktorkou se v Lukášově případě vůbec nebál. Vink byl vždycky provokatér, ale sto procentní gay. A pokud existovaly nějaké ženy, se kterými by si dokázal začít, Dagmar mezi ně určitě nepatřila. Navíc dokud je škádlil, bylo jasné, že s nimi nic nemá. Ani nepostřehl, kdy se mu na rtech usadil spokojený poloúsměv.

„Taky už půjdu,“ zvedla se blondýna a Jan zůstal zamyšleně viset pohledem na jejích zádech. Nemohl si pomoci, ale připadalo mu, že se sem snad ani nehodí. Samozřejmě po stránce specializace a zkušeností jí neměl co vytknout. Na druhé straně mu připadala… Až moc dobrá pro tenhle úkol.

On sám se přihlásil, aby unikl minulosti. Vink měl pochybnou pověst normálně, navíc se Janovi podařilo před odletem zjistit, že účast na téhle misi dostal vlastně za trest. Buď vězení, nebo tohle. No a co si ten šmejd vybral?! Na druhé straně představa, že je Lukáš zavřenej někde v base a někdo si tam na něm honí péro, by se mu líbila ještě míň.

 Dagmar Vránová se zase duševně zhroutila po smrti manžela a tuhle práci dostala v rámci rekonvalescence, kdy její psychiatr doporučil práci jako součást terapie. Tohle byla opravdu jednoduchá mise ve všech směrech a tedy “vhodná“ pro tenhle účel. Jen Zuzana Dvorská vyčnívala z kolektivního profilu zkrachovalých existencí, jako svatá panna v nevěstinci a to Jana znepokojovalo.

Co ty seš kurva zač?! Ne, že by měl aktuálně moc možností to zjistit. Jako bych neměl dost problémů s Vinkem…, povzdechl si a cítil, že to na něj zase přichází. Už když spolu žili, nemohl se ho nabažit. Jeho provokování, hlášek při sexu, snahy tlumit vzdechy, rozvášněné tváře žadonící o tvrdé uspokojení, techniky kouření a zadečku, který ho sváděl ke stále dalším a dalším výkonům…

Nikdy mu nedokázal odolat, jak ho rajcoval.

Byl to druh divoké živočišné přitažlivosti, kdy ani projít kolem sebe, aniž by se oba alespoň jednou nevystříkali, nepřipadalo v úvahu. Ta potřeba vášnivých polibků, kterou nezahnalo ani nejlepší pivo ve vesmíru, vymýšlení dalších a dalších přízvisek a přirovnání, kterými ho Luky dostával na absolutní vrchol, že se i osmitisícovka mohla jít leda tak krčit do rohu…

I když od něj odešel, věděl, že už to nikdy s nikým, nebude takové. Jeho tělo reagovalo jako abstinující feťák škemrající o další dávku a kdyby to nebyl on sám, kdo se ho vzdal, už dávno by ho vohnul tady přes stůl a ženský neženský mu vypíchal do zadku vokno, který by nakonec utěsnil svou “stavební pěnou“, aby mu tak ukázal, kde je jeho místo.

Jen to pomyšlení s ním dělalo divy. Dal by celý ten vesmírný křáp, ve kterým letěli, za Lukyho jazyk tam, kde mu právě začínala být uniforma neúprosně těsná. Ale jako zásadový muž, nemohl vzít své rozhodnutí zpět. Ne jen tak… Možná kdyby Luky fakt přišel odprosit a dal najevo, že ho to mrzí, by po pár vášnivých nocích nakonec svolil k něčemu jako “poslední šance“, ale rozhodně nebude ten, kdo se přijde doprošovat!

Jenže tohle nebyla zrovna vhodná chvíle na podobné myšlenky. Poposedl, zkřížil nohy a chvíli přemlouval ten pulsující orgán mezi nohama, aby dostal rozum a zase lehnul jako poslušný pes. Ten si ovšem dával říct jen těžko. Janovi chvíli trvalo, než se mohl zvednout a dojít pod studenou sprchu, která mu od zbytků touhy nakonec odpomohla. Raději si ovšem dopřál zdržení před příchodem na můstek, než aby se Lukáš pak kochal pohledem na jeho naditý poklopec.

Nechtěl mu dávat žádnou naději.

Když tam dorazil, pilot i navigátorka už seděli na svých místech a živě debatovali. Jan nepotřeboval vědět o čem, protože vzhledem k Vinkově povaze měl ten rozhovor jistě výpovědní hodnotu myšlenek o nesmrtelnosti chrousta. Doktorka Vránová, která zastávala post vědeckého důstojníka, zase “pro změnu“ mlčela. A za tvrzeným předním sklem se rozprostíral uklidňující černo-černý vesmír…

Jan usedl do kapitánského křesla uprostřed místnosti čtyřúhelníkového půdorysu, která tvořila můstek, a užíval si několik vteřin toho téměř zapomenutého pocitu, být kapitánem. Až v té chvíli si začal uvědomovat, jak moc mu to vlastně doopravdy chybělo. Vzdal se toho, aby mohl být s Lukym na Zemi, ale to nakonec nevyšlo. Jakoby jediné místo, kde mohl být doopravdy šťastný, byl vesmír. Pohled mu sjel k blonďaté kštici vpředu. Ignoroval hlasy i rozmáchlá gesta. Vnímal jen profil člověka, kterému byl ochotný dát přednost před vším ostatním, co mohl v životě mít. Muže, kvůli kterému teď byli oba tady. Víc než 8 000 000 000 kilometrů od Země…

Odkašlal si, čímž si získal pozornost i hlasité dvojice.

„Jaký máme kurz, poručíku?“ zabodl nesmlouvavý pohled do zelených očí slečny Dvorské, aby dal najevo, že teď už se pracuje, a ON vyžaduje disciplínu. (Tedy v rámci omezených možností…)

Navigátorka se jako na povel předpisově narovnala, otočila čelem k monitoru a oznámila: „Odchylky od kurzu jsou minimální, kapitáne. Nic co bychom nezvládli vyrovnat manévrovacími tryskami, bez velkého zdržení. Orbitu Makemake při současné rychlosti dosáhneme cirka za 18 hodin.“

Makemake…

„Seržante?“ To je taky planetka, tohle…

- „Kapitáne?“

„Stav systémů?“ Existuje v naší soustavě ještě větší prdel?

Vink pokrčil rameny, jako by se ptal: „Vim já?“, ale pak se s týmž úsměvem otočil a oznámil, že všechny systémy hlásí zelenou a „…teda jako fungujou.“

Co je to vlastně za nápad, posílat loď na hranici životnosti k třetímu největšímu plutoidu Sluneční soustavy, když se nachází v aféliu? To nemělo velení žádnou loď, někde poblíž? Museli vypravovat speciální misi? Ne, že by si neprostudoval materiály před startem, nebo nevěděl, proč tam jsou, ale nemohl se zbavit pocitu, že na celé té věci něco setsakra smrdí.

„Vyrovnejte letovou trasu,“ rozkázal jim a nechal oba své specialisty pracovat, jak nejlépe uměli.

Sběrná stanice HARV045, jeden z opěrných bodů Zaoralovy sítě, přestala vysílat. Přiletíte tam a opravíte závadu. Pokud to nepůjde, vezmete černou skříňku a všechny záložní média a prozatimně jí nahradíte za pomoci vysílače na Vertigu. Tak nějak zněly ve zkratce jejich instrukce. Důležitost senzorické sítě dr. Zaorala byla nezpochybnitelná, stejně jako fakt, že si skutečně lidstvo nemůže dovolit čekat 150 let Juliánského kalendáře, než Makemake dosáhne perihélia, aby byl defekt opraven, jen proto, že by pak let trval kratší dobu. Ale opravdu nemohli poslat sondu, která by HARVa nahradila, než bude možný vyslat specializovanej tým, kterej by zjistil a případně opravil závadu? Nebo rovnou Novýho HARVa?

Původně uznal za vyhovující fakt, že stráví v kosmu delší dobu. V době, kdy se hlásil, nad tím doopravdy nepřemýšlel. Až když ho “vybrali“ si začal klást všechny ty znepokojivé otázky. Jak ohledně mise samotné, tak o poručíku Dvorské, či účasti seržanta Vinklera. Jenže teď, když se dostali až takhle daleko a neměl komu je klást, mu nezbývalo, než si počkat, jak se celá mise vyvine…