Dny a týdny plynuly, a Warren ani nevěděl, kdy se začal každé ráno rutinně zdravit s ostrahou v hale a kdy začal po chodbách chodit s naprostou samozřejmostí, místo aby se plížil podél zdí. Jen na jedinou věc si nezvykl. Dress code. Pořídil si pár věcí, jak mu Alice poradila, ale připadal si v tom jako blbec, a pokud mohl posoudit, i tak vypadal. Zkrátka mu to nesedlo a rozhodně to nebylo jen tím, že mu úplně nepadly košile, které si koupil kdesi ve slevě.

Jednoznačně pozitivní změna se týkala práce samotné. Poměrně rychle si osvojil základní požadavky na kvalitu reportů a Alice mu záhy na to začala konečně dávat zajímavější úkoly, které ho zaměstnaly naplno. Nemohl sice říct, že by ho to bavilo víc než se prokousávat firewally, ale odhadoval, že to pořád bylo mnohem zábavnější, než poněkud monotónní výhled zamřížovaným oknem. Jen Ray byl pořád stejný psí čumák. Warren občas zabloudil pohledem za prosklené zdi kanceláře, a nejednou se mu stalo, že mu Raymond pohled opětoval. Jenže veškeré hackerovy pokusy o nepracovní konverzaci končily naprostým fiaskem. Přesto bylo na jeho nadřízeném něco, co Warrena znepokojovalo, ačkoliv nedokázal přesně určit, co to bylo.

„Už to budeš mít, Šípková Růženko, nebo ti mám sehnat princeznu, ať tě probudí polibkem?“ vytrhla ho z úvah Alice.

 „Cože?“

„Tu analýzu útoku na WestChem, potřebuju ji do měsíčního shrnutí.“

„Jo, jasně. Stačí to zítra?“

„Zítra až přijdu do práce, ať to mám na stole,“ přikývla, byť neochotně.

 

Když Warren seděl v kanceláři ještě v devět večer, v duchu se proklínal za to, že nedělal víc přes den. Mohl sice zkusit zbytek dokumentů jen tak zběžně projet, ale kdyby na to Alice přišla, tak by mu naložila ještě třikrát tolik. Jen si povzdychl nad svým údělem, než se vrátil zpátky k práci. Ne že by to bylo úplně nudné, ale upřímně si nemyslel, že je to zadání zrovna pro něj. WestChem byl poměrně velký závod na výrobu pesticidů, dalo by se říct že to byl prosperující podnik. Do chvíle, než někdo cíleně zaútočil na jejich servery. Kdyby to byl alespoň normální útok, ale tohle bylo velmi profesionální a smrtící. Cílem nebylo prvoplánově smazat data, ale fyzicky zničit disky, na kterých byla. Smazaná data, i ta několikrát přemazaná, se stále dají alespoň částečně získat, ale z tohohle? Warren o sobě neměl nijak zvlášť nízké mínění, ale i tak věděl, že tohle je dost mimo jeho obor.

Na druhé straně, nedělal ve forenzním, takže mu k analýze stačilo co věděl, spolu se zprávou, kterou dostal od techniků. A právě u té zprávy se zarazil. Přečetl si odstavec ještě jednou. Dvakrát. I na potřetí tam stálo totéž. V rychlosti si naklikal databázi, a zkopíroval číslo případu. Zpátky se mu místo výsledků vrátila jen strohá informace o zamítnutém přístupu. Mladík si jen podrážděně odfrkl, než se začal s databází dohadovat o svém oprávnění. Zabralo mu to, pravda, dost času, nakonec ale uspěl. Alespoň částečně. Nedokázal si přečíst všechny dokumenty, ale i tyhle stačily, aby mu potvrdily podezření. Nečekal, že by někdy narazil na Equation Group. A rozhodně se nedalo říci, že by chtěl. Někdo tvrdil, že jde o skupinu hackerů, někdo že to jsou ve skutečnosti jen nástroje k útokům, ale krvavá stopa zřetelně vedla do černé skříňky, jakou představovala Národní bezpečnostní agentura. Do té nikdo normální šťourat nechtěl. Až na Rusy, kteří ale povětšinou zase nebyli moc normální.

Hacker neměl moc pochyb o tom, že se dívá na odhalený útok americké vlády na soukromou společnost, ba co hůř, na domácí půdě. Jen z té myšlenky se mu dělalo blivno. Zvedl se a zamířil do Rayovy kanceláře. Pořád si připadal trochu jako ve snách a nebylo to jen tím, že už bylo skoro jedenáct večer, a v místnosti zbyl jen on a Ray sám.

„Ty jsi ještě tady? Co se děje?“ Rayův hlas naznačoval, že má dost svojí práce, a pokud za ním Warren leze s nějakou prkotinou, tak si to odskáče.

„Kdybych narazil na to, že se někdo snaží poškodit ekonomické zájmy země, jak bych s tím měl naložit?“ začal neurčitě. Ray se ani neobtěžoval odtrhnout oči od svého monitoru.

„Předáš to na posouzení někomu ze seniorů, a pokud se podezření potvrdí, tak to pošleme příslušným orgánům k prošetření,“ popsal nevzrušeně.

„A kdyby za tím byla vládní organizace?“

„Co jsi našel?“ zadíval se konečně na mladíka.

„NSA podle všeho položila do té doby bezproblémovou firmu.“

„Řekls o tom někomu?“

„Ne, přišel jsem na to teď.“

„Všechno co k tomu máš nahraj na tohle,“ položil na stůl flash disk, „a přines mi to, hned jak to budeš mít.“

„Už jsi něco takovýho viděl?“

„Přines mi ta data, Warrene. A ze svého počítače všechno smaž.“

„Rayi...“

„Sakra, udělej, co ti říkám!“ hlas zvýšil jen mírně, ale stejně dobře mohl i zařvat. Hacker sklapnul, a z kanceláře se vypařil. Nahrál všechno co měl na flashku, ale se smazáním stále váhal. Nakonec soubory zazipoval, zahesloval, a odeslal přes úložiště dat na svůj soukromý email. Až potom zmáčkl kombinaci Shift+Delete. Technicky vzato tak Rayovy příkazy splnil, mohl mít svědomí čisté.

„Proč mi k tomu nic neřekneš?“ zeptal se mladík, když flashku pokládal svému nadřízenému na stůl.

„I kdybych chtěl, tak nemůžu.“

„I kdybys chtěl?“ papouškoval Warren s jistou hořkostí.

„Nechci tě do těchhle věcí tahat. Je to svinstvo nejhrubšího zrna a ty... prostě to nech být.“ najednou jako by ztratil svou obvyklou rozhodnost a sebejistotu.

„A já co?“ přitlačil na pilu.

„Neřeš to, Warrene. Běž domů, něco si zahraj, vyčisti si hlavu.“

„Myslel jsem, že mi věříš trochu víc, Rayi,“ prohlásil hacker odměřeně, než se sebral a odešel.

Raymondova nedůvěra ho zasáhla víc, než Warren čekal. Celou dobu si říkal, jak je nad věcí, ale zdálo se, že to není úplně pravda.

 

Alice si Warrena za chybějící analýzu poddala hned ráno. Nebo se o to minimálně pokusila, ale velmi záhy ji zastavil Ray, když si ji přivolal do své kanceláře. Warrenovi přišlo, že zní jejich šéf nezvykle unaveně, ale z jedné věty to nedokázal říct s jistotou. Když se ovšem Alice o půl hodiny později vrátila, netvářila se naštvaně, jen vážně. A Warrenův prohřešek jako kdyby nikdy nebyl. Tím spíš se hacker utvrdil v tom, že na Rayovo „neřeš to“ z předešlého večera zkrátka kašle. Zjevně narazil na něco velkého, a rozhodně na to nehodlal zapomenout. Byl přece hacker, chorobná zvědavost a touha dostat se k věcem, do kterých mu nic nebylo, k tomu zkrátka patřily.

Jakmile přišel večer domů, tak nakopnul mašinu, a ponořil se do hlubin fór, kde se začal vyptávat. Na případy překročení pravomoci ze strany NSA, na kódová označení jejich operací a nástrojů, i na to, jaké specifické záměry by mohla mít s chemickým závodem. Netrvalo dlouho, než si jeho příspěvky získaly pozornost. V jím založeném vláknu se pár lidí vyjádřilo, že jim to přijde zajímavé, a zda má zakladatel víc informací, také ho někdo označil za trolla, další za konspiračního teoretika, a třetí zjevně věřil, že Warren sám je někdo z vlády. Což vlastně byla pravda.

Mnohem zajímavější ale byla soukromá zpráva, kterou dostal.

Zajímá mě, co máš. Vyměním svoje materiály za tvoje, tady máš náhled.

01.txt

Přiložený soubor ale Warren raději otevřel ve virtuálním systému, který si na svém hlavním udržoval právě pro takové případy. K jeho překvapení skutečně obsahoval výňatek z nějakého zjevně delšího textu, ovšem fakticky vzato v něm nebylo nic, co by Warren už víceméně nevěděl. Popis využití objevené slabiny v operačním systému, nebo vlastní nenápadný keylogger. Proti tomu, co měl v ruce on sám, bylo tohle opravdu slabé. Pisatele tedy s díky odmítl. K jeho zklamání se moc nechytli ani proslulí paranoidní obyvatele fór o konspiračních teoriích. Dočkal se jen pár lakonických komentářů, že oni přece dávno ví, že se takové věci dějí, a prodejná média by to stejně odmítla zveřejnit.

Po dvou dnech už jeho diskuzní vlákna zapadla, a Warren musel přiznat porážku. Upřímně čekal, že tím vzbudí větší zájem. Uložil si data na flashku, než je důkladně smazal z disku. Nechtěl o ně přijít nadobro, ale mít je v systému, který běžně používal, nebylo zrovna dvakrát bezpečné. Ne že by si moc pomohl.

 

„Ty, se mnou,“ zasyčel na něj Raymond jen o pár dnů později. Warren poslechl a následoval staršího muže. K jeho překvapení nešli do jeho kanceláře. Ray ho vedl bludištěm chodeb, dokud obsazené místnosti nevystřídaly ty prázdné. Do jedné takové Warrena strčil, než za nimi zabouchl dveře.

„Nemohl jsi to prostě nechat být, co?!“ uhodil na něj černovlasý a hacker pochopil, proč šli sem. Raymond zjevně nehodlal dělat další představení celému osazenstvu jejich kanceláře.

„O čem to mluvíš?“ zatloukal Warren, plně si vědom toho, že nikdy nebyl moc dobrý lhář. Navíc mu mohlo být od začátku jasné, že pokud by na jeho zprávy na fórech narazil zrovna Ray, dá si to dohromady. Jen ta zvědavost byla v tu chvíli silnější. Ta a taky touha po malé odvetě.

„Jestli to chceš zahrát takhle, tak s tebou ani nebudu ztrácet čas,“ neznělo to jako výhružka, a o to větší strach Warren dostal.

„Jenom jsem chtěl vědět trochu víc!“ otočil hacker.

„Tak ty jsi chtěl vědět... víš kolik bych toho já chtěl?! Doufal jsem, že máš trochu víc rozumu, ale ne, ty seš pořád jenom děcko.“

„Jasně, hoď to na mě, to je to nejjednodušší řešení, co?! Šel jsem s tím za tebou, slušně jsem tě požádal o víc informací, a to ty ses se mnou v tu chvíli bavil jak s děckem: ‚Ne, Warrene, na tohle seš moc malej, běž si hrát s autíčkama.‘ A pak máš tu drzost mi vyčítat když se podle toho chovám? Jenom jsem chtěl trochu tvojí důvěry!“

„Důvěry?! Měls jí víc, než sis zasloužil! Dal jsem ti šanci, dal jsem ti práci, nikdo tě tu nikdy neponižoval kvůli tomu, odkud jsi přišel. A ty mi při první příležitost vrazíš kudlu do zad, a ještě se tváříš dotčeně.“

Warrena vůbec poprvé napadlo, že možná není tak úplně v právu. Jistě, pocit křivdy přetrval, ale také si znovu uvědomil co tomuhle momentu předcházelo. A co by mohlo následovat.

„Nepošleš mě do basy... že ne? Nechtěl jsem tě potopit jenom... mě to zajímalo...,“ vyslovil opatrně, když si uvědomil, že si pod sebou podřezal větev.

„Na to jsi měl myslet dřív, než ti tvoje ego přerostlo přes hlavu.“

„Nevyhazuj mě ještě, prosím, Rayi,“ upřel na staršího muže oči, o kterých pevně doufal, že jsou štěněcí.

„Když tě tu nechám, jak dlouho bude trvat, než se stane něco podobného? Než ti zase přijde, že něco zkrátka musíš vědět, nehledě na cokoliv? Týden? Měsíc? Přijde mi, že ti nikdy úplně nedošlo, že tě chytili. Pořád se chováš, jako kdybys byl největší ranař v okrese.“

„To není pravda... a já jsem strašně rád za tu šanci, cos mi dal. Vážně.“

„Nemám ten pocit. Tady jsi skončil,“ s tím vytáhnul Warrena zpátky na chodbu a zavolal ostrahu.