Nikko Michihara

 

Když jsem opustil Kenzův byt, jen tak bezcílně jsem se toulal městem, aniž bych se staral o to, že jdu zejtra do práce. Celou dobu jsem na sobě cejtil pohledy těch, co mě maj na starost. Bavilo mě je tahat z jednej strany města na druhou. Když už nemůžu spát já, tak voni taky.

A proč že nemůžu spát? To přeci jasný, že v tom má prsty Kenzo. Něčím mě nadopoval a účinky se mi ani trochu nelíběj. Teď to samozřejmě nemyslím tak, že by mi něco nakapal do kafe. S tím bych se možná vyrovnal líp.

Tohle je horší. Jako bych ještě teď cejtil vůni jeho těla a hřejivý teplo jeho kůže. Jako bych ho měl zapsanýho v DNA a každá buňka mýho těla křičela jeho jméno. To není dobrý. To vůbec není dobrý.

 

Ranní směnu jsem měl s Tomoyou. Tomoya není moc vysokej, ale poměrně mohutnej chlap (ale to je tady u nás každej, kdo dělá s bednama...jsou totiž těžký jako kráva). Není nijak moc hezkej, ale dost výraznej. Každej se vždycky musí podívat na ten jeho velkej orlí nos. K němu se dokonale hodí malý kulatý oči dravce. Barvou vlasů nezaujme je taková tuctově hnědá. Ale dravčí oči jsou něco.

Tomoya je hodně podobnej Seijimu. Neříkal jsem už, že jsou bráchové? Ne? No, tak to říkám teď. Jsou mezi nima rozdíly, například Seiji je vyšší, má světlejší vlasy a tak dál, ale podoba je tu do očí bijící. Ne tak jako u Kaita a Tetsuyi, ale je tu. Jo, znám Kaita. Jsem přece Tesuyův nejlepší kámoš. Jeden ze zakládních předpokladů je, že se budu orientovat v jeho famílii.

Tomoya se choval zvláštně. Přišel mi tak nějak roztržitej. Ale to se stane každýmu. Například Akirovi. Včera touhle dobou omylem odvezl moje auto místo svýho a ještě s ním stačil něco srazit. Na Akiru se musím podívat blíž. Mám jakž takž přehled o všech zaměstnancích firmy a nikdo z těch dvaceti pěti lidí se nechová tak divně jako von.

Pije moc kafe a špehuje Tetsua. Párkrát už jsem ho viděl, jak stojí ve dveřích kaceláře a čumí na něj. Ten kluk vůbec nemá páru o tom, co znamená bejt nenápadnej.

Po práci mi Kioshi řekl, že mám jet s ním. Takže můj první pracovní den. Měl jsem docela obavy, ale nedal jsem na sobě nic znát. Je důležitý zůstat v klidu.

Od Kioshiho jsem se nedozvěděl vůbec nic. Tvářil se, jako bych v tom autě vůbec nebyl. Mám ho den od dne míň a míň rád. Možná, kdyby pořád nebyl tak špatně naloženej, dalo by se s ním i vydržet. Kioshi mě svěřil do rukou Mizukiho a sám někam zmizel. Ještěže tak.

 

A kdo je zase Mizuki? Nevzpomínáte si? Myslím, že jsem ho minule nazval podivnym vědátorem. Ale tak když chodí v bílym plášti a vypadá jako by potřeboval nejmíň ještě dvacet minut péct, tak jak jsem ho měl jako pojmenovat? Žádný dobrý nápady, co?

Na první pohled jsem ho odhadoval na tichýho společníka, ze kterýho nedostanu ani slovo. Možná proto mě tak překvapilo, když na mě začal mluvit a zahrnovat mě informacema.

„Ty jsi Nikko, že? Byl jsi tu včera? No jo, no jo, vzpomínám si, to přivezli Masaa. Kioshi z toho byl pěkně nabručenej. Když on je takovej vždycky, takže v tom ani není rozdíl. Ty to musíš vědět, když s ním děláš. Asi si moc nepokecáte, co? No jo, no jo, to je jasný. Jsem fakt rád, že tě vzali. Vypadáš jako fajn chlap. Aspoň si budu mít s kým pokecat.“ spustil a já se zmohl jenom na kývání. Pálil na mě slova takovou rychlostí, že jsem byl rád, že to stíhám vnímat. O nějakou odpověď jsem se vůbec nesnažil.

„Takže předpokládám, že tě ještě nikdo neseznámil s tím, jak to tady chodí. Já jsem tady šéf. Vlastně nešéfuju mnoha lidem, ale pořád jsem výš než ty. Šéfuju Kioshimu a ten zase tobě a a pár dalším. Taky vedu laborku. Jasně vaříme tam perník, ale z něčeho se přece musí ostatní experimenty finacovat, ne? Jako takový vedlejší projekt se tu snažíme léčit lidi, který z užívání drog nejsou psychicky v pořádku. Ale to není hlavní. Všechno ti ukážu a vysvětlím. Vyrábíme superlepidla, krémy proti stárnutí, leptadla na bradavice, ale taky koncentrované kyseliny a chemické zbraně. Je to velký byznys. Ale to největší na čem tady pracuju a taky nejmíň výdělečný, protože se ještě na nic moc nepřišlo, je tohle,“ říkal a přitom mi ukazoval takovou podivnou malou věc. Připomínalo mi to čip.

Nevěděl jsem, co mám říkat. Pořád jsem si představoval, jak tady, v drogové laboratoři, vyrábí leptadla na bradavice a musel jsem se držet, abych se nešklebil. Nebo krémy proti vráskám. To je tak těžký si nějaký koupit v sámošce? Logiku těch lidí nechápu. To si jako nechají doručit od dealera pervitin a krém proti vráskám? To zní jako špatný vtip.

Ale Mizuki určitě nekecá. Stačí se podívat, jak mu září oči, když o tom mluví. Vypadá to, že žije svůj sen. To bych tady určitě nečekal.

„A co to je?“ zeptal jsem se, když Mizuki zasněně pozoroval tu věc.

„Tahle mrška je nejužitečnější věc tady. Nemá jméno a ještě ani nefunguje, ale jednoho dne bude. Tohle je teprve návrh. Malé mučící zařízení. Zavede se do těla jako čip a podle instrukcí od ovladače způsobuje bolest, aniž by nějak poškodil tělo. Až to bude funkční, bude snadné dostat z lidí informace nebo peníze. A navíc, nikdo nebude moct říct, žes jim něco udělal, protože nebude nic vidět.“

Doteď jsem bojoval se smíchem, ale přešlo mě to. Tahle věcička bude jednoho dne hodně nebezpečná. Nikdo nevydrží věčně. Z celýho srdce doufám, že si ji nikdy nebudou chtít zkoušet na mě. I když důvod by k tomu měli. Kdyby Kenzo něco zjistil...zabijou mě.

Čím dál tím víc si uvědomuju, jak je tu lidský život křehký. Stačí jedna rána a je konec. Kdybych byl buddhista, věřil bych, že když se mi to nepovede teď, vyjde to v příštím životě. To bylo snažší, protože bych se tolik nebál, že umřu dřív, než budu doopravdy šťastný. Ale zase, na druhou stranu, mě neláká představa, že všechno, co udělám stejně směřuje k tomu, že se ze mě stane kráva.

Mizuki už otvíral pusu a chystal se k dalšímu šíleně dlouhýmu proslovu, když se ozvala příšerná změť zvuků. Nejdřív mě to docela slušně vyděsilo. Chvíli nám voběma trvalo přijít na to, že to jsou zvonění ze všech různejch telefonů, který měl Mizuki vyskládaný na stole.

Mizuki k nim přiběhl a postupně si četl zprávy. S každou další jako by snad zbledl ještě víc. A to jsem nevěřil, že by něco takovýho vůbec šlo. Po přečtění všech mohl v klidu konkurovat bílejm stěnám.

„Yasuo, ach bože, Yasuo,“ šeptal si pro sebe.

„Problém?“ zeptal jsem se a Mizuki si teprve teď uvědomil, že jsem v místnosti pořád s ním. Vytáhl z pláště obálku a strčil mi ji do ruky.

„Dělej přesně to, co je tam napsaný, nic víc, nic míň. Já musím letět,“ řekl mi a prostě utekl pryč, aniž by se obtěžoval s tím něco zamykat nebo aspoň zavřít dveře. Prošmějdil jsem celou laboratoř důkladně, ale nic užitečnýho jsem nenašel. Ani jsem nečekal, že bych něco našel, ale přiležitost jsem nemohl nevyužít.

 

Dopis jsem otevřel až venku. Bylo tam dost nicneříkajících keců, takže jenom stručně, konečně jsem se dozvěděl, co vlastně budu dělat.

Docela mě překvapili. Čekal jsem, že se stanu někým jako je poslíček. Nebyl jsem tak úplně vedle. Budu něco roznášet, ale rozhodně to nebudou žádný předměty.

Adresa v dopise mě zavedla k bílýmu domku v obytnej čtvrti se spoustou červenejch muškátu. Samý velký zahrady a upravený domečky. Hledal jsem nějakýho T. Futuhashiho. To příjmení mi něco říkalo.

Zazvonil jsem a otevřel mi Seiji. Byl to pro mě šok. Už mi to došlo. T. Neznamená nic jinýho než Tomoya. No potěš koště. Tak to jsem nečekal.

Seiji se na mě usmíval a ptal se, co potřebuju. To není fér. Tohle bude těžký.

„Musím mluvit s Tomoyou.“

Seiji se sice trochu divil, ale bráchu mi zavolal. I Tomoya mě přivítal úsměvem. Jak mu to mám jen říct? Takovej úkol jsem si nezasloužil.

Přesto jsem se rozhodl to neodkládat. „Neříká se mi to snadno, ale jestli jim nezaplatíš ty peníze, brzy budeš mít velkej problém. A nedívej se na mě takhle. Moc dobře víš, vo čem mluvím. Tohle je první varování. Příště to bude horší. Nenuť mě chodit znova,“ řek jsem a radši jsem odešel. Neměl jsem žaludek na to tam bejt dýl.

 

Kenzo Kagami

 

Dneska jsem si odkroutil obvyklých šest hodin ve škole a pak mě čekala důležitá schůzka.

K mojí práci (ano, nazývám to prací) patří i občasné informativní schůzky, kde podávám informace o pokroku nejen já, ale i ostatní.

Informace sdělujeme Benjirovi. To on nás všechny učil. Co a jak dělat, hlavně v posteli, ale i mimo ni. Třeba jak si je držet v dostatečné vzdálenosti od srdce. Schůzka netrvala dlouho, ale Benjiro mě celou dobu podivně pozoroval. Doufal jsem, že si mě dnes nezavolá k sobě na soukromou...(sakra, já fakt nevím, jak to pojmenovat).

Prostě jsem s ním dneska nechtěl nic mít. Chtěl jsem mít hezký den. Vždycky, když jsem s Benjirem, musím myslet jen na to, co vlastně dělám. Jasně, že bych radši studoval a každý večer seděl ustolu s rodinou, ale někteří nemají tohle štěstí. Mě například má milující rodina ve dvanácti letech prodala. Tehdy jsem byl roztomilý chlapec a měl jsem značnou tržní hodnotu.

Důležité byly pronikavé zelené oči. Výhoda či prokletí? Byly to ony, které za to mohly? Kvůli nim si mě vybrali?

Nechtěl jsem, aby to tak bylo. Dvanáctiletý chlapec, vytržený ze svého domova, přesazený někam do neznáma. Byli tu ke mně laskaví, ale já je nenáviděl. Tak šíleně jsem je nenáviděl, protože má rodina tu nebyla, abych mohl tak moc nenávidět je. Jak mohli? To mě opravdu tak málo milovali? Nikdy jsem to nedokázal pochopit a i když se mi daří dobře, nikdy jsem jim to nedokázal odpustit.

A to všechno vidím, když jsem s Benjirem. Ale na schůzkách není jenom on.

Je tam třeba Yasuo. Jeho adoptovali ze sirotčince kvůli krásné tváři s jemnými rysy. On to na rozdíl od mě bral jako požehnání. Jinak je ale úplně skvělý. Jenom jeho považuji za svého přítele.

Možná proto mě tři hodiny po schůzce tak vyděsilo, když jsem od něj dostal zprávu, abych okamžitě přijel do bytu jeho současného případu.

Na místo jsem dorazil ve rekordním čase, protože jsem řidiči taxíku slíbil dvojnásobek ceny, když udělá, co bude moct. Do bytu jsem vtrhl jako divoká voda a našel Yasua, jak sedí na židli a nepřítomně hledí na nehybného muže.

„Co se stalo?“ zeptal jsem se. Yasuo se na mě podíval a v jeho očích jsem viděl úlevu. Snažil se mi to vysvětlit, ale nedokázal to. V očích měl slzy, ale ani jedna po jeho tváři neskanula. Pohladil jsem ho po krátkých černých vlasech, abych ho trochu uklidnil.

Sám jsem moc dobře věděl, co budu muset udělat, ale ještě byl čas. Yasuo se uklidnil a dal se do vysvětlování.Yasuo mi vš vysvětlil poměrně zmateně. Pokud jsem to správně pochopil, jeho momentální milenec Minoru ho našel s jiným a pak se ho pokusil potrestat. Yasuo se nenechal a omráčil ho těžkou soškou buddhy.

Bylo mi jasné, že tohle se musí řešit. Do mobilu jsem naťukal jednoduchou zprávu: Problém u Minorua. Vím, co jsem tím spustil. Všichni dostali zprávu a jedou přímo sem.

Netrvalo to ani patnáct minut a ten hezký byt byl úplně plný. Tísnili se tu všichni důležití lidé, včetně Mizukiho a Benjira, ale i významnější. Nebudu nikoho zahlcovat jmény. Teď šlo jen to, co se bude dít dál.

Omráčený Minoru pro nás pracuje už dlouho a má poměrně vysoké postavení. Musíme jednat v rukavičkách. Zatím neví, kdo Yasuo je, ale to se může změnit. Proto jsme se tu taky sešli.

Já stál před domem a směoval i ty se slabším orientačním smyslem do správného patra.

Nahoře mezitím z Yasua vytáhli všechno, co se stalo a rozebírali to ze všech stran. Jednalo se chvíl, hlavně o tom, co s ním a kam s Yasuem. Navrhl jsem, že si ho vezmu k sobě. Nikdo se o něj nepostará tak jako já. Řekli mi, že dostanu vlastní ochranku, ale že do toho nesmím zatahovat skupinu. A já to v klidu slíbil.

Pak jsem Yasua odvedl k sobě domů a usmažil jsem mu palačinky. Má je rád tak jako já. Nikdo mu neublíží, o to se postarám.

Po jídle si šel Yasuo lehnout. Nechal jsem ho ve své posteli a sám jsem si ustlal na zemi. Rozhodl jsem se, že zjistím, co se přesně stalo, až později.

Večer se však objevila ještě další komplikace. Někdo zazvonil a já šel otevřít. Za dveřmi stepoval netrpělivý Nikko. To bude ještě zajímavé.

 

Tetsuya Akatsuko

 

„Já nejsem na kluky!“ téměř jsem zakřičel na toho arogantně se usmívajícího idiota. To, že je Nibori vyšší, starší a zkušenější a že vede bordel neznamená, že je odborník. No možná by mohl být. Tak to aspoň není odborník na moje pocity.

„Přesně, jak jsem si myslel. Každý se přeci zlobí pro pravdu.“

„A to tě nenapadlo, že jsou i lidé, kteří se zlobí, když kecáš scestné hlouposti?“

„Ale já proto mám důkaz.“

„To by mě teda zajímalo jaký.“

„Už jsme tady v té kavárně skoro hodinu a ta servírka po tobě vyloženě jede. Málem ti ty svoje kozy narvala přímo do obličeje a tobě nestojí ani za pohled.“

Tak jo, teď mě ten kozel starej dostal. Proč se do toho vlastně plete?

Protože má nesnesitelnou vlastnost vrtat se úplně ve všem.

Ale já přeci nemůžu za to, že se mi ta servírka nelíbí. Je prostě taková...moc malá nebo vyvinutá nebo co já vím. Nepřitahuje mě. Odkdy mě nepřitahujou sexy holky, to nevím, ale stalo se.

Třeba je to touhle holkou. Je moc vyzývavá. Já mám rád jemnější modrooké krásky. Takové ty, které se ještě stále dokážou červenat. Chci se zamilovat a mít vážný vztah. Tahle dělá oči nejmíň na deset chlapů denně. Jo, tím to bude.

„Já prostě nesnáším takovýhle typy.“

„Nebyls to náhodou ty, kdo na svůj perfektní ksichtík ještě nedávno balil každou pěknou holku v dosahu?“

Nestačil jsem mu odpovědět, protože mu na mobil přišla zpráva. On se na ni podíval a jako by mu zaskočilo. Prudce vyskočil ze židle a rozloučil se s omluvným: „Promiň.“

 

A tak jsem zůstal sám. Ta holka se na mě pořád culila. Tak jsem se na ni taky usmál. Už dlouho jsem s žádnou nebyl. Počkal jsem, dokud jí neskončila směna a vzal jsem si ji k sobě.

Byla opravdu krásná, štíhlá s velkými ňadry, přesně jak jsem to měl rád. Strávili jsme spolu příjemné chvilky, ale já se necítil úplně nejlíp. Nebyla můj typ, neměl jsem to dělat.

S provinilým výrazem ve tváři jsem ji hned po tom vystrkal ven z bytu. Potřeboval jsem být sám.

Moc se jí nechtělo, tak jsem jí dal svoje telefonní číslo, aby si myslela, že zůstaneme v kontaktu. Udělal bych cokoliv, aby už konečně zmizla.

 

Akira Nakazawa

 

Přišel jsem domů až k večeru, protože jsem si dnes vzal směnu navíc. Pustil jsem se tedy do vaření večeře. Uklohnil jsem těstoviny s kuřecím masem, ty má Inari nejradši.

Ale ona se vrátila až dlouho po půlnoci a byla úplně sťatá. S námahou jsem ji uložil do jejího pokoje. Když jsem chtěl odejít, chytila mě za ruku.

„Máš mě rád, Akiro?“

„Jistěže mám.“

„A budeš mě mít rád, i když udělám nějakou hloupost?“

„Budu tě mít rád vždycky.“

„To jsem ráda. Nezasloužím si brášku jako seš ty.“

Tohle ze sebe vysoukala a pak tvrdě usnula dřív, než jsem jí stačil odpovědět. Doufal jsem, že jsou to jen takové řeči. Že doopravdy neprovedla něco špatného. Ale to, co jsem jí řekl byla pravda. Budu ji mít rád vždycky. Je to moje starší sestra.

 

Ráno Inari pořád ještě spala, tak jsem ji nechal a odešel jsem do práce. Po cestě jsem nepotkal nikoho jiného než Tetsuyu.

Chtěl jsem ho pozdravit, ale on něco dost naštvaně křičel do telefonu.

„Už mi nevolej. Nemám zájem.“

Že by nějaká slečna? Poslouchal jsem napjatě dál, aby mi neuniklo ani slovo.

„Nic už nebude. Bylo to jen jednou.“

Určitě nějaká dívka., ale očividně ne moc chtěná. Trochu mě zarazilo, že je Tetsu takový. Nikdy bych ho netipoval na někoho, kdo má vztahy na jednu noc.

„Ty nemáš právo ptát se proč. Ale tak dobře, když to chceš tak moc vědět, já jsem na chlapy.“

Málem jsem se radostí zbláznil. Je to možné? Nezdá se mi to? Ani na chvíli jsem v nemyslel na to, že by to třeba mohla být výmluva. Moje srdce bušilo moc divoce na to, abych dokázal rozumně uvažovat.

Později v práci jsem se nad tou možností zamyslel. Přesto jsem si to odmítl připustit. Tohle se přeci neříká jen tak, ne?