„Potřeboval bych s tebou mluvit,“ zastavil se Ray u Alicina stolu. Warrena se zbavil předevčírem a tím považoval celou záležitost za uzavřenou. Jenže kousek jeho mozku si to evidentně nemyslel. Byl dlouhodobě unavený a vystresovaný – obojí připisoval blonďatému postrachu, který si sem přitáhnul. Jenže se ukázalo, že tohle není případ „sejde z očí, sejde z mysli“ a jeho už to vážně nebavilo. Potřeboval to ze sebe dostat.

„Jasně, jenom dopíšu mail a přijdu za tebou,“ odpověděla ochotně jeho podřízená a kamarádka v jedné osobě.

„Ne tady. Po práci.“ Tón jeho hlasu napovídal, že předpokládal, že to Alici dojde hned na začátku. Mělo jí to dojít, znala ho přece dlouho.

„Jde o Warrena?“ vystřelila naslepo.

„V šest před vchodem, vezmu tě autem,“ vyhnul se Ray odpovědi, jakkoliv mu bylo jasné, že stejně dobře to mohl rovnou potvrdit.

Brunetka se za ním dívala s neskrývaným překvapením. Ještě před pár měsíci by nad tím mávla rukou. Bylo běžné, že šli s Rayem po práci na chvíli posedět a probrat běžné slasti a strasti všedních dní. Jenže během těch pár měsíců se Ray v jejích očích dramaticky změnil. Natolik, že jí intuice napovídala, aby ho raději nechala být a počkala, až přijde sám.

Nebylo to poprvé, kdy měl náročnější období, dokonce ani nebylo jedno z těch nejhorších, které za ty roky zažila, ovšem ani tak to nebylo nic příjemného. Svým způsobem byla ráda, že Ray konečně prolomil ledy, na druhou stranu ale měla důvodné podezření, že téma diskuze se jí nebude ani trochu líbit.

 

„Není to trochu moc drsná lekce?“ dotázala se brunetka, když jí Ray ve stručnosti vylíčil, co přesně se stalo.

„Ne že by si to nezasloužil.“

„Nechápej mě špatně, já ti to nevyčítám.“

„A já se neobhajuju. Chtěl jsem to vyřešit interně a v tichosti. Jenže jsem nebyl jediný, kdo si toho jeho kousku všimnul. Ani nemělo smysl předstírat, že zdroj není u nás.“

„Odkdy si zrovna NSA takhle hlídá svoje data?“

„Od té doby, co jsou někteří takoví idioti, aby veřejně vyvěsili kódová označení. Kdybych Warrena nevyexpedoval mimo jejich dosah, tak by ho sbalili a už by o něm nikdo neslyšel.“

„Těm se ty Bondovský praktiky nikdy neomrzí, co? Ale pokud ho chtěli, proč tě vůbec upozorňovali?“

„Protože zodpovědní lidi z NSA ví, že kdyby mi takhle nabourali moje oddělení, přijdou o veškerou moji dobrou vůli. Dostat se to k Williamsovi, stáhne mě z kůže zaživa. Už mu ležím v žaludku dost dlouho, na nějaký takový přešlap přesně čeká.“

„Nevěděla jsem, že jste spolu na ostří nože,“ podivila se. Ani ona sama neměla Rayova nadřízeného nějak zvlášť v lásce, nicméně v jejím případě to bylo spíše instinktivní. S Williamsem osobně mluvila jen párkrát a vyjma jisté arogance z jeho strany to vlastně vždycky probíhalo v klidu.

„Nejsme; vedeme spolu studenou válku od chvíle, kdy jsem si vydupal jistá privilegia.“

„Proč jsi vlastně Warrena přivedl?“

„Vždyť to není poprvé, co jsem někoho vytáhnul federálům z drápů. Stevens, Fright, Jones, ti všichni byli v pohodě.“

„Ale já se ptám proč zrovna Warrena?“

„Z toho, co měl ve složce mi přišel jako pohodovej kluk se slušným potenciálem.“

„A přemýšlels aspoň na chvíli, co bude lepší pro něj?“

„Nechat se zničit v agentuře, nebo si jít na pár týdnů sednout?“

„Týdnů?“

"Říkal jsem ti, že být po mým, tak ho tam neposílám. Uklidil jsem ho, aby přečkal to nejhorší. Z NSA už bych ho vytáhnout nedokázal."

"A stejně tak říkáš, že si to zaslouží. Proč mám pocit, že ty sám v tom nemáš úplně jasno?"

"Myslel jsem, že mám. Když tam přede mnou stál a tvářil se jak nakopnutý štěně, měl jsem chuť ho přetrhnout. Jenže čím víc o tom přemýšlím, tím míň si jsem jistej. On není materiál na vězení, jenže co jinýho jsem měl dělat?"

Alice do sebe s útrpným povzdychnutím hodila zbytek svého drinku. Vzhledem k tomu že jejich „sezení“ vždycky platil Ray, nehodlala se držet zpátky.

„No, tak teda do mě,“ prohlásil tmavovlasý muž na oko smířeně.

„A chceš to vůbec slyšet?“

„Kdybych nechtěl slyšet tvůj názor, tak tě sem netahám.“

„Podívej, už se známe roky, zažili jsme lepší časy, i ty horší,“ zarazila se a roztála do drobného úsměvu, když Ray nad jejím proslovem obrátil oči v sloup. Na takovéhle sentimentální výlevy ho nikdy neužilo.

„Co chci říct,“ pokračovala, „je, že už jsem tě dlouho nezažila takhle vykolejeného. A tím nemyslím jenom posledních pár dnů. Co se děje, Rayi?“

Ray se na ni dlouze zadíval, než se zmohl k odpovědi.

„To je to tak vidět?“ zeptal se tak tiše, až mu Alice skoro nerozuměla.

„Já to vidím a mám o tebe starost. Všechny ty přesčasy, přehnaná vážnost, lpění na věcech, které ti bývaly jedno. A kdy jsme naposledy po práci někam zašli? Zavíráš se do sebe.“

„Doufal jsem, že to přejde a všechno se vrátí do zajetých kolejí,“ přiznal tmavovlasý.

„Jenže asi nepřešlo. Proč jsi za mnou nepřišel dřív? A jestli řekneš, že jsi mě tím nechtěl zatěžovat, tak přísahám, že tě zabiju.“ Brunetka se tvářila dost odhodlaně na to, aby jí to Ray věřil.

„Ona je to pravda,“ začal, ale pokračoval ještě dřív, než se Alice mohla natáhnout po nějaké zbrani, „ale není to jen o tom. Týká se to mojí minulosti. Věcí, které jsem ti nikdy neřekl, protože bych na ně sám radši zapomněl.“

„Říkáš to, jako kdyby ses měl přiznat k minimálně dvaceti vraždám a veřejnému pohoršení. Jestli o tom prostě nechceš mluvit, tak to řekni, já to z tebe páčit nebudu.“

„Rozhodně o tom nechci mluvit, jenže i proto bych asi měl. Mlčení jsem zkoušel dost dlouho a nijak mi to nepomohlo.“

„Já tenhle tvůj hardcore racionální režim žeru, měl bys ho používat častěji,“ mrkla na něj brunetka s lišáckým úsměvem.

„Warren mi připomíná mě,“ odhodlal se konečně přejít k jádru pudla.

„To mě moc nepřekvapuje,“ okomentovala lakonicky Alice.

„Nemám na mysli jenom… jeho, nebo jak to říct,“ prohrábnul si vlasy z čiré frustrace nad nedostatky svého vyjadřování. Alice mlčela a nechala mu prostor, který potřeboval.

„Několikrát ses mě ptala, jak jsem se dostal k NSA a nikdy jsem ti na to neodpověděl, protože jsem nechtěl lhát. Nebylo to o moc jiný než Warrenova cesta.“

„Ani to mě moc nepřekvapuje. Proč je to pro tebe takový problém? Jak tvoje minulost, tak teď její souvislost s Warrenem?“

„Nikdy jsem se nerozhodnul, jestli jsem udělal dobře, když jsem na tu dohodu tehdy kývnul.“

„To nemyslíš vážně.“

„Podryl jsem tím v podstatě všechno, čemu jsem věřil - čemu snad věřím dodneška.“

„Říkáš, že bys byl radši v lochu, protože bys měl čistý svědomí? Komu bys tím prospěl? Rayi, kdybys tu nabídku nepřijal, tak teď nejsi tady a nemáš za sebou tolik dobře odvedený práce. To nic neznamená?“

„Já vím, Alice. To je na tom to nejhorší. Uvědomuju si iracionalitu vlastního uvažování, ale nejsem schopný s tím něco udělat. A ten zatracenej skrček to akorát zhoršuje.“

„Zhoršuje čím?“

„On… na jednu stranu je podělanej až za ušima, ale stejně má koule na to jít a podrazit mě. Já ani nevím, jaký na to mám názor. Částečně jsem zklamaný, naštvaný, ale stejně tak ho chápu a svým způsobem obdivuju. Já jsem ten hřbet v NSA ohnul, ale nebylo dne, kdy bych si nepřál se tomu vzepřít.“

„Taky jsi měl tak chápavýho šéfa jako Warren? Podívej, jen pro případ, žes na to zapomněl, já tam dělala taky. Tam ohýbal hřbet každý, kdo nechtěl skončit na dlažbě, natož v base. Řekni mi ale, čistě ze zájmu – proč jsi Warrena poslal do vězení, místo abys ho dal agentuře?“

„Cože? Říkal jsem ti…“

„Jo, to jsi říkal. Ale ptám se tě na tvoje osobní pohnutky. Na co jsi myslel, když ses tak rozhodnul?“

„Chceš mě vyslýchat? Vlastního šéfa?“ ušklíbnul se.

„Bude-li to nutný, tak jsem ochotna udělat i mnohem horší věci, abych ti pomohla. A přestaň zdržovat.“

„Hmm,“ zamyslel se nad položenou otázkou, „myslel jsem… na to, že ho nemám pod kontrolou, a nikdy jsem neměl. Na to, že pokud ho dostane NSA, tak ho zlomí, využije a odhodí, a bude to moje vina. Myslel jsem na to, že nemůžu dovolit, aby se k němu dostali, i kdyby mě za to měl nenávidět.“

„Proč by to měla být tvoje vina? Copak jsi mu řekl, aby ty informace vynesl a zveřejnil?“

„Já… špatně jsem odhadl situaci, když s tím za mnou přišel. Neměl jsem ho tak odbýt.“

„Jsi jeho nadřízený, nemusíš mu nic vysvětlovat.“

„To je hezká teorie, ale jenom teorie. Vzpomínáš, co jsi mi řekla na tom večírku? Že se v práci nechovám k lidem jako k lidem?“

„Já to ale myslela v jiném kontextu, Rayi.“

„Já vím, ale tohle byla jedna z těch situací, kdy jsem si na to měl vzpomenout. Kdybych v tu chvíli bral v úvahu s kým mluvím a nejen co mi ten člověk říká, tak jsem tomu mohl předejít.“

„Přesto bych úplně neřekla, že jsi na vině. Je to přece dospělý svéprávný člověk, a celou dobu dobře věděl, jaká jsou pravidla. Co bys s ním dělal, kdyby se po něm nenatahovala NSA? Pohrozil bys mu prstem? Dal mu domácí vězení? Přidělil ho někam třídit spam v mailech?“

„Nevím. Asi bych ho vykopnul z analytiky a poslal hackovat, jako jsem to měl udělat na začátku. Sem prostě nepatří.“

„Takže za podraz odměnu? To si nedokážu úplně představit. Nemůžeš řešit něčí nedostatek důvěryhodnosti tím, že mu dáš přístup k ještě citlivějším informacím.“

„Nejde o nedostatek důvěryhodnosti. Ne u něj. Jeho motivace jsou někde jinde. Kdyby ze sebe chtěl udělat druhého Snowdena, tak vezme úplně jiné informace a pošle je někam jinam. A zejména tady nezůstane.“

Alice na to nic neřekla. Seděla bez hnutí a na tváři se jí zračilo překvapení.

„Co je?“ nevydržel po chvíli ticha Raymond.

„Nic, jen… netušila jsem, že je to… takhle.“

„Prosím?“

„Všechno, co jsi mi doteď řekl a to, jak se chováš. Jak se chováš zvlášť k němu. Mělo mě to napadnout dřív. Vlastně mě to možná i napadlo, jen jsem to ignorovala.“

„Mohla by ses s nebohým smrtelníkem podělit o svou moudrost, Sibyl?“ zeptal se poněkud netrpělivě.

„Můžu, ale stejně to popřeš.“

„Dneska jsem extrémně sdílný, tak to zkus.“

„Myslím, že tě Warren přitahuje,“ prohlásila sebejistě. Ray se na ni díval jako na zjevení.

„Já vím, že jsi stále přesvědčená o tom, že bych si měl někoho najít, ale já tě mohu opět, už asi po padesáté, ujistit, že mi vůbec nic neschází. Nemusíš kvůli tomu vymýšlet fantastické teorie,“ odvětil otráveně, možná i trochu popuzeně. Rozhodně si nechtěl s Alicí promluvit proto, aby si začala hrát na dohazovačku.

„Říkala jsem, že to popřeš, ale ono tě stačí chvíli poslouchat. Jak ti připomíná sebe samého, jak ho chceš chránit, nechceš, aby udělal stejný chyby jako ty, a jak tě má omotanýho kolem prstu. Klidně bys mu dal hodinky s vodotryskem, kdyby si o ně řekl. Zamysli se nad tím.“

„Myslím, že se snažíš vidět souvislosti tam, kde žádné nejsou.“

"Víš, vlastně mi přijde, že by ti ten skrček mohl v lecčems prospět," usmála se mile, než se odebrala pro další pití. Rayův výsostně nesouhlasný pohled cítila v zádech celou cestu k baru. Svůj odchod si načasovala velmi pečlivě. Kdyby zůstala jen o pár vteřin déle, začal by Ray protestovat, aniž by dal jejímu názoru jakýkoliv prostor. Takhle mu nezbyde nic jiného než nad ním přemýšlet, dokud se Alice nevrátí.

Že se ve své úvaze nemýlila, jí potvrdil Ray sám. Svým způsobem. Bez jediné zmínky o předchozí konverzaci změnil po jejím návratu téma na neutrálně pracovní. Obvykle se tak samozřejmě dělo když považoval předchozí téma za vyčerpané a uzavřené, ale oba věděli, že to není tenhle případ. Nechtěl se dál hádat, což znamenalo, že si sám není jistý - a to Alici stačilo. Ray nebyl člověk, který by před něčím vědomě zavíral oči. Stačilo, aby zapochyboval, a zbytek zařídí jeho chorobně analytický přístup k čemukoliv.

#

Warren pořád doufal, že je to jen taková lekce, že ho Selig za mříže nepošle. Jak se mýlil! Žádné jednání, žádný soud, nic. Naložili ho do auta a odvezli na druhý konec města. Odevzdal na příjmu své doklady, klíče a vůbec všechno, načež vyfasoval ikonický oranžový mundůr. Měl trochu štěstí v neštěstí, že alespoň nebyl ve věznici s přísnou ostrahou. Ani tak se mu tu valně nelíbilo. A už vůbec, když si všiml, jak se na něj dívají někteří jiní vězni. Zejména ti, kteří spíše než člověka připomínali dobře rostlého mastodonta s našroubovanou hlavou kromaňonce.

Stačilo pár hodin, aby Warren pochopil, že tomuhle prostředí se nepřizpůsobí tak dobře jako kanceláři v CIA. Předně ho v CIA nikdo nečastoval komplimenty jako „pěkná prdelka“ nebo „seš k sežrání“. Aspoň že jeho spoluvězeň vypadal na místní poměry normálně – mladý černoch odsouzený na dva roky za nějaké drobné krádeže. Absenci techniky Warren očekával, přesto mu už po půl dni přišlo, že mu strašně chybí. Často si jen tak v ruce žmoulal telefon, teď vnímal jistý pocit ztráty s vědomím, že to bude jen horší. Telefony byly pochopitelně výsadou místních šéfů, a jako odsouzený hacker měl Warren zapovězený počítač i v době volnočasových aktivit. Minimálně zatím. Snažil se nijak nevyčnívat, nepoutat na sebe pozornost, ale pořád byl v uzavřeném prostoru plném lidí, které neznal a znát ani nechtěl. Dřív nebo později se muselo něco stát.

 

Ukázalo se, že to bylo dříve než později. Hned druhý den jeho pobytu, při obědě.

„Hej, ty, blondýne!“ křikl kdosi v jídelně. Warren tomu nevěnoval pozornost. Do chvíle, než ho někdo drapnul za vlasy a zvrátil mu hlavu vzad.

„Mluvím s tebou!“ zahřměl mu odhadem metrák svalů jen kousek od obličeje.

„Nevěděl jsem, že je to na mě, omlouvám se,“ vyrazil ze sebe Warren přiškrceným hlasem.

„Ses prej naboural do Pentagonu?“ Warren netušil, kde takovou pitomost vzal a nebyl si jistý jestli přiznat barvu, nebo ze sebe udělat malou celebritu. Obojí skýtalo jisté výhody a zrovna tak rizika.

„Ne, do Pentagonu ne,“ přiznal.

„Chceš jako říct, že lžu?!“ zavrčel obr a než se hacker zmohl na nějaký pokus ho uklidnit, skončil obličejem ve svém obědě. Vlastně byl docela rád, protože nevábně vonící hrachová kaše byla pořád lepší, než si dát o kovovou desku stolu. Zprostředkovatel jeho blízkého setkání se mu za zády hlasitě smál, stejně jako řada dalších, kteří to divadlo sledovali z větší či menší vzdálenosti.

„Co se to tu děje?“ ozval se ostrý hlas dozorce, který přišel zkontrolovat důvod pro bujaré veselí.

„Nic, nic, pane, jenom jsme si tu s Davisem dělali srandu, že ta šlichta je dobrá tak pro prasata, a že bysme ji mohli jako prasata žrát, tak to zkusil.“

„Kdo bordel udělá, taky si ho uklidí, Davisi. Místo volnočasovýho tu vytřeš. A padej si ten humus sundat z ksichtu, kdo se na to má dívat. Ostatní: ven, oběd právě skončil.“

Warren mlčel. Tušil, že kdyby pronesl byť jediné slovo protestu, odnesl by to hned dvakrát. Na místě od dozorce a někdy později v temném koutku od toho imbecila, který ho ponížil. Místo toho se zvedl a šel se umýt.

Úklidem jídelny se alespoň vyhnul společným aktivitám, což mu nepřišlo tak špatné. Zpátky do své cely se dostal až později odpoledne. Denis – jak se jmenoval jeho spoluvězeň, mu z knihovny donesl pár titulů, prý aby se Warren neukousal nudou. Když si hacker přečetl názvy, jen stěží spolkl posměšnou poznámku a místo toho poděkoval. Stmívání ani Ostrov pokladů na seznamu knih, které by si chtěl přečíst, rozhodně neměl.

„Víš, možná bys dneska neměl chodit do sprch. Řekni, že je ti zle nebo něco, že zůstaneš tady,“ promluvil Denis po chvíli ticha.

„Proč bych tam neměl chodit?“ zeptal se na rovinu. Možná se jen moc koukal na filmy, možná to ve věznicích nebylo takové.

„Slyšel jsem Parkera, to je ten, jak tě prudil při obědě, říkal, že si z tebe udělá svoji děvku. Že jenom se ukážeš večer ve sprchách, tak to máš spočítaný.“

Warrenovi vyschlo v ústech. Najednou se mu začalo špatně dýchat a v hrudníku ucítil tlak. Měl obrovské nutkání se zkrátka jen rozeběhnout a utéct, jenže to dost dobře nešlo. Poprvé se cítil skutečně uvězněný.

„A co na tom změní, když tam nepůjdu dneska?“ vypravil ze sebe nakonec. Věděl, že to Denis myslí dobře, ale logika v tom nebyla žádná. Když si ho nepoddají dneska, tak to udělají zítra, nebo pozítří.

„No… myslel jsem, víš co, seš tu teprve druhej den.“

„A ono se to nějak zlepší, když tu budu dýl?“

„Ne, jenom, třeba by sis aspoň mohl najít někoho, kdo by ti trochu vyhovoval a zastal by se tě, víš jak…“

To aspoň dávalo smysl. Sice pokřivený a nechutný, ale pořád tam nějaký byl.

„Máš pravdu. Díky za pomoc. A za ty knížky.“

„V pohodě, kámo, poprvý sedět je prostě peklo, já vim,“ poplácal ho Denis po zádech, jako kdyby on seděl už kolikrát. Možná to tak i bylo, ale Warren se neptal.

Přál si, aby mohl vrátit čas a zachovat se jinak. Celou dobu, co dělal u CIA, si přišel nepochopený a tak trochu šikanovaný. Už mu došlo, že té pravé lekce v nepochopení a šikaně se ale dočká teprve tady.

 

„Kdypak se za náma přijdeš večer podívat do sprch, zlato, hm? Je ti jasný, že se tomu nemůžeš vyhejbat věčně, ne?“ uvítal ho Parker hned další den ráno na rozcvičce, než ho dozorce okřikl, ať drží hubu a dělá, co má. Warren se zhluboka nadechl a snažil se předstírat, že nic neslyšel. První dny nebyly jednoduché, ale až teď na něj plnou vahou dolehl fakt, že tady nebude týden nebo měsíc, jakkoliv i to by bylo dost hrozné. Pětadvacet let. Vyleze odtud v jednapadesáti. Jestli vůbec vyleze. Taková doba pro něj byla v podstatě nepředstavitelná. Abstraktní. 9131 dní, kdyby počítal i přestupné roky. A nikdy se ani nedozví, za co přesně ho vlastně zavřeli. Selig mu nikdy neřekl, co mělo být v těch dokumentech, díky kterým ho chytili. Selig. Ray. Vybavil si jeho obličej a naplnil ho čirý vztek.

Nikdy nemohl být vzorným zaměstnancem, který bude zkrátka držet hubu a krok. Šance, kterou mu Selig dal, se najednou nezdála být ničím víc než trojským koněm. Vtipem na Warrenův účet. Bolestně fyzickou realitu mu připomněla ruka na zadku. Bez nejmenšího zaváhání se otočil s úmyslem využít všechnu tu zlobu k něčemu pořádnému. Aniž by rozlišil, kdo za ním stojí, sevřel ruku v pěst a ohnal se. K Warrenově překvapení útočník zjevně odpor nečekal. A k ještě většímu překvapení mladík zjistil, že dát někomu pěstí není jen tak. Se zaúpěním si chytil pravou ruku, zatímco vytáhlý šlachovitý čtyřicátník, kterému to tak nandal, si jen promnul čelist.

 „Copak, zlomil sis nehet, fešáku?“ ozval se za Warrenovými zády již povědomý hlas.

„Jdi do hajzlu!“ zasyčel hacker a nasupeně odpochodoval do svojí cely. Pár zahvízdání a potlesk, který se mu spustil za zády, zkrátka ignoroval.

„Davisi,“ zavolal na něj kdosi, když už byl skoro v relativním bezpečí svojí cely. Otočil se, zcela připraven poslat toho člověka tam, kam poslal Parkera. Nadávku ovšem spolknul, když se ukázalo, že jde o dozorce.

„Pojď se mnou,“ oznámil, než se zkrátka vydal na druhou stranu. Ani se neohlédl, zda ho Warren následuje.

 

„Mám pro tebe nabídku,“ začal, když došli do prázdné jídelny.

„Nech mě hádat. Já ti podržím a ty ode mě budeš držet ty ostatní prasata dál,“ prohlásil hacker. Už měl těch dohod a nabídek dost.

„Jsem rád, že si rozumíme,“ usmál se dozorce. Warrenovi bylo na nic. Objektivně vzato mohl dopadnout podstatně hůř - H. Denver, jak stálo na jmenovce, nebyl sice žádný model, ale k Parkerovi a většině ostatních vězňů měl taky dost daleko.

„Fajn,“ povzdychnul si hacker a bezradně pokrčil rameny. V tomhle případě měl zhruba stejně svobodnou volbu jako když za ním prve přišel Raymond.

„No výborně, já věděl, že nejsi hloupej. Tak šup, na kolena a do práce, jestli se teda chceš večer v klidu vysprchovat.“

Warrenovi se stáhlo hrdlo ve zcela reflexivní reakci. Když si klekal, neustále si v hlavě opakoval, že nemá na vybranou. Snažil se to opakovat, i když dozorci rozepínal kalhoty a třesoucíma rukama mu stahoval slipy. Klouby na pravé ruce měl zarudlé a nateklé od svého nepříliš podařeného pokusu o sebeobranu, ale nemohl se přimět nad tím nějak víc přemýšlet. I ta mantra o výběru se mu zadrhla, když si vzal Denverovu erekci do úst. Co se naopak probralo, byl Warrenův žaludek, který se povážlivě zahoupal. Zavřel oči a vší silou se snažil vybavit nějakého kluka, se kterým tohle dělal dobrovolně.

„Neflákej to,“ napomenul ho dozorce, než chytil Warrena za vlasy.

Několik následujících minut jako kdyby Warrenovi zkrátka někdo vymazal z hlavy. Ještě si vybavoval, že se začal trochu vzpouzet, ale potom už bylo jen prázdno. Až do chvíle, než si uvědomil, že leží na zemi, v ústech má nechutnou pachuť a v nose ho dráždí štiplavý zápach zvratků. Taky na něj někdo mluvil.

„...tak slyšíš mě?!“ Instinktivně se otočil za hlasem.

„No sláva. To teda bylo dost slabý, ale ještě ti dám šanci. Pojď se mnou, dám ti něco na úklid.“ Ani nečekal, až se Warren posbírá ze země, než zamířil k zamčenému skladu. Denver si vesele hvízdal a když vrazil mladíkovi do ruky mop a kbelík s vodou, neopomněl mu připomenout, že jejich „dohoda“ platí do chvíle, než Warren dozorce přestane bavit; a pokud se Warren ve svých "službách" nezlepší, tak to bude dost rychle.