Nikko Michihara

 

Ležel jsem ve svý posteli, mohlo bejt kolem půlnoci, když mi zazvonil telefon. Volalo mi nějaký neznámý číslo, ale já to i tak vzal. V telefonu zašumělo a pak se ozval ženskej hlas: „Mám chuť ti opravdu ošklivě ublížit.“

Okamžitě jsem ten hlas poznal. Nebylo to poprvé, co mi takhle v noci volala a vyhrožovala.

„Čím jsem si to zasloužil?“

„Tetsu to táhne s nějakým chlapem.“

Nechtělo se mi tomu věřit. Tetsu s chlapem? Kdyby mi to neříkala jeho matka, asi bych tomu nevěřil. Jenže paní Hamako by rozhodně nevolala, kdyby neměla ověřené informace.

„To je sice hezké, ale co já s tím? Nebyl jsem to já, kdo mu toho chlapa strčil do postele. Ani nevím, kdo to je.“

„Nikko, přestaň mi lhát. Kdo jiný by ho mohl seznámit s muži jiné orientace než ty?“

„Vím, že to tak možná nevypadá, ale já opravdu neznám všechny gaye na světě.“

„Chceš mi tedy říct, že toho zrzavého kluka, toho Akiru, nezná od tebe?“

„Ne. Akira pracoval v Tetsuově firmě ještě dřív, než jsem se sem přestěhoval. Teda pokud myslíme stejnýho Akiru. Zrzavýho a modrovokýho.“

„Ano, to bude on.“

„S ním já nemám nic společnýho. Ani jsem netušil, že je gay. A to, že chodí s Tetsuem je pro mě taky novinka. Jak to vlastně víte?“

„Tetsu o něm mluvil jako o svém miláčkovi. Vyvodil bys z toho snad jiný závěr?“

„Ne. Podívejte, paní Hamako, rád jsem si s vámi popovídal, ale zítra ráno jdu do práce a potřebuju se prospat. Takže nashle,“ rozloučil jsem se a dřív než mi stihla odporovat, jsem hovor típnul.

Musel jsem usmát, když jsem si představil, jak se asi tak tváří.

Jsou to už léta, co jsme spolu naposledy mluvili. Pokaždé, když měl Tetsu nějaký průšvih nebo začal chodit s holkou, která podle ní nebyla vhodná, volala mi a chtěla po mě, abych s tim něco udělal. Navrch ještě přidala výhrůžku. První hovor mě vyděsil, časem jsem si ale zvykl.

Moc dlouho jsem ale na paní Hamako nemyslel, brzy jsem totiž usnul. A to bylo jedině dobře. Těžko bych přežil další pracovní den, kdybych si řádně neodpočnul.

 

Ráno jsem si to nakráčel přímo do Tetsuovy pracovny a bez nějakého úvody jsem spustil: „Odkdy to táhneš s Akirou?“

„Tak a mám toho právě tak dost. Mám to snad napsané na čele? Netuším, jak ses to dozvěděl, ale je to moje věc.“

„Ne, to teda není jenom tvoje věc. Já tady pro tebe nasazuju krk. Ale já nejsem důležitej. Tý skupině jde vo tebe. Normálně se chovaj nenápadně, jejich aktivity nejsou vidět, ale tady ne. Je to, jako by hráli nějakou hru. Snaží se zničit každýho, kdo s tímhle podnikem souvisí. Tak mi nevykládej, do čeho se nemám plést, sakra práce.“

Tetsu se zatvářil překvapeně.

„Promiň mi. Nemyslel jsem to zle. Jenom jsem poslední dobou přepracovaný. Máš právo se ptát. Odpovím ti, na co si budeš přát.“

„Jasně, ale až za chvíli. Teď si klidně sedni a uvolni se. Nemůžu tě přece nechat, abys byl takhle nabručenej, ne?“ zeptal jsem se a obešel jsem jeho pracovní stůl. Postavil jsem se za jeho židli a zkušený pohyby jsem mu začal masírovat ramena a krk.

„Ztuhlej jako vždycky. Pak nemáš bejt protivnej.“

„Nejsem protivnej.“

„Jak bys mohl, viď?“

„Přesně tak,“ odpověděl se smíchem.

„Proč jsem to vlastně nikdy nezkusili spolu?“ vypadlo ze mě najednou. Tetsu se ale ani nepohnul, jako by ho to nepřekvapilo.

„Víš, že jsem o tom taky uvažoval? A přišel jsem na tom, kde je chyba. Ty nemáš modrý oči.“

„To jsi na ně tak vysazenej?“

„Nech mě domluvit. Ty nemáš modrý oči, což já bych ještě překousnul, ale já nejsem blonďák. Nevím, jestli si toho seš vědom, ale máš pro blonďáky slabost. Jsi na ně doslova vysazenej.“

„Na tom něco bude. Ale je to škoda. Mohli jsme už dávno někde jinde spokojeně žít.“

„Umřeli bysme hlady. To, co vaříš ty, se nedá jíst a já na tom nejsem o moc líp.“

„Teď jsi mě ošklivě ranil. Ale končíme už s tímhle tématem. Vracíme se k Akirovi. Jak to s váma dvěma je?“

„Byli jsme teprve na prvním rande a skončili jsme v nemocnici. Rozhodně to není nic, kvůli čemu bys měl ty nebo máti tak vyvádět.“

„To zní jako zajímavá historka. Kdo koho pozval?“

„Já jeho. Proč tě to zajímá?“

„Nechci dělat dusno, ale Akira je pořád podezřelej. Zvlášť, když je jeho sestra holka jednoho týpka z laboratoře. Navíc má nějaký problémy s penězma. Neříkám, že nutně v něčem jede, ale dávej si pozor. Nikým si nejsem jistej,“ varoval jsem ho, než jsem odešel. Příčilo se mi takhle shazovat zrovna Akiru, ale mnohem důležitější bylo Tetsua varovat. Někdo po něm jde a já si nedám pokoj, dokud nepřijdu na to, kdo.

 

Kenzo Kagami

 

Dnešní den byl opravdu zvláštní. Neustále jsem se ztrácel ve myšlenkách. Podezřelé bylo, že se v nich neustále objevoval Nikko. I když na druhou stranu, to není zas až tak zvláštní. Trávím s ním teď hodně času, tak je jedině logické, že na něj myslím a to i když do něj nejsem zamilovaný.

Ovšem učitelé i spolužáci na to měli jiný názor. Učitelé mě celý den napomínali a spolužáci, převážně tedy holky, ze mě tahali, do koho jsem se to vlastně zamiloval. Odmítal jsem to, ale nebylo mi to nic platné, protože byli neoblomní.

Skoro se mi to podařilo zamést pod stůl, když mě vyhledala Kasumi. Kasumi je ta holka, která v zábavním praku tak elegantně zachránila situaci tím, že nazvala Nikka mým strýčkem. Ve skutečnosti ho ale nikdy neviděla.

„Ty jsi zamilovaný,“ konstatovala klidně.

„Co s tím všichni máte? Já nejsem...“

„Na mě to nezkoušej. Jde o toho chlápka ze zábavního parku, že?“

„Jak to víš?“

„Zapomněls, kdo je můj táta? Vidím i to, co ostatní přehlížejí. Třeba to, že jeho oči a i řeč jeho těla, mluvily jasně o tom, s kým tam vlastně je.“

„Jsi vážně nebezpečná.“

„Díky. To ale na věcech nic nemění. Pokud vím, neměl by ses zamilovat. A už vůbec ne do muže, kterého prověřuješ.“

„Myslíš, že jsem to udělal schválně?“

„Ne. Ale nedal sis pozor.“

„Zas tak zlé to není. Možná mi na ně trochu záleží, ale rozhodně ho nemiluju nějakou velkou láskou až za hrob. Hlavně buď v klidu.“

„To já budu, ale co táta?“

„Chystáš se mu to snad říct?“

„Ne, ale ani nebudu muset. Je dobrý pozorovatel a brzo mu to dojde. Pak budeš mít problém.“

„On je možná dobrý pozorovatel, ale já jsem skvělý herec. Neměj obavy, já se s tím nějak vypořádám,“ ukončil jsem náš rozhovor a vymotal jsem se ze školy, jak nejrychleji to šlo.

 

Odpoledne jsem se nikde nezdržoval a vrátil jsem se domů. Yasuo už tam byl a tvářil se, jako by mu uletěly včely.

„Co je?“

„Byl tady Benjiro a řádil jako černá ruka.“

„Proč?“

„Zjistil, že jsem spal s Minoruovým synem.“

„To není dobré. Kromě toho, že tě seřval, udělal ještě něco?“

„Ne. Říkal, že mám obrovský štěstí. Minoru prej úplně září. Mám ho tam, kde ho mám mít. Proto mě z toho taky nechal vyváznout docela lehce.“

„Nezníš vůbec nadšeně.“

„Taky nejsem. Přemýšlel jsi někdy ad tím, že bys s tímhle skončil?“

„Myslíš spaní s muži, jen aby ses k nim dostal blíž a mohl je nechat sprovodit ze světa?“

„Přesně tak.“

„Ano. Někdy si připadám jako špína, když se dívám, co mě vlastně živí.“

„Taky mám ten pocit. No nic, já už půjdu. Vrátím se až v noci. Zatím ahoj,“ rozloučil se Yasuo a mě se nějak nelíbil ten jeho výraz, když se loučil. Ale chápal jsem, že pokud přemýšlí zrovna nad tímhle, nemá nejlepší náladu.

 

Tetsuya Akatskuko

 

Seděl jsem v pracovně a nebylo mi do zpěvu. Přemýšlel jsem nad Nikkovými slovy a ne a ne je dostat z hlavy. Někdo jde po mě? Ale proč? Nejsem zrovna dvakrát zajímavý muž, který by měl spoustu přátel i nepřátel. Tak proč já?

Pak mi na mysli vytanula mnohem palčivější otázka. Mohl by v tom být zapletený Akira? Byl by něčeho takového schopný? Vždyť vypadá tak bezelstně. Jak by mě mohl zrovna on chtít zničit?

V tu chvíli objekt mého zamyšlení zaklepal na mé dveře. Pokynul jsem mu tedy, aby šel dovnitř. Nesl s sebou takovou středně velkou krabici a přívětivě se usmíval.

„Ahoj. Obědval si už?“

„Čau. Ne, ještě jsem to nestihl. Neříkej, že mi něco neseš.“

„Tak já to tedy neřeknu. Ale uvařil jsem rizoto. Není to sice nic extra, ale na druhou stranu mě po něm určitě nebudeš muset odvážet do nemocnice.“

„To zní férově. A já umírám hlady. Rád si dám.“

Akira se usmál a položil krabici na můj stůl. Vytáhl z ní dvě misky a jednu mi podal. Vypadala to moc dobře a vonělo to ještě líp. Když jsem ochutnal, přišel šok. Bylo to asi to nejlepší rizoto, jaké jsem kdy jedl. Chutnalo to dokonale.

„Je to výborný,“ pronesl jsem mezi dvěma sousty.

„To jsem rád.“

Snědl jsem to do posledního sousta, což jsem často nedělal. Jak mi matka nezapomínala zdůrazňovat, jsem opravdu příšerně rozmazlený, co se jídla týče. Ale Akirovi jsem to upřímně pochválil ještě asi třikrát.

„Vlastně jsem přišel, abych ti něco řekl.“

„Poslouchám.“

„Jde o ten včerejšek. Já doufám, že se moc nezlobíš. Vím, že jsem celý ten večer totálně zazdil...“ začal rozpačitě, ale já ho přerušil.

„Ne, není třeba se omlouvat. Nezlobím se. Leda by sis objednal ty mořské plody, protože i pobyt v nemocnici ti přišel lepší než to rande. To bych pak byl hodně naštvaný.“

„Tak to nebylo. Restaurace byla fajn. I když...“

„I když co?“

„Asi by mi nevadilo, kdybychom tam vůbec nedorazili. Seiji vůbec nemusel spěchat nás zachránit. Vůbec nic mi tam na té silnici nechybělo.“

„Občas je ta jeho přílišná aktivita na škodu. Někdy si to musíme zopakovat.“

„To tolik toužíš rozbít svoje auto?“

„Pokud tě potom budu moct líbat, tak s tím nemám problém.“

„Nemusíš ho rozbíjet, abys mě mohl líbat.“

„Takže to mám povolené?“

„No zakázané to nemáš a co není zakázané je povolené, ne?“

„V to doufám...“ začal jsem a přesunul jsem se k němu.

„...protože jinak bych ho musel porušit.“

„Musel? To zní, jako by tě k tomu někdo nutil.“

„Nenutí, ale...“

„Ale co?“

„Nemůžu si pomoct,“ zašeptal jsem pouhých pár centimetrů od jeho ucha. Jenom jsem trochu pootočil hlavu, abych ho mohl políbit. Nikdy dřív jsem tolik netoužil někoho líbat. Byla to pro mě vždycky spíš taková povinnost, něco, co člověk prostě musí udělat, aby se dostal na další metu. Ovšem s Akirou to bylo jiné. Nemohl jsem se jeho úst nabažit.

Fascinoval mě každý lehký dotek, ke kterému se odvážil. Cítil jsem z něj, se mě touží dotýkat, ale že netuší jak. Ta kombinace nevinnosti a vášně mě dostávala do kolen.

 

A pak někdo dost necitlivě zabušil na moje dveře. Když jsem se tam podíval, stál tam Seiji a předstíral, že se dívá do země.

Otevřel jsem mu a zavrčel jsem: „Co chceš?“

Seiji se pobaveně usmál a odpověděl: „Jdu si vyzvednout Akiru. Máme na dnešek ještě jednu zakázku.“

Akira se otráveně ušklíbl a odevzdaně následoval Seijiho, který mezitím už z místnosti utekl.

„Až se odtud dostaneš, zavolej mi. Nebo se rovnou stav,“ zavolal za mnou ještě, než odběhl.

Akirovu výzvu jsem rozhodně neplánoval nechat jen tak. Když jsem zrovna nepřemýšlel nad ním, hlavou mi běželo, že si musím pořídit nějaký pořádný závěs, aby mi každý nemohl jen tak čumět do kanceláře. Ano, přesně to udělám. A to co nejdřív.

 

Akira Nakazawa

 

Seiji se celou cestu tvářil zvědavě, jako by se chtěl na něco zeptat, ale nenacházel k tomu odvahu.

„Jak to s Tetsuem vlastně máte?“

„Máme co?“

„No se vztahem. Chodíte spolu nebo je to jen tak nezávazně?“

Neměl jsem na tuhle otázku odpověď. Já sám netušil, jak to vlastně máme. Osobně jsem doufal v první možnost, ale ani tu druhou jsem vyloučit nemohl. Přece jen, nepadlo ani slovo o chození.

„To je až moc osobní otázka, nezdá se ti?“

„Možná. Ale mě to vážně zajímá. Viděl jsem vás spolu zatím dvakrát a pokaždý to vypadalo, že tě co nejdřív povalí na zem. Zas ale Tetsu není ten typ, kterýmu by šlo jen o to jedno.“

„Přece jen, odpověď si nechám radši pro sebe.“

„Ok. Nečekal bych, že si vybereš zrovna Tetsua, ze všech možností, který máš.“

„Jakých možností? O čem to mluvíš?“

„Přece o chlapech z práce. Těch, který o tebe projevili zájem, je tam víc než dost. Někteří hezčí a sebevědomější než Tetsu.“

Tak to mě dostal. Je opravdu možné, že by se o mě někdo zajímal a já si toho nevšiml? Měl jsem vždycky plnou hlavu Tetsua, tak jsem se ani kolem sebe moc nerozhlížel po někom, kdo by mě mohl chtít.

„Kdo se o mě zajímal?“

„Neříkej, že sis ničeho nevšim.“

„Ne, nevšiml.“

„Vážně? Je docela sranda to sledovat. Pijou kafe, který nosíš a snaží se u toho neksichtit, protože je to přeslazený. Nebo se předhání v tom, kdo si vezme větší zakázku, aby udělali dojem. Nikdy bych neřekl, že zrovna ty způsobíš takovej rozruch.“

„Opravdu jsem to nezaregistroval.“

„Zkus někdy vylézt ze svý ulity a podívat se kolem sebe. Musel bys bejt slepej, abys to neviděl.“

„Dobře, díky za upozornění.“

„Za málo. A teď vzhůru do práce.“