Warren s povzdechem sklapnul další dočtenou knížku. Býval by si Agenta bez minulosti docela užil, jenže to by jeho mozek nesměl dát Jasonu Bourneovi tvář Raye Seliga. Co naplat, že by šéf analytiků jen těžko běhal po střechách domů, uhýbal kulkám nebo se účastnil divokých automobilových honiček. Warren nechápal, proč mu starší muž stále leží v hlavě. Dokud byl naštvaný, přišlo mu to logické, ale teď, skoro dva týdny od toho osudného dne, už byl se svým údělem v podstatě smířený. Alespoň tak moc, jak se s tím smířit dalo.

Dozorce plnil svou část dohody poměrně svědomitě. Když zrovna neměl šichtu, požádal některého ze svých kolegů, aby na jeho „mazlíčka“ dohlédl. Nadávky, které Warren sklízel od ostatních vězňů za paktování s nepřítelem, byly sice nepříjemné, ale alespoň to u těch verbálních útoků zůstalo. Jen jednou se Parker pokusil nevyslovenou dohodu porušit. Zatáhnul vzpouzejícího se mladíka do jednoho ze zastrčenějších koutů vybetonovaného dvora, kde ho přimáčknul obličejem na zeď se zcela jasným úmyslem.

Pocit naprosté bezmoci, když ho hromotluk přišpendlil jen vahou vlastního těla, se Warrenovi zafixoval jako jeden z vůbec nejhorších, jaké kdy zažil. Naštěstí pro něj měl akorát službu Denver, který se nijak nerozpakoval jít a Parkera odtrhnout, zatímco ze sebe sypal plejádu výhružek, samotkou počínaje a zevrubným zmlácením konče. Warren mu byl v tu chvíli neskonale vděčný, i když věděl, že si svou záchranu bude muset odpracovat později. Když už ale nic jiného, hacker se naučil být vděčný i za maličkosti. Třeba za to, že Denverovi od něj stačil jen orál. 

Uvědomil si, že už notnou dobu jen tak zírá do země, zatímco se mu mysl rozbíhá k věcem, o kterých přemýšlet moc nechtěl. Zalitoval, že se magie knížek, totiž schopnost po dobu čtení vypnout realitu, nedá nějak extrahovat. Takhle zbývalo jen jít do vězeňské knihovny a vybrat si další knížku, která by mu poskytla útočiště alespoň na chvíli.

„Davisi, máš návštěvu, pojď se mnou,“ došla si pro něj dozorkyně akorát ve chvíli, kdy se chystal odebrat i se svým malým štůskem nového čtiva k jednomu z volných stolů společného prostoru. 

 

„Ahoj Warrene,“ pozdravila hackera Alice. Ten na ni koukal jako na zjevení. Čekal, že to budou jeho rodiče. Byl tu už dva týdny, tak přeci museli dostat nějakou zprávu. Tváří v tvář svojí bývalé nadřízené nějak ztratil řeč.

„Jak se ti vede?“ položila zdánlivě nevinnou otázku, ale právě ta blonďáka probrala.

„Báječně,“ procedil skrz zuby, „cejtím se jak na dovolený v Karibiku.“

„Tak to je fajn. Přišla jsem se zeptat, jestli bys třeba nechtěl ven, ale když se ti tu tak líbí...“ Usmála se, načež vstala ze židle.

„Počkej!“ zastavil ji Warren spěšně. Uvědomil si, že se mu třesou ruce, ale nevěnoval tomu pozornost.

„Můžu tě odtud dostat. Třeba hned. Ale něco od tebe potřebuju výměnou.“

„Vždycky něco potřebujete,“ zamumlal otráveně hacker.

„Ale to ty taky. Zásadní rozdíl je v měřítku a důležitosti. My se bez tebe obejdeme, můžeš říct totéž? Pětadvacet let je spousta času, přemýšlej, jestli bys ho radši strávil tady, nebo venku.“

„Nemůžu vám dělat tupýho přikyvovače, to zkrátka nedokážu.“

„To po tobě ani nikdo nechce,“ zvážněla. „Mezi bezmyšlenkovitým přitakáváním a krádeží a porušením mlčenlivosti nějak nevidím rovnítko, ty ano?“

„Jenom jsem chtěl vědět, na čem vlastně dělám.“

„A přemýšlels někdy, proč ti to Ray neřekl? Napadlo tě, byť na milisekundu, že možná nemůže? Nebo že tě třeba chce ušetřit těch nejzávažnějších věcí, abys mohl žít normální a vcelku klidný život? Opravdu jsi natolik arogantní, že si myslíš, že zvládneš všechno a tvoje problémy a potřeby jsou nadřazené všemu ostatnímu?“

„Ne, jenom... mě vytočilo, jak se mnou mluvil.“

„Máš představu, jak velká je ta věc, na kterou jsi přišel? Co by se stalo, kdyby to prosáklo ven?“

„NSA by byla v hajzlu. Dobře jim tak, za to co dělaj.“

„Jenže NSA to neudělala. Byl jsi jenom krůček od toho, aby to celé prasklo, a několik let práce jak naší, tak lidí v NSA a FBI, přišlo vniveč.“

„To jsem nevěděl,“ přiznal hacker.

„A ani to vědět nemáš. Celý ten projekt je extrémně citlivý, ví o něm pouze ti, kteří na něm přímo dělají. Ray ti důvěřoval natolik, že ti místo lží narovinu řekl, že je to mimo tvůj dosah.“

„A proč mi to říkáš teď?“

„Protože ti to, doufám, pomůže pochopit pár věcí. Jako třeba to, že my s Rayem nejsme proti tobě, ale s tebou. Svět je ale trochu komplikovanější, než je na první pohled zřejmé. Ray si myslel, že to z principu svého... původního povolání budeš vědět.“

„Proč tu vlastně není?“

„Vyjednává podmínky tvého propuštění. Bohužel to není úplně jako ve filmech - nemůžeme zkrátka někam přijít, ukázat průkaz a odvést si koho chceme. Je kolem toho spousta papírování a vzájemných laskavostí.“

„Ale proč jste mě sem teda vůbec posílali? Jako trest?“

„To by ti měl asi vysvětlit Ray.“

„Vysvětlím. Jinde,“ ozvalo se nečekaně za Warrenovými zády, až sebou hacker škubnul. 

Starší muž na sobě měl delší černý kabát a pod ním jen bílou košili bez kravaty. I tak to bylo pravděpodobně nejformálnější oblečení, v jakém ho kdy Warren viděl. Vypadal jako kdyby několik dní nespal, ale v očích měl naprosté soustředění. Teď byl jeho primární cíl dostat Warrena z vězení, všechno ostatní bylo podružné.

„Pojď, nechci se tu zdržovat déle, než je nutné,“ pobídl mladíka, který se ještě nestačil úplně vzpamatovat z jeho nečekaného příchodu.

 

Warren dostal zpátky oblečení i všechny ostatní věci, které u sebe měl, když ho přivezli. Nebyl zrovna moc překvapený při zjištění, že i za pouhé dva týdny něco shodil. Na rozdíl od mnoha svých krajanů měl většinou problém spíš s nižší než vyšší váhovou hranicí. Tohle mu rozhodně do zdravého rozmezí nepomohlo.

„Máš hlad?“ překvapil ho Ray otázkou, když nasedali do auta. Alice se mezitím vypařila - podle Raye měla ještě nějaké zařizování, ale mladík trochu pochyboval, že je to pravda.

„Nevím,“ odpověděl po pravdě hacker. Měl toho v hlavě tolik, že se nedokázal soustředit ani na něco tak primitivního.

„Dobře, necháme to na později. Pokud souhlasíš, odvezu tě nejdřív domů a probereme tam co dál.“ Na to Warren jen přikývnul. Všechno se semlelo tak rychle, že zkrátka nevěděl, jak si to přebrat. Najednou nebyl zavřený, měl zpátky svůj život, nebo alespoň to, co z něj zbylo. Když přišla Alice, byl překvapený, ale aspoň věřil, že má věci trochu pod kontrolou. Měl svůj vztek, svou verzi toho, co se stalo a jak nefér to bylo. A ona to celé rozbila a pak ho hodila Raymondovi na doražení.

„Jsi v pořádku?“ Starost, nebo alespoň její náznak, zněl z Rayových úst zvláštně a nezvykle.

„Ne,“ přiznal Warren. Ani ho nenapadlo, že by zalhal.

Raymond už se o další konverzaci nepokoušel, jenže Warren si nebyl úplně jistý, jestli je nebo není rád. Upřel pohled na budovy ubíhající za oknem. Doufal, že známá místa mu trochu pomůžou se uklidnit. Pokud to kdy mohlo fungovat, určitě by na to potřeboval víc času, než dvacet minut.

 

„Nemám tu nic k jídlu ani k pití,“ poznamenal Warren, když odemykal dveře svého bytu.

„S tím si nedělej hlavu. Převlíkni se, umyj se, zkus se trochu uvolnit. Já počkám.“ 

Warren se podle toho zařídil. Sprchu si dal horkou a dlouhou. Nevylezl, dokud ze sebe nesmyl poslední zbytky smíšené vězeňské vůně. Laciný prací prostředek, chemicky citrusové mýdlo, slabá dezinfekce, zatuchlina a pot.

Vynořil se z koupelny v čistém oblečení, s mokrými vlasy a oholený, a připadal si jako úplně nový člověk. Raye našel, jak sedí v obýváku na pohovce a listuje si jeho letitým knižním průvodcem TCP/IP protokolem. Chvilku jen tak stál ve dveřích, nejistý, co by měl dělat.

„Je ti líp?“ zeptal se starší muž, aniž by odtrhl oči od stránek před sebou.

„O dost,“ přiznal Warren upřímně.

„To je dobře. Podívej, já vím, že musíš být unavený a zmatený, ale potřebuju to s tebou probrat co nejdřív.“

„Tak to neprotahuj,“ povzdychl si hacker.

„Mrzí mě, co se stalo,“ začal, ale zarazil se, když mladík protočil oči v sloup.

„Nemusíš lhát, vždyť je to jedno. Ty seš šéf, tak si se mnou dělej, co chceš,“ pronesl rezignovaně. Ray se na něj nevěřícně díval.

„Warrene... jestli se mnou už nechceš pracovat, pochopím to. A nechám tě přeložit do jiného oddělení.“ Bylo to impulzivní rozhodnutí, které starší muž neměl ničím podložené, přesto nepochyboval, že by hackera dokázal udat někam jinam.

„Proč... proč bys to dělal? To nedává žádnej smysl.“

„Opravdu je mi líto, co se stalo. A je to zčásti moje vina. Já jsem tě sebral federálům, protože jsem ti chtěl pomoct, ne ti přitížit.“

„Neříkals mi náhodou to ráno, že je to moje chyba? Že si za to můžu sám?“

„Nikdo tě nenutil udělat, cos udělal. Jenže chápu, co tě k tomu vedlo. Opravdu jsem si myslel, že pro tebe bude analytika dobrá. Chtěl jsem tomu věřit tak moc, že jsem ignoroval, kdo jsi.“

„Nechápu, co se tím snažíš říct.“

„Jsi hacker. Docela dobrý. To není jenom o schopnostech, ale i o osobnosti. Víš, většinu lidí, kteří pro mě dělají, moc nezajímá, na čem dělají. Stačí, když jim řeknu, že odvádí dobrou práci. Nechtějí vědět, jaké důsledky jejich práce má, dokud mají pocit, že je to ku prospěchu téhle země, a zejména jejich bankovního konta. Když jsi za mnou přišel s tím, co jsi našel, bral jsem tě jen jako dalšího ze svých lidí a podle toho s tebou jednal. To byla moje chyba.“

„Myslíš, že kdybys se mnou jednal jinak, něco by to změnilo?“ Warren nechtěl, aby to vypadalo, že ho Rayovo vysvětlení uchlácholilo, i tak ovšem zněl podstatně méně ostře.

„Kdo ví, možná jsme se celé téhle věci mohli vyhnout. Rozhodně jsem tomu svým přístupem nepomohl. Za to se ti omlouvám.“

Warren v tom odhodlaně hledal nějakou past, jenže žádnou nenacházel. Ray vypadal, že to myslí vážně a snad i upřímně.

„A co chceš dělat teď?“

„To záleží na tobě. Tu nabídku do jiného oddělení jsem myslel vážně. Už o mně neuslyšíš, pokud nechceš.“

„A druhá možnost?“

„Pojedeme někam, kde ti můžu bezpečně říct všechno, co budeš potřebovat vědět.“

„Nezahrnovalo by to další probírání papírama, že ne?“ dotázal se podezíravě blonďák.

„Ne, bylo by to podstatně blíž tvému původnímu zaměření,“ pousmál se Raymond. Věděl, že tímhle si získá pozornost. To byl alespoň dobrý začátek.

„Pojedu s tebou.“

 

Warren se neptal, kam ho Ray veze. Původně si myslel, že do Langley, ale po cestě si uvědomil, že jedou na druhou stranu. Nevěděl, jestli udělal dobře, jestli za celou tou metodou cukru a biče vážně nečíhá něco mnohem horšího, ale zato věděl s jistotou, že tenhle večer už nemá kapacitu na to, aby o tom nějak hluboce přemýšlel.

„Jsme tady,“ promluvil Ray náhle, když zastavili před obyčejně vyhlížejícím domem.

„A kde přesně je „tady“?“ dotázal se konečně Warren.

„U mě,“ prohlásil jednoduše.

Hacker jen přikývnul, než staršího muže následoval. O tom, že i tak by mu centrála CIA přišla jako logičtější volba, pomlčel.

 

„Donesu něco k pití, sedni si zatím v obýváku, udělej si pohodlí,“ prohlásil Ray, než nechal Warrena v předsíni samotného.

Záhy poté, co mladík našel obývák a obsadil až překvapivě pohodlný gauč, se ukázalo, že něčím k pití měl Ray na mysli flašku vodky.

„Nevím, jestli je rozumný začít teď chlastat.“

„Rozumný rozhodně ne, ale nutný jo, aspoň pro mě,“ odvětil Raymond, zatímco si nalíval do skleničky vodku. Kdo by taky troškařil s panákem. Gestem se zeptal, zda si dá Warren také. Ten jen rezignovaně pokrčil rameny, než si nechal nalít. Ještě než se stačil sám napít, Ray do sebe svoji porci kopnul na jeden zátah a rovnou si dolil. Warren upil a ledově vychlazený alkohol z něj minimálně na chvíli vyhnal únavu.

„Ta věc, na kterou si narazil v práci. Řekni mi o tom,“ promluvil tmavovlasý muž.

„Vždyť to máš všechno na té flashce,“ zatvářil se Warren pochybovačně.

„Já chci slyšet tvoji analýzu. Co si myslíš, že jsi našel?“

„Úspěšná firma byla zlikvidována útokem na svoji vnitřní infrastrukturu. Cíleným útokem přišla o valnou většinu svých dat, na základě toho zkrachovala. Útok sám byl sofistikovaný a nesl jasné známky účasti NSA.“

„To je dobrý shrnutí. Těžko by z těch dat někdo vyčetl něco jiného.“

„Tak kde je zakopaný pes?“

„Nástroje skutečně vyvinula NSA, ale za tím útokem nestojí.“

„Jak to?“

„Před pár lety jim někdo ukradl sadu velmi… zajímavých věcí a ještě nějaké ty dokumenty k tomu.“

„Ukradl?“ díval se na něj Warren, jako kdyby najednou začal mluvit tatarsky.

„A je to ještě lepší: dodnes nikdo neví, jestli to někdo vynesl zevnitř, nebo se někdo naboural zvenčí. Žádné stopy, žádné divadlo, nic. Jen se pak začaly objevovat útoky, které by za běžných okolností byly připsány na vrub NSA. Jejich nástroje, jejich operace.“

„No, a co když to jen využívají ve svůj prospěch? Řeknou, že jim to někdo ukradl, pak si dělají co chtějí, a když na to náhodou někdo přijde, dají od toho ruce pryč.“

„Přeceňuješ je. Je to pořád vládní organizace se stohy lejster a flexibilitou zkamenělýho dinosaura. Podívej se na Snowdena. Já chápu, že média a jistá část internetu vykresluje NSA jako největší zlo ve vesmíru, ale kdyby tak skutečně fungovali, tak se Snowden nikdy nedostane ze Států živý. Skutečnost je podstatně méně dramatická a podstatně víc k smíchu. Nebo k pláči. Podle toho, na které straně barikády stojíš.“

„Jak si tím ale můžeš být tak jistý?“ zeptal se mladík, i když tušil, že odpověď už zná.

„Pracoval jsem tam,“ přiznal Ray a bylo očividné, že to říká nerad.

„Jak ses vlastně dostal k CIA?“ odvážil se Warren trochu uhnout z kurzu, který Ray vytyčil.

„Proč se na to ptáš?“ opětoval otázku starší muž a snažil se tvářit neutrálně. V práci, kde bylo neustále množství různých vjemů, by mu to možná prošlo. V tichu a soukromí ne; bylo zřejmé, že ho ta otázka donutila k jisté ostražitosti. 

„Zajímá mě to. Proč je pro tebe tahle práce tak důležitá, nepřipadáš mi jako zapálený patriot...“

„Vlastenectví není binární hodnota, Warrene.“

„To máš asi pravdu, ale i tak. Se svýma schopnostma by sis v soukromým sektoru vydělal mnohem víc a stejně tak dobře bys mohl chránit zájmy země. Tak proč se dřeš tady?“

„Protože nesouhlasím se spoustou věcí, které vláda v oboru dělá.“

„Takže... se na nich podílíš taky? To nedává moc smysl.“

„Ty, se kterými nesouhlasím, se snažím změnit zevnitř. Zkoušel jsem to kdysi z druhé strany, ale to je jako házet hrách na zeď.“

„Přijde mi ale, že podstatně víc pohrdáš NSA, tak proč jsi nezůstal tam?“ Při pouhé zmínce té zkratky se Ray zamračil.

„Protože tam na změny není místo. NSA je banda arogantních kreténů, kterým není nic svaté. Ten únik jen dokazuje, jak moc si myslí, že jsou nad věcí.“

„Proč jim teda pomáháš, je snad jejich problém, že se k nim někdo nabořil.“

„Protože je potřebujeme. Nemáš představu, jak rád bych veřejně propral všechnu tu špínu, kterou na ně mám, ale moje touhy nejsou nadřazené národním zájmům.“

„Potřebujeme instituci, která špicluje svoje vlastní občany bez povolení? Která je přímo ohrožuje svojí ignorancí?“

„Je to tak. Možná je to banda arogantních kreténů, ale pořád v zásadě stojí na naší straně.“

„A to se nezmůžeme na nic lepšího?“

„Historie NSA sahá až někam k první světové válce. Za ty roky se na ni nabalilo tolik věcí, ať už ze zákona nebo zkrátka proto, že nebyl nikdo lepší, komu je svěřit, že už se v tom prakticky nikdo nevyzná.“

„Takhle to ale nemůže fungovat do nekonečna,“ pochyboval Warren, zatímco si dolíval alkohol. Ani si nevšiml, že svoji porci vypil, dokud se nepokusil upít znova a už neměl co.

 „Nemůže. Taky proto se od NSA odštěpil Cyber Command coby samostatná instituce. Kdyby mi někdo řekl před pěti lety, že je něco takového možné, tak bych se mu vysmál do obličeje.“

Ray Warrena velmi vzevrubně vzdělal ohledem historie a původního záměru národní bezpečnostní agentury – tedy lámání nepřátelských šifer a vymýšlení vlastních.  Láhev vodky během vyprávění zmizela neznámo kam. Warren si mlhavě vybavoval, že mu Ray ještě párkrát dolil, ale kolik toho ve skutečnosti vypil, neměl představu. Rozhodně mu nepomohlo, že nikdy nebyl zvyklý hodně pít. V kombinaci s mizerným vězeňským stravováním pak nemohl dopadnout jinak, než že se opije více, než by bylo zdrávo.

Stačila pak jen Rayova zdánlivě nevinná poznámka o tom, že by si měla jít sednout dobrá polovina kongresu pro svou neutuchající hloupost, aby se Warrenovi znovu vybavilo, co ještě před několika hodinami prožíval, a kvůli komu to bylo. Rozhodnutí vybít si na Rayovi vztek přišlo náhle a bylo příliš silné, než aby se mu Warren ubránil. Jeho pokus o fyzický útok ovšem vzal velmi rychle za své, když se mladík postavil, a díky alkoholem narušenému balancu se málem složil přímo na prosklený konferenční stolek. Před blížící se zkázou ho zachránila sama zamýšlená oběť.

„Asi jsem tě měl s tím pitím trochu krotit,“ povzdychl si starší muž, který se zdál být alkoholem prakticky netknutý, i když si byl Warren jistý, že toho musel vypít mnohem víc.

„Nesahej na mě!“ ohnal se hacker nemotorně.

„No tak, Warrene, neblbni, nebo si ublížíš.“

„Tobě ublížim, ty hajzle! Zasranej špicle!“

„Warrene!“ okřikl ho, než mu zkušeným chvatem zkroutil ruce za záda.

„Dej ze mě ty hnáty!“

Ray se ho pokoušel ještě chvilku uklidňovat, ale nakonec seznal, že bude nejjednodušší ho zkrátka nechat vyvztekat. Držel vzpouzejícího se kluka pevně, ale nechtěl se uchylovat ke zbytečnému násilí. Musel uznat, že má Warren překvapivou sílu a výdrž, ovšem on měl na svojí straně povinné kurzy sebeobrany. Až když sebou Warren přestal škubat a jen lapal po dechu, ho pustil. Sedli si na zem vedle sebe a Ray upřímně doufal, že Warren nenajde nějaký druhý dech.

Mladík se nejdřív jen převalil na záda, než se mu dech vrátil do normálu. Několik dlouhých minut bylo v místnosti ticho, ale Ray měl pocit, že toho ten večer už namluvil dost. Tohle kolo nechá Warrenovi, ten zjevně něco na srdci měl.

„Omlouvám se,“ ozvalo se a Ray jen těžko skrýval své překvapení.

„Za to co jsem udělal... jak jsem se choval.“ Hlas byl možná trochu rozostřený, ale slova jednoznačná.

Ray jen chvilku mlčky zíral, než se rozesmál. Neměl to úplně v plánu, ale zabránit tomu taky nedokázal. „Promiň, já jsem... jenom nečekal, že bys řekl zrovna tohle,“ vysvětlil raději, když se konečně smát přestal a vrátilo se nepříjemné ticho.

„Co jsi čekal?“ Warren zněl tiše, snad až smířlivě.

„V lepším případě že mi do detailu povíš, co si o mně myslíš, v horším že se na mě znova vrhneš a tentokrát už mi tu hubu rozbiješ.“

„Nechtěl jsem tě podrazit, jenom mi... hrozně mi chybí to co jsem dělal. Já vim že nemám nárok si stěžovat, že můžu bejt rád, žes mi dal ještě šanci,“ někdě v půlce toho sdělení se hacker rozbrečel. Ray čekal různé scénáře Warrenova návratu. Vztek byl zdaleka nejpravděpodobnější. Nečekal že se mu po fyzickém vybití Warren emočně rozloží. Ovšem i kdyby to čekal, tak by si nevěděl o nic víc rady.

„Nechci se tam vrátit,“ přiznal zkroušeně hacker.

„Nevrátíš,“ ujišťoval ho, i když nemohl vědět, jestli to je pravda. Nikdy nepřišel na to, jaký je v podobných situacích doporučený postup tak byl rád aspoň za to, že je nemusí řešit nijak často.

"Co za to budeš chtít? Poslušnost? Sex?"

„Cože?“ než se stačil vzpamatovat, už se mu neohrabané ruce dobývaly pod košili. Rayův mozek si dal načas, než zpracoval dost nenadálý přechod od "nesahej na mě" k dost zásadnímu porušení osobního prostoru. Jakmile se tak ale stalo, chytil starší muž Warrenovy ruce a důrazně od sebe mladíka odstrčil.

"Co si sakra myslíš, že děláš?!" Zavrčel.

„Tak proč mě pořád vytahuješ z průserů, pořád mi připomínáš, jak jsem ti zavázanej... myslel jsem, že třeba... že tohle chceš.“

„Ne, tohle rozhodně nechci,“ unaveně si promnul spánky. Za normálních okolností by ho Warrenova slova urazila, snad i trochu ranila, jenže k té chvíli žádné normální okolnosti nevedly.

„Tak mi řekni, proč tohle děláš?!“

„Protože jsi byl ve špatnou dobu na špatném místě. Protože věznice nestavěli pro lidi, jako jsi ty. Protože věřím tomu, že když budeš mít možnost, tak se svýma dovednostma uděláš něco prospěšného.“

„To je dost naivní představa.“

„Když se podívám do novin, tak mi přijde, že by světu trocha naivity prospěla.“

„Promiň, nechtěl jsem tě urazit," omluvil se znovu blonďák, jako kdyby si až v ten okamžik uvědomil, co vlastně řekl a co se pokusil udělat.

„Holt mi budeš muset věřit, že jsem naivní blbec, který to s tebou myslí dobře.“

„Nejsi blbec.“

„Jsou tací, kteří by s tebou nesouhlasili, ale děkuju ti," konec Rayovy věty doprovodilo Warrenovo mohutné zívnutí, za což si mladík vysloužil chápavý úsměv. "Řekl bych, že už toho máme pro dnešek oba dost. Pokud nemáš ještě něco, co bys nutně potřeboval probrat teď, tak bych navrhoval nechat zbytek na ráno. Můžu ti ustlat tady na gauči nebo zavolat taxi.“

„Gauč,“ prohlásil bez zaváhání, než se na zmíněný kus nábytku vydrápal a natáhl. Cestování měl za ten večer tak akorát a bez dalšího studeného pití sotva udržel oči otevřené.

Ray mu přinesl přehoz coby prostěradlo, teplou deku a polštář. Pak se na hackera ještě chvilku díval, jako by něco zvažoval, než zmizel na chodbě. Vrátil se s plastovým kyblíkem, který položil vedle pohovky.

„Do koupelny a na záchod se dostaneš těmi druhými dveřmi na chodbě, ale kdyby něco, tak mě klidně vzbuď,“ předal mu starší muž poslední instrukce, než přešel ke dveřím, které dle Warrenova odhadu vedly do ložnice. Ještě zaváhal s rukou na vypínači, když se otočil.

„Dobrou noc, Warrene.“

„Dobrou.“

Pak už nastala tma.