Nikko Michihara

 

Je mi blbě. A je tu zima. Jak mám v takové kose spát? Nemůžu spát, ale jsem moc línej na to, abych otevřel oči a zjistil, kde to vlastně jsem. Určitě ne doma. Je tu tvrdá postel a peřiny koušou. Navíc se nedá přeslechnout ten týpek, co tady vedle mě chrápe. A docela fest. Asi jsem byl hodně zlitej, že jsem dokázal usnout. Normálně mi to dělá problémy. Musím otevřít oči. Nakonec to nebylo tak těžký. To je snad ještě dítě. Taková hladká bledá tvářička, nikde ani chloupek. Tenhle blonďáček vypadá tak na sedmnáct. Ne přece jsem se nenechal ojet od děcka. Jenom samotná myšlenka na něco takovýho mě docela děsí. Vstal jsem a vztekle jsem se snažil sebrat svoje věci, který jsem tu včera někde musel odhodit. Kdybych si tak pamatoval kam, bylo by to lehčí. Ono celkově by to bylo snazší, kdybych věděl, co jsem včera vlastě dělal. Včera jsem asi spěchal, když jsem to sundával, protože každej kus je někde jinde. Takže jsem s tím klukem vážně něco měl. Jestli je mu tolik, na kolik vypadá, tak jsem o celejch deset let starší. Musím vypadnout dřív, než se probudí. Když už jsem oblečenej, je to lepší. Takhle můžu klidně dělat, že se nic nestalo. Neožral jsem se jako prase a neskončil v levným hotelu s klukem. Ale tělo má pěkný. Mohutnější než jsem čekal. Tenhle kluk určitě netráví všechen svůj čas po barech. Beztak je to student, podle těla asi celkem sportovec, kterej se jednou, vyjímečně, zlil v levným baru, kde nalejvaj i nezletilejm. Ale proč já se o to starám? Může mi bejt ukradený, kdo to je, co v tom baru dělal, nebo proč nakonec skočil do postele zrovna se mnou. Ale mě to ukradený není. Proč to tak je, to by mě taky zajímalo. Moh bych tady zůstat a zjistit to. Jenže já jsem hodnej chlap a nerad bych tomu klukovi přivodil šok. A tak prostě vypadnu.

 

 Nakonec nebylo tak těžký prostě si sebrat svý věci a vyjít ze dveří. Nedíval jsem se nalevo ani napravo, nebylo na co. Všude kolem mě je špína. Prach a záhadný skvrny neurčitýho původu na zdech. Ve vzduchu je cejtit nějakej levnej čistící prostředek. Všechny dveře jsou otřískaný a z původní zářivě rudý barvy nezbylo skoro nic. A tady, v takový barabizně, chci toho kluka nechat? Vždyť je to tady odporný. Zaslouží si něco víc. Už jen proto, že tak dobře vypadá. Čím jsem starší, tím měkčí mám mozek. Ani to, že tohle vím, mi nakonec nezabránilo znovu otevřít ty dveře a vrátit se zpátky k té posteli. Ten kluk pořád spí. A děsně mu to sekne. Jsem z něj celej tvrdej.

 

„Vstávej, člověče!“

 

Stačilo pár slov a ten kluk už seděl na posteli. Dokonale probranej na mě koukal svýma velkýma zelenýma očima a usmíval se. Vůbec nevypadal překvapeně. Ale já jo. Jak jsem se díval do těch jeho očí, vybavil se mi včerejší večer. Vzpomněl jsem si, jak jsem zapadl do toho baru a házel do sebe jednoho panáka za druhým. Byla tam parta studentů, něco slavili a pořvávali na celej bar. Tenhle tam byl taky. Seděl trochu stranou a i když popíjel s ostatníma, vypadal, jako by k nim nepatřil. Celou noc na mě zíral a ani se nesnažil dělat, že to tak není. Pak, když se celá ta parta rozhodla jít domů, on tam prostě zůstal. A pořád na mě čuměl. Dost mě to štvalo, tak jsem k němu nakráčel a zavrčel na něj něco jako: „Máš nějakej problém mladej?“

 

Jo, na to si vzpomínám dokonale. Jenže tohohle kluka snad nic nevyvede z míry.

 

„Absolutně žádný. Jenom si vybírám společnost na noc. Neměl byste zájem?“

 

A já na to kývl. Odvedl jsem toho kluka na tenhle pokoj, a vůbec jsem se nezeptal, jak se vlastně jmenuje. Nebylo důležitý to vědět. Byl to prostě vášnivej úlet za jedný studený listopadový noci. Jenže teď není ta správná chvíle vzpomínat na to, jak jsem minulou noc vzdychal pod tímhle klukem.

 

„Neodešel jsi,“ poznamenal, ale z jeho hlasu jsem nepoznal, jestli je rád nebo mu to vadí.

 

„Jo. Nevím, jak moc to tady znáš. Nebylo by férový tě tady nechat, ať si poradíš sám. Moh bys skončit bez peněz nebo s rozbitou hubou. To si na svědomí nevemu,“ řek jsem mu a byla to skoro pravda. Vůbec není důležitý, že normálně mi nedělá problém nechat svý noční známosti, ať si poraděj, jak uměj.

 

„Já bych to zvládl. Znám zdejší okolí poměrně dobře,“ vysvětlil mi a vstal z postele. Úplně nahý. A já se na něj nemoh vynadívat. Široký ramena, vypracovaný břicho, nohy samej sval, ale hlavně ten pták. Právě teď se tvrdej jako kámen tyčil z chomáče blonďatých chloupků. Měl bych něco udělat, něco říct, nebo na něj aspoň přestat zírat. Pár kroky přešel přímo ke mně a políbil mě. Zaplavilo mě horko. Vůbec jsem nevěděl, kdy jeden polibek skončil a začal druhej. Tohle se mi běžně nestává. Ale taky běžně nespím s chlapama jeho vzhledu. Už jen polibky mě nažhavily dost na to, abych ze sebe co nejrychleji strhal všechny věci. Pořád jsme se líbali, když mě povalil na postel. Ani na chvilku mě nepřestal líbat, když rukama našel moje bradavky a pevně je stiskl. Dost hlasitě jsem zasténal. Úplně jsem hořel, když náš polibek skončil a on doslova přisál svoje rty na můj krk. Cejtil jsem v celym těle moc příjemný mrazení. I když to bylo skvělý, ani se to nepříblížilo k tomu, co přišlo potom. Vzal do pusy moji bradavku a stiskl ji zuby. V tu chvíli jsem vykřik a prohnul se, abych k němu byl blíž. S každým dalším stiskem to bylo lepší a lepší. Netrvalo dlouho a já byl dokonale připravenej. V tu chvíli nechal moji bradavku a otočil si mě. Klekl jsem si na všechny čtyři a čekal. Najednou jsem ucítil tlak a pak stačil jeden prudkej pohyb a měl jsem ho celýho v sobě. V té chvíli jsem definitivně přestal myslet. Celej jsem se tomu poddal a nechal ho, ať tvrdě přiráží, znova a znova. Ani nevim, jestli jsem vzdychal, křičel nebo jenom sténal, ale užíval jsem si to tak, jako už dlouho ne. Bylo to tak prudký, že jsem za chvíli byl. Moje sperma zkropilo postel. On naposledy tvrdě přirazil a naplnil mě svým vlastním semenem. Vyčerpaně jsem se zhroutil na postel a on vedle mě.

 

„Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptal jsem se, když jsem nabral dech. On se uchechtl.

 

„To přišlo teda brzo. Jsem Kenzo,“ představil se mi.

 

„Kenzo, když už se teď skoro známe, seber si všechny věci  a vypadnem vodsaď,“ řek jsem.

 

Měl bych na tom zapracovat. Výslovnost už je dokonalá, ale můj hlas nejni moc hrubej. Je, jak bych řekl kdysi, melodický. Ale takle já už nemluvim. Tak jsem se zved, i když bych nejradši zalez do těch kousavejch peřin a trochu se ještě prospal. Ale nebylo mi to souzený. Venku jsem ho naposledy políbil, jen tak, protože jsem měl chuť a zdrhnul jsem směrem k tržnici.

 

„Měj se, Kenzo,“ rozloučil jsem se z dálky a zamával jsem. Ani nevim, jak se tvářil. Škoda. Jenže na tohle není čas. Sbohem, Kenzo.

 

Kenzo Kagami

 

Tak dobře, takhle jsem si to nepředstavoval. Ne, že by ten sex byl špatný, to vůbec ne, ale to rozloučení mohlo být vřelejší. A taky se mi mohl představit. Až ho příště potkám, budu si muset dávat pozor, abych mu neřekl jménem. Jen počkej Nikko, tohle není konec. Žádné loučení. Hodlám se na tebe pověsit, dokud nedostanu to, co chci. A já nakonec vždy dostanu to, co chci. Jauvajs! Co tady, uprostřed ulice dělá bedna? To snad nemyslí vážně. Ne jedna bedna, ale hora beden před mým bytem. Jak se mám jako dostat dovnitř? Co to u všech čertů má znamenat? Když se mi začne dařit, zase mi někdo hází klacky pod nohy. Nebo spíš bedny před dveře. Já bych do toho kopnul, kdyby mě už teď nebolel malíček. Nemůžu řešit věci kopáním. Tedy většinou. Komu mám zavolat, když mi vchodové dveře blokují težké krabice? Tohle by se přeci stávat nemělo, ne? Je u toho nějaký papír. Stavební firma Akatsuko. Potvrzení o doručení. To si teda vypijete. Mě nikdo před vchodové dveře doručovat krabice nebude. A tak jsem vytáhl mobil a naťukal do něj číslo z potvrzení. Přiložil jsem si telefon k uchu a čekal. V telefonu to zašumělo a pak se ozval mužský hlas: „Stavební firma Akatsuko, přejete si?“

 

Hlavně klid. Nesmím na něj začít řvát. Tak bych se nikam nedostal.

 

„Dobrý den, tady Kenzo Kagami. Vaše firma dnes doručila před vchodové dveře mého bytu spoustu beden, já si je ale neobjednal. Uvítal bych, kdyby co nejdřívě zmizeli, nemohu kvůli nim domů,“ řekl jsem klidně, i když jsem měl děsný vztek. Opravdu mě naštvalo, že se to tak komplikuje.

 

Tetsuya Akatsuko

„Akiro, Seiji, Kioshi, kde jste všichni?“ zařval jsem.

 

Odpovědí mi bylo jenom ticho. Nikde nikdo. Nezbývalo mi nic jiného, než se zvednout z pohodlného koženého křesla a jít hledat tu bandu líných povalečů. Jak je mohlo napadnout složit všechny ty krabice před něčí dům? Díval jsem se do papírů a je to skoro dvacet beden stavebního materiálu. Přede dveřmi! To se mi snad jen zdá.

 

„Akiro!“ zařval jsem znovu, když jsem spatřil stín, který se mihl nedaleko.

 

Ten malý zrzek si úplně v klidu nakráčel až ke mně a jako by se nic nestalo řekl: „Zdravíčko, Tetsu. Co potřebuješ?“ Jednu chvíli jsem měl příšernou chuť ho chytit a třást s ním, dokud mu z tváře nezmizí ten blahosklonný výraz. „Ty jsi dneska vykládal těch dvacet beden pro pana Ishizuku?“ zeptal jsem se a Akirovi došlo, že je něco špatně.

 

„Jo. Složili jsme mu je přímo před dům, protože si to tak přál. Tvrdil, že jeho bratranec brzy přijede a pomůže mu je odvízt.“ vysvětlil mi zmateně. Trochu mě to zchladilo.

 

„Víš to určitě?“ ujistil jsem se unaveně.

 

„Začínáš mě děsit. Co se stalo?“ zeptal se a v očích měl opravdovou starost.

 

Na něj je spoleh. I když je občas líný.

 

„Právě mi volal nějaký Kagami a začal mi vysvětlovat, že před jeho domem stojí krabice od naší firmy a on že se nemůže dostat dovnitř. Musíme to jet odklidit a to hned. Zavolej Seijiho a jedeme,“ rozkázal jsem a chystal se vrátit do kanceláře, když Akira zavrtěl hlavou v nesouhlasu.

 

„Co zas?“

 

Nálada se mi střídala jako jarní počasí. Jednu chvíli jsem měl chuť někoho roztrhnout a za chvíli jsem byl jenom unavený.

 

„Kioshi a Seiji už odjeli vyřídit další dnešní zakázku. Před pár minutama jsme to naložili. Už jsou na cestě,“ oznámil mi a trochu se přikrčil v očekávání mého hněvu.

 

 Ale já se nezlobil. Když se takhle přikrčil a přimhouřil svoje modré oči, nedokázal jsem na něj řvát.

 

„Proč Seiji odjel s Kioshim? S Kioshim přece jezdí Nikko,“ ptal jsem se.

 

„Nikko ještě nedorazil a Kioshi už nemohl čekat, protože jinak by se celý plán na dnešek zhroutil. Všichni jsme mu už volali, ale Nikko to nebere. Pokud nedorazí do dvaceti minut, zavolám Shina,“ nastínil mi situaci.

 

„Dobře. Já zkusím zavolat Nikkovi ještě jednou. Ty jdi připravit auto. Do deseti minut vyrážíme,“ přikázal jsem a vystrčil ho ze dveří.

 

Akira přikývl na souhlas a se zakaboněnou tváří se loudal chodbou. Tak dobře, možná za patnáct. Vrátil jsem se do kanceláře a vytočil jsem Nikkovo číslo. Měl jsem o něj docela strach. Tohle se ještě nikdy nestalo. Nikko mi ale telefon zvedl téměř okamžitě.

 

„Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se ustaraně.

 

„Jo. Jsem na cestě. Před chvilkou jsem vypad z tý barabizny v Hadí uličce, která si říká hotel Luxus. Ani si nedokážu představit název, kterej by to tu vystihoval míň,“ uvažoval Nikko vesele.

 

„Hadí ulička? Ani se nehni. Vyzvedneme tě tam. Kousek od Luxusu je nějaký problém se zakázkou. Do půl hodiny tam budeme. Hlavně počkej,“ zdůraznil jsem mu.

 

V odpověď Nikko jen zamumlal něco jako: „Dle rozkazu. Ani se nehnu.“

 

Akira Nakazawa

 

U Luxusu budeme za chvíli. Kdyby neexistovaly dopravní předpisy a já právě neřídil auto, ve kterém sedí i Tetsu, už bych tam dávno byl. Jenže, kdybych nevezl Tetsua, ani bych tak nutně nepotřeboval být na místě. Kdyby nebyl tak sexy, třeba by se to dalo nějak vydržet, ale takhle...  Nikdy se mi přece nelíbili chlapy jeho typu. Co to kecám? Komu by se nelíbili vysocí a svalnatí šéfové? Na kancelářskou krysu je Tetsu poměrně vypracovaný. Asi chodí do nějaké posilovny.

A asi jenom v noci.

Jinak si nemůžu vysvětlil, že má tak světlou pleť. Připomíná mi upíra z béčkových hororů. Vysoký a bledý s uhlově černými vlasy po ramena. Kdyby měl červené oči, vůbec bych nepochyboval. Ale on je má šedivé, takže to není jisté. Na druhou stranu, na upíra poměrně snadno vybuchne. Je jedna velká záhada. Pracuju u něj už skoro dva roky a pořád toho o něm moc nevím. Jen občas vyleze ze své kaceláře, aby se ujistil, že všechno běží jako hodinky.

A ono většinou běží, takže se rychle vrací zpět do své kaceláře, kde to voní kafem. Občas tam nakouknu, když jdu náhodou kolem. Trochu nepraktické je, že jediná chvíle, kdy můžu chodit kolem jeho kanceláře je, když si chci zajít pro kafe. Takže chodím pro kafe přibližně desekrát denně. Pak vnucuju kafe každému, kdo má aspoň trochu chuť. Pokaždé, když procházím kolem, hrbí se nad nějakými účty, zamračený a hluboce zamyšlený. Sluší mu to. A tak jsem už dva roky zamilovaný do svého šéfa a zatím jsem nenašel odvahu mu to říct. Je taky možný, že si mě vůbec nevšiml a pak bych ho tím mohl pořádně vyděsit. Taky může být na holky. Tolik otázek a žádná odpověď. Možná, že bych měl přestat snít o nemožném a začít žít. Nikdy neuvidím svého upíra vrušeného s rozpuštěnými vlasy. Ten pohled musí stát za to.

Konečně jsme tady. Nikko tu stojí v pozoru, ani se nehne. Tetsu se usmál a vyskočil z auta. „Zavez to k těm bednám, my tam dojdeme pěšky,“ zavolal na mě. Zatím s Nikkem vykročil po silnici a pozorně poslouchal každé jeho slovo. No jasně. Jen jeď Akiro, tady pro tebe není místo. Tak jsem to zaparkoval před ten barák, kde jsem už dneska jednou byl. Před tou hromadou stál takovej týpek a vypadal dost rozčileně. „Zdravím. Vaše záchrana právě dorazila,“ řekl jsem, abych tomu nabručenému chlapíkovi trochu zvedl náladu. Ani jsem nečekal, že by to mělo nějaký efekt. Ale světe div se, ono mělo. Dali jsme se do řeči a než Tetsu s Nikkem dorazili, docela jsme si pokecali. Jenže pak se atmosféra změnila. Když Kenzo zaregistroval Nikka, nejdřív se tvářil překvapeně a pak se kysele ušklíbl. Nikko vytřeštil oči a pak se rozesmál na celé kolo. Tetsu, který očividně věděl, o co jde, se zatvářil pobaveně. A já tam stál jako idiot. Připadal jsem si jako na jevišti, kde všichni ostatní znají svůj part, jen já jsem mimo. To to dneska zase pěkně začíná.