Warren na své nové pracoviště trefil bez větších problémů, ale jakmile se usadil u svého stolu, znejistěl. Pořád se ještě se nedokázal úplně srovnat s tím, kde sedí, s kým, a co by tu měl dělat. Jeho poněkud ztracený pohled zachytil drobný snědý třicátník, který se usmál, než vstal ze židle a zamířil k Warrenovi. Ten se toho trochu leknul, rozhodně neměl v úmyslu na sebe upoutávat moc pozornosti. Pokud možno žádnou.

„Ahoj, já jsem Tariq Askari - zkráceně Rick,“ promluvil neznámý polohlasem a nabídl Warrenovi pravačku.

„Warren. Warren Davis,“ pevně stiskl nabízenou ruku, „ke komu patříš?“

„To ti ani neudělali vstupní školení? To je kruté. Jsem z FBI. Kdybys potřeboval řešit něco vnitrostátně, tak za mnou přijď.“ Warren mu poděkoval. Zcela upřímně. Konečně se měl aspoň trochu čeho chytit. Rozdíl mezi znát někoho a nikoho byl dost velký.

„Nemáš vůbec za co. Poslouchej, potřeboval bych s něčím pomoct a myslím, že jsi na to ten pravý.“

Warren seznal, že snad ani nechce vědět, proč Rickovi přijde jako vhodný kandidát, když se před minutou teprve představili. Jen přikývl a vydal se za ním.

„Mám tady zadání,“ otevřel příslušný ticket v interním systému. Warren text přelétl očima. Fórum o hackování, jedno z těch více amatérských. A nějaký nováček tam poslal detailní návod, jak někomu podvrhnout proxy server. Velice mazaně a profesionálně.

„Takže chceš databázi?“ odhadl mladík.

„Přesně tak. Většinou si s tím poradím, ale tihle to mají docela podchycené a já mám specializaci právě na ty databáze.“

„Hm. Pusť mě k tomu,“ obsadil blonďák sebejistě Rickovu židli. Rozložil si prsty na klávesnici, párkrát se zhluboka nadechl a vydechl, aby se mohl plně ponořit do kódu. Vnímal Tariqa za svými zády, ale oprostil se od toho v zájmu svého úkolu.

Přestože si byl jistý, že Rick proklepl ty nejjednodušší postupy, raději je prošel sám. Adresu na administrační rozhraní ale ve zdrojovém kódu veřejné části webu nenašel, a pochopitelně měli SSL, takže s jednoduchým odposlechem dat také nepochodí. Jenže k Warrenově škodolibé radosti to vážně byli žabaři. Používali starou verzi OpenSSL.

„Čtyři roky, co se ví o Heartbleedu, a stejně se najdou experti, kteří jedou na neopravených verzích, z toho mi úplně krvácí srdce,“ zavtipkoval polohlasem směrem k obrazovce, zatímco startoval Metasploit. O deset minut později už s vítězoslavným úšklebkem extrahoval ze získaných dat kýžené údaje. Byl to přesně tenhle pocit vítězství a snad i jisté nadřazenosti, který na hackování tak miloval.

„Jakej jsem?“ otočil se se samolibým úsměvem na Ricka, který mu úsměv opětoval.

„Dost dobrej?“ připustil jeho nový kolega.

„Dávej pozor, aby masa tvýho ega nezačala z týhle místnosti vytlačovat dýchatelnej vzduch,“ pronesla směrem k Warrenovi poblíž sedící mohutnější černovláska.

„Jako by tu někdo mluvil,“ odbyl ji Warren bez zaváhání. Přece si nebude hrát na nějakou falešnou skromnost.

„Kdybys byl fakt tak dobrej, tak nesedíš tady, hezoune. Myslíš, že tu nikdo neví, co seš zač?“ setřela ho jeho vyzývatelka.

„Zato ty vypadáš, že se ničemu jinýmu než sezení nevěnuješ.“ Samozřejmě věděl, jak dětinsky a nefér se chová, na druhou stranu, on si nezačal.

„No tak, no tak. Uklidněte se, děcka, a běžte dělat co máte, než na vás zavolám rodiče,“ zvedl se ze svého místa velmi seriózně vyhlížející čtyřicátník. Dokonce měl i oblek, i když Warren už dokázal trochu odhadnout, že nijak drahý.

„Nepleťte se do toho, Harrisi,“ zasyčela.

„Já se budu plést do čeho uznám za vhodné, slečno Spencerová, ale můžu vám slíbit, že jestli budete ještě chvíli pokračovat, tak vy už budete plést leda tak ponožky.“

Warren se mezitím v tichosti vrátil ke svému stolu. Měl dost zřetelný pocit, že ti dva spolu mají vícero nevyřízených účtů, a do toho se motat nechtěl. Velmi zběžné nakouknutí do personální databáze, kam možná měl a možná neměl oficiální přístup, mu prozradilo jen to, že Spencerová je pravděpodobně z NSA. Zatímco Harris prý je, stejně jako Rick, z FBI. Spencerová a pár dalších lidí kolonku nemělo vyplněnou.

Najednou ho trklo, že ticho a klid, které v kanceláři panuje, není nic jiného než křehké příměří. Vzpomínka na to, že když sem poprvé přišel, připadal si skoro jako doma, mu najednou přišla naivní a komická. Byl tak pohroužený do sebe, že Rickova ruka na rameni ho vyděsila. Navíc rozhodně nebyl zvyklý, aby na něj někdo takhle chmatal.

„Poslyš, co děláš po práci?“ zeptal se druhý muž bez okolků.

„Asi nic, proč?“

„Chtěl bych ti poděkovat za pomoc, tak mě napadlo, jestli bys nezašel na skleničku? Řeknu ti, jak to tu přesně funguje a kdo je kdo...“ Warrena to pozvání úplně vykolejilo.

„Nechám si to projít hlavou,“ odpověděl neurčitě. Tariq mu na malý kousek papíru napsal svoje telefonní číslo a mile se usmál.

Warren si to skutečně nechal projít hlavou. Několikrát. A nakonec svolil. Kromě toho, že se mu samozřejmě hodí Tariqovy informace, si uvědomil, že od té doby, co ho chytili, má vlastně dost mizerný společenský život. Na bary nějak neměl náladu a i těch pár kamarádů, které měl, se neodvážil kontaktovat. Jeden výlet s kolegou mu určitě nemůže uškodit.

 

Tariq byl, jak se ukázalo, milý a příjemný společník. Užvaněný až hanba, ale i zábavný.

„Takže co Spencerová?“ zeptal se Warren rovnou na to, co ho zajímalo. Nikdy předtím ji neviděl, neznal ji a stejně měla potřebu se do něj navážet. Říkal si, že mu nemůže uškodit, když se o ní dozví něco víc.

„Sarah Spencerová, dvaatřicet let, analytička pro NSA. Neber si ty její kecy osobně, ta je na nože s každým. Myslí si kdovíjaká není hvězda a má mindrák z nedostatku pozornosti.“

„Proč nejde dělat něco jinýho, když jí to tam tak vadí?“

„Tohle není projekt, který si vybereš. Přidělí tě k němu, pokud na to máš schopnosti. Ona je bohužel má. Její nadřízený pochopitelně moc dobře ví, jaká je to kráva, takže si myslím, že to při jejím výběru taky hrálo roli.“

„Jak to myslíš?“

„NSA samozřejmě není úplně hrdá na to, že jim ty věci utekly. A my je taky moc nešetříme. Spencerová je, dle mého, taková malá pomsta za ty naše posměšky.“

„To je trochu dětinský.“

„Věř mi, tohle je maličkost. Občas si připadám jak v mateřské školce.“

 Během půl hodiny věděl Warren naprosto přesně, kdo je kdo, kdo koho nenávidí, toleruje nebo balí. Což byly možná informace, bez kterých by se hacker i obešel. Rozhodně musel dát za pravdu Rayovi, který ho přesně před tímhle varoval. Vůbec nepochyboval, že do druhého dne většinu nově nabytých informací zase zapomene.

Jak večer postupoval, dostávali se ale k osobnějším otázkám. Odvážil se i zeptat na Tariqův očividně východní původ. Dostal detailní vyprávění o tom, kterak Rickovi rodiče v 60. letech emigrovali do Států a že Tariq sám je vlastně rodilý Američan se všemi důležitými americkými hodnotami včetně touhy pomáhat a chránit.

„Dobře, proč ale FBI a ne policie?“

„Já bych ti to řekl, ale ty se mi budeš smát.“

„Proč bych se ti měl smát?“

„Protože se zatím smáli všichni.“

„O pět babek, že se smát nebudu.“

„Beru. Dal jsem se k FBI protože moje první platonická láska byl Dale Cooper.“

Warren chvilku pátral v paměti po povědomém jménu, než mu došlo, koho Rick myslí, a ve velmi rychlém sledu sázku prohrál.

„Černý kafe a třešňovej koláč - tenhle Cooper?“ ujistil se ještě, zatímco z peněženky lovil pětidolarovku.

„Přesně ten.“

„No... a narazils někdy ve službě na trpaslíky, obry a sovy, který nebyly tím, čím se zdály být?“ Vyčerpal v jedné větě všechno, co o tom bizarním seriálu věděl.

„Ne, a bohužel jsem zatím ani nepotkal nikoho, kdo by vypadal jako Cooper. Rozhodně teda ne u nás. Možná tvůj šéf, kdybych přivřel obě oči a kdyby ho konečně někdo donutil chodit do práce v kvádru a trochu se udržovat.“

„Ray?!“ vyprsknul smíchy. Pravdou bylo, že když si mlhavě vybavil ulíznutého seriálového agenta, tak možná... s oběma přivřenýma očima a četnými úpravami - jak řekl Rick. Vyhnal tu představu z hlavy dřív, než se stačila usadit.

„Ne že bych si Seliga nějak nárokoval, nebudu ti lézt do zelí, že jo,“ dodal Tariq a Warrena tím naprosto odzbrojil.

„Tak tohle zelí rozhodně není moje,“ ohradil se hacker a svoje rozpaky skryl za skleničku.

„Jasně. To bylo úplně jasné všem, co byli v kanclu, když tě tam v sobotu přivedl,“ pokýval Rick hlavou. Sarkasmus z jeho slov jen čišel. Nebylo divu, hacker sám si uvědomil, že reagoval spíš reflexivně, než aby to byla nutně pravda. Ani nevěděl, co to do něj vjelo, zkrátka jen cítil akutní potřebu Tariqa nějak umlčet, protože se mu ani trochu nelíbilo, kam debata směřuje.

Po třech drincích mu jako nejefektivnější způsob přišel polibek. Tariq pod ním na okamžik překvapením ztuhnul, než se zapojil. Líbat uměl dobře a Warren se rozhodl, že by rád věděl, jestli mu jdou tak dobře i jiné věci.

„K tobě, nebo ke mně?“ zeptal se dýchavičně Warren, když pod svojí košilí ucítil Rickovy ruce.

 

Až ve chvíli, kdy za nimi zapadly dveře Rickova bytu, si blonďák pořádně uvědomil, jak moc mu sex chybí. Jistěže si ulevoval sám, jen poslední dobou neměl nejmenší chuť si někoho pustit k tělu. Až teď toho drobného agenta FBI, který se momentálně plně věnoval rozepínání Warrenovy košile, zatímco lehkými pohyby pánví mladíkovi sliboval mnohem zajímavější pokračování.

A to by také pravděpodobně dostal, kdyby se neudělal tak minutu poté, co mu Rick rozepnul kalhoty a zajel rukou do trenek. Dopaminové opojení velmi rychle vystřídal stud. Tohle se dalo omluvit tak v patnácti, ne v šestadvaceti.

„Promiň, to... nebylo úplně v plánu.“

„V pohodě, beru to jako kompliment,“ usmál se Tariq chápavě, než ho začal znovu líbat, snad ve snaze to s ním zkusit znovu. Pokud mohl Warren soudit, tak ten večer už to moc slavně neviděl, to ale nebylo vůči Rickovi ani trochu fér. Rozepnul drobnějšímu muži prvních pár knoflíků košile, než mu ji zkrátka přetáhl přes hlavu. Když přejížděl po snědé kůži, pod kterou zřetelně cítil svaly, zauvažoval, zda je dobrá fyzička u FBI povinná pro všechny, nebo je to Tariqova volba. Rozhodně si tedy nechtěl stěžovat. Bůh ví, že najít vypracovaného chlapa se snesitelnou povahou a kompatibilní orientací byl vždycky trochu problém.

Postupně Tariqa líbal na rtech, hraně čelisti a krku, než se začal propracovávat níž. Prudké nádechy, které nad sebou slyšel, mu dávaly najevo, že si vede dobře. A dobře to opravdu šlo. Udělal krátký proces s páskem i zapínáním kalhot a rozhodně se nehodlal zdržovat ani se spodním prádlem. Vzhlédnul vzhůru do hnědých očí, než se lišácky usmál a olíznul si rty. Rick mu dravý úsměv opětoval. Chytil hackera za vlasy, zatímco druhou rukou uchopil svoji erekci a otřel ji blonďákovi o tvář. Nebyl za tím žádný zlý úmysl nebo skutečná síla, ale Warrena při tom triviálním omezení pohltila panika. Na malý moment úplně ztuhnul, a pak se odtáhl s takovou rychlostí a silou, že se Tariqovi vytrhl a ještě se zátylkem praštil o zeď za sebou.

„Warrene? Jsi v pohodě?“ Už už k němu natahoval ruku, z čehož se Warrenovi na moment zvedl žaludek.

„Nesahej na mě, prosím,“ požádal přidušeně hacker a Rick ruku zase rychle stáhl.

„Mám zavolat sanitku nebo něco?“ Warren jen zavrtěl hlavou. Na jednu stranu si plně uvědomoval, že se nic neděje, ale na druhou stranu zkrátka nebyl schopen se uklidnit jen silou vůle. Naskočila mu husí kůže a přestože v bytě rozhodně bylo příjemné teplo, najednou mu byla zima.

„Dobře. Chceš vodu?“ Přikývnutí.

Vypil sotva pár doušků, ale i tak ho to trochu uklidnilo.

„Můžu ti zavolat taxík, jestli chceš, ale nechce se mi tě úplně pouštět ven takhle. Jestli netrváš na odchodu, tak můžeme jít jenom do obýváku. Na chvíli si sedneš, než se ti udělá líp,“ nabídl Rick klidně a Warren byl za jeho chladnou hlavu neskonale vděčný.

„Obývák zní dobře,“ vypravil ze sebe a vlastní hlas skoro nepoznával. Přiškrcený, tichý. Zvládnul se posbírat ze země a následovat Tariqa. Ten mu kolem ramen hodil deku, jakmile si sednul.

„Dáš si čaj, nebo panáka?“

„Panáka.“

Nemohla uběhnout ani minuta, než před něj Tariq postavil skleničku se zlatavou tekutinou. Warren se ani neptal, co to je, než do sebe obsah sklenky kopnul na jeden zátah. Ukázalo se, že skotská. To bylo rozhodně dost silné pití na to, aby se trochu vzpamatoval.

„Promiň, takhle jsem si tenhle večer úplně nepředstavoval.“

„Čert to vem,“ mávnul Rick rukou, “vážně seš v pořádku?“

„Jo, už to skoro přešlo.“

„Měl jsem strach, že máš nějakej záchvat.“

„Jenom se mi zamotala hlava, to nic není.“

„Když to říkáš…,“ odvětil agent a bylo zřejmé, že Warrenovi nevěří.

„Hele mně je to fakt líto, třeba bych ti to mohl vynahradit jindy,“ nedokázal úplně zamaskovat, jak moc se snaží odvést téma trochu jinam, ale Rick na něj zjevně nechtěl tlačit a nechal to plavat. I tu nabídku slušně odmítl s tím, že „prostě uvidíme.“

Warren zůstal jen chvíli. Jakmile seznal, že je schopen dojet domů, tak se oblékl, ještě jednou se omluvil a odešel. To co se stalo u Tariqa musela být jen hloupá shoda náhod. Nebo by si to aspoň rád myslel.

 

Upřímně se dost děsil dalšího dne v práci, naštěstí zbytečně. Tariq ani nenaznačil, že se mezi nimi něco odehrálo. Byl stejně vstřícný jako předchozí den a těch pár zamyšlených pohledů, které Warrenovi věnoval, se dalo vyložit naprosto jakkoliv. Přesto byl Warren rád, když mu o dvacet minut později přistál ve schránce první ticket. V přiloženém souboru byla část zachycené emailové komunikace obsahující podezřelá klíčová slova. Opravdu nutně potřeboval na chvíli přemýšlet o něčem jiném, tohle byla dobrá příležitost.

Otevřel si zvlášť hlavičku jednoho z emailů. Možná měli zaplacenou doménu, ale mailserver byl přes starý dobrý Google. S o něco lepší náladou naťukal do anonymního okna prohlížeče „Gmail.com“, zadal do přihlašování odkoukaný email a jako heslo střelil od boku „123456“. Někde se začít musí, že ano. Dozvěděl se pár zásadních informací. Zaprvé:  ten žebříček nejčastěji používaných hesel nebyl od věci, a za druhé: na tom účtu je nastavené dvoufázové ověření. Zaklel. S takovým blbě nastaveným Exchange serverem bylo sice trošku práce, ale rozhodně ne tolik jako s dvoufázovkou. Už to v minulosti párkrát dělal - pro žárlivé holky, které se za každou cenu (a že Warrenovy služby nebyly úplně levné) potřebovaly dostat do mailových a Facebookových účtů svých milých, ale s komplicem v blízkosti oběti to bylo nesrovnatelně jednodušší. První pořádné zadání a hned takový opruz.

Zapřemýšlel. Mohl použít Evilginx a zkusit to přes podvrženou stránku s loginem, ale pokud ten člověk není idiot, tak na to přijde, a musel by to být opravdu velký idiot, aby nebyl opatrný, když se přes maily baví o utajených vládních projektech. Může si Warren dovolit ho vyplašit? Asi se bude muset zeptat co s tím. Otočil se na Gavina. Jeho afroamerickému kolegovi ze CIA nemohlo být víc než třicet, ale z toho, co o něm Rick říkal, by snad mohl vědět co a jak.

„Hm, to je vždycky problém, to jo,“ pokýval Gavin souhlasně hlavou, „já jsem to pokaždé sepsal do zprávy i s doporučením jestli to hrotit nebo nechat plavat, a poslal to Seligovi. V pár případech jsem pak dostal zpátky zvláštní jednorázový kód, kterým se to dalo obejít.“

„Aha, dobře. Díky za radu, udělám to stejně.“

Warrena to překvapilo. Tak zvláštní jednorázový kód? Hned se cítil bezpečněji. Ještě mu ale zbývalo vyhodnotit závažnost té zprávy. Což mohl udělat jen těžko, když měl jen pár kódových označení a netušil, co vlastně znamenají. Bude potřebovat někoho z NSA. Po výstupu slečny Spencerové předchozí den by asi raději dostal chřipku, než šel za ní. Naštěstí nebyla jediná. Vyhlédl si její kolegyni. Plaše vypadající blondýnka seděla od Spencerové nejdál, tak snad nebudou moc velké kamarádky. Pokud si Tariqův výklad pamatoval správně, jmenovala se nějak od L... Leslie... Linda... ne. Laura. Asi Laura.

„Zdravím,“ začal neutrálně.

„Co potřebuješ?“ zeptala se narovinu, ale bez jakýchkoliv emocí.

„Potřeboval bych zjistit, k čemu přesně se vážou jistá kódová označení.“

„Přidej mě k ticketu a já se na to podívám.“

„Děkuju.“

„Za málo.“

Bylo to možná stručné a dost chladné, ale Warrenovi zároveň spadl kámen ze srdce. Vážně se chvíli bál, že si to zase slízne, a opravdu se na to ten den necítil.

Zbytek ale byl jednoduchý. Laura (naštěstí měl systém našeptávač jmen) skutečně přidala své komentáře a dokonce byla i velmi rychlá. Každému kódovému označení přiřadila buď jedničku nebo dvojku, podle závažnosti. Nakonec pod to dopsala strohé „velmi nízká priorita“, připojila svůj elektronický podpis a zase se z ticketu odebrala. Warren bez dalších průtahů přehodil úkol na Raye. S tím měl hotovo. Jen z toho měl trochu divný pocit. Být sám za sebe, tak by to dotáhl do konce. Ale připomněl si, že tohle není jeho věc.

Objektivně vzato toho ten den zase tolik neudělal, ale i tak cítil, že má problém se soustředit. Nespal v noci vůbec dobře a jen doufal, že si tuhle noc snad odpočine.

 

Jenže Warrenovi po pár dalších dnech došlo, že ten večer s Tariqem to žádná shoda náhod nebyla a začal i trochu pochybovat, že to jen tak přejde. Už třetí noc po sobě zíral v časných ranních hodinách do stropu a nemohl usnout. Tedy, mohl, ale teď už dobře věděl, že by se do hodiny probudil. Zpocený a vyděšený. Zašátral na nočním stolku po platu léků a dva si vzal. Vážně to dopracoval k práškům na spaní? A proč vlastně? Ten dozorce rozhodně nebyl nic příjemného, ale že by Warrena nějak vysloveně trýznil? Nestalo se nic z toho, o čem se mu posledních pár nocí zdálo. Možná jednou uniknul o vlásek, ale zkrátka se to nestalo. I přes rozvířené myšlenky prášky nakonec zabraly a Warren se propadnul do bezesné tmy.

Ráno se probudil s bolestí hlavy a žaludkem na vodě. A unavený, jako kdyby nespal vůbec. Na snídani se neodvážil ani pomyslet.

„Tak to musela bejt dobrá jízda,“ zhodnotil Warrena po příchodu do práce Gavin s pobaveným úšklebkem.

„Nemáš představu,“ zamumlal v odpověď, než se proplížil na svoje místo.

„Je ti dobře?“ uslyšel za sebou Tariqův hlas krátce po svém příchodu. To byl ten poslední člověk, se kterým chtěl něco řešit. Navíc ta otázka byla úplně stupidní.

„Jo.“

„To úplně nevypadá.“

Warren si pomyslel jen něco o tom, proč se tedy do háje ptá.

„Hele, Ricku, to si myslíš, že když nevnímá, tak se ti ho konečně povede sbalit?“ ozval se odněkud něčí posměšný hlas. Spencerová. Bezpochyby.

„Jdi do prdele Sarah,“ odpověděl Rick nabroušeně.

„Promiň, na to tady seš přece ty.“

S tím k Warrenově úlevě halas utichl. Tariq za ním ještě chvilkou nerozhodně přešlapoval, než seznal, že opravdu nemá smysl z hackera něco dolovat. Ten byl jen rád, že mu všichni dali svátek. Neudělal za ten den prakticky nic, ačkoliv zadání měl. A hezké - infiltrovat fórum běžící na Onionu. Možná by se cítil i trochu provinile, kdyby mu co pár minut nepadala hlava na klávesnici.

 

Ani další dny nebyly o moc lepší. Tedy, Warren už si nevzal prášky na spaní, takže mu nebylo tak špatně, ale zato spal mizerně. Navíc měl podezření, že mu někdo sebral několik dní. Odpoledne ho čeká druhý report Rayovi, na který se ani trochu netěšil. Věděl, že by měl být nervózní, rozhodně toho neměl k prezentaci tolik, kolik se dalo očekávat, ale trochu doufal, že Ray nad tím přivře oko. Nakonec, možná si ještě bude připadat trochu provinile kvůli celé té věci s vězením. Ale upřímně řečeno Raye od svého přesunu moc nevídal. Bylo to sice logické, když měl druhý muž kancelář na druhém konci budovy, ale o to záhadněji působila změna v jeho chování. Už při prvním reportu týden zpátky hacker seznal, že se mezi nimi něco změnilo. Ray už vůči němu nebyl ani zdaleka tak odměřený, jako na začátku. Dokonce došlo i na nějaké žerty, což Warrena zastihlo trestuhodně nepřipraveného, až se bál, že ho bude mít starší muž za suchara.

„Baví tě to?“ dotázal se Ray, když před ním stál Warren o pár hodin později.

„Co prosím?“ zamrkal Warren zmateně. Akorát se bavili o Warrenově prvním ticketu, který Ray už dávno uzavřel, a ta otázka byla dost mimo téma.

„To co děláš. Vyhovuje ti to?“

„Jo tak. Jo, vyhovuje. Nelhals když jsi říkal, že je to mnohem víc než jen zajímavý. A lidi jsou vesměs fajn.“ Ta poslední část byla sice prakticky lež, ale co.

„To jsem rád. Kdybys měl s něčím nebo někým problém, doufám, že mi to řekneš,“ promluvil a pohled, který Warrenovi věnoval, v mladším muži vyvolal pocit, že je za tím sdělením ještě něco víc.

„Chtěl jsem ti poděkovat, že jsi mě na to nasadil. Vážím si toho.“ Warren si do poslední chvíle nebyl jistý, jestli by to měl říct. Ne že by lhal, ale nechtěl, aby to vypadalo, že Rayovi podlézá. Ten si to ale zjevně nemyslel. Díval se na blonďáka se směsicí překvapení a potěšení. Ve Warrenových očích vypadal trochu bezradně. Jako kdyby nevěděl, co na to má říct. Okamžik ale pominul a Ray sklopil oči zpátky k papírům na stole.

„Tak já se vrátím do práce,“ navrhl Warren jako snadné východisko. Ray jen přikývnul, než ho propustil ze své kanceláře.

Byl to dost zvláštní rozhovor, zvlášť na Rayovy poměry, ale Warren se v tom nechtěl příliš pitvat. Měl plno jiných věcí, které jeho pozornost vyžadovaly mnohem více. Tentokrát mu bídný report prošel, příště už mít takové štěstí nemusí.

Jen co se vrátil zpátky do minus dvojky, neušlo mu, že se na něj Tariq pátravě zadíval, jako by nečekal jeho návrat tak brzy. Warren pojal jisté podezření, ale nechtěl zbytečně čeřit vodu. Možná je jen trochu paranoidní. Rozhodně k smrti unavený.

 

Když hned v pondělí toho týdne za Rayem Askari přišel s tím, že si chce o Warrenovi promluvit, tak v tmavovlasém hrklo. Kromě toho, že si byl vědom Tariqovy ne úplně lichotivé pověsti co se týče balení kolegů, tak se trochu dotklo jeho ješitnosti, že má někdo potřebu řešit „jeho“ člověka. A Warrena zvlášť. Do Warrena tomu slídivému federálovi nic není. Akorát musel poměrně rychle svoje stanovisko přehodnotit. Nepotřeboval, aby mu Askari řekl, že Warren není v pohodě, to viděl sám. Jenže co s tím asi tak má dělat, když mu ten zatracený kluk nic neřekne?! Jistě, agent „řešení“ měl. Nebo si to aspoň myslel. Jenže nařídit někomu návštěvu psychologa nebylo jen tak. A Ray až příliš dobře věděl, že Warren není z těch, kteří si nechají rozkazovat. Bohužel, jako jeho nadřízený nemůže něco takového přehlížet. A nemůže ani moc dlouho krýt jeho... nedostatečně pracovní výkony. Ne že by ho zrovna pracovní výkony v tomhle případě nějak zvlášť zajímaly. Ne když odpoledne sám viděl, že Warren skoro usíná ve stoje. Kruhy pod očima a celková bledost dávala znát, že to ani není problém jedné probděné noci.

Ray nechodil dolů moc často. Většinu věcí dokázal stejně dobře udělat ze svojí vlastní kanceláře, a s některými z Warrenových nových kolegů se nepotřeboval vidět příliš často. Teď šel ale na jistotu. Byla už skoro jedna ráno, počítače všech ostatních se ve vnitřní síti nehlásily, jen ten Warrenův pořád ne a ne zmizet. Raye nijak nepřekvapilo, když hackera našel spícího s hlavou opřenou o předloktí na stole. Blonďatá kštice rozcuchaná a trčící na všechny strany.

Starší muž pozoroval ten výjev se směsicí pocitů, které se mu ale pranic nelíbily. Zadusil v sobě touhu ho zkrátka pohladit po světlé hřívě, vyděšen vlastní neschopností zabít jednou provždy emoce, o které nestál. Říkal si, že je přece dospělý a svéprávný, tak to nemůže být tak těžké. Zkrátka se rozhodne a hotovo. Jenže jak zjistil, takhle to nefunguje.

„Warrene,“ oslovil hackera měkce, snad jako kdyby ho ve skutečnosti ani vzbudit nechtěl.

„Warrene, vstávej,“ položil mu ruku na rameno a jemně stiskl. Oslovený ze sebe vydal nespecifikovatelný zvuk, který ovšem nezněl příliš nadšeně. Po chvilce přece jenom otevřel oči a upřel na Raye rozespalý pohled.

„Pojď, jsme tu poslední a hádám, že jsi původně neplánoval strávit tady noc.“

„Stejně už se nedostanu domů,“ zamumlal blonďák smířeně, když se podíval, kolik je hodin.

„Vezmu tě. Tvoje zničená záda mít na svědomí nechci.“

„Dík,“ promluvil, zatímco už házel svoje věci do brašny, „ale co tady vůbec děláš?“

 „Když jsi byl odpoledne u mě, nevypadal jsi úplně zdravě. Chtěl jsem jenom vědět, jestli jsi v pořádku.“

„Jenom tak?“

„Byl za mnou Askari. Má o tebe starost,“ přiznal Ray. Bylo to přijatelnější než říct, že o něj měl starost i on sám?

 „Tak si ji může strčit někam. Jsem v pohodě,“ odsekl Warren. Co si Tariq vůbec myslel? Že mu Warren poděkuje, když ho takhle obejde?

„Co kdybys mi řekl pravdu?“

Mlčel.

„Co se děje?“ Chtěl mu položit ruku na rameno ale mladík ucuknul.

„A co je ti vůbec do toho?!“ vyjel ostřeji, než zamýšlel.

„Vzhledem k okolnostem hodně. Nemůžu ignorovat, když mě tvoji kolegové žádají, abych ti nařídil návštěvu u psychologa.“

„Tak to ani hovno!“ No, to byla očekávatelná reakce.

„Poslouchej mě Warrene. Já tě do toho nutit nechci. Bůh ví, že chápu víc než bych chtěl, že sezení, na kterých nejsi dobrovolně, jsou k ničemu. Ale nejsi „v pohodě“ a dělá mi to starost.“

„Tobě?“ ušklíbnul se Warren.

„Mně. Říkal jsem ti, že potřebuju svým lidem věřit. A potřebuju jim věřit i v tom, že za mnou přijdou, když mají s něčím problém. Když to nezvládají. Potřebuju, aby věřili i oni mně, pokud máme být dobrý tým.“

„Chceš, abych ti věřil?“

„Prosím tě o to.“

Warren se zarazil. Tohle nečekal. Byl to jen trik jak si ho omotat kolem prstu? Možná že ne. Rozhodl se to zjistit.

„Můžu se tě na něco zeptat?“

„Zkus to.“

„Jak ses dostal k tomuhle jobu?“

Ray vypadal upřímně překvapený, než si zkrátka jen povzdychl a posadil se na nejbližší židli.

„Proč se na to ptáš?“

„Rád bych věděl, do koho mám tu důvěru vlastně vložit.“

„Dostal jsem se k tomu podobně jako ty,“ přiznal po chvíli mlčení.

„Já to věděl!“

„Co?“ Ray možná i trochu zblednul.

„Ne že bych to věděl jako věděl. Možná jsem tady novej, ale ty sem zapadáš asi jako tygr do akvaparku.“

„Já tady dělám dvanáct let, Warrene.“

„A za dvanáct let jsi ani nepřistoupil na ten jejich podělanej dress code.“

„Náš.“ Opravil ho automaticky, ale v duchu Warrenovi musel dát trochu za pravdu. Nečekal, že ho ten kluk tak snadno prokoukne.

„Chci to slyšet. Všechno,“ poručil si a Ray jenom žasnul, s jakou rychlostí přeřadil ze sotva vnímající zombie na jedno velké ucho.

„K čemu ti to bude?“

„Chceš, abych ti věřil? Tak si to budeš muset trochu zasloužit. Vsadím se, že z mojí složky toho o mě víš až moc, a já o tobě vůbec nic.“ V tom měl tedy pravdu.

„Proč mám pocit, že jsem si vytáhnul černýho petra?“

„Protože vytáhnul. Pro jednou. A já čekám…“

„Vážně to chceš probírat tady?“

„Nezdržuj.“

Raymond se jen zhluboka nadechl, než se pustil do vyprávění. Dobře věděl, že by měl Warrena poslat do háje. Takhle se jenom víc zamotá do už tak zamotané situace. Neměl by mu svěřovat nic ze svého osobního života. Neměl by mu dávat do rukou takovou moc nad sebou. Měl by poslechnout Askariho a poslat Warrena k jejich specializovanému psychologovi. Jenže neudělal nic z toho. Protože Warrenovu důvěru chtěl. Alice měla nakonec pravdu, že ho Warren přitahuje. To její „já ti to říkala“ bude poslouchat ještě dlouho.

„Byli jsme tři. Devatenáctiletí, blbí a naivní. Bohužel jsme taky byli dost dobří v hackování. Teda, dva z nás. Třetí vybíral cíle. Mysleli jsme si, že jsme nedotknutelní a že to děláme, abychom zachránili demokratické principy před tou zlou a zkorumpovanou vládou.“

„Ty jsi byl hacktivista. A dvanáct let děláš pro vládu. No to mě poser,“ zasmál se Warren, jako kdyby z toho měl druhé Vánoce.

„V té době žádný takový výraz neexistoval. Prostě jsme dělali, co jsme považovali za správné. Zejména co Phillip považoval za správné. A penězům, které nám za naše snažení nosil, jsme taky neříkali ne. Prý že to je od mecenáše. Od někoho, kdo sdílí naše hodnoty. Jak se ukázalo o rok a pár národních skandálů později, když mě vyslýchali federálové, tak ten mecenáš seděl někde v Kremlu. Konec pohádky.“

„…takže tě přitáhli do NSA. Odkud jsi odešel sem,“ doplnil si Warren zbytek skládačky z informací, které už věděl.

„Ano.“

„Wow… teda, až tak mě to nepřekvapuje. Přišlo mi že na kravaťáka – i když bez kravaty – toho víš nějak moc o věcech, co dělám.“

„Doufám, že jsem uspokojil tvoji zvědavost,“ pronesl Ray s jistou odměřeností. Tohle dobrodružství si nepřipomínal rád a ještě méně raději sledoval, jak se z toho ve Warrenových představách stává nějaký hloupý akční film. Do Phillipa byl tehdy dost beznadějně zamilovaný a ten parchant toho akorát využil. Cítil, jak se v něm probouzí stará trpkost, a zatnul ruce v pěst, jen aby měl nějaké rozptýlení.

„Jo... vlastně... jsem moc nevěřil, že mi to fakt řekneš. Děkuju.“

„Už je vážně pozdě, měli bychom jít,“ pobídl blonďáka k odchodu. Nehodlal na něj dál naléhat, aby mu řekl, co se s ním děje. Svoji část dohody splnil a pokud si z něj Warren jen nedělal šoufky, tak mu to poví. Pokud ano, tak hned ráno putuje na psychologické vyšetření.

 

V takhle pozdní hodinu bylo i D. C. dobře průjezdné. Ulice zejména v okrajových částech nebyly prázdné, ale oproti dennímu ruchu panoval ve městě klid.

„Nemůžu spát,“ promluvil z ničeho nic Warren, když byli na cestě tak deset minut. Ray si v duchu oddychl. Od chvíle, co vyjeli, si nadával do blbců, že se nechal utáhnout na vařenou nudli. Ale možná skutečně udělal dobře, když na Warrenovu hru přistoupil.

„Proč ne?“

„Sny.“

„Vrací se ti něco, co se stalo?“

„Ne, právě že ne. V těch snech je to... horší.“

„To máš od té doby, co ses vrátil?“

„Ne. Já... s někým jsem byl, týden zpátky, a najednou se to prostě všechno vrátilo.“ Ray si byl celkem jistý, s kým Warren byl, a cítil absurdní nutkání se okamžitě sebrat a jít z Askariho vymlátit co se přesně stalo.

„No, a zkoušel jsi prášky na spaní?“ zeptal se místo toho. Sklony k násilí teď nikomu nepomůžou.

„Jo, jasně. Myslel jsem pak ráno, že chcípnu, a stejně jsem si neodpočinul.“

„A co chceš dělat? Takhle přece fungovat nemůžeš.“

„Já nevím,“ přiznal bezradně. Ray dost litoval, že musí sledovat cestu. Bez toho, aby viděl Warrenovu řeč těla a výraz, se mu ještě hůř odhadovalo, jak pokračovat.

„Možná bys mohl zvážit toho psychologa. Já tě do toho nutit nebudu, ale třeba ti pomůže. Mně pomohl.“

„Nejsem magor,“ vypravil ze sebe.

„Já, doufám, taky ne. Ale nemusíš být přece magor, abys potřeboval pomoct utřídit myšlenky a udělat si v sobě jasno.“

„Asi ne.“

„Určitě ne,“ prohlásil starší muž rozhodně a položil Warrenovi ruku na stehno. Mělo to být neškodné gesto podpory. Už se chtěl z mladíkova osobního prostoru vytratit, když mu v tom zabránila Warrenova ruka. Spočinula na té Rayově a nedovolila další pohyb. Ray se neudržel a přestal se na chvilku věnovat řízení. Tohle bylo nečekané. Warrenova ruka byla studená, ale na tom vůbec nezáleželo. Poměrně rychlým propočtem dospěl k tomu, že buď zastaví hned, nebo bude opravdu riskovat, že to napálí do sloupu. Plynule stočil volant ke straně a zastavil u chodníku.

Věděl, že by měl něco říct, ale nevěděl co. Warren to naštěstí rozsekl za něj.

„Rayi?“ Mladý hacker zněl nervózně.

„Jo?“ A Ray nezněl o nic jistěji.

„Kdybych... tě pozval k sobě, odmítnul bys?“

„Warrene, jestli myslíš, že mi tohle dlužíš, nebo to od tebe vyžaduju, tak jsem ti už říkal...“

„Ne. Ne o tom to není.“

„A o čem to tedy je?“

„Chtěl bych to.“

„Já si nemyslím, že jsi úplně ve stavu, kdy bys mohl něco takového říct s jistotou.“

„Jsem. Rayi, prosím.“

„Tak mi řekni, co se přesně stalo mezi tebou a Askarim?“

„Jak víš, že jsem byl s ním?“

„Dokážu si dát dvě a dvě dohromady. On se snaží o cokoliv, co byť jen projde kolem, a rozhodně by za mnou nepřišel s tím, že má starost, kdybyste se rozloučili podáním ruky.“

„Mohl jsi mě trochu varovat, když jsi to věděl.“

„Jako kdyby moje rady tobě někdy dopadly na úrodnou půdu. Navíc, co je mi do toho.“

„Proto se mě na to ptáš? Protože ti do toho nic není a je ti to jedno? Ale dobře, ať je po tvým. Chtěl jsem ho vykouřit. Vážně, byl to můj nápad.“ Dobře věděl, že popisuje úplně zbytečně podrobně, ale zajímala ho Rayova reakce. Zatím staršího muže prozrazovaly jen rozšířené zornice, které se v přítmí auta daly přehlédnout.

„Líbali jsme se. Co líbali, měl jsem jeho jazyk pomalu až v krku. Pak jsem mu začal rozepínat košili a líbal ho na prsou. Na hrudníku. Na břiše.“ Cítil, jak se mu prsty Rayovy ruky trochu víc zaryly do látky kalhot.

„Pomalu jsem si klekal před něj. Rozepnul mu pásek.“ Využil příležitosti a posunul si Rayovu ruku na stehně o kousek výš. Tmavovlasý se nijak nebránil.

„Knoflík. Zip. Stáhnul jsem mu rovnou i trenky. A začal mu olizovat klacek.“ Svým způsobem obdivoval to sebeovládání. Ruka už se ze stehna posunula téměř do třísel a Ray se pořád držel.

„Byl horkej. A tvrdej jako kámen. Chceš vědět co jsem si představoval, když jsem ho měl plnou pusu?“ Naklonil se trochu blíž, než dodal napůl šeptem: „že seš to ty.“ Byla to lež, tedy, svým způsobem. Představoval si Raye mnohokrát, ale dobře si pamatoval, že tak daleko, jak popisuje, se s Rickem nedostali.

„Nikdy jsem neřekl, že je mi to jedno,“ ohradil se Ray tiše. A k Warrenovu jistému potěšení zněl nějak zadýchaně.

„Proč se tu teda takhle bavíme místo toho, abys jel ke mně? Nebo si ten stan ve tvých kalhotách jenom představuju?“

„Warrene, to není tak jednoduché.“

„Víš co? Je to jednoduchý. Jestli fakt nechceš, tak mě zastav,“ prohlásil odhodlaně, odepnul si pás a trochu nemotorně se natáhnul k Rayovi. Na to, jak rozhodně zněl, se mu povážlivě třásly ruce.