Ray se ráno vzbudil a všeobjímající ticho mu napovědělo, že je pravděpodobně vzhůru první. Když šel spát, měl vážné obavy, že neusne, nicméně jeho tělo seznalo, že se mu spánek hodí víc než zbytečná mozková aktivita. Byl sice včera unavený, ale byl si také celkem jistý, že Warren na tom bude ještě hůř. Předchozí večer vypadal, že by byl schopný prospat několik dní v kuse i v parku na lavičce, kdyby na to přišlo.

Vyšel z ložnice jen v obyčejném bílém tričku a džínách, které měl vyhrazené na volnočasové nošení. Warren skutečně ještě spal – jedna noha mu visela z pohovky na zem, deku měl srolovanou někde u pasu a celkově v Rayovi vyvolával vzpomínky na psa, kterého měli, když byl malý. Nikdy nedokázal pochopit, v jakých krkolomných pozicích ten jejich staford dokázal usnout.

Odtrhl pohled od svého hosta a zamířil do kuchyně. S jistou lítostí začal připravovat snídani, ale zapnutí kávovaru oddaloval, jak to jen šlo. Dobře věděl, že ten pekelný stroj by vzbudil i hybernujícího medvěda. Nedalo se ovšem nic dělat, kafe nutně potřeboval a byl si i dost jistý, že ho ocení i hacker. Stalo se přesně, jak očekával: kávovar začal s hlasitým rachotem mlít zrnka a z pohovky se ozvalo sotva slyšitelné zasténání. Naštěstí celý proces, včetně dopravení spásného nápoje do dvou hrnků, zabral jen slabou minutu.

„Dobrý ráno,“ popřál Ray Warrenovi, než před něj na konferenční stolek položil jeden z hrnků. Svůj postavil opodál a došel pro dva croissanty. Sice to byly klasické zabalené produkty masové výroby, ale tak nějak pochyboval, že by to Warrenovi po dvou týdnech vězeňské šlichty vadilo.

„Nechceš aspirin nebo něco?“ zeptal se ještě, když si vzpomněl, v jakém stavu mladíka včera opouštěl.

„Ne, jsem v pohodě. Díky za snídani. A tak,“ dodatek zamumlal, že mu bylo sotva rozumět.

„Vím, že je sobota, ale rád bych využil o něco menší provoz na centrále a ukázal ti, co s tebou mám v plánu. Pokud budeš souhlasit. Jestli si chceš vzít pár dnů zdravotní volno, tak ti ho samozřejmě dám.“

„Rayi, ohledně včerejška…,“ začal Warren nejistě a dlužno říci, že i staršího muže to trochu zaskočilo. Zcela úmyslně na to ani slovem nenarazil, jenže co teď mohl dělat.

„Neřeš to, Warrene. Prosím. Včera to bylo hodně náročné, měli jsme dost vypito. Chtěl bych obrátit list.“

 Odpovědí mu bylo přikývnutí.

„V klidu se najez, vypij si kafe a rozmysli si, jestli tě mám hodit domů, nebo do práce.“ S tím se sám začal věnovat svojí snídani.

Warren nad tou otázkou přemýšlel víc, než sám čekal. Volno by mu přišlo vhod, na druhou stranu mu bylo jasné, že by stejně přemýšlel buď o práci, nebo, v horším případě, o svých zážitcích z věznice. Rozhodně by si moc neodpočal.

 

„Čekal jsem, že mě zavřeš někam do sklepa a zahodíš klíč,“ přiznal, když už seděli v autě a mířili do Langley.

„To bych udělal, kdybych si chtěl pojistit, že do pár měsíců sbalíš tolik informací, kolik pobereš, a zdejchneš se někam do Peru.“

„Ta nová práce… je to zajímavý?“

„Je to mnohem víc než zajímavý. Bude se ti to líbit,“ usmál se konečně Ray a na moment odtrhl oči od vozovky.

„A budu mít přístupy? A info o projektu?“

„Budeš mít to, co potřebuješ. Což je v tomhle případě velice velkorysá sbírka materiálů, nástrojů a informací.“

„Já to ale pořád nechápu. Proč mi dáváš přístup k něčemu takovýmu po tom, co jsem udělal? Vždyť kdybych to znova podělal…“

„Tak v té base skončíme nejspíš oba a můj šéf se postará o to, abychom z ní už nevylezli.“

„To mi tak věříš?“

„Kdybych nevěřil svým lidem, tak můžu rovnou zavřít krám. Říkal jsem ti, že chci napravit svoji chybu, a doufám, že tohle je správná cesta. Nepropadej ale dojmu, že si budeš celý dny volně lítat po intranetu a nasávat, co se dá. Ty informace jsou dost citlivé na to, aby se logovalo kdo, kdy a odkud k nim přistupoval. A já nejsem jediný, kdo ty logy čte.“

Zpoza zatáčky se vynořil Warrenovi už známý komplex budov obklopený rozlehlým parkovištěm, které teď prakticky zelo prázdnotou. Hacker si nemyslel, že by tohle místo někdy v životě viděl rád, ale teď tomu tak bylo. Zároveň si ale uvědomoval, že tentokrát už to opravdu podělat nesmí.

 

Ray je vedl změtí chodeb hluboko do útrob budovy.

„Jak se tady můžeš vyznat?“ zeptal se po chvíli Warren, protože sám už nedokázal určit pomalu ani planetu, na které se nachází.

„Má to tady poměrně dobře udělaný systém označení,“ ukázal na zeď, kde si Warren poprvé všimnul cedule s označením C.4.20, „písmeno znamená celkovou sekci, je jich pět, takže A až E. První číslo je poschodí, a druhé značí konkrétní chodbu. Chodby se počítají vždycky od výtahů, které jsou v každé sekci. V podstatě si musíš pamatovat jen označení svojí cílové destinace a dřív nebo později tam dorazíš.“

„Co když se ztratím? Uvidím něco, co nemám?“

„U každých dveří jsou čtečky karet, takže bys musel někomu kartu ukrást, nebo čtečku hacknout, což sice není nemožné, ale rozhodně je to dost složité, takže o bezpečnost svoji nebo téhle instituce se bát nemusíš.“

„Když to říkáš... Takže jaká je cílová adresa?“

„D.-2.4, doufám, že moc nelpíš na denním světle.“

„Proč v podzemí? Nemá celá tahle budova být špičkově zabezpečená?“

„Protože konektivita, odstínění a statika.“

„Konektivitu asi chápu, předpokládám, že sem máte nataženou optiku, odstínění budiž, proč ale statika? To tam máte King-Konga?“

„Ne, serverovou farmu,“ usmál se, zatímco přivolával výtah na chodbě s označením D.4.0.

 

Ray s neskrývaným potěšením sledoval, jak se Warrenovi rozzářily oči, když z výtahu vystoupili v druhém podzemním patře. Za částečně zatmaveným neprůstřelným sklem se táhlo několik řad černých serverových racků zaplavujících průchozí uličky světlem z nespočtu blikajících LEDek. Raye vždycky fascinovalo, jaké ticho je venku, když dobře věděl, že dovnitř si administrátoři, síťaři a údržbáři musí brát špunty do uší.

„Tak pojď,“ pobídl mladíka jemně, když ho nechal chvilku zpracovávat, co vidí.

Obešli výtahovou šachtu, za kterou se rozprostírala chodba ne nepodobná těm, které už prošli nahoře. Ray se neomylně vydal hlavní chodbou až ke druhé odbočce vlevo.

„Jsme tu,“ oznámil a cedule hlásající „D.-2.4“ mu dávala za pravdu. Fakt, že v celé poměrně dlouhé chodbě byly na každé straně jen jedny dveře, Warrenovi naznačoval, že za nimi budou nějaké rozlehlejší prostory. Ray došel až ke dveřím po jejich pravé ruce, než přiložil svoji identifikační kartu ke čtečce. Zámek s cvaknutím povolil.

V místnosti sedělo tak pět lidí, i když bylo zřejmé, že běžně jich tu sedí víc. Překvapivé bylo ticho, přerušované jen ťukáním kláves a občasným kýchnutím nebo zavrzáním židle. U analytiků se celkem vesele švitořilo, až to někdy Warrenovi, uvyklému samotě, lezlo trochu na nervy. Když vešli, ulpěly na nich pohledy jen dvou lidí, ostatní se dál nerušeně věnovali svým obrazovkám.

Ray se vydal uličkou do útrob velké kanceláře a cestou Warrenovi položil ruku na záda, snad jako by se bál, že ho někdo z přítomných chytí a na místě zadáví. Blonďák ale vnímal kontakt jen stěží. Víc ho zajímalo, co se děje na obrazovkách, kolem kterých procházeli. Viděl příkazové řádky a linuxové terminály, zahlédl i ASCII logo nějakého nástroje, který sám používal. Uvědomil si, kde je, a kdo jsou ti lidé kolem. Na tváři mu rozkvetl podvědomý úsměv, protože byl mezi svými. Neodvážil by se tvrdit, že se cítí jako doma, ale rozhodně to bylo znatelné zlepšení.

Zastavili se u volného stolu, k jehož prázdné židli mu Ray pokynul v trochu gentlemanském gestu. Pracovní místo vypadalo nachlup stejně, jako to, které měl u analytiků, ale bylo mu jasné, že pokud by mu výpočetní schopnosti jeho stolního počítače nestačily, tak může zapřáhnout do práce pár těch neodolatelně vyhlížejících racků, které viděl po cestě. Kdyby tu nemusel být z donucení, klidně by to nazval splněným snem. Bude dělat co ho baví a nehrozí mu za to žádný postih. Pohádka.

Ray na moment zmizel, jen aby se vrátil se svazkem dokumentů v kroužkové vazbě. Ještě se rozhlédl a zmerčil poblíž volnou židli, kterou si přitáhnul. Warren mezi tím zjistil, že má na počítači nainstalované dva různé operační systémy. Arch Linux a Kali. Bez velkého rozmýšlení zvolil Kali, která ho přivítala jemu důvěrně známým dračím logem a mottem „čím tišeji budeš, tím více uslyšíš“. Ray se přisunul blíž, jednak aby nemusel mluvit moc nahlas, a jednak se díky rozložení stolů zkrátka museli tak trochu „mačkat“.

Warren si od Raye vzal dokument, který přinesl. Na předních deskách byla ikonka oka značící, že je zakázáno informace z dokumentu jakýmkoliv způsobem šířit, a pod tím instrukce, aby držitel dokument po přečtení skartoval nebo vrátil odpovědné osobě. Blonďák desky s chutí otevřel a začetl se do na první pohled suchého rozboru úniku informací a nástrojů z NSA. Cokoliv mu přišlo nejasné, mu Ray ochotně vysvětlil.

„Jak to sakra udělali?“ podivil se Warren nad tím, že ani rok po odhalení nikdo nevěděl, jak k úniku došlo, kdo za ním stojí, a dokonce ani co přesně uniklo.

„Žádný systém není dokonale bezpečný, to přece víš,“ pokrčil Ray rameny.

„Jasně, ale žádné stopy? Jakože žádné stopy?! Kdyby to někdo zkopíroval na svůj počítač, tak by na to přišli, kdyby se někdo vlámal přímo na server, který byl podle všeho v dobu útoku navíc offline, bylo by to v záznamech. I když smažeš registry, přepíšeš logy... vždycky něco zůstane. Minimálně stopy po zásahu.“

„Mám teorii,“ usmál se na něj spiklenecky starší muž, než pokračoval, „myslím si, že naklonovali disk přímo ze serveru.“

„Moment, ty si myslíš, že někdo přišel s notebookem a UTP kabelem do serverovny, která je hlídaná a monitorovaná 24/7, prostě se připíchnul a zkopíroval to? To mi přijde dost sebevražedný. Navíc zabezpečení serverů, logování přístupů...“

„Pokud dokážeš někomu ukrást přístup a víš, že jsou místa, kam kamera nevidí, není to tak těžké. Pak je to jenom o tom mít koule a doufat, že zrovna nikdo nepůjde kolem a neuvidí něco, co mu bude podezřelé.“

„Pořád máš ale kamery ve výtahu, na schodišti a na chodbách. A log přístupů do serverovny. Někde by ho chytli.“

„Pokud by to nebyl člověk, který se tváří, že tam být má. Nezapomínej, že jim stačilo oblbnout lidi, na obejití elektronického zabezpečení stačí prostá krádež. A co je nejdůležitější, oni dobře věděli, jak dlouho se uchovávají kamerové záznamy. To jediné je mohlo usvědčit. Čekali s použitím těch věcí dost dlouho na to, aby stopy vychladly a zašly, a teprve potom rozjeli svoje operace.“

„Proto si myslíš, že jich bylo víc? Protože museli vědět jak funguje celý komplex zabezpečení?“

„Přesně tak. Mít jednoho člověka který sebere identifikační kartu, zároveň se vetře do ostrahy a zároveň zjistí, na kterém konkrétním serveru jsou věci, které chce, a ještě provede vlastní krádež, je dost nepravděpodobné.“

„A pokud si dali takovou práci se zametením stop, tak je to možná proto, že tam pořád jsou?“

„Přijde mi to pravděpodobné. Nespálíš tak cenné krtky na jednorázovém cíli. Už jsme tu pár úniků měli a nikdy si s tím nedali takovou práci. Je klidně možné, že celé to odhalení úniku způsobili zloději sami.“ Warren jen tázavě povytáhl obočí.

„Kdybys byl cizí agent operující na nepřátelském území a hrozilo ti odhalení, co bys udělal?“

„Zdrhnul,“ odpověděl bez váhání hacker.

„No, to je jedna možnost. Ale představ si, že ti trvá roky, než se někam infiltruješ takhle hluboko. Určitě bys nechtěl, aby všechna ta práce byla k ničemu.“

„Asi bych zkusil hodit podezření na někoho jiného, nebo prostě vytvořil mnohem větší problém který by odlákal pozornost?“

„Pašák,“ zazubil se Ray.

„Ale jestli je v NSA krtek, jak říkáš, není to spíš záležitost FBI? Technicky vzato operujeme na domácí půdě a to bychom neměli.“

„Neboj, my operujeme čistě na informační dálnici, a ta žádné hranice nezná. Kdybych měl v ruce něco konkrétního, co by moji teorii potvrzovalo, dal bych to FBI k prošetření. Od toho tu sedí. Tohle je projekt, ve kterém CIA, FBI i NSA výjimečně táhnou za jeden provaz.“

„Proč tady?“

„Protože, jak jsi správně řekl, my nesmíme operovat na domácí půdě. CIA je jedno z těch méně pravděpodobných míst, kde by někdo vyšetřoval jinou agenturu a my rozhodně nechceme, aby útočníci věděli, jak moc to řešíme.“

„Fajn, a co se po mně teda chce?“

„Pokud někde dojde k použití ukradených nástrojů, nebo se objeví informace, tak ti přijde avízo. Od tebe potřebuju, aby ses do toho zakousnul a pokusil se stůj co stůj zjistit, odkud to přišlo, kdo za tím stojí, a jestli ten útok mohl mít nějaký reálný cíl - nebo se jedná jen o výstřel do prázdna. Důležitá věc: nenech se chytit. Sedíš za velmi dobrým zabezpečením, ale není všemocné. Pokud zjistíš, že to jistojistě vede zpátky do Států, tak to přehodíš někomu od FBI, konkrétního člověka nechám na tvém uvážení.“

„Moment, moment. Jak mám sakra vědět, kdo je odkud?“ Nejistě se rozhlédl po místnosti.

„To poznáš. Ber to jako malé cvičení,“ usmál se Ray, než ho poplácal po zádech a zvedl se. „Pokud tu chceš zůstat, tak můžeš, ale myslím že jsi viděl, co jsi potřeboval, takže tě klidně vezmu domů a v pondělí bys přišel už rovnou sem.“

Warren to zvážil, ale nakonec svůj počítač vypnul a zvedl se také. „Myslím že to potřebuju trochu zpracovat.“

„Jasně, tak pojď.“

„Co s tímhle?“ Zvedl ještě dokument.

„To je tvoje. Pro referenci. Ale nesmí to opustit tuhle místnost, stejně jako cokoliv jiného, co tu uvidíš nebo uslyšíš.“

„Dobře,“ s tím vypnul svůj počítač, které ho se nakonec prakticky ani nedotkl a následoval Raye ke dveřím.

 

„Jak to vůbec kombinuješ s tou analytikou? Nebyls mimo kancl tak často,“ začal Warren vyzvídat po cestě zpátky.

„Analytika je moje primární zaměření, na tenhle projekt mám vyhrazených jen pár hodin týdně z pracovní doby. Stačí to tak akorát na to, abych si mohl poslechnout reporty a udělat nějaké předběžné závěry. Cokoliv nad rámec jde z mého volného času.“

„Reporty? To budu muset dělat taky?“

„Přesně tak. Vždycky ve středu. Ty budeš na řadě tak... hmm. Ve dvě. Nečekám ale, že mi příští týden dáš něco objevného. Byl bych rád, kdyby ses aspoň seznámil s případem a měl nějaké povědomí o struktuře týmu.“

Warren to odsouhlasil. Vlastně mu to celé přišlo dost férové.

„Pokud ti můžu poradit, moc se tam nešiř o osobních věcech.“ Při pohledu na Warrenův tázavý výraz pokračoval: „Oni všichni ti lidé tam mají vysoké bezpečnostní prověrky, ale cokoliv, co nespadá pod oficiálně utajovaný materiál, je asi stejně zabezpečené jako záznam na Wikipedii.“

„Chceš říct, že je to jeden velkej drbací kroužek,“ neubránil se Warren pobavenému úsměvu.

„To jsou tvoje slova,“ prohlásil s hranou nevinností.

„Řekneš mi někdy, jak jsi k tomuhle všemu přišel?“

„Možná někdy,“ odpověděl neurčitě a Warren dál nenaléhal.

 

Doma Warrena přivítalo dokonalé ticho, které ho ujistilo, že je konečně úplně sám. Ray s ním už ani nešel nahoru, jen se s ním rozloučil v autě a odjel. Hacker si připadal jako kdyby se vrátil po několika měsících, přitom tu byl předchozí večer. Přistihl se, že po cestě do obýváku bezděky přejíždí prsty po nábytku a zdech, jen aby se ujistil, že se mu to nezdá. Když konečně dorazil k cíli, svalil se na pohovku a jen koukal do stropu, na kterém se honila prasátka odraženého světla od aut projíždějících ulicí.

Nikdy nechtěl mít nudný a stereotypní život, ale to co se mu dělo poslední dobou, by si taky klidně odpustil. Proč to sakra musí být všechno tak komplikované? Měl jít do lochu, pak zase ne, pak se tam dostal, teď je venku. Měl být analytik, teď hacker. Ray se nejdřív tvářil jako jeho zachránce, pak jako otrokář, pak ho zase přišel vysvobodit a teď... Warren ani nevěděl, jak by ho měl brát teď. Vybavil se mu více než trapný okamžik, kdy se Raymondovi pokusil nabídnout sebe. Okamžitě zrudnul a snažil se změnit tok svých myšlenek. Měl štěstí, že mu Ray v tu chvíli jednu nevrazil. Ráno se ještě tvářil, jako kdyby to pro něj bylo ještě trapnější než pro Warrena.

Přál si říct, že to všechno je Raymondova chyba, ale dobře věděl, že to není pravda. Takový alibismus byl ostatně důvodem, proč v té věznici nakonec skončil. Možná mu to i takhle s malým odstupem přišlo přehnané, ale byly zkrátka věci, se kterými souhlasit musel. Nedokázal si představit, že je pro Raye úplně normální pozvat svoje zaměstnance k sobě domů na panáka. A nechat je pak přespat. A udělat jim snídani. Nebýt okolností, bylo by to vlastně dost příjemné. Možná, že by mu nakonec snad i mohl věřit, že to s ním myslí dobře.

Převalil se na pohovce na bok, snad aby se mu lépe změnilo téma k přemýšlení. Rozhodně by měl víc přemýšlet o svojí nové práci než o svém nadřízeném. Že se někdo nabořil do NSA ho nějak zvlášť nepřekvapilo. Jistě, on se o něco podobného nikdy nepokoušel, ale vzhledem k tomu, s jakými daty tam pracovali, bylo naprosto jasné, že se jedná o lákavý cíl, ať už cizích vlád nebo dostatečně ambiciózních hackerů na volné noze.

Ray měl pravdu, když říkal, že to bude víc než zajímavé. Připadal si skoro jako v nějakém filmu – black hat hacker najatý vládou, aby spolupracoval s tajnou službou na odhalení zlosynů. Až na to, že ho tak úplně nenajali. Navíc se nezbytně musel zamyslet nad tím, jak kompetentní lidi asi zajišťují bezpečnost země, když k sobě potřebují někoho, jako je on. Jako hacker sice nebyl špatný, ale ani nijak zvlášť nevynikal, a jeho morální cítění bylo přinejlepším diskutabilní. Napadlo ho, že je třeba celá ta věc s NSA vymyšlená a ve skutečnosti ho nasadili na nějakou přísně utajenou operaci. Kdyby se něco podělalo, vždycky by tak mohli říct, že k nim Warren nepatří.

Znovu se převalil. Vymýšlí blbosti. Nemá co dělat, tak jeho mozek produkuje hovadiny. Odhodlaně se zvedl a sedl ke svému počítači. Přejel dlaní po hladkém a studeném kovu, než na horní straně počítačové skříně nahmatal tlačítko. Nejvyšší čas na trochu internetu.

 

Vlastně ho trochu překvapilo, že nechtěné vzpomínky na věznici se dostavily až druhý den. Vyspal se přímo báječně, vstával až po poledni. Vypravil se nakoupit nějaké jídlo a vynést smetí. Celkově měl docela dobrou náladu. Jen kdyby nezapnul televizi, kde právě běželo Vykoupení z věznice Shawshank. Zbožňoval ten film, jenže po dvaceti minutách musel přiznat, že teď opravdu není vhodná doba se na něj dívat. Když televizi vypínal, třásly se mu ruce. V rychlosti si posbíral telefon, peněženku a klíče a vypadl ven. Potřeboval na vzduch a hlavně pryč ze sevření čtyř stěn.

Do očí ho praštilo ostré odpolední slunce a uši mu zaplnil všední hluk ulice. Několikrát se zhluboka nadechl, rozhlédl se kolem sebe a nenadálý pocit naprosté svobody se přes něj přelil jako přílivová vlna. Měl chuť se rozeběhnout a přesně to taky udělal. Neběžel nijak zvlášť rychle, chtěl chvíli vydržet a jen si užít ten pocit že může. Uběhl několik bloků, než se zastavil na okraji parku. Sotva popadal dech a byl zpocený jako kůň, ale nijak mu to nevadilo. V hlavě měl čisto. Pocit, který už skoro zapomněl.

Posadil se na lavičku hlouběji v parku a zaklonil hlavu, takže mu celý výhled vyplňoval zelený příkrov stromů. Neměl ve zvyku moc chodit ven, ale tuhle neděli zůstal až do večera. Měl s sebou telefon, pohodlně si zkontroloval veškerá svoje oblíbená fóra, ale možnost vzhlédnout a vnímat otevřené prostranství ho teď zkrátka uklidňovala. Jen doufal, že se mu úzkost nevrátí hned zítra v práci.