Warren sice věděl, že už u Raye byl, ale jakékoliv pokusy vzpomenout si, jak to u jeho šéfa vypadá, byly marné. Nijak ho to nepřekvapilo, celý ten proklatý večer a ráno, které tu strávil poprvé, jako by byl pod vlivem nějakých hodně silných prášků. O vodce ani nemluvě. Když měl teď navštívit Rayův domov znovu, snažil se tvářit, že vůbec není zvědavý. Ray ho také uvedl, jako kdyby u něj Warren nikdy nebyl. Asi ani on nechtěl na předchozí návštěvu moc vzpomínat. Z příjemně prostorného dvoupokojáku blonďák zatím viděl jen předsíň a obývák s kuchyňským koutem, ale i tak si najednou připadal jako sociální případ. Ray měl všude masivní dřevo, kůži a sklo v tlumených barvách, které klidnily Warrenovy trochu rozjitřené nervy. Nic sice přímo nekřičelo snobstvím nebo exhibicí peněz, přesto bylo zjevné, že i skleněný konferenční stolek (na ten si vzpomínal, zvlášť na okamžik, kdy na něj málem spadnul) musel stát víc než půlka vybavení ve Warrenově obýváku.

„Máš to tu hezký,“ připustil blonďák, zatímco jim Ray dělal kafe.

„Díky, vyřídím to bráchovi.“

„Bráchovi?“ Warrenovi neušlo, že to je poprvé, kdy Ray zmínil někoho ze svých příbuzných.

„Jo, on je architekt. Když u mě byl poprvé, tak říkal něco o tom, že jsem spáchal zločin na dobrém vkusu a nechal nějakého designéra, aby to tady dal dohromady.“

„Tak to odvedl dobrou práci, i když já tomu teda nerozumím.“

„Zatím jsem nenarazil na nikoho, kdo by si vysloveně stěžoval, tak asi ano. Chceš do kafe mlíko nebo cukr?“

„Trochu mlíka, jestli máš,“ řekl si mimoděk, zatímco už mířil k prosklené vitríně vedle televize s úhlopříčkou dobrých šedesát palců. Jeho pohled ale přitáhlo něco jiného. Vysokoškolský diplom. Na zarámované listině se skvělo ozdobné logo Massachusettského technologického institutu a pod ním text oznamující, že univerzita uděluje magisterský titul v oboru elektrického inženýrství a počítačové vědy Raymondu Henrymu Seligovi. Říct, že to Warrenovi nabouralo jeho dosavadní představy o Rayovi, by ani omylem nevystihovalo situaci. Jestli takhle měl vypadal i zbytek večera, tak si nebyl úplně jistý, jak ten nával informací zvládne.

„Ty jsi chodil na MIT?“

Rayův překvapený výraz vystřídalo pochopení, když zjistil, kde Warren stojí.

„Tak, bylo by zvláštní teď říct, že ne,“ odložil oba hrnky s kávou na stolek.

„Myslel jsem…,“ a v půlce věty se zarazil, protože si vlastně ani nebyl úplně jistý, co si myslel. Ray ale zjevně čekal, až to dořekne. „No… valná většina lidí co znám, jakože z oboru, jsou samouci a MIT je... trochu jiná liga.“

„Dávej pozor, ať to s masáží mého ega nepřeženeš,“ usmál se lehce samolibě, než z tašky vytáhnul notebook a posadil se s ním na pohovku.

Warren nechtěl Raye rušit při práci, zvlášť když mu už při pozvání řekl, že na Warrena nebude mít moc čas.

„Můžu se tu rozhlídnout?“ zeptal se ze slušnosti, místo aby hned vyrazil čmuchat po obýváku.

„Jestli chceš,“ pokrčil starší muž rameny, „nebo ti můžu půjčit iPad, aby ses nějak zabavil.“

„Asi to zkombinuju,“ rozhodnul se Warren.

Ray zašátral v mezeře pohovky a vytáhnul tenkou stříbrnou placku, kterou Warrenovi podal. Hacker si všimnul, že to není nejnovější model, a absenci jakéhokoliv zámku na zařízení připisoval tomu, že jej Ray zřejmě prakticky nepoužívá. Zatím ale tablet odložil a vydal se na krátký průzkum. Obývák nebyl nijak zvlášť velký a osobních věcí v něm také bylo poskrovnu.

Nejvíc jich našel ve vitríně, ke které ho původně přitáhnul diplom. Ten ho také napoprvé zaujal natolik, že si ostatních věcí ani nevšiml. Teď byl ale rád, že se k ní vrátil. O poličku níž byly zarámované tři fotky. Warrenovi prišlo, že je to z Rayovy strany trochu úlitba. Většina lidí měla nějaké ty rodinné fotky vstavené na viditelných místech, akorát tyhle byly zastrčené tak, že si jich náhodné návštěvy zkrátka nemohly všimnout. Na jedné byl Ray v promočním taláru, kolem ramenou ho objímal muž, který mu byl dost podobný, ale rozhodně to nemohl být jeho otec. Možná to byl bratr, kterého předtím zmínil. Ray čerstvě po dvacítce vypadal jako roztomilý geek. Přesně ten typ, které Warren na hackerských akcích nikdy nebalil ze strachu, že by se do něj zabouchli po jedné společně strávené noci.

Opatrně se ohlédl na Raye, který byl příliš zabrán do svého notebooku, než aby si toho všimnul. Warren musel taky uznat, že ty roky Rayovi vlastně prospěly. Už jen to že nevypadal ani roztomile, a ani jako geek, bylo v jeho očích zlepšením. Druhé dvě fotky byly o poznání mladší. Jedna byla asi z narozeninové oslavy, Ray na ní měl strašný papírový klobouček a tvářil se, že by nejraději někoho zabil, Alice z toho měla zjevně srandu a byl tam ještě třetí člověk který byl k fotografovi zády. Rayův výraz ale tak nějak víc korespondoval s tím, jak ho Warren znal. Třetí z fotek ale musela být jen pár let stará. Ray na ní měl míň šedin, i když ne zas o tolik. Měl na sobě bílou košili, což bylo nezvyklé samo o sobě. Podával si ruku s odhadem šedesátiletým černochem, o kterém měl Warren pocit, že už ho někde viděl. Rozhodl se využít půjčený iPad aby zjistil, kdo ten člověk je. Musel to být někdo z práce.

Ukázalo se, že měl jednak pravdu, a jednak měl zoufale malý přehled o instituci, pro kterou posledních několik měsíců pracoval. Muž z fotky byl Eric Grisham, místoředitel CIA. Warren se natáhnul na stolek pro svoje kafe, zatímco přemítal, jestli Raye chce rušit nebo ne. Na druhé straně, kdyby na něj neměl vůbec žádný čas, asi by ho nezval, no ne?

„Rayi?“

„Hm?“ přestal psát a podíval se na Warrena.

„Říkals mi předtím že jsi býval hacker. Děláš to ještě?“

„Jsem analytik, to přece víš.“

„A seš jenom to?“

Na to Ray pomalu zaklapnul notebook a odložil ho na stůl.

„Možná si práci občas zpestřím něčím kreativnějším.“

„Jednou hacker, navždycky hacker,“ usmál se Warren. „Na co se specializuješ?“

„Nízkoúrovňový věci. Reverzní inženýrství, hacky hardwaru, forenzika. Vzpomínáš na ten incident s WestChem?“

„Jo,“ přikývnul. Jak by mohl zapomenout na věc, která ho dostala za mříže.

„Pomáhal jsem analyzovat ten malware, který to způsobil.“

„Ale proč se to pak teda ještě dostalo ke mně?“

„Protože analýza probíhá na několika úrovních. Moje výstupy rozhodně nestačí samy o sobě.“

„Kde na to bereš čas? S tím vyšetřováním a svojí normální prací?“

„Poslední dobou už moc nemám kde. A asi to bude jenom horší, s tím co jsi mi odpoledne řekl.“

„Že o mně možná někdo ví?“

„Jo. Moc bych chtěl věřit tomu, že to byla opravdu jen náhoda, ale taky by to vysvětlovalo, proč se nám nedaří s tím nějak víc pohnout.“

„Co máš v plánu?“

„To nezáleží jen na mně. Nedělej si s tím zatím hlavu, jakmile bude dohodnutý další postup, tak se to všichni dozvíte.”

„Možná bych mohl... dávat víc pozor na dění tam dole.”

„Chceš špehovat špiony?” usmál se Ray pobaveně.

„Kdo říká něco o špehování. Prostě jen budu víc vnímat ostatní lidi, se kterýma dělám.”

„Bránit ti nebudu, ale prosím tě zůstaň jen u toho, nepouštěj se do ničeho na vlastní pěst. Pokud tam je krtek, tak bys ho mohl v lepším případě vyplašit, v horším bys riskoval svoje zdraví.”

„Myslíš že by mohl být nebezpečný? Nějak si neumím představit asi nikoho z té skvadry, jak si hraje na Jamese Bonda.”

„Musíš si uvědomit, že takový člověk riskuje prakticky všechno. A je dost nepravděpodobné, že je sám. Pokud ho chytíme my, tak shnije za mřížemi, nebo mu nabídneme opravdu hodně nevýhodnou dohodu. A to je ta lepší možnost. Měl jsem před lety v týmu mladého kluka, velký talent a velmi oblíbený v kolektivu. V podstatě náhodou se přišlo na to, že dělá pro Mosad. Další den jsme ho našli u něj doma s kulkou v hlavě.”

Warren zmlknul. Na chvíli měl skoro radost, že ho čeká něco vzrušujícího. Ale smrt do toho tahat rozhodně nechtěl.

„Nechtěl jsem tě zbytečně vystrašit,” povzdychl si starší muž, „zkrátka buď opatrný, nic víc. Operační bezpečnost máš slušnou, tak se toho drž.”

„Tou operační bezpečností jsi mi připomněl... jak mě vlastně FBI vyhmátla?”

„Někdo si z tebe udělal bílého koně. S těmi dokumenty sis stáhnul trojana. A jakmile je kompromitovaný klient...”

„Tak je to v prdeli,” doplnil Warren.

„Víš, kdo si tě na tu práci najal?”

Zavrtěl hlavou. Celé to šlo anonymně. Myslel si, že ho to dostatečně ochrání, ale nějak nepočítal s tím, že by někdo potřeboval obětního beránka bez ohledu na cokoliv dalšího.

„Co v těch věcech vlastně bylo? A prosím, jestli to byla nějaká pitomost, tak si radši něco vymysli.”

„Nemusíš se bát, tvoje ego zůstane neposkvrněné. Nemůžu ti říct detaily, ale na základě toho, co od tebe FBI získala, rezignovali tři vysoce postavení představitelé jisté vládní výzkumné organizace.“

„Tak to mě štve dvojnásob, že jsem se ani nepodíval. Víš, párkrát mě napadlo jestli... jestli to celé nebyla bouda. Jakože mi ta data přihrál někdo z vlády. Aby mě federálové dostali.”

„To by byla na poměry vlády dost sofistikovaná operace. Nemáme úplně nouzi o lidi, kteří nám sem spadnou tak nějak sami. Nepotřebujeme dělat složité komploty.”

„Jo, asi máš pravdu. Stejně ale pořád nevím, proč zrovna já.”

„Mohla to být náhoda, nebo se tě chtěla zbavit konkurence.”

„Já žádnou konkurenci nemám. Teda, ne že bych si o sobě tolik myslel, ale většinou jsem bral zakázky, který nikdo jiný nechtěl.”

„Já vím, byl jsi v rámci možností opatrný. To ale neznamená, že jsi nemohl někomu šlápnout na kuří oko. Ještě když jsem dělal v NSA, byla tam taková holčina, myslím, že se jmenovala Abigail. Nebyla nijak zvlášť dobrá, takový lepší script kiddie. Na střední škole svojí spolužačce přebrala kluka a ta jí to dala sežrat po pěti letech. Objednala si nějakýho blbečka a nechala Abigail zatknout za nabourání do policejní databáze. Sice jsme všichni věděli, že by to nikdy nezvládla, ale policie měla svého viníka a to jim stačilo.”

„Uf, to je teda řádný svinstvo. Co tím chceš říct je, že to prostě mohl být prakticky kdokoliv. Ani nemusel mít pifku konkrétně na mě.”

„Minimálně ses jim musel hodit do profilu. Federálové nejsou zase takoví idioti, ty jsi měl schopnosti, a měls i motiv.”

„Cože?”

„To bych ti neměl říkat, protože to je ze tvého spisu, ale agent, který tě zatknul, si myslel, že jsi to udělal pro peníze a prestiž. Hlavně pro tu prestiž. Že už ti přestaly stačit malý štěky.”

„To je ale kravina.”

„Ve tvých očích ano, ale prakticky jakákoliv porota by po tom šla jako slepice po flusu.”

„Ale ty mi věříš.”

„Já... si myslím, že už dokážu odhadnout, jaké máš priority. A prestiž moc vysoko není.” To Warrena zaujalo. Byl zvědavý co ještě si o něm Ray myslí.

„A co myslíš že jsou moje priority?”

„Svoboda a nezávislost. Chceš si dělat věci po svém a nechceš aby tě cokoliv svazovalo. Ať už je to pracovní doba, náplň práce, vztah nebo rodina.”

„To... docela sedí,” musel chtě nechtě přiznat.

„Trochu mě překvapuje, že jsi ještě nezkoušel utéct.”

„První měsíc jsem o tom dost přemýšlel. Jenže nevím, kam bych šel.”

„Úplně nevěřím, že by tě něco takového zastavilo, kdybys byl opravdu hodně nešťastný.”

„Chceš, abych ti řekl, že jsem vlastně rád skončil u CIA?” usmál se chápavě Warren.

„Jenom pokud bys to myslel vážně.”

„Rozhodně je mi tohle příjemnější než basa, ale dobře víš, že nemůžu říct, že nelituju toho že mě chytli. A teď ani zdrhnout nemůžu, protože seš tady ty.”

„Já jsem tu od začátku, Warrene,” připomněl mu.

„Ty víš jak to myslím. To mezi náma. Nečekal jsem, že se to celý tak zkomplikuje.”

„Ne?” na to se Ray tvářil opravdu překvapeně.

„Dobře, tak možná trochu čekal, ale nechtěl jsem to.”

„V tom autě jsi říkal přesný opak.”

„To bylo až potom. Když jsem si uvědomil, že se to stejně stane. Vždycky jsem se snažil být upřímný aspoň sám k sobě a jedna věc je, že jsem tě dlouho chtěl, ale úplně jiná, jestli ty jsi chtěl mě a to jsem nevěděl.”

„Říkal jsem ti, že na to můžeme prostě zapomenout. Stalo se, nemusí se stát znova.”

„Víš, to je zajímavý, ty mě máš tak přečtenýho a já tebe vůbec. Proč z toho pořád chceš couvat?”

„Já? Ty jsi mi právě řekl, že je to komplikace, a nikdy jsi nechtěl, aby k tomu došlo.”

„To neznamená, že toho lituju. Hele, můj život je posledních pár měsíců obrácenej vzhůru nohama, já jsem rád že vím, jak se jmenuju, nějaký moje dlouhodobý preference můžou jít k čertu. Dost by mi pomohlo mít někoho... někoho, s kým můžu otevřeně mluvit a trochu si... uspořádat život s ohledem na nový pořádky, chápeš? Nemůžu dalších několik let předstírat, že se nic nezměnilo, já už jinej jsem.”

Ray se na něj díval dost zaraženě na to, aby se Warren zeptal, co se děje.

„Ty jsi to s tím vztahem myslel vážně,” konstatoval nejistě.

„Jo. To, co jsem dělal, bylo zábavný dřív, ale už moc ne. A ty... vypadáš jako někdo, s kým bych si mohl rozumět, a nejseš žádný naivní mladý ucho.”

„Nepřijde ti to trochu hr po jedné noci?”

„Tak... máme za sebou pěkných pár hádek, celkem slušný sex a dvakrát jsi mě vysekal z krimu. Myslím, že už teď máme o dost zajímavější vztah, než spousta dlouholetých manželů.”

„To ještě neznamená že to je dobrý nápad.”

„To nezjistíme, dokud to nezkusíme. Rayi, nebuď tak upjatý, já vím, že v tobě někde je ten chlap, co mi v posteli řekl, že jestli si nepospíším, budu litovat.”

Ray jen zíral. To bylo podruhé v hodně krátké době, kdy ho Warren naprosto odzbrojil svojí přímostí. A teď se ho navíc jal odzbrojovat i fyzicky. Opravdu mu to hodně připomínalo jejich „předehru” v autě minulý týden. Warren se mu vyškrábal na klín, ruce ve volném objetí kolem Rayova krku. Nejen, že ho starší muž nezastavil. Když se blonďák zeptal „Chceš mě?” tak se nezmohl na nic jiného než přikývnutí. Byl v háji. Jestli si dosud říkal, že má situaci aspoň trochu pod kontrolou, teď ho čekala pořádná srážka s realitou. Tenhle kluk bude jeho smrt, tím si byl den ode dne jistější, akorát se ještě nerozhodl, jestli mu to nějak zvlášť vadí.

Warren mu akorát stahoval triko přes hlavu, když Rayovi začal na stole zvonit telefon. Naneštěstí mu zvlášť nastavený tón říkal, že tohle vzít musí. Odtrhnul Warrena od svého krku jak nejjemněji dokázal a s omluvou se natáhl ke stolu. Raději by šel umýt všechna okna v bytě, než aby musel mluvit s Katherine, natož když musel ignorovat hezkého kluka který se mu dobývá do kalhot. Pomyslel si něco o tom, že život není fér.

„Katherine?” přijal hovor a doufal, že nezní moc zadýchaně.

„Ahoj Rayi. Jak se máš?” Ach, povinný smalltalk, jak on ho nesnášel.

„Dobře, ty?”

„Adekvátně. Potřebuju s tebou probrat to, co jsi psal odpoledne. Máš k tomu ještě něco jiného než co jsi posílal?”

„Ne, kdybych měl, tak jdu rovnou žádat o vnitřní vyšetřování.” Zadíval se na Warrena po svém boku. Hacker byl trochu rozcuchaný a akorát si zpětně zapínal těch pár knoflíků, které se předtím Rayovi podařilo rozepnout. Ray nemohl říct, že by ho ten pohled nemrzel.

„Máš nějaký konkrétní tip? Něco, čeho bychom se mohli chytit? Víš, že lustrovat všechny je riskantní.”

„Aktuálně ne, nasadil jsem na to člověka, ale nechci to nechat vyhnít. Chtěl jsem pořešit svoje lidi osobně a pokud možno tiše.”

„Nasadils na to člověka? Ty jsi o tom podezření někomu řekl?”

„Rozhodně je to jednodušší utajit, když na tom bude dělat někdo jiný. Jestli tam krtka máme, tak na koho myslíš že si dá největší pozor?”

„V tom máš pravdu - ale stejně. Věříš tomu člověku?”

„Věřím mu dostatečně.” Měl nutkání odpovědět jednoduše „ano”, ale to by bylo podezřelé a Kathy by si toho určitě všimla.

„Dobře, snad víš co děláš. Buď opatrný Rayi,” řekla ještě, než se rozloučila.

Odložil telefon zpátky na stůl a otočil se zpátky k Warrenovi.

„Omlouvám se, musel jsem to vzít.”

„To je v pohodě, vlastně je to možná spíš lepší,” usmál se blonďák, zatímco se snažil trochu upravit. Ray jen přikývnul a natáhnul si svoje tričko. Nebyl si úplně jistý, co se Warrenovi honí hlavou.

„Možná bys mi mohl říct trochu o sobě,” nabídnul mladík téma. Ray počítal s tím, že na to dříve či později dojde, ale raději by tedy spíše to později. Zamluvit to ale nechtěl. Pokud se za těch pár měsíců práce s Warrenem něco naučil tak to, že upřímnost může očekávat pouze pokud ji nabídne také.

„Chceš říct, že sis z personálního ještě nevytáhnul moji složku?”

„Ne, nějak mi to nepřišlo... vhodné.” Zcela záměrně nerozváděl, jaktože Ray ví o jeho přístupu k souborům personálního.

Na to se Ray zcela upřímně a nahlas rozesmál.

„No tak to děkuju. Člověk se snaží být slušnej a co za to sklidí? Výsměch.”

„Tak to není, omlouvám se. Jen jsi mi nikdy nepřišel jako člověk, který by nějak zvlášť řešil, co je a není vhodné. Není to tak dlouho, co ses mě ptal, s kolika lidma z práce jsem se vyspal.”

„No dobře, to je možná pravda. Ale tvoji složku jsem nečetl. Vlastně až dneska jsem zjistil, jaké máš prostřední jméno,” kývnul k vitríně s diplomem.

„Možná by sis ji přečíst měl. Bylo by to férové, já tu tvoji četl. A ušetřilo by to dost času a chození kolem horké kaše.”

„To myslíš vážně?”

„Myslím. Chceš ji?”

Warren nad tím přemýšlel. Byl to nějaký test? Zkouška charakteru? Ray na něj takové blbosti nikdy nezkoušel, ale přeci jen tohle bylo podezřelé.

„Chci se toho dozvědět víc o tobě,” začal opatrně. „Pokud ti přijde, že nejlepší způsob je tenhle, tak jo, chci ji.”

Ray se znovu natáhnul na stůl a vzal si notebook. Chvilku se proklikával soubory, než jeden otevřel a podal stroj Warrenovi. Z PDF na něj koukala Rayova fotografie, minimálně pár let stará. Hned potom si všimnul, že velká část dokumentu je začerněná.

„Vždyť je to skoro celé zcenzurované!” postěžoval si.

„To jsou detaily mojí práce, nic co by ti nějak zvlášť pomohlo, nebo bys to už nevěděl,” vysvětlil.

Warren se tedy začetl do těch částí, které přečíst šly. Narozen 10. května 1980 v Newportu v Arkansasu.  Hacker se zamyslel, jestli vůbec někdy chodil s někým, kdo by byl o víc než deset let starší než on. Nevybavil si nikoho. Ale Ray rozhodně nepůsobil jako nudný patron. Ani jako jižan.

„Ty jsi z jihu?”

„To není poznat z mýho přízvuku?” nasadil záměrně přehnaný akcent.

„Když jsi to teď zmínil, tak docela je. Kde máš schovanou konfederační vlajku?”

„Ještě si z toho chvíli utahuj a zase ti to seberu,” varoval Ray. Snažil se, aby to vyznělo jako vtip, ale Warren měl pocit, že za tím je něco víc. V tuhle chvíli do toho ale příliš šťourat nechtěl.

Složka dál prozradila detaily jako že vyrůstal v úplné rodině a jeho rodiče nejsou rozvedení. Také tu byla zmínka o mladším bratrovi a napjatých vztazích s rodiči, které ale někdo vyhodnotil jako „nemá vliv na výkon služby.” Warren se ani nemusel moc snažit, aby si v hlavě skládal větší obrázek. A taky si poznamenával případná témata, kterým bude lépe se vyhnout.

Popis Rayova života až ke studiu na MIT byl velmi stručný a technický. Dál byla jen spousta začerněných řádků. Pravdou bylo, že mu dokument dal alespoň hrubý přehled. Vrátil notebook Rayovi, který dokument zavřel a počítač odložil.

„Děkuju,“ rozpomněl se hacker, „cením si toho. Té důvěry.“

„To mě těší.“

„Poslyš, nemáš něco k jídlu? Ještě jsem nevečeřel a už je docela pozdě,“ změnil náhle téma. Kromě toho že měl skutečně hlad si říkal, že těch vážných věcí už bylo až dost.

„Můžu něco objednat, nebo tě odvézt domů, jestli chceš.“

„A kdybych chtěl přespat?“ Warren trochu čekal, že se Ray zarazí. Zatím z jeho strany nezažil nic moc jiného než váhání.

„Tak s tím nemám problém, ale nemám druhý kartáček na zuby.“

„To přežiju.“

„Fajn, takže co chceš k jídlu?“

 

Následující ráno bylo podstatně méně rozpačité než to minulý týden. Ray se uprostřed noci odkopal a zima mu nebyla jen díky tomu, že k němu byl přitisknutý Warren. Tentokrát se vzbudil jako první blonďák. Měl trochu rozlámaná záda z matrace, na kterou nebyl zvyklý – rozhodně to tedy na matraci chtěl svádět – ale jinak se vyspal dobře. Zadíval se na Raye vedle sebe. Už ho nahého viděl, ale pořád ještě příliš málo na to aby to ztratilo na novotě a zajímavosti. Navíc ještě neměl možnost si ho prohlédnout takhle v klidu a zblízka. Uvědomil si, že má starší muž víc šedin, než si myslel, jen měl vlasy tak husté, že se to v nich snadno ztratilo. Rozhodně se to ale neztratilo na jeho hrudníku.

Předchozí noc a vlastně i párkrát předtím měl Warren pocit, že Ray musí mít trochu lepší fyzickou kondici, než na jakou na první pohled vypadá. Ale ani teď nebyl o mnoho moudřejší. Ray byl přirozeně hubený, ale žádné známky posilovny nebo podobných aktivit na něm Warren nepozoroval.

„Abys do mě nevykoukal důlek,“ ozval se nad ním Rayův rozespalý hlas a Warren se lekl.

„Nevěděl jsem, že jsi vzhůru.“

„Nechtěl jsem to zkazit dřív, vypadals, že začneš každou chvíli slintat.“

„Zase tak moc si nefandi.“

„Chceš mi tvrdit, že jsi teď na mně dobrých pět minut nevisel pohledem?“

To tvrdit nechtěl, protože by to byla lež. Ale přiznávat se mu chtělo ještě méně.

„Možná.“

„Naučíš se někdy na přímou otázku přímo odpovědět?“

„Možná,“ zopakoval Warren, tentokrát čistě provokativně.

Než se nadál, chytil ho Ray za paže a převalil se s ním na posteli tak, že Warren ležel na zádech a Ray byl nad ním. No, to bylo sice nečekané, ale ne úplně nevítané.

„To bych se na to podíval.“

„Podíval? Tak to určitě,“ usmál se Warren než se natáhl pro polibek.

„Máš jediné štěstí, že musíme do práce,“ zchladil ho Ray, než ho pustil.

„Asi si štěstí představuju jinak.“

„Kdybys nedělal blbosti, mohl sis vysloužit podstatně příjemnější ráno. Teď se koukej oblíknout, za dvacet minut musíme vyrazit a já se chci ještě nasnídat.“

„Hej! Za dvacet minut se toho dá stihnout hodně!“

„Jo, třeba snídaně a ranní hygiena. Padej,“ vykázal ho směrem ke koupelně.

V obýváku na stole ještě ležely krabice od včera objednané pizzy a uklízet se Rayovi v tu chvíli nechtělo. Postavil dvě kafe a nějaké pečivo na konferenční stolek a stihl to akorát když Warren vycházel z koupelny. Vyměnil se s ním, v rychlosti na sebe naházel oblečení, hygienu, pravda, trochu odflákl ale vrátil se včas, aby mělo kafe tu správnou pitelnou teplotu.

„Možná bychom se mohli vidět o víkendu,” navrhnul starší muž zkrátka proto, že na Warrenovi už nechával iniciativu dost dlouho.

„To by bylo fajn,” přijal Warren, kterého nabídka trochu překvapila.

„Máš nějakou představu, co bys chtěl dělat?”

„Jít na večeři? Podívat se na film? Nabourat FBI? Tolik možností...”

„Tak si to, ty spousto možností, rozmysli a dej mi vědět.”

„Jak?”

„Nasdílel jsem ti zprávou svoje číslo. Jestli se dostane do nepovolaných rukou, osobně tě uškrtím.”

 

Do práce se Warren pustil s neobvyklým elánem. Ne že by snad chtěl Rayovi něco dokazovat, ale tak nějak tušil, že jeho aktuální práce může znamenat průlom v celém případu. Fórum ho přivítalo oznámením o dvou nových zprávách. Bylo zajímavé, že jak N00bHunt3r, tak 3ternity se oba ozvali po několikadenním mlčení. Warren nikdy moc nevěřil na náhody, a za posledních několik měsíců už je považoval za úplný výmysl.

Práce, kterou nabízel N00b, byla prkotina, jak Warren předpokládal. Ukrást z nezabezpečeného e-shopu čísla kreditních karet byl zvládla i cvičená opice. To nabídka, kterou poslal 3ternity byla podstatně zajímavější. 3ternity tvrdil, že on a „jeho lidi” mají informace o backdooru v systému datového skladu banky. Neřekl sice které banky, vyjma toho, že byla Americká, ale to bylo v podstatě jedno. Takhle se vydělávaly opravdu velké peníze a Warren to dobře věděl. A taky věděl, že pokud něco donutí Raye přehodnotit svoje „vezmi tu práci, ať je to cokoliv,” tak je to přesně tenhle typ zadání. Jenže i když ho to lákalo, nehodlal znovu Raye obcházet. Už se mu to vymstilo a teď bylo navíc v sázce ještě víc.

Jenže taky za svým šéfem nechtěl přijít jen se snůškou screenshotů. Čím víc dokáže obhájit nutnost těch dvou práciček, tím větší je pravděpodobnost, že mu je Ray schválí.

„Na to, že jsi mi ještě před pár dny podsouval, že jsem špicl, mi nabízíš dost lukrativní věc. Zvlášť když jsme spolu nikdy předtím nedělali. - SunHound”

Nemohl po tom skočit hned, to by byl buď idiot, nebo by potvrdil to dřívější nařčení. Musel udržet 3ternityho pozornost, ale zároveň nesměl působit, že to je to hlavní, o co mu jde. I když to tak je. Nečekal, že mu 3ternity odpoví hned, a N00bHunt3ra mohl klidně nechat pár dní vyhnít. Mezitím si zkusí 3ternityho proklepnout. Fórům sice běželo na Toru, ale ani ten nebyl všemocný. Zvlášť od doby, co se o něj začala aktivně zajímat vláda. Většina uzlů na síti byla sice v pořádku, ale některé byly nastrčené. Uzpůsobené tak, aby nikdo na první pohled nic nepoznal, ale aby se pečlivě logovalo cokoliv, co přes ně projde. Byl to jeden z hrstky případů, kdy mezi sebou skutečně musely všechny zainteresované instituce spolupracovat, protože kdyby si každá držela seznam a informace ze svých serverů, tak by v závěru neměl nikdo nic. Ona spolupráce ale Warrenovi přesně teď mohla dost pomoct, pokud bude mít trochu štěstí.

Zadal do nástroje příslušný dotaz k trasování spolu s pár údaji, které znal. Databáze chvilku zpracovávala požadavek, než vrátila výsledky. Kdyby vrátila jeden, považoval by to Warren za úspěch. Ale tady jich bylo víc a vysledovat mezi nimi vzorec bylo velmi jednoduché. S tím co viděl se rozhodl nečekat, až se mu 3ternity znovu ozve, a jít za Rayem rovnou. Tohle bylo velké.

 

Ray byl překvapený, že ho vidí tak brzy, ale když se mu mladý hacker objevil ve dveřích kanceláře, pozval ho dál. Výraz ve Warrenově tváři sliboval, že nese něco zajímavého. Neřekl proč přišel, a vlastně ani nepozdravil, jen Rayovi položil na stůl jediný vytištěný papír. S výsledky hledání a ručně doškrábaným ”3ternity” v horním rohu. Warren dole chvilku přemýšlel, zda by měl svoji pointu na papíře nějak zvýraznit, ale Raymond nebyl žádný amatér, byl si jistý že mu to dojde i bez kroužkování a spojování. Nemýlil se, stačil mu jeden rychlý pohled.

„To si děláš srandu,” zadíval se nevěřícně na Warrena.

„Nope. Taky tomu pořád nechci moc věřit, ale jestli je tohle náhoda, jsem Matka Tereza.”

„Přece nemůžou být tak blbí...”

„Jestli tě napadá byť jediná možnost aby tohle byla zástěrka, rád si ji poslechnu.”

„Upřímně řečeno to je opravdu z ranku „příliš dobré, než aby to byla pravda”. Že si někdo nenastaví správně Tor, to je bizarní samo o sobě, ale připojit se opakovaně ze vstupních stanic které, a to přece musejí vědět, provozuje sama NSA v rámci svého ústředí, to prostě není možný.”

„Já vím, ale co jiného z toho můžu vyčíst?”

„Nic,” přitakal Ray.

„Napsal mi dneska ráno. Chce podojit banku.” Na to se Ray zamračil. Warren takovou reakci čekal.

„Potřebujeme toho o něm zjistit co nejvíc, ale tohle ti povolit nemůžu.”

„Já vím. Uvidím, co se s tím dá dělat, zatím to trochu natahuju.”

„Naslibuj, co uznáš za vhodné, ale nezapojuj se do toho.”

„Co když to jinak nepůjde? Mám pocit, že to je nějaký test.”

„To nepochybně je, ale pořád se mi nezdá ta prvotní provokace. Proč kontaktovali zrovna tebe? Proč ti zavdali důvod si myslet, že vědí, pro koho pracuješ, a teď tě zkouší?”

„Možná si myslí, že mě přetáhnou,” nabídl Warren, „jak kdyby říkali „víme kdo jsi, víme pro koho děláš, máme o tebe zájem” aspoň takový pocit z toho mám.”

„Hmm,” zamyslel se Ray, „to mě nenapadlo. Ale dává to smysl.”

„Pokud to tak je, jak se k tomu mám postavit?”

„Stejně jako k tomu testu. Komunikuj s nimi, ale nepouštěj se do žádných akcí. Taky budu potřebovat, aby sis nechal pro sebe tohle,” kývnul k papíru na stole, „a zametl všechny stopy, které tě k tomu přivedly. Tihle jsou možná nasazení v NSA, ale to neznamená, že u nás je čisto.”

„Jo, rozumím. Smažu to.”

„Děkuju, Warrene,” promluvil Ray když už se Warren chystal k odchodu. Ten se otočil, na malou chvilku překvapený, než se vzpamatoval.

„Tak, je to moje práce, ne?” usmál se blonďák, než odešel.

Ray se ještě chvíli díval na zavřené dveře. Možná, že začít si s Warrenem nakonec nebyl tak špatný nápad, jak si dosud myslel. Možná jim to oběma pomůže. Nevěděl, jestli na takový optimismus není ještě trochu brzy, ale měl ho v životě tak málo, že si snad může dovolit si ho teď trochu užít.