Ray ještě v autě váhal, ale celé se to zlomilo ve chvíli, kdy překročil práh Warrenova bytu. Ani se nestačil vyzout, než ho Warren přimáčkl na dveře a začal ho líbat. V tu chvíli si vlastně poprvé uvědomil, že je hacker o chlup vyšší. Obvykle se trochu hrbil, ale teď o tom nebylo pochyb. Ne že by o tom Ray měl čas přemýšlet. Warren se nezdržoval s nějakým oťukáváním, možná měl strach, že si to starší muž ještě rozmyslí. Ray mu nijak nebránil, naopak. Nesnažil se sice získat navrch, to ale neznamenalo, že by nedělal nic. Jeden za druhým rozepínal knoflíky Warrenovy košile, a když zbytečný kus oblečení spadl na zem, bez váhání se vrhnul na zapínání kalhot. K Rayovu lehkému rozčarování nosil Warren ten typ který měl místo zipu příliš mnoho knoflíků. Než se s nimi ale mohl pustit do křížku, odehnala ho Warrenova ruka.

Warren měl práci se svlékáním Raye podstatně jednoduší. Jednak na sobě měl tričko, které mu blonďák promptně přetáhl přes hlavu, a kalhoty měl zkomplikované jen páskem, se kterým hacker udělal krátký proces hned po tričku. Jestli si ale Ray myslel, že je zase na řadě on, tak se spletl. Warren se lišácky usmál, než Raye znovu několikrát políbil, a začal ho nepříliš jemně tlačit od dveří dál do bytu.

Cesta to nebyla jednoduchá. Po cestě do ložnice Ray přišel o kalhoty a ponožky a měl podezření, že má možná naraženou kyčel poté, co byl během souboje s Warrenovým zapínáním vmanévrován na hranu jakéhosi kusu nábytku, který ve tmě neviděl. Rozhodl se, že pohled na Warrena jen ve spodním prádle za to přeci jen stál. Naštěstí další výkupné nebylo potřeba. Ukázalo se, že Warrenova postel je pohodlná a dostatečně velká a dostatečně blízko.

"Máš kondomy?" zeptal se starší muž mezi polibky.

"Je to nutný?" Warren nezněl příliš nadšeně.

"Je."

"Jo, někde je mít budu," připustil a snad aby se trochu pomstil, sklonil se a stiskl Rayovu bradavku mezi zuby. Dost na to, aby to zabolelo ale ne natolik, aby byla bolest vysloveně nepříjemná.

Ray zasykl. Z ulice do místnosti dopadalo pár pruhů světla z pouličních lamp a vidět tak trochu bylo. Rozhodně dost na to, aby na Warrenově tváři rozeznal škodolibý úsměv.

"Přísahám, že jestli budeš ještě chvíli provokovat, tak mi podržíš ty," zavrčel Ray výhružku, aniž by si tedy byl jistý, zda to vůbec výhružka je. Vzpomínka na poslední sex, který měl, byla příliš vzdálená, než aby měl trpělivost na tyhle hlouposti. Ovšem zdálo se, že varování přeci jen pomohlo. Warren se vrátil k polibkům, jestli se tomu tak dalo říkat. Nejdřív Raye kousl do spodního rtu, než mu vrazil jazyk pomalu až do krku. Nebylo to úplně příjemné, ale bylo to přesně to, co v tu chvíli oba potřebovali.

"Dej mi vteřinku," požádal zadýchaný Warren, než se nahnul přes okraj postele a začal šmátrat. Ray neodolal pokušení ho plácnout po vystrčeném zadku. Kdyby býval neměl trenky, bylo by to lepší, ale co už. Warren překvapeně vyjeknul, ale nenarovnal se, dokud pod postelí nenašel, co hledal. Poloprázdnou tubu lubrikantu a značně zaprášený balíček kondomů.

Warren se snažil být v rámci možností opatrný. Ray upřímně doufal, že na něm není až tak vidět jistá zanedbanost v tomhle směru. Ale kdo ví, možná byl Warren opatrný se všemi svými partnery... a partnerkami. Ucítil, jak se mu Warrenovy prsty otřely o prostatu a zasténal. Pokusil se vyjít kýženému kontaktu vstříc. Warren ho nechal, ale i to začalo být málo. Potřeboval víc. Pokud možno hned.

"To... stačí," vydechl, než se Warrenovi vysmekl.

„No, jak je ctěná libost,“ usmál se Warren, a bez dalších vytáček popadl kondomy.

Ray zaskučel skrz zatnuté zuby, a najednou si dost vyčítal svoje nepromyšlené rozhodnutí. Warren nebyl nijak nadprůměrně obdařený, ale v danou chvíli to bylo jedno. Měl si nechat ještě chvilku na přípravu, ale pozdě plakat nad rozlitým mlékem, a nakonec, zažil i horší. S maximálním soustředěním a nějakým tím zaúpěním přetrpěl prvních pár zásunů, a pak už to šlo trochu líp, zejména díky tomu, že Warren rozhodně nešetřil gelem. Žádné jejich společné chvíle nebyly úplně příjemné, vždycky to mělo takovou hořkou pachuť, a Ray si uvědomil, že by ho vlastně spíš překvapilo, kdyby měl být sex jiný. Raye překvapilo, když si po odeznění prvotní bolesti uvědomil, že i přesto má stále solidní erekci. Warren z něj jakékoliv další koherentní myšlenky vyhnal. Zapřel se mu rukama vedle hlavy a s novou oporou se propracovával o něco hlouběji. Ray si ho přitáhl pro pár krátkých, ale hlubokých polibků. Nohy mu zaklesl kolem boků a drobná změna v úhlu se ukázala být klíčovou.

"Nepřestávej!" zaskučel Ray, když měl pocit, že snad Warren na chvilku zpomalil. Objal ho kolem krku a přitiskl si ho k sobě blíž, i když to Warrenovi trochu znesnadnilo pohyb.

"Chci tě vidět, až se uděláš," zašeptal mu blonďák do ucha a Ray mu zabořil tvář do krku, jako kdyby se snad začal najednou stydět.

Warrenovi se ale podařilo vymanit z objetí. Zapřel se tentokrát jen jednou rukou, zatímco druhou zamířil po Rayově hrudníku dolů. Vždycky bylo trochu zvláštní honit někoho jiného. Kombinace důvěrně známých pohybů s jiným tělem a jinou slastí se mu nikdy nedokázala omrzet. Nudou zjevně netrpěl ani Ray, který se prohnul v zádech a zalapal po dechu.

"Seš nádhernej," pověděl mu bez špetky zaváhání Warren a doprovodil to zvlášť důrazným přírazem. Sledoval jak se tělo pod ním chvěje v blížícím se vyvrcholení. Šedinami protkaná hruď lesklá potem se zvedala a klesala v překotném rytmu a Warren si napůl přál, aby to nikdy neskončilo a on se mohl kochat napořád. Byl to ale jen okamžik zdánlivého klidu. Už se nedokázal dál krotit a zrychlil. Kmital rukou po Rayově erekci jakoby držel sám sebe a věděl, že už chybí jen malý kousek. 

První se, ke své hanbě, kterou ale v tu chvíli mohl jen těžko vnímat, vzdal Ray. Vyrazil ze sebe přidušený výkřik a zaryl Warrenovi nehty do ramene, když ho pohltil orgasmus. Nevnímal Warrenovo zasténání, ani pár dalších přírazů a finále svého partnera. Dokonale mimo se jen pokoušel rozpomenout, jak vlastně dýchat.

Asi už se na něm začínal trochu podepisovat věk, protože ačkoliv Warren vyvrcholil až po něm, tak byl jako první schopen srozumitelně mluvit.

„Byl bych rád, kdybys přespal. Jestli chceš. A koupelna jsou ty druhý dveře vlevo z chodby,“ měl trochu chraplavý hlas. Unavený. Přesto se ještě dokázal na posteli posadit a zbavit se použitého kondomu. Ray se trošičku vzpamatoval. Cítil touhu se jít vysprchovat, ale nenacházel v sobě dostatek přesvědčení, aby vůbec promluvil, natož se zvednul. Otočil hlavu a zadíval se na Warrena. Mladík sebou se spokojeným povzdychnutím plácnul na matraci a Ray by přísahal, že skutečně usnul v momentě, kdy se jeho hlava dotkla polštáře. Dobře věděl, že ráno bude divné a ne nutně příjemné, ale navzdory svým vlastním očekáváním nelitoval toho, co se stalo. 

Tmavovlasý se probudil a nepřekvapivě byla prvním vjemem tupá bolest v dolní části jeho těla. Nebylo to nic ukrutného, ale že by mu to ráno nějak vylepšilo se taky říct nedalo. Převalil se na bok, s výhledem na stále zařezávajícího Warrena. Najednou se všechno zdálo ještě komplikovanější než v noci. Bez velkého rozmýšlení vstal, a šel si dát sprchu, kterou zoufale potřeboval. Když vylezl s obligátním ručníkem kolem pasu, Warren už byl vzhůru. Ray za to byl dost rád, protože značnou část sprchy věnoval přemýšlení, zda by měl zůstat, dokud se hacker neprobudí. Takhle se aspoň jeden problém vyřešil sám.

„Dáš si kafe?“ vynořil se mladík z posledních dosud neprozkoumaných dveří, které zjevně vedly do obýváku a kuchyně. Raye si nepokrytě prohlížel a starší muž by býval dělal totéž, kdyby už hacker nebyl oblečený do vytahaného trička a trenek. Možná mu to ubíralo na šarmu, ale zase to přidávalo na osobitosti, kterou Ray stejně preferoval.

„Jo, díky,“ odvětil Ray automaticky, než se vydal najít svoje věci, roztroušené po chodbě a ložnici. Do obýváku se dostavil ve víceméně použitelném stavu, akorát nenašel jednu svoji ponožku.

Obývák a potažmo i kuchyňský kout měl Warren zařízený levným, ale novým nábytkem, a nacházelo se v něm přiměřené množství nepořádku. Nějakým špinavým nádobím na stolku u pohovky počínaje, přes pár odhozených ponožek na zemi až po solidní vrstvu prachu na poličce, kde stály vyskládané knížky. Převážně různé technické příručky a specifikace, proložené komiksovými sešity a výtiskem Evžena Oněgina, který tam působil jako pěst na oko. Ray to tipoval na nějaký dárek.

„Nemáš rád knížky?“

„Mám, ale dávám přednost elektronickým.“

„Tomu jsem nikdy nedokázal přijít na chuť.“

„To bude věkem,“ pokýval Warren znalecky hlavou, ale na rtech mu hrál úsměv.

„Možná některé věci člověk zkrátka nedocení, dokud není dost starý,“ kontroval Ray, než zamířil ke stolu, kde odpočíval masivní monolit stolního počítače. Fractal Design, nabídla Rayova paměť při pohledu na černý case s designem tak minimalistickým, že tím nejvýraznějším prvkem byl čelní panel z prostého broušeného hliníku. Musel přiznat, že čekal spíš plastové monstrum s milionem barevných blikajících LEDek, tohle byla rozhodně lepší alternativa. Na rozdíl od zbytku obýváku na pracovním stole vládl pořádek, jasně svědčící o prioritách majitele. Nic víc ale z vypnutého stroje ani jeho okolí vyčíst nedokázal, a tak se konečně připojil k Warrenovi, dávno usazeném na pohovce.

Nemělo smysl se dál vyhýbat hlavní otázce dne, jakkoliv si Ray přál, aby mohli s Warrenem do zblbnutí probírat kraviny jako výhody a nevýhody Intelu proti AMD.

„Měli bychom si promluvit. Co se bude dít dál,“ nadhodil starší z mužů bez zbytečného protahování.

„Chceš to zazdít? Dělat, že se nic nestalo?“ zeptal se Warren narovinu a Ray si musel přiznat, že ho to překvapilo. Trochu čekal, že se Warren bude snažit odvést řeč jinam, nebo to celé bagatelizovat.

„Nevím, možná mi nic jiného nezbyde. Pořád jsi můj podřízený, a vyhodit tě dost dobře nemůžu.“

„A to jsi nikdy s nikým z práce...“ Nevyřčený otazník byl jasně zřetelný.

„Ne, za koho mě máš?“

„Ani s Alicí? Přišli jste mi dost blízcí.“

„Ani s Alicí!“

„Sakra, teda... myslel jsem, že se ti v kanclu vystřídalo dost lidí, jakože, víš jak...“

„Cože?“ Ray na něj upíral nevěřícný pohled.

„Hele nekoukej na mě tak! Pálí ti to, vypadáš dobře, špatně placenej asi taky nebudeš... vždyť musíš nabídky přehazovat vidlema!“

„Díky za komplimenty, ale můžeme, prosím, změnit téma?“

„Já prostě jenom nechápu, jak je možný, že seš sám. Teda... seš sám, že jo?“

„Ano, jsem sám. A nejsem si jistý, jestli to chci měnit.“

„Tak co kdybys mi teda řekl, co vlastně chceš? Jestli sis potřeboval jenom zašukat, tak to můžeš říct rovnou a nemusíme vést sáhodlouhý debaty.“

„A co chceš ty, Warrene? Proč jsi mě pozval k sobě?“

„Já se ptal první!“

„Ale jsi v dost nezáviděníhodné pozici. Nechci, aby sis myslel, že ať řeknu cokoliv, tak s tím musíš žít, protože jsem tvůj šéf.“

„Myslím, že už sis mohl všimnout, že úplně nedělám a neříkám věci jenom proto, abych si nahnal pár bodů na osobním ohodnocení."

"Máš pravdu," připustil smířlivě, "nekývnul jsem ti na to jenom kvůli sexu, ale rozhodně nejsem připravený řešit vážnější vztah."

"Proč?"

Raye ta otázka zaskočila. Z toho, co o Warrenovi věděl v téhle oblasti (a že si v jeho složce pěkně početl), tak se rozhodně nejednalo o nadevše zodpovědného iniciátora dlouhodobých vztahů. Spíš naopak. Nečekal, že by se hacker do rozboru tohohle tématu vůbec chtěl pouštět.

"Většina mých partnerů začala mít dříve či později problém s tím, že se práci věnuju víc než jim. Znovu si tím kolečkem procházet nechci."

"Chtěl bych tě ale víc poznat, je to problém?"

"Ne. Jistěže, že ne."

"A chtěl bych si tuhle noc zopakovat."

"Dokud budeme mít oba jasno v tom, co od toho chceme, tak ani s tím nemám problém."

"A máme v tom jasno?"

"To je dobrá otázka."

"No, přijde mi, že se snad shodneme v tom, že jenom o sexu to není."

"Ano."

„Tak tím začnem a zkrátka uvidíme, jak to půjde dál?“

"To by šlo."

Warren se neubránil úsměvu, jak mu spadnul kámen ze srdce. Pravda, Ray byl trochu oříšek, ale nakonec měl pocit že mu dokázal aspoň trochu nahlédnout do hlavy. Ta opatrnost a nejistota, kterou zahlédl, ho jen utvrdila v tom, že chce vidět a vědět víc.

Ray Warrena ráno odvezl do práce, ale za vchodem do hlavní budovy se jejich cesty rozešly. Mladík se ovšem cítil nejlíp za poslední týden. Možná to bylo tím, že ho Ray předchozí noc do ničeho ani malým náznakem netlačil, možná tím, že v posteli nespal sám, ale konečně se skutečně vyspal. Zasedl ke svému stolu s mnohem lepší náladou, než jakou by si takový jinak průměrný čtvrtek zasloužil. Bez dalšího zdržování se pustil do práce.

Fórum, které měl prověřit, dobře znal. Sám na něm před lety začínal, ještě než se přesunulo do zdánlivě bezpečnějšího prostředí dark webu. Jen krátce předtím, než ho chytili, tam občas dával nějaké rady nováčkům a bral menší zakázky. Na chvíli ho trochu zamrzelo, že zabije veškerou tvrdě vydřenou kredibilitu, kterou tam má. A vlastně poprvé ho napadlo že by se mohlo stát, že bude muset donášet na někoho ze svých známých nebo snad přátel. Utěšoval se tím, že jeho kamarádi z branže měli vždycky rozum. Ti by se dobrovolně do podobných blbostí nepouštěli. I když, on se do nich taky nepustil, protože chtěl. Pokud bude mít aspoň trochu na výběr, bude se snažit vyhýbat lidem, které zná, ale dobře si uvědomoval, že není zrovna v situaci, kdy by mohl brát na někoho přehnané ohledy. Možná mu důvěrnější vztah s Rayem přinese nějaké výhody, ale na takové myšlenky bylo ještě příliš brzy.

Ray byl plně zabraný do jednoho z mnoha reportů, které měl ten den pročíst a udělat z nich nějaké rozsáhlejší závěry. Vzpomínky na předchozí noc mu soustředění moc neusnadňovaly, ale dělal, co mohl. Zvuk otevíraných dveří ho ovšem z jakýchkoliv snah vytrhnul velmi rychle. Zvedl hlavu, aby přes monitor viděl, kdo má tu drzost mu sem vtrhnout bez zaklepání.

Alice se ale tvářila, jako kdyby ta kancelář byla její. Posadila se na malou pohovku u zdi a věnovala svému šéfovi poněkud blahosklonný úsměv.

"Můžu ti s něčím pomoct?"

"Vážně se musíš ptát?"

"Alice, dneska opravdu nemám na tyhle hry čas." Ani nemluvě o tom, že si byl jistý o čem chce mluvit, a sám se o tom bavit nechtěl. Ještě si to pořádně neutřídil ani ve svojí hlavě.

"Tak je nehraj a řekni mi to narovinu. Nebudeš mi zkoušet nalhávat, že sis udělal zajížďku přes půl města, abys Warrena vyzvednul a hodil do práce, že ne?"

"Jak o tom vůbec víš?"

"Nedělám pro zpravodajskou službu náhodou, to už bys mohl vědět," usmála se. Měla pravdu. Občas věděla věci, nad kterými Rayovi zůstával rozum stát, tohle byla vlastně maličkost.

"Dobře. Uznávám, že jsi měla pravdu. Spokojená?" Alice mu věnovala opravdu zářivý úsměv.

"A?" ponoukla ho k pokračování.

"A nic. Nebudu s tebou řešit svůj milostný život. A už vůbec ne v práci. Dej si odchod," střelil po ní varovným pohledem.

"Mhmm, takže to nebyla jednorázovka. To mi stačí. Zatím." S tím se zvedla a zamířila ke dveřím.

"Ne že půjdeš tahat rozumy z něj."

"Ale vždyť mě znáš," ujistila ho ještě, než ho nechala v kanceláři o samotě.

"No právě," povzdychl si k zavřeným dveřím.

Měl Alici moc rád, ale občas si přál, aby si trochu držela odstup. Nebylo divu, že si Warren myslel, že s ní Ray něco má, nebo přinejmenším měl. Upřímně řečeno dobře věděl, že totéž si myslí většina jeho oddělení. Svým způsobem to vítal, protože se tak o něj aspoň nepokoušel nikdo z nich ve víře, že je zadaný, ale ve Warrenově případě to za výhodu úplně nepovažoval a měl jisté obavy, aby Alicino dotírání situaci nezkomplikovalo.

Warren se v jídelně akorát chystal pustit do svého jídla, když si přisedl Rick.

"Ahoj, dneska vypadáš líp," konstatoval agent, jen se usadil.

"Jo, asi jsem měl nějakou virózu nebo něco, už je to dobrý," zalhal Warren bez váhání a vrátil se ke svému obědu. Neměl Tariqovi za zlé, že měl od začátku postranní úmysly, ale měl mu za zlé, že se míchal do něčeho, do čeho mu nic nebylo, za Warrenovými zády. 

"Aha. No, tak to jsem rád. Víš, říkal jsem si, že bychom třeba mohli zase někam zajít."

"Jestli to bude jen na skleničku, tak proč ne," vytyčil Warren jasné hranice a v Rickově tváři se zračilo jisté zklamání.

"Jasně, dám ti vědět, až se mi to bude hodit," zahrál to Tariq do neurčita. Blonďák si byl celkem jistý, že k žádné skleničce nedojde, ale bylo mu to vlastně dost jedno. To radši žádné známosti než takové. Kdyby mu býval Tariq řekl narovinu, o co mu jde, neměl by s tím hacker ani zdaleka takový problém, jako když si hrál na kamaráda.

"Máte tu volno, pánové?" uslyšel po své pravici Alicin hlas a byl vlastně docela rád, že přišla.

"Jasně," přikývl bez váhání. Neuniklo mu, jak se Rick se svou židlí posunul a snažil se analytičku pokud možno ignorovat.

"Tariqu, dlouho jsme se neviděli. Jak jde život?" spustila na něj bodře. Warrenovi na tom něco nehrálo, ale nedokázal přesně říct co.

"V pohodě, a ty?" odpověděl spíš ze zdvořilosti, soudě dle tónu jeho hlasu.

"Výborně. Poslyš, potřebovala bych probrat něco s Warrenem, myslíš že bys mohl..." Naznačila rukou urychlený odchod a Rick jí bez zaváhání vyhověl.

"A jak se máš ty, Warrene?" usmála se, a mladík za tím úsměvem tušil nějakou zradu.

"Mám si taky odsednout?" nabídl dobrovolně.

"Ne, vůbec ne. Jen mě zajímalo, jak ses vyspal?"

"On ti to řekl," konstatoval Warren. Trochu dotčený, že je Ray taková hlásná trouba.

"Ne tak docela. Měl to napsané na čele, když dneska přišel do práce."

"A co chceš po mně?"

"Jenom se chci ujistit že víš, do čeho se pouštíš."

"Ne že by to byl tvůj problém."

"Zatím to není můj problém. Pokud mu ale zase vrazíš kudlu do zad, tak to můj problém bude. A to nechceš."

"Aha, takže místo ochranitelského otce má na odstrašování potenciálních lamačů srdcí Ray tebe? Roztomilý, ale přijde mi už je dost starý, aby si tyhle věci řešil sám."

"To byla jenom přátelská rada, Warrene."

"To by stačilo. Uvědomte si laskavě, kde jste," promluvil polohlasem Ray, jehož příchodu si ani jeden z nich nevšiml. Warren sebou škubnul, ale Alice si jen odhodlaně založila ruce na prsou. Ray jí věnoval zvláště vyčítavý pohled, než se i se svým obědem posadil o samotě o pár stolů dál. Warren využil příležitosti a zdekoval se. Věděl že za to nemohl, ale stejně se cítil tak trochu trapně a provinile.

Zbytek dne i pátek, který následoval, se naštěstí odehrál bez jakýchkoliv pamětihodných okamžiků. Warren za to byl upřímně rád, rozruchu si užil víc než dost. Bohužel se mu ani nepodařilo udělat nějak velký pokrok ve svém pracovním zadání, což bylo méně pozitivní. Našel na fóru pár menších vláken, která by snad mohla ukazovat k něčemu potenciálně zajímavému, ale jejich vlastník s ním nekomunikoval. Minimálně zatím, ale Warren věděl, že tyhle věci chtějí čas. Hackeři, pokud nebyli úplně hloupí, si svou paranoiu hýčkali.

Když odcházel večer domů, uvědomil si s jistým překvapením, že je před ním víkend. Uplynulý pracovní týden byl tak divoký, že mu najednou přišlo, jako kdyby mu z něj někdo ukradl minimálně dva dny. Dorazil domů, svalil se na pohovku a zadíval se do černého zrcadla vypnuté televize. Potřeboval by někam na chvíli vypadnout a vypnout. Vytáhnul z kapsy telefon a chvilku si s ním pohrával, než vytočil číslo jednoho ze svých kamarádů. K čertu s opatrností, bůhví, jak dlouho ho FBI před zatčením sledovala. Bylo krajně nepravděpodobné, aby nevěděli o všech lidech, se kterými udržoval nějaký dlouhodobější kontakt. Nemohl se přece nadobro odstřihnout od svého starého života, i když mu po těch několika měsících připadalo, jako kdyby to předtím vlastně už ani jeho život nebyl.

Sakriš, vždyť teď pracuje pro vládu a co hůř - baví ho to. A ještě se zapletl se svým šéfem. Hotová telenovela. To si říkal, zatímco telefon vyzváněl.

"Warrene? Ty ještě žiješ chlape?!" Andy zněl v telefonu upřímně překvapeně.

"Nojo, promiň, potřeboval jsem se na chvíli zdejchnout, chápeš."

"Jasně, to je v pohodě, hlavně že seš celej." Andrew samozřejmě chápal. Věděl, čím se Warren živil, a v jeho očích se tím stále ještě živí. Hacker mu tu představu nechtěl ani v nejmenším kazit.

"Hele, máš nějaký plány na dnešek? Potřeboval bych si vyčistit hlavu."

"Ty mě zveš na kalbu? Určitě tě emzáci nevyměnili?"

"Jestli jo, tak se jim to moc nepovedlo. Jak teda?"

"Že váháš! Hele, vzal bych ještě pár kámošek, jestli nemáš něco proti?"

"Ne, ale pokud plánuješ zase nějaký orgie, tak mě vynech."

"Jenom chlast, dobře, píšu si. Za hodinu v centru jako obvykle?" Warren souhlasil. Musel se usmát při Andyho ‚jako obvykle‘. Jako kdyby byli naposled na tahu předevčírem.

Ten noční výlet mu opravdu přišel k duhu. Andy se dle očekávání nevyptával a chtěl si zkrátka jen užít. Třem holkám které, jak slíbil, vzal s sebou, muselo být jednadvacet opravdu čerstvě. Pokud vůbec. Slušně se připily už během první hodiny a jedna z nich se po Warrenovi v průběhu večera začala ochotně sápat. Ne že by nebyla pěkná, ale hacker ji přesto odmítnul. Sice si s Rayem neslíbili ani věrnost ani nehynoucí lásku, nicméně Warren zkrátka nebyl v rozpoložení, kdy by chtěl hledat zrovna tohle uvolnění jinde.

Jak se mu jednou v hlavě uhnízdila vzpomínka na Raye v jeho posteli, bylo dost těžké ji vyhnat. Nakonec to zvládnul s pomocí nějaké té vodky, rumu a později snad i pár koktejlů, jejichž názvy byly příliš složité na zapamatování. Stručně řečeno se pěkně zrušil. Nevzpomínal si ani kdy, ani jak se dostal domů, a svinčík který našel ráno kolem záchodu mu kocovinu ještě o něco zhoršil.

Na druhé straně musel uznat, že se aspoň necítil tak napjatý jako předchozí den. A týden. Vlastně celý měsíc. Řešit bolehlav a rozhoupaný žaludek bylo podstatně jednodušší než řešit vesměs cokoliv jiného v jeho současném životě.



Během dalších několika dní se ukázalo, že Rayova představa ‚nebudeme to hrotit‘ měla dost blízko k Warrenově představě ‚budeme předstírat, že se to nikdy nestalo‘. Jistě, bylo to jen pár dní, ani ne týden, ale přesto si to Warren představoval trochu jinak než jako rádiové ticho, kterého se mu dostalo. Neměl příležitost se s Rayem v rámci práce vidět dřív, než na zítřejším pravidelném reportu, přesto si myslel, že se mu druhý muž třeba ozve. Rozhodně měl jeho telefon. A email. Nebo se za ním zastaví v kanceláři. Zkrátka něco. Warrena ta netečnost mátla a párkrát se přistihl, jak přemýšlí, zda si tu noc nakonec nevymyslel. Racionálně vzato samozřejmě věděl, že ne. Něco takového by si nevymyslel. A ty propriety rozházené po ložnici, včetně jedné ponožky, která Warrenovi nepatřila, a jedné, která mu naopak chyběla, se asi taky nepřičarovaly.

Na obrazovce mu fórum FreeHacks naznačilo, že má novou soukromou zprávu. Čas přestat přemýšlet o nesmrtelnosti chrousta a pohnutkách nadřízeného. Konečně se mu podařilo se trochu hnout z místa. Jenže když zjistil, kdo mu píše, jen těžko potlačil zklamání. Nebyl to jeho cíl, jen script kiddie, kterému někdy v minulosti s něčím poradil.

“Nazdar, dlouho jsem tě tu neviděl. Všechno v pohodě? - N00bHunt3r”

Warren se ušklíbl nad třeskutou originalitou nicku člověka, který by si od mnohých ono pejorativní označení ‚noob‘ zasloužil sám.

“Začínalo kolem mě bejt trochu horko, čas na dovolenou. - SunHound”

Překliknul na seznam témat. Pár jich projel a u několika přispěl do diskuze. Býval celkem aktivní a teď si dal docela dlouhou pauzu, kdyby se začal moc šťourat ve věcech, které potřeboval, a ignoroval zbytek fóra, někomu by se to nemuselo líbit. Další nová zpráva.

“Jasný, hele, mám tady docela zajímavou akci a hodil by se nám někdo s tvýma schopnostma. Prachy, prestiž, co ty na to? - N00bHunt3r”

Warren měl nutkání se zeptat, co přesně tenhle cucák ví o jeho schopnostech, ale udržel se.

“Hmm. Možná, pošli detaily, pak se uvidí. - SunHound”

Neměl o jeho akci zájem, ani o jeho zprávy. Ale taky ho nechtěl poslat rovnou do hajzlu, to by mohlo udělat vlny. Jen co zprávu odeslal, ikonka se rozblikala znovu. Nemohl být tak rychlý. Taky že nebyl.

“Dost jsem toho o tobě slyšel, seš vážně tak dobrej, jak lidi říkaj? - 3ternity”

Zpozorněl. Tenhle účet neznal. To spolu s trochu arogantním tónem té zprávy nevěstilo nic dobrého.

“Lidi říkaj spoustu věcí. - SunHound”

“Skromnýho hackera jsem ještě nepotkal. Ale skromnejch špiclů hodně. - 3ternity”

Hrklo v něm, ale přinutil se zůstat klidný. Nemohli ho vystopovat. Ať už to byl kdokoliv. Osobně strávil pár dnů jen tím, že mapoval, jak v práci to připojení funguje. Došel k tomu, že ho nevymýšlel žádný ignorant. A že je prakticky nemožné se přes všechny ty vrstvy falešných vodítek a stop dobrat skutečnosti. To  ‚prakticky‘ tam navíc použil jen protože z principu nevěřil v dokonalé zabezpečení.

“Jestli mi píšeš jenom abys mě nasral, tak táhni, na tohle nemám čas. - SunHound.”

“A na práci bys ho měl? - 3ternity”

Tohle smrdělo na sto honů. Vypadalo to dost očividně jako test. Pokud má Warrenova intuice pravdu a 3ternity je buď ten samý člověk kvůli kterému se na fórum vrátil, nebo přinejmenším někdo, kdo s ním spolupracuje, tak mu nezbyde než nabídku ke spolupráci přijmout.

“Možná, o co jde? - SunHound”

Na to se 3ternity odmlčel. I tak to byl ale pokrok. Když už nic jiného, pomůže to Warrenovi znovu se trochu etablovat v komunitě.

Do dalšího pravidelného středečního reportu mu zbývala hodina. 3ternity se pořád ještě neozval, Warrenův report nebyl nijak oslnivý a pořád přemýšlel, zda to chce risknout a zeptat se Raye, co se stalo. Blonďák měl přirozeně strach, aby nepřekročil nějakou nepsanou hranici, jenže co mohl dělat. Přemýšlel nad tím tak moc, že když do Rayovy kanceláře konečně dorazil, skoro ani nevnímal, co mu druhý muž říká. Na otázky odpovídal víceméně automaticky. Dokud se neodhodlal.

„Co děláš dneska večer?“ vyhrknul. Ray se na něj díval se směsicí překvapení a zmatku, než mu začaly povážlivě cukat koutky v potlačovaném smíchu.

„Víš co? Zapomeň na to. Jako bych nic neřekl,“ zařadil blonďák zpátečku. Neměl to říkat, měl se na to vykašlat. Teď už to věděl, ale bylo příliš pozdě.

„Ale ne, nic se neděje, já jenom na otázku ohledně počtu a typu přesměrování dané adresy čekal trochu jinou odpověď,“ popíchnul ho Ray pobaveně, než odložil Warrenův probíraný report na stůl, „ale když už se ptáš, tak budu muset řešit ještě nějaké pracovní věci. Můžeš se přidat, budu dělat z domova, ale počítej s tím, že se ti nebudu moct plně věnovat.“

Warren na něj koukal v jen těžko skrývané nevíře.

„Co se děje?“

„Netušil jsem, že to bude tak jednoduchý,“ přiznal blonďák a Ray při těch slovech zvážněl.

„Nechtěl jsem na tebe tlačit pro případ, že by sis to rozmyslel.“ Warren mu na to věnoval jeden velmi pochybovačný pohled.

„Mám s tebou na večer počítat, nebo ti mám říct, až budu mít někdy opravdu volno?“

„No, jestli ti to večer nevadí…,“ začal opatrně.

„Kdyby mi to vadilo, tak ti to v první řadě nenabízím. V sedm buď ve vstupní hale, vezmu tě.“

„Fajn, počítám s tím,“ usmál se blonďák, než zamířil ke dveřím, pořád ještě rozhozený tím, jak hladce to celé proběhlo.

„Warrene!“ zastavil ho Rayův hlas, než ale mohl odejít. Vyplašeně se otočil a čekal nějakou zradu.

„A kdo mi jako odprezentuje zbytek tohohle?“ ukázal na Warrenův report na svém stole. 

Hacker chvilku hledal slova, než se rozhodl pro neutrální ‚a jo vlastně‘.

“Myslíš, že to je náš člověk?” zeptal se Ray, když mu Warren řekl o zprávách na fóru. Natáhl se přes stůl a vytáhl ze složky s reportem pár vytištěných screenshotů.

“Z těch pár zpráv? Nemám páru, ale není úplně zvykem psát někomu takhle na blind. Práci jsem vždycky jsem dostal skrz někoho, koho jsem aspoň trochu znal, takže mohl zaručit, že to není bouda.” Raději pomlčel o tom, že právě jedna z takových ‚zaručených‘ zakázek ho dostala sem.

“Ne, je to zvláštní,” pokýval souhlasně hlavou a zamyšleně si prohrábl vlasy.

“Taky mě nepřímo nařknul z toho, že jsem špicl.”

“Co jsi na to řekl?”

“Že jestli mě chce jenom provokovat, tak může jít do háje rovnou.”

“Hm, to začíná být příliš náhod najednou.”

“Myslíš, že o mně vědí?”

“Doufám že ne, ale bude lepší předpokládat že ano.”

“A co mám teda dělat?”

“Dál s ním komunikuj, pokud k tomu dá příležitost, ale buď opatrný.“

“Mám z toho špatný pocit.”

“Když jsi ho usadil, napsal ti ještě?”

“Jo. Chtěl vědět, jestli mám zájem o práci. Řekl jsem že možná, záleží co to je. Nechtěl jsem znít moc nadšeně.”

“Dobře. Vezmi to, ať je to cokoliv, ale než začneš něco podnikat, stav se u mě i mimo normální report. Probereme to.”

“Ještě jedna věc. Napsal mi takovej cucák, že by chtěl s něčím pomoct. Nic extra.”

“Chceš ode mě povolení si hrát v pracovní době, Warrene?” zadíval se na hackera tázavě.

“Ne, jenom... bylo by dobrý, kdybych si udržel nějakou pověst,” znejistěl Warren.

“Stejná pravidla jako u toho prvního. Než začneš do něčeho vrtat, tak mi řekni oč jde.”

“Bylo by lepší kdybych tyhle věci dělal z domova...” zkusil ještě, i když věděl, že mu to nejspíš neprojde.

“Na to zapomeň.”

“Kdyby se mě někdo snažil stopovat, působilo by to věrohodnějc.”

“Máš bod za snahu, kovboji, ale nedělej ze mě blbce. Já jsem tě sem vybral osobně protože jsem nějakou dobu sledoval tvoji práci. Nezkoušej mi nakecat že tak moc záleží na tom, jestli se případným trasováním někdo dozví, že sedíš v Indii nebo v Nigérii.”

Warren musel uznat svoji prohru.

„Jestli je to všechno, tak můžeš jít. Uvidíme se večer,“ propustil Ray hackera.

Když ho Warren požádal o další osobní setkání, na chvíli opravdu věřil, že by ten den mohl být dobrý. Teď před sebou viděl jen nekonečnou hromadu práce spojenou s tím, co mu blonďák řekl. Nebylo to dostatečně průkazné, aby to obhájilo vnitřní vyšetřování, ale rozhodně to bylo dost podezřelé na to, aby se tím Ray měl potřebu zabývat. Samozřejmě to mohl být jen výstřel naslepo, kdokoliv ta data vzal, musel vědět že to vyvolá rozruch. Ale pokud skutečně věděli kdo je Warren a pro koho dělá, tak to znamenalo jediné: v už tak pečlivě vybraném týmu je krtek.

S povzdechem vyhrabal ze seznamu kontaktů Daryla Johnsona a Katherine Arlingtonovou. První řešil část operace spadající pod FBI, druhá NSA. Obvykle si jen posílali souhrnné reporty, ale tohle bylo na schůzku. Pořád se trochu utěšoval tím, že si třeba večer spraví náladu.