Nikko Michihara

 

Až když jsem hleděl do hlavně pistole, uvědomil jsem si, že jsem k sobě možná nebyl upřímný. Rozhodně se mi ještě nechce umřít. Ne teď.

Ale člověk si nevybere. Jak by se Kenzo cítil, kdybych umřel? Pohnulo by to s ním?

Dost sentimentu. Já tady dneska neumřu. Možná zítra, kdo ví, ale rozhodně ne dnes. Ne, dokud ho znovu neuvidím.

Pak jsem zdvihl zrak a můj pohled se setkal s tmavýma očima toho zoufalce, který na mě mířil pistolí.

„Můžeš mě zabít, ale vůbec si tím nepomůžeš.“

„Proč ne? Já ty prachy nemám. Co jinýho mi zbejvá?“

„Vůbec nic. A je fuk, co teď uděláš. Zabiješ mě? Ok, jen do toho. Jenže po mě přijdou další. A ty máš jen jednu pistoli.“

Znepokojeně se podíval na svou pistoli a pak zpátky na mě. V očích jsem mu viděl, že si uvědomuje pravdivost mých slov.

„Vím, že to chápeš. Tak tady přestaň šaškovat a běž dělat něco smysluplnýho.“

„Co smyspluplnýho?“ zeptal se zoufale.

„Zajdi za tím, od koho sis půjčil a nabídni, že si ten dluh odpracuješ. Řekni, že uděláš cokoli. S trochou štěstí z celý týhle lapálie vyvázneš se zdravou kůží,“ poradil jsem mu a odešel jsem. Ani jsem se neohlídnul. Bylo mi upřímně jedno, jestli se ten chlapík dostane ze svejch dluhů nebo ne. Nebyla to moje starost. Hlavně, že mě nezastřelil.

 

Přišel jsem domů a naivně jsem si myslel, že budu mít už pro dnešek pokoj, jenže mě doma čekalo překvapení. A nebylo mi zrovna dvakrát příjemný.

V mém obyváku se totiž roztahoval ten Kenzův kamarád. Měl jsem z toho špatnej pocit. Ale on působil tak nějak nebezpečně. Potutelně se usmíval a znuděně si upravoval vlasy.

„No to je dost, že se taky vrátíš domů.“

„Uniklo mi něco? Co tady děláš?“

„O tom, co všechno ti uniklo se bavit nebudeme, zabralo by nám to několik dní. A co tady dělám? Čekám na tebe.“

„To mi vážně nedošlo. Proč?“

„Kvůli Kenzovi pochopitelně...vážně moc nechápu, co na tobě vidí.“

„Jak milé...upřesnit bys to nechtěl, vetřelče?“

„Jmenuju se Yasuo.“

„Nezájem. Vysyp, co máš na srdci a vysmahni.“

„Dobře. Ty ho miluješ, že?“

Překvapeně jsem se na něj podíval a jeho otázku jsem nechal bez odpovědi. Vyděsilo mě, jak jsem průhledný.

„Hlavně v klidu. Nebudu ti dělat potíže. Jsem tady, protože tě chci o něco požádat.“

„Poslouchám.“

„Chci, abys ho ochránil. Jsi jediný, kdo mu zůstal.“

„Tak teď už vůbec nic nechápu. Proč já jsem jediný? Ty se snad nepočítáš?“

„Odjíždím. Krysy přece opouštějí potápějící se loď jako první, ne?“

„Potápějící se loď?“

„Já nejsem blbej a ty nejsi jedinej polda, kterej se kolem skupiny motá. A naši se už dávno nechovají nenápadně. Jde to s nima z kopce. Ale já kvůli nim bručet nepůjdu.“

„Ty máš ale nevymáchanou hubu. Doufám, že tohle nevykládáš na potkání.“

„Kdepak. Jak jsem řekl, nechci dělat potíže. A ještě jedna malá rada na závěr. Neudělal stejnou chybu jako on,“ řekl a před očima mi zamával fotkou toho zastřelenýho policajta. Pak si to zamířil ke dveřím, ale já mu zastoupil cestu.

„Tak to tedy prrr. Koukej to vysvětlit. Jakou chybu ten chlápek udělal?“

„Nebyl dost opatrnej. Pamatuj si, že když je zaženeš do kouta, budou se bránit. A teď mě nech jít,“ nařídil mi a já ho poslechl. Ustoupil jsem mu z cesty a on prošel ven. Sledoval jsem ho, jak mizí ve dveřích a nepřipadal jsem si spokojený s tím, co jsem se dozvěděl. Bylo mi jasné, že toho ví mnohem víc.

Pomalu jsem přešel k oknu a zahlédl jsem žlutý sporťák, do kterýho ten kluk nastoupil. Řidič měl stažený okýnko, takže jsem si mohl dobře prohlídnout. Opravdu mě překvapilo, když jsem v něm poznal toho chlápka s potetovanou hlavou. To už se ale sporťák rozjel.

Jak si to jako představuje kluk jeden bláznivá? Jak vůbec může vědět, že jsem špicl? A jak přišel na to, že Kenza miluju? Je vážně děsivej...je dobře, že je pryč.

 

Ani nevím, jak jsem po tomhle vnitřním monologu ocitl na cestě ke Kenzovi. Potřeboval jsem ho vidět. Potřeboval jsem s ním mluvit. Říct mu...co vlastně? To jsem netušil.

Bez nějakého plánu jsem stál před jeho dveřmi a nespustil jsem ruku ze zvonku dokud mi neotevřel.

„Hoří snad?“

„Jo, přesně tak. Můžu dál?“

„Já...není mi dneska nejlíp, takže...“

„Nepřišel jsem kvůli tomu. Nezabere ti to moc času. Prosím.“

„Dobře tedy, pojď dál,“ pobídl mě a já jsem se znovu ocitl v jeho malým bytu. Kenzo se unaveně posadil na gauč a ukázal na místo vedle sebe. Posadil jsem se vedle něj a chvíli bylo ticho,

„Co tedy potřebuješ?“

„Je tu jedna závažná věc, kterou s tebou chci probrat.“

Kenzo celý zbledl a nesouhlasně zavrtěl hlavou.

„Ne, to ne. Ne dneska.“

„Co?“

„Chceš to skončit, že?“

„Poslouchej mě, já...“

„Mlč. Neříkej nic,“ přerušil mě prudce.

„Necháš mě laskavě domluvit? Jak ti mám říct, že tě miluju, když mě nepustíš ke slovu?“ vyjel jsem na něj. On se na mě podíval, jako bych se zbláznil.

„Myslíš to vážně?“

„Smrtelně.“

„I když víš, co jsem zač?“

„Ano.“

„Jsi si jistý?“

„Chceš snad, abych to vzal zpátky?“

„Ne, jenom zkouším apelovat na tvůj zdravý rozum.“

„Jako by mi ještě nějakej zůstal,“ řekl jsem zvesela.

„A co ty?“ dodal jsem po chvíli tiše.

„Co já?“

„Miluješ mě?“

Kenzo se začervenal a odvrátil se ode mě.

„Neodvracej se. Viděl jsem ti to na očích.“

„Tak proč se ptáš?“

„Protože to chci slyšet.“

„Já...“

„Ne, neříkej to.“

„Pak kdo koho nenechá domluvit.“

„Nechci tě k tomu nutit. Prostě jen budu věřit, že to tak je. A teď mě pozorně poslouchej. Možná si tím podepíšu rozsudek smrti, ale ani to mě nezastaví. Já jsem v kontaktu s policií. Mým cílem je přijít na to, kdo tuhle skupinu řídí.“

 

Kenzo Kagami

 

Nechtělo se mi věřit svým uším.

„Tak tohle je už opravdu přes čáru...přestaň si za mě dělat legraci!“

„Nedělám si legraci.“

„Tak proč mi to říkáš? O co ti jde? Chceš snad zemřít?“

„Nijak zvlášť. Já ti věřím.“

„Proč?“

„Protože tě miluju.“

„Nechápu to. Co čekáš, že teď uděláš?“

Nikko se záhadně usmál.

„Nevím. Máš dvě možnosti. Buď půjdeš proti mně a já umřu nebo půjdeš se mnou a já budu žít.“

„Jak můžeš být tak zatraceně klidný?“

„Já prostě věřím. Věřím v tebe. Až se rozhodneš, co uděláš, dej vědět,“ odpověděl mi a zvedl se.

„Kam jdeš?“

„Domů.“

„Nikko?“

„Co?“

„Neodcházej.“

„Proč?“

Teď jsem vstal i já.

„Protože...tě miluju,“ řekl jsem a přitáhl jsem si ho blíž, abych ho mohl políbit. Když jsem se od něj odtáhl, chvíli na mě překvapeně zíral. Pak se ale vzpamatoval a divoce se vrhl na má ústa. Polibky jsem mu oplácel a pomalu jsem začínal ztrácet pojem o realitě.

Pevně jsem ho objal a strhl ho na pohovku.

„Zůstaneš přes noc?“

„Samozřejmě.“

 

Tetsuya Akatsuko

 

Akira obtočil ruce kolem mého krku a přitáhl si mě ještě o kousek blíž. Já ho doslova na tlačil na kuchyňskou linku a myslím, že bych byl dost dobře schopen si ho vzít rovnou tam. Probral mě zvuk, který vydal nůž při úderu o talířek a já si v tu chvíli uvědomil, kde vlastně jsme. Proto jsem se taky odtáhl.

„Je něco špatně?“

„Jsme v kuchyni.“

„To vadí?“

„Trochu.“

„Ok. Tak jdeme jinam,“ řekl a táhl mě neznámo kam.

Musel jsem se usmívat. K Akirovi mi tohle chování nesedělo, ale on byl očividně odhodlaný mě do své postele dotáhnout a já se té myšlence nevzpíral.

Tak jsem se dostal do pokoje, který byl zařízený v bílé a zelené. Nebyl moc prostorný, taktak se do něj vešla zeleně povlečená postel a masivní skříň.

„Je tohle...“

Netuším, na co se chtěl zeptat, protože jsem ho nenechal domluvit. Byl až moc blízko postele a já neodolal. Navázal jsem na polibek, který jsme přerušili v kuchyni a zacouval jsem s Akirou k posteli.

Aniž bychom přerušili náš polibek, přesunuli jsme se na postel. Tam jsem snadno dostal Akiru pod sebe. Snažil jsem se rozepnout knoflíky u jeho košile, ale nijak zvlášť se mi to nedařilo. Jeden z nich jsem málem urval. Akira se mi snažil pomoct, ale nebyl na tom se zručností o moc lépe.

 

Když se nám konečně podařilo zbavit se té košile, celou tuhle příjemnou chvíli přerušil hlas.

„Akiro! Jsi doma?“

Málem jsem nahlas vykřikl: „Proč!“ ale ovládl jsem se. Akira taky nevypadal zrovna nadšeně.

„Akiro! Kde může v tuhle hodinu být?“

To mi dodalo naději. Akira se chystal ozvat, ale já jsem mu přiložil prst na ústa.

„Neozývej se.“

„Ale ona...“

„Prosím.“

„Dobře. Ona snad za chvíli odejde. Nikdy se doma nezdrží dlouho-o,“ poslední slovo skoro vyjekl. To bylo zrovna ve chvíli, kdy jsem se jazykem dotkl jeho bradavky. Tak vyzývavě se tam tyčila, že jsem prostě neodolal.

Jen tak jemně jsem si s ní pohrával. Akira si zuby skousl ret, aby mi neunikla ani hláska. Bylo to zatraceně sexy.

A pak? Nevím proč, vzpomněl jsem si na dokument vteřiny před katastrofou. Proč? Protože se rozletěly dveře a já nestihl udělat už vůbec nic, když Inari vletěla dovnitř jako neřízená střela.

Inari byla v šoku. Zrudla snad až po kořínky vlasů a rychle vyběhla z pokoje se slovy: „Tak já asi počkám venku.“

Chvíli jsme se s Akirou na sebe dívali a pak jsme oba naráz vyprskli smíchy. Pořád jsem se pochechtávali a to i ve chvíli, kdy jsme opouštěli pokoj.

Inari čekala venku a vypadala, že má něco důležitého na srdci.

Tak jsme byli nuceni se rozloučit.

 

Cestou domů jsem potkal Niboriho, který si vesele prozpěvoval.

„A heleme se, tebe zrovna hledám. Mám pro tebe toho mladíka, kterého sis přál.“

„Nemám zájem o prostituta.“

„To ale není fér, já se s ním hledám a ty...“

„Už jsem si někoho našel.“

To mu zavřelo ústa asi tak na dvě vteřiny.

„Heleme se. Jak to, že o tom ještě nevím? Zvu tě na pivo a ty mi tam všechno pěkně řekneš,“ prakticky mi nařídil, ale já stejně neměl žádné lepší plány.

 

Akira Nakazawa

 

Nečekal jsem, že v sobě najdu tolik odvahy, abych si odvedl do postele. A když se mi to povedlo, přijde si Inari a celé to zkazí.

Ach jo...já jsem prostě smolař.

A přitom se to vyvíjelo tak slibně...já chci svoje poprvé prožít s ním. Jsem na sto procent jistý. Tak proč zrovna dneska musí Inari něco potřebovat? Vždyť jindy se doma ukazuje až ráno.

Ale vypadala docela zoufale, tak jsem svůj otrávený výraz radši schoval.

„Tak co se stalo?“

„Já...prohrála jsem spoustu peněz. Abych to zaplatila, půjčila jsem si...od lichváře, teď je po mě ale chtějí a já nemám vůbec nic,“ vysypala ze sebe a v očích měla slzy.

Já se zmohl jenom na prosté: „Cože?“

„Vím, že to byla chyba. Moc mě to mrzí.“

„Co s tím ale budeme dělat? A kolik to vůbec je?“

Inari mi do ruky vrazila dlužní úpis a mě se protočily panenky. Tolik peněz?!

„Bože můj, tohle nemáme šanci splatit.“

„Já vím. Ale je tu jedna možnost.“

„Nebudeme prodávat dům!“

„To jsem ani říct nechtěla. Někdo od nich tě zná. Nevím kdo, ale vypadá to, že je do tebe zamilovaný už dlouho. Odpustí nám celou částku za...“

„To snad...“

„...jednu jedinou noc s tebou.“

„Ty ses asi zbláznila!“

„Já vím, že to není...“

„V žádném případě. Zapomeň...“

„Je to špatné a chápu, že se ti nechce, ale pokud to neuděláš, skončí to se mnou hodně špatně. Prosím, Akiro. Já nechci umřít!“

Nemohl jsem říct ne, i když se mi ta představa příčila. Navíc mi bylo jasné, že to zničí můj vztah s Tetsuem. Nemůžu mu to zamlčet, ale ani mi to nemůžu říct. Zaslouží si někoho lepšího. Pro nás oba bude lepší, když to skončí...