„Tak tě u nás vítám,“ usmál se Raymond Selig, zatímco uklízel podepsaný dokument zpátky do brašny. Warren si opravdu připadal, jako kdyby právě upsal svoji duši ďáblu.

„Vždycky jsem si představoval, že nábor k CIA je trochu dramatičtější,“ opáčí suše mladík.

„Jen výjimečně. Na druhou stranu si myslím, že sis za posledních čtyřiadvacet hodin užil dramatu víc, než bys sám chtěl.“

„Pořád trochu doufám, že to je jenom zlej sen,“ přiznal.

„Nebude to tak hrozný. Tumáš,“ položil před Warrena velkou papírovou obálku. Hacker vysypal její obsah na stůl. Visačka zaměstnance (radši se neptal, kde vzali jeho fotku), Warrenovy doklady a klíče, které mu sebrali federálové, a nakonec kopie stejných dokumentů, které před chvílí podepsal.

„Běž domů, odpočiň si, přečti si, co jsi podepsal, a do práce doraz v pondělí, budu tě čekat.“

„Mohl… mohl bych dostat zpátky svůj počítač?“ odvážil se mladík.

„Obávám se, že z důkazního ho tak rychle nevymlátím. Budeš to muset vydržet bez něj, nebo si koupit jiný.“

„Nemám za co, obstavili jste mi účty,“ postěžoval si dotčeně.

„Zcela právem. A nehraj si na chudáka, je mi naprosto jasný, že ty chytráky z FBI ani nenapadlo z tebe lámat údaje ke tvojí BitCoin peněžence. Prostě si rozměň z toho.“

To Warrena usadilo. Selig evidentně nebyl jako „ti chytráci z FBI“.

„Stejně bych rád zpátky ten svůj, hodně jsem toho s ním zažil, a stolní určitě sebrali taky. Na něm nic není.“

„Uvidím co se dá dělat,“ přikývl Selig, než spolknul poslední hlt svého kafe, a zvednul se.

„Pojď, odvezu tě domů, vypadáš, že bys spíš pod autobus skočil, než do něj nastoupil.“

 

Ukázalo se, že, navzdory popkultuře, ne všichni špiclové jezdí v naleštěných sporťácích. Ve Warrenových očích ale k Seligovi ten černý Dodge Charger seděl lépe než křiklavé Lambo.

„Pořád nevím, kdo vlastně jste,“ postěžoval si cestou hacker.

„Tvůj novej šéf. A přestaň mi prosím tě vykat. Pro lidi z mýho týmu jsem prostě Ray.“

„No… a co děláš, Rayi?“

„Vrchního analytika při protikyberteroristické divizi.“

„A já myslel, že tohle má pod palcem armáda a ten jejich slavnej USCYBERCOM, kolem kterýho nadělali takovej humbuk.“

„Z principu naše práce a snahy nemůžou být vidět, to bychom tu práci odváděli mizerně. USCYBERCOM je v tomhle ohledu tak trochu výkladní skříň téhle země, tak tomu musí udělat pořádný PR a agitku.“

„Jako aby zastínili všechny ty průsery NSA?“ dovolil si Warren pobavený úsměv.

„To nemůžu potvrdit, ani vyvrátit,“ odvětil naučenou mantru s neméně pobaveným úsměvem Ray.

Warrenovi svitla malá naděje, že to třeba opravdu nebude tak hrozné. Ray rozhodně nenaplňoval jeho představu o sucharech z vlády. Ale pořád měl ještě spoustu otázek.

„Říkals, že kdybych nepodepsal, tak bych šel sedět na pětadvacet let. Je to pravda?“

„V závislosti na soudci. Manipuloval jsi s přísně tajnými vládními dokumenty, které byly ukradeny FBI.“

„To ale není pravda, byly to jen nějaký interní dokumenty firmy, o který jsem v životě neslyšel!“

„Já ti věřím, že si to myslíš. Podíval ses, co to kopíruješ?“

„Jenom zběžně. PDFka, obrázky, sedělo to se zadáním.“

„Pravděpodobně to zakódovali do těch souborů, aby si toho normální člověk nevšiml. Neber si to osobně, jsi jenom obětní beránek. Federálové chtěli člověka, co tě najal, to se jim nepovedlo, tak si chtěli schladit žáhu aspoň na tobě.“

„To mě teda moc neuklidnilo. Jak dlouho u vás mám vlastně dělat?“ Trochu si vyčítal, že se nezeptal dřív, ale stejně by to podepsal, tak co už.

„Pět let.“

To bylo víc, než Warren čekal. Aspoň o tři roky. Zaražené ticho z jeho strany asi bylo dost výmluvné.

„Cílem není jenom využít tvoje schopnosti, ale taky tě zkusit začlenit do společnosti. Vypěstovat ti návyky na normální zaměstnání. Nerad bych viděl, že tě pustíme za rok nebo dva, a vrátíš se tam, kde jsi byl předtím.“

„Úplně si nedovedu představit, jak by mi s tím, co říkáš, měla pomoct zrovna práce u CIA.“

„Většina našich lidí jsou normální zaměstnanci, a ty budeš taky.“ S tím zastavil a hacker si uvědomil, že je doma.

„Užij si zbytek týdne a v pondělí v osm tě čekám v Langley,“ odemkl Ray dveře.

„Co když nepřijdu?“

Ray si povzdychl nad zjevně očekávanou otázkou, než odpověděl: „Nezkoušej to, Warrene. Nedopadlo by to dobře.“

Mladík jen přikývl, než z auta vystoupil.

 

Jeho první kroky po příchodu domů, a poté, co zatarasil dveře se zničeným zámkem, vedly rovnou do postele. Technicky vzato věděl, že by se měl umýt, ale bylo mu to srdečně jedno. Zkrátka sebou plácl do rozestlané peřiny a během pár desítek vteřin byl v limbu.

Vzbudil se s ozvěnou vlastního výkřiku v uších. Zdálo se mu, že k němu znovu vtrhli federálové. Vyděšený a zmatený se na posteli posadil a rozhlížel po místnosti pohroužené do tmy. Neslyšel nic jiného než zběsilý tlukot vlastního srdce, a zrychlený dech. Svalil se nazad zpátky do postele, upřeně zíral na strop, kam skrz široké pruhy žaluzií dopadalo oranžově světlo pouliční lampy.

Veškerý spánek ho s tím snem přešel, to nebylo dobré. Přesto se zvedl, popadl peřinu a odšoural se do obýváku. Možná, že když si zapne televizi, bude se mu spát líp. Ustlal si na pohovce a zapnul HBO. Bylo mu jedno, co dávají, hlavně že neměli nelidsky hlasité reklamy, které by ho probudily každou půlhodinu. Svlékl se do trenek, než zalezl pod peřinu, otočil se zády k zářícímu panelu a zavřel oči.

 

Podruhé ho probudil až ráno zvonek. Vyskočil z postele, hodil na sebe triko, které nechal předchozí noci pohozené u pohovky, a došel otevřít. Ne, že by si dotyčný nemohl s trochou snahy otevřít sám.

„Pane Davisi, dobré ráno,“ pozdravil ho Jerry Reading, toliko majitel činžáku, ve kterém se právě nacházeli.

„Dobré, pane Readingu,“ opětoval frázi a vnitřně se připravoval na nevyhnutelný rozhovor.

„Víte, předevčírem mi v noci volali sousedi, prý u vás byla policie. Když se podívám na vaše dveře, tak si asi nevymýšleli.“

„Ne, nevymýšleli, ale byl to celé omyl. Jak vidíte, zase mě pustili, když se to vyjasnilo. Jen ty dveře, no...“

„Měl bych kontakt na někoho, kdo by je dal dohromady, ale jistě chápete, že náklady...,“ zjevně čekal, že se Warren chytí, a tomu ostatně nic moc jiného nezbylo.

„To byste byl hodný, pane Readingu, já to samozřejmě zaplatím.“

„To rád slyším. Už u mě bydlíte jak dlouho, tři roky? Vždycky jste byl spolehlivý a bezproblémový nájemník, nerad bych si za vás hledal náhradu.“

„Nebude třeba, opravu dveří zaplatím a nájem dostanete včas,“ ujistil ho Warren.

„Dobrá, tak já je sem pošlu co nejdřív, ať vás ještě nevykradou.“

Warren všechno poslušně odkýval a rozloučil se.

Byl čtvrtek, takže měl čtyři dny k dobru. Příliš málo, než aby pondělí neznamenalo šok.

#

„Jméno a funkce,“ zeptala se ho ostraha ve vstupní hale nové centrály CIA, a Warrenovi zaskočilo.

„Warren Davis, analytik,“ hlas se mu třásl, i když se neměl čeho bát. Nervózně šmátral po kapsách, dokud nevytáhnul zbrusu novou visačku s identifikací.

„Tohle máte nosit na viditelném místě. Počkejte tu, než vás ověřím,“ vytrhl mu strážný průkaz a zamířil do kanceláře. To Warrena nakoplo, a pustil se za ním.

„Řekl jsem, ať počkáte tam,“ ohradil se strážný se zdviženým obočím. Warrenovi neušlo, že má ruku položenou na pouzdru ze zbraní.

„Možná bych měl nosit tu visačku viditelně, ale rozhodně bych ji neměl spouštět z dohledu,“ bránil se mladík.

„Warrene?“ ozval se za ním známý hlas.

„Rayi?“ otočil se ke strážnému zády a v duchu děkoval Bohu.

„Co je za problém?“

„Neměl viditelnou identifikaci,“ vysvětlil strážný a neopomněl zdůraznit, jak moc ho to obtěžuje.

„Aha, no, už se to nestane. Ale můžete ho pustit.“

„Jeden z vašich?“

„Přesně tak.“

„Tak si ty zelenáče řádně proškolte,“ zabručel, než Warrenovi vrazil ten proklatý kus plastu zpátky.

„Řekněte něco podobnýho ještě jednou a nechám proškolit vás,“ odsekl Ray, než vzal Warrena kolem ramen, a otočil ho směrem k výtahům.

„Omlouvám se,“ zahučel mladík provinile.

„To nic, první den, já to chápu. A Jack se prostě musí před nováčkem předvést, jakej je drsnej a svědomitej.“

„Necejtím se tu úplně... ve svý kůži,“ přiznal Warren, když procházeli obrovskou kanceláří se záplavou kójí pro zaměstnance.

„Seš hacker, pár dnů zpátky sis poseděl v cele; kdyby ses tu cítil příjemně, asi bych tě obratem poslal na psychotesty.“

„Nevím, jak tu mám pracovat...,“ rozhlédl se po dalším prostorném, leč o dost menším open spacu, kde napočítal deset pracovních míst.

„Warrene, nech toho kňučení, nebo tě pošlu zpátky FBI na podnose.“

Mladík skutečně zmlknul a nechal se odvést do jedné ze dvou uzavřených kanceláří, které v místnosti byly.

„Tohle je moje kancelář. Nepředpokládám, že bys měl v dohledné době důvod za mnou chodit, ale pokud bys tu potřebu měl, tak víš, kde mě najít. Než uděláš prověrky a dostaneš přístup do systému, bude to pár dnů trvat.“

„Prověrky? Jak můžu s tím vším udělat...,“ ani to nedořekl, než mu Ray skočil do řeči.

„Myslíš, že jsi jediný, kdo se sem dostal tímhle způsobem? A můžu tě ubezpečit, že týmy v NSA se taky neskládají jenom z nadšených absolventů a znuděných komerčních programátorů. Máme na tyhle situace protokoly a postupy, spousta se ti jich asi nebude líbit, ale nemáš moc na vybranou.“ Zněl najednou podstatně ostřeji. Ten příjemně a pohodově vyhlížející chlap, který s ním seděl v kavárně, jako by byl ten tam.

„Kde mám místo?“ pronesl rezignovaně hacker.

„Prozatím v zasedačce,“ ukázal na prosklenou místnost naproti, skrz celý open space.

Warrenovi se z kanceláře moc nechtělo. Nikoho jiného než Seliga tu neznal. Přesto se po Rayově dalším výmluvném pohledu vypakoval. Do zasedačky se prakticky proplížil, což si vysloužilo pár pobavených pohledů, a jeden potlačovaný smích od lidí sedících nejblíž ke zdi.

Zasedačka byla tak neosobní, jak jen zasedačka velké organizace dokáže být. Velká křesla, ve kterých si člověk připadá stejně důležitě, jako všichni kolem, dokonale vyleštěný skleněný stůl, velká televize na jedné stěně, zatahovací žaluzie, které teď, k Warrenově nespokojenosti, zatažené nebyly. Sedl si ke stolu a snažil se nenápadně pozorovat život v open spacu, který se pravděpodobně měl stát jeho novým domovem. Každý měl na stole dva monitory, několik pořadačů, a valná většina z těch, co viděl, taky nebetyčný bordel. Vlastně to vypadalo dost podobně, jako jeho vlastní stůl, když zrovna na něčem dělal.

„Warren Davis?“ ozval se od dveří ženský hlas a hacker málem vypustil duši.

„Evidentně,“ dodala nově příchozí s úsměvem, který kupodivu nebyl na Warrenův účet.

„Já jsem Alice Greenová,“ došla k němu a natáhla pravici. „Ray mě poslal, abych ti to tady ukázala, a vůbec si tě vzala na starost.“

Vypadala jen o pár let starší než Warren sám, s přívětivýma očima a hnědými vlasy staženými do culíku.

„Já myslel, že můj nadřízený je Ray,“ ozval se trochu zmateně.

„To jo, a taky můj, a ostatních, co tu vidíš, a ještě dalších, které nevidíš. Já jsem seniorní analytička, takže z formálního hlediska jsem někde mezi tebou a Rayem, ale u nás se na tohle moc nehraje.“

„Jakto?“

„Asi začnu zdejšíma specifikama, aby ses nedostal do průšvihu dřív, než tu vůbec začneš dělat. Naše oddělení je trošku jiný, toho si všimneš sám. Ray se snaží udržovat týmovou atmosféru, aby se nikdo nebál přijít s myšlenkou, i když je formálně nízko na žebříčku. Proto si tu všichni tykáme. Pokud bys chtěl přispět svojí troškou do mlýna, tak si svůj nápad ale nejdřív dobře promysli. Polovičatá řešení je něco, co se tu netoleruje. Jinde to s tykačkou ani nezkoušej. Taky tu máme předepsaný dress code, jediný, komu prochází jeho konstantní porušování, je náš šéf, takže si sežeň aspoň několik bílých košil, černý džíny a slušný boty - zkus něco míň formálního a někdo si na tebe došlápne. Nebo ještě hůř na mě nebo Raye. To nechceš.“

„Jak to, že mu to všechno prochází?“

„Protože si to dovede obhájit, zejména vynikající prací, kterou jeho oddělení odvádí. Buď rád, že tě naverboval on, nic lepšího se ti nemohlo stát.“

„Nemuseli mě chytit vůbec,“ vyrazil ze sebe Warren dřív, než se stihl ovládnout.

„Karma, hochu, ta dožene každého z nás. No, k tvým pracovním povinnostem. Jsi analytik, takže budeš, nepřekvapivě, analyzovat informace. Budeš se probírat stohy dokumentů a pak z tebe vypadne skvělý a úžasný report plný překvapivých a důležitých zjištění.“

„Nemám páru, o čem to mluvíš, jsem hacker, ne… analytik, nebo co,“ přiznal hacker.

„V klidu, nikdo nečeká, že by ses narodil se vším věděním světa. Ale Ray sem ještě nikdy nepřitáhnul někoho, kdo by byl úplně beznadějný.“

„Možná jsem první.“

„Nepropadej depresi. Byl jsi hacker, ne? Musíš mít nějaké analytické schopnosti.“

„To teda nevím.“

„Tak to zjistíme. Pojď, ukážu ti tvoje místo a dám ti něco ke konstruktivnímu přemýšlení, ať se neužíráš hloupostma.“

 

Jeho pracovní místo bylo totožné s těmi, které viděl, jen bylo perfektně uklizené. Měl sedět mezi dvěma dalšími juniory, jeden z nich byl zhruba ve Warrenově věku, ten druhý o něco starší. Alici měl mít hned přes uličku za zády.

„Sedni si a zapni počítač,“ instruovala Alice, zatímco sama odemykala svůj systém. Warren ji poslechl. Čekal, než naběhla přihlašovací obrazovka Windows, kde bylo předvyplněné uživatelské jméno a požadavek k resetování hesla. Použil jeden ze svých osvědčených vzorů.

„Až se naloguješ, mrkni do mailu, měl bys tam mít zadání.“

Nelhala, ve schránce skutečně seděl nový email. Příloha byla standardní textový soubor a instrukce jasné. Sepsat jména vystupujících osob a jejich vzájemné vztahy na základě obsahu dokumentu. Termín byl v pátek, ale při letmém pohledu na velikost souboru Warren pochopil, že skutečně nebude mít na nic jiného čas. Otevřel si soubor na jednom monitoru a prázdný Excel na druhém.

Trvalo asi dva řádky, než mu došlo, že ten dokument je zhruba padesátistránkový výňatek z Alenky v říši divů. Vzhledem k jeho situaci snad ani nemohla vybrat nic trefnějšího. Jen se nad tím zjevným vtipem pousmál, než se ponořil do textu. Fakt, že knížku rámcově znal, by mu měl dost pomoct, ale přesto se v textu mohly skrývat nějaké chytáky.

Četl s maximálním soustředěním. Každou novou postavu zapsal do tabulky a v případě, že by se jednalo o duplikát, by ho program upozornil. Na konci dne si byl téměř jistý, že má vypsaná všechna vyskytující se jména. A hlavu z toho měl jako pátrací balón. Na druhou stranu mu to skutečně odvedlo myšlenky jinam. Ani nevnímal všechny ty cizí lidi kolem sebe. Poprvé od chvíle, kdy k němu vrazila zásahovka, byl klidný a uvolněný. A snad poprvé v životě to dokázal skutečně docenit.