Warren si vždycky myslel, že netrpí častým nešvarem svých hackerských kolegů a konkurentů, totiž zbytnělým egem. Taky si myslel, že prostý fakt, že nedělá velké věci, a nepokouší velké firmy a vlády, mu obstará relativní klid a bezpečí. Věřil, že na to, co dělá, má adekvátní zabezpečení a je dost opatrný. Pro spoustu lidí byly návrhy jako nabourat se do Googlu, Sony, nebo FBI otázkou prestiže, a Warrenovi občas přišlo, že by to klidně dělali i zadarmo. Jenže se taky v komunitě všeobecně vědělo, co se s podobnýma frajerama a frajerkama dřív nebo později stane; že jednoho dne už se nepřipojí.

Aktuální nabídku si vybral náhodně ze spamu v chatovací místnosti. Rychlovka za adekvátní prachy, snadný. Poslal číslo svého BitCoinového účtu s požadavkem o zálohu, která na něm obratem přistála. Následoval dost generický rozhovor. Nabourat se do systému nějaké malé firmy vyrábějící moduly do chytrých domácích spotřebičů, sebrat dokumentace k jejich produktům, zmizet. V co největší tichosti. S vědomím, že se mu blíží splatnost nájmu, se rozhodl vyřešit tuhle zakázku co nejdřív. Bez nějakých průtahů nabootoval pracovní mašinu. Takový otřískaný ThinkPad, který jistojistě zažil i lepší časy. Naleštěná plocha Linuxu ho přivítala i se stylizovaným logem draka, které mu vždycky přišlo nevkusné přesně tím správným nerdským způsobem. Teď se ale nehodlal obdivovat svému operačnímu systému. Zapnul Tor a do vyhledávače zadal jméno svého cíle. Bezpečný prohlížeč sice znamenal jistá technická omezení, ale Warren se nechtěl dopustit tak školácké chyby, jakou by bylo omrknutí cíle skrz vysledovatelné připojení běžného Firefoxu. Web měla společnost dost strohý, ale to se dalo pochopit. Prodávali výrobcům, ne koncovým zákazníkům. Nepotřebovali nikoho ohromit barvami a implementací nejnovějšího výstřelku webdesignu. Hacker se spokojeně usmál, když zběžným proklepnutím zjistil, že zabezpečení je zhruba stejné, jako u těch IoT hraček, kterými se zabývali - mizerné. Nezajímalo ho, kdo ho najal, a v zásadě ani co po něm chce. Už dávno mu došlo, že morální kompas mu večeři nekoupí a nájem nezaplatí. Není přece jeho problém, že si někdo neumí zabezpečit data.

Všechno šlo tak dobře, jak si maloval. Strávil pár dní průzkumem webu svého cíle. Postupně se dokázal dostat k adrese administračního rozhraní, přes ni pak trestuhodně snadnou variantou na SQL Injection vytahal přihlašovací údaje, a stejným způsobem si pak s patřičnými přístupovými právy vytahal z databáze všechno, co potřeboval. Vlastně ho to trochu zklamalo. Kdo sakra používá stejnou databázi pro veřejně přístupný web a pro interní firemní informace?! Na druhé straně, už viděl i větší zvěrstva, i když ne o moc. A peníze přece nesmrdí. Rozdělil soubory do dvou nerovnoměrných zaheslovaných částí, které postupně nahrál na anonymní datové úložiště. Tím jeho práce skončila.

Kontaktoval přes Wickr zadavatele a poslal mu odkaz a heslo k menší části dat s požadavkem na zbytek platby. Jednání šlo hladce a během hodiny byla celá záležitost pro Warrena uzavřená. S penězi za tenhle job by měl pohodlně vystačit i dva měsíce.

#

Hlasitý rachot Warrena probudil, ale než se stačil jakkoliv zorientovat, oslepilo ho světlo LEDkových baterek. Tupě vnímal, že mu někdo něco říká, jenže byl příliš v šoku, než aby jeho mozek slova rozluštil. Velmi spolehlivě ale rozklíčoval hlaveň pistole, která mu mířila do obličeje. Někdo ho popadl za paži a vytáhnul z postele.

„Obleč se!“ dostal přikázáno, a pořád ještě notně zmatený dovrávoral ke skříni. Automaticky popadl první, co mu přišlo pod ruku: černé tričko s nějakým logem, džíny, dvě různé ponožky. Naštěstí měl ve zvyku spát v trenýrkách, tak aspoň neviděli úplně všechno.

Jakmile byl hotov, znovu ho někdo chytil. Smýkl jím na posteli, dokud neležel na břiše s hlavou zabořenou do matrace, a spoutal mu ruce za zády. Kovová pouta byla ledová, jako kdyby je někdo právě vytáhnul z ledničky. Možná, že právě to ho nakonec vytrhlo z transu.

„To nemůžete, na to nemáte právo!“ prskal probudivší se hacker a pokoušel se jim vykroutit.

„Drž hubu, smrade. Máme tě doručit, ale nikdo neřek, v jakým stavu,“ dostalo se mu otrávené odpovědi.

„Znám svý práva!“ pokusil se ještě Warren o verbální útok, než ho někdo praštil pěstí do břicha. Mladík jen chvíli popadal dech, a než se vzpamatoval, už ho dva členové zásahovky táhli chodbou činžáku. Automaticky se ohlédl zpátky k vyraženým dveřím svého bytu. Několik lidí bylo pořád uvnitř, zjevně hledali důkazy. Hacker sám byl otřesený, bolel ho žaludek a měl strach. Vždycky existovala možnost, že ho vyhmátnou. Zvlášť se vší tou hysterií kolem WikiLeaks a Snowdena. Warren si naivně myslel, jak je na tuhle eventualitu připravený. Nebyl. V šestadvaceti měl trestní rejstřík čistý jak čerstvě padlý sníh. Nikdy nebyl nijak zvlášť drsný, neměl rebelii a odpor k autoritám v krvi jako jiní. Hackování bylo přesně tím typem práce, který mu vyhovoval. Pracoval kdy chtěl, jak dlouho chtěl, na čem chtěl. Žádné dvě zakázky nebyly stejné. A teď s tím byl konec. S celým jeho dosavadním životem.

#

„No tak, Warrene, mlčením si jen přitížíte. Kdo si vás najal?“

Agent FBI se tvářil dost neoblomně. Kdyby Warren znal odpovědi, asi by jim je i řekl. Blbci. V dnešní době neměl páru, kdo si ho najímá, a jeho protějšek netušil, koho si najímá. Každý, kdo měl v hlavě mozek, si vybral anonymní prostředí darknetu, a zrovna tak anonymní platbu virtuální kryptoměnou.

„Já to ale nevím,“ řekl jim snad po sté.

„Já ti ale nevěřím. Víš, my tě už nějakou dobu sledujem, ale nikdy jsi nepřešlápnul dost na to, aby nám stálo za to tě sebrat. Lidi, co dělali tvůj profil, tvrdili, že seš prostě jenom malej neškodnej zlodějíček. Nemáš zájem hrát první ligu. Víš co tvrdím já, Warrene?“

„Co?“ zeptal se tak nějak automaticky, protože se to od něj očekávalo. Všiml si, jak agent sklouznul k tykání, ale komentovat  to nehodlal.

„Že nic jako neškodnej zloděj neexistuje. Buď seš parchant, nedokážeš hrát podle pravidel a patříš za mříže, nebo ne. Jednoduchý.“

Nesnažil se s federálem nijak dohadovat, prostě jen mlčel.

„Dívej se na mě, když s tebou mluvím!“ okřikl ho agent a na spánku mu naběhla žíla. Warren se trochu leknul, ale tohle nebylo nic proti šoku, který zažil, když mu zásahovka vtrhla včera do bytu. Po prvních pár hodinách ve vazební cele se dostavila únava prokládaná návaly strachu. Zvedl oči k mírně zrudlému obličeji naproti sobě.

„Myslíš, že se z toho nějak vykroutíš? Jestli nezačneš zpívat, tak už si na klávesnici nesáhneš,“ zavrčel vztekle agent. Skoro to vypadalo, že má z té situace větší nervy, než hacker sám.

Dveře se otevřely, a do místnosti strčila hlavu mladá blondýna.

„Gregu? Na minutku,“ přivolala si agenta k sobě. Warren osaměl.

 

Rozhlédl se po holých stěnách, po zrcadle, které narušovalo monotónnost, kovovém stole přišroubovaném k podlaze. V hlavě se mu točily dvě otázky – proč ho chytili zrovna teď, a jak to sakra udělali. Vždyť byl opatrný. Na hackera i standardně paranoidní. Tak kde udělal chybu? Nedokázal si vzpomenout na detaily, které by mu snad poskytly odpověď. Dveře se znovu otevřely a mladý hacker se připravil na další kolo zbytečných keců.

Do výslechové místnosti ale vkročil někdo jiný. Tmavovlasý chlap, kterému mohlo být tak kolem čtyřicítky. Vypadal podezřele civilně. Trochu ho prozrazovala vlastně jen zapínací mikina s kapucí a logem konference DEF CON. Warren ji měl doma ve skříni taky. Jenže jednu z největších a nejznámějších akcí o hackingu navštěvoval kdekdo od hackerů samotných, přes sociální inženýry, pestrou škálu vládních zaměstnanců, odborníků na bezpečnost, až po právníky nebo zvědavce z řad široké bezpečnosti.

„Ahoj Warrene,“ promluvil nově příchozí, „dost jsem o tobě slyšel.“ Když vám někdo ve výslechové místnosti řekne, že toho o vás hodně slyšel, zní to jako vhodná chvíle k panice. Warren už ale neměl moc kapacitu být překvapený, nebo panikařit.

„Co jste zač?“

„Raymond Selig,“ podal mu ruku a mile se usmál. Mladému hackerovi se v hlavě pomyslně rozsvítila velká neonová zkratka hlásající „WTF“.

„To není odpověď,“ zaprotestoval mladík.

„Co bys řekl tomu, kdybych tě odsud teď prostě odvedl?“

„Chtěl bych vědět kam.“

„Do kavárny naproti.“

„Proč?“ Přestával si být jistý, kdo koho vyslýchá, ale aspoň to narušilo jednotvárnost otázek, na které odpovídal několik uplynulých hodin.

„Měl bych pro tebe nabídku, kterou bych rád projednal mimo tuhle budovu.“

„Tím spíš chci vědět, kdo jste.“

„Všechno se dozvíš. Nebo alespoň to, co potřebuješ vědět. Jestli máš samozřejmě zájem – jinak zase půjdu a nechám tě s džentlmeny z FBI. Myslím, že s agentem Walkerem už jste prakticky nerozluční přátelé, z toho, co jsem viděl a slyšel.“

Aspoň už Warren věděl, že tenhle není od federálů. Jakkoliv mu Selig tu informaci sdělil záměrně.

„No tak dobře,“ podvolil se mladík. Skoro cokoliv bylo lepší než dalších několik hodin v téhle díře, rychlý soudní proces a od oka tak pět let za mřížema.

 

Na cestě z budovy je nikdo nezastavil, byť Seligovi věnovalo několik lidí značně kyselé pohledy, na které tmavovlasý muž odpovídal přátelskými úsměvy. Warren nevěděl, co přesně se děje, a ani to moc vědět nechtěl. Starší muž ho skutečně zavedl do malé kavárny naproti přes ulici. Nijak Warrena nedržel, ale ten na útěk přesto nepomyslel. Neměl žádné pochyby, že ze Seligovy strany se jednalo o pečlivě vypočítaný risk.

„Co si dáš?“ zaskočil hackera primitivním dotazem. Ten nakonec zvolil čaj. Byl jak na trní i tak, nepotřeboval ještě kofeinový kopanec. Bezděky zaznamenal, že Selig si dal jen úplně obyčejné americano, než za oba zaplatil, a zavedl je k nejzastrčenějšímu stolku v podniku. Warren byl pochopitelně zvědavý, jakou nabídku pro něj ten chlap má, ale neměl odvahu se dožadovat dalších informací.

„Jak jsem říkal, měl bych pro tebe nabídku. Když ji přijmeš, federálové už na tebe nedosáhnou, ale samozřejmě to s sebou nese i jisté povinnosti.“

Warren se na něj zadíval tím nejpodezíravějším pohledem, jakého byl schopen.

„Podívej, já bych moc rád, ale nemůžu ti říct víc, dokud mi nepodepíšeš nějaký papíry. Dokonce jsem přijel osobně, i když jsem nemusel. Věř mi – přijmout mou nabídku je jediná cesta, která nekončí pětadvaceti lety v base.“

„Pětadvacet…,“ vydechl Warren, zjevně konečně překvapený, „to nemyslíte vážně. Za to, co jsem udělal, je to tak pět maximálně!“

„Za to, co si myslíš, že jsi udělal, by to bylo pět.“

„Snažíte se mě jenom vyděsit, abych se doznal!“

„Nikdo tvoje doznání nepotřebuje, Warrene, tady kolegové odnaproti mají rozhodně dost důkazů i bez toho.“

„Tak proč byste mi nabízeli nějakou dohodu, aha?!“ prohlásil vítězoslavně mladík a založil si ruce na prsou.

„Je to výměnný obchod. Nelíbí se nám, že by měl někdo s tvým talentem hnít za mřížemi - a ty za nimi rozhodně hnít nechceš.“

„Mám se rozhodnout, aniž bych věděl, kam a proč vlastně půjdu?“

„Já myslím, že v současné chvíli by tě mělo víc zajímat, kam půjdeš, když odmítneš.“

Warren se nad tím zamyslel. Prakticky neměl na vybranou. Byla pravda, že nechce do basy. Ani na pět let, natož na pětadvacet, jestli Selig mluvil pravdu. To byl sice velký otazník, ale chtěl to riskovat?

„Dobře… tak… dobře,“ odhodlal se po chvíli mlčení.

„Jsem rád, že ses rozhodnul rozumně,“ odvětil Selig s neskrývaným potěšením, zatímco se hrabal v brašně. Vyložil na stůl objemný svazek dokumentů, na jehož deskách se lesklo logo CIA. Warren si pomyslel něco o blátu a louži.

„Bohužel nemáme čas, abys to četl celé, tak ti dám hodně zkrácenou verzi: jakmile podepíšeš, tak cokoliv uvidíš nebo uslyšíš, a bude to souviset to s tímhle,“ poklepal prstem na logo, „neřekneš o tom ani slovo nikomu dalšímu.“

Nic moc jiného Warren nečekal, jen dost pochyboval, že se na těch odhadem sto stránkách řeší jenom běžné NDA, byť s podstatně vyššími postihy než je nějaká pokuta. Povzdychl si, než dokument přitáhl na svou stranu stolu. Místo na podpis bylo hned na začátku. Jak předvídatelné. A ještě tam stálo něco o tom, že podpisem ztvrzuje, že si to přečetl a nejedná pod nátlakem. Samozřejmě. Kdo by výhružky basou považoval za nátlak.

 

Podepsal.