Nikko Michihara

Probudilo mě naléhavé vyzvánění mého vlastního telefonu. Pomalu jsem ze sebe sundal Kenzovy ruce a neohrabaně jsem zvedl z gauče, na kterém jsem včera usnul. Mezi oblečením jsem hledal svůj telefon, kterej se ani po docela dlouhý době nevzdával a pořád vyzváněl. Když jsem ho konečně našel, zjistil jsem, že mi volá Aiko. Zvedl jsem to tedy a než jsem stihl pozdravit, Aiko mi řádně vynadala.

„Kde proboha jsi? A proč mi to nezvedáš? Tak mluv, ty jeden troubo!“

„Hlavně klid. Jsem u Kenza a doteď jsem spal.“

„Tak pán si v klidu vyspává!“

„Aiko, přestaň se do mě navážet a radši mi řekni, co potřebuješ.“

„Já nic nepotřebuju, ale ty budeš potřebovat židli, až tohle uslyšíš.“

„Tak co se vlastně stalo?“ zeptal jsem se podrážděně.

„Shin je tady.“

Málem to se mnou seklo.

„Co myslíš tím tady? Jak může bejt tady? Bydlí přece v Tokiu. I se svou ženou.“

„To je možná pravda, ale teď je ve městě a všude tě hledá.“

„Proč mě hledá?“

„Nemám tušení, ale určitě nepůjde o nic dobrého. Dávej si na něj pozor.“

„Dobře. Díky, žes mi dala vědět.“

„Za málo. Měj se,“ rozloučila se tiše s vědomím, že mi svým oznámením přivodila pořádnej šok a já budu potřebovat trochu času na to, abych se s tím srovnal. Možná víc než trochu.

 

To už se Kenzo neklidně zavrtěl a na malou chvíli otevřel jedno oko. Asi jsem měl opravdu hodně podivnej výraz, protože hned otevřel oči a sledoval se mě znepokojeným výrazem.

„Děje se něco?“

„Nic důležitýho.“

Kenzo nespokojeně sevřel rty a prudce se vymrštil z gauče. Pár kroky přešel až ke mně a zahleděl se mi do očí.

„Nelži. Vím, že není lehké mi věřit…“

„Ne, tak to není. Já ti věřím, ale tohle se tě netýká.“

„Zase špatně,“ řekl s lehkým úsměvem, „každá věc, která má co dočinění s tebou, se mě týká. Nebo to mám brát tak, že tvoje miluju tě platí jen do chvíle, kdy se to nedotýká tvých záležitostí?“

„Řekl jsem něco takovýho?“

„Ne, ale jeden nikdy neví. Radši se zeptám, než bych si něco domýšlel.“

„Ty že si nedomejšlíš?“ zeptal jsem se se smíchem.

„Nedomýšlím. Kdy naposledy…“

„Co třeba včera večer? Prakticky jsi mě prosil, abych se s tebou nerozcházel.“

„Nějak si nevzpomínám.“

„Tak já ti to připomenu. Stáli jsme přímo tady a ty ses mě snažil umlčet, protože jsi za žádnou cenu nechtěl slyšet to, co jsem ti přišel říct.“

„To ale nebyla moje chyba.“

„Jak to?“

„To ty ses u toho tvářil tak zatraceně vážně!“

„Jak se tady podle tebe má člověk tvářit, když se někomu snaží vyznat lásku?“ zeptal jsem se pobaveně.

„Nevím. Prostě jenom ne tak smrtelně vážně.“

„Kdybych to řekl méně vážně, nevěřil bys mi to. I když jsem se tvářil smrtelně vážně, dělalo ti problém to pobrat.“

„Nikdy jsem neřekl, že vyznávat mi lásku je snadná věc.“

„To sice ne, ale o tom, že to bude taková fuška, taky nepadlo ani slovo.“

„Děláš jako by to byla bůhvíjak složité,“ obrátil Kenzo oči v sloup.

„Tak schválně. Nejdřív mě nepustíš ke slovu a pak se mě snažíš přesvědčit o to, že jsem se pomátl. To není zrovna to, co by si člověk po vyznání přál slyšet.“

„Ty máš co říkat.“

„Já?!“

„Ano, ty. Nebo myslíš, že člověk rád slyší: „Snažím se dostat do vězení tvého šéfa?““

„Souhlasím, že to není zrovna ideální prohlášení, ale ty už pro něj snad neplánuješ dál pracovat, ne?“

„Ne. Ale co budu dělat? Nemám dodělanou školu. Nechci celý život dělat za pásem v nějaké továrně.“

„Kdes sebral to, že opustíš školu?“

„Dejme tomu, že ji neopustím. Z čeho budu žít? Nezvládnu brigádničit a u toho odmaturovat.“

„Můžeš žít se mnou,“ navrhl jsem mu klidně a měl jsem z toho opravdu dobrej pocit.

„Ale co když se rozejdeme? Co když za měsíc zjistíš, že už mě nemiluješ?“

„Hele, právě jsem ti vyznal lásku. Myslím, že si zasloužím trochu víc důvěry.“

„Dobře tedy. Ale pokud si to za měsíc rozmyslíš, přísahám, že z toho nevyjdeš se zdravou kůží.“

„To zní jako férová dohoda. Platí to samý i pro tebe?“

„Samozřejmě. A teď k tomu, co tě trápí. Co se stalo?“

„To je docela na dlouho. I když, ty o mě máš hodně informací, že?“

„Dalo by se to tak říct.“

„Takže asi víš, kdo je Shin?“

„Mám mizernou paměť na jména. Kdo to je?“

„Je to šéf z mojí bývalé práce.“

„Ten, který tě vyhodil, když…“

„Jo. A právě tenhle chlap je zrovna teď ve městě a hledá mě.“

„Proč?“

„To nevím, ale asi mi nebude dopřáno to nezjistit.“

To zrovna zazvonil telefon. Kenzo ho zvedl a po pár vteřinách zbledl jako stěna.

„Budu muset jít. Nevadí ti to?“

„Vůbec ne. Uvidíme se později.“

„Přijdu k tobě večer,“ slíbil mi ještě, než jsme se přede dveřmi jeho bytu rozloučili. Neptal jsem se, kam jde, protože měl očividně naspěch. Vytáhnu to z něj až večer.

 

Kenzo Kagami

„Cože?“ vyhrkl jsem na Benjira zmateně.

„Jak už jsem řekl, prostě jsme dohráli. Musíš si najít jinej job.“

„Ale jak to?“

„Nevím, co ti na to mám říct. Prostě šlo všechno do háje. Když se kolem začala motat policie, všichni znejistěli. Teď už je to ale krizovka. Všechny Nibori holky skončily na volný noze, protože on opouští město. Říkal mi něco o tom, že je problém u velkýho šéfa. Šéf má prej voči jen pro svoji roštěnku a na nás kašle. Zákazníci začínej bejt neklidní, ale Minoru, místo toho, aby je uklidňoval, všude hledá Yasua a svýho povedenýho synka. Kioshi taky bere nohy na ramena a na něm stojí i padá veškerá špinavá práce. Továrna se ještě drží, ale jenom silou Mizukiho vůle. Prostě katastrofa.“

Těžko jsem potlačoval nadšení. Nevěřil jsem vlastním uším. Byl jsem náhle volný a to mě uvedlo do zvláštního transu.

„Myslel jsem si, že se budeš tvářit takhle. Hodí se ti to do krámu, že?“ zeptal se mě a tím mě vytrhl z přemítání o mém nekončícím štěstí.

„Co prosím?“

„Vidím na tobě, že seš v tom až po uši. Mohl jsem tušit, že chlap jako Nikko je pro někoho ve tvym věku silná káva.“

„Co tím myslíš?“

„To, co říkám. Nebyl jsem jistej, jestli se nezamiluješ, ale chtěl jsem ti věřit. Nevyplatilo se. Ale teď mě dobře poslouchej. Je jedno, jak moc ho miluješ, drž se vod něj dál. Zajímaj se vo něj nebezpečný lidi.“

„Kdo se o něj zajímá?“

„Jak sem řek, nikdo, s kým by ses chtěl seznámit. Víc ti fakt neprozradím. I tak jsem řekl víc než dost. Sbohem, Kenzo. A dávej na sebe pozor.“

„Budu. Sbohem,“ řekl jsem a rozloučil jsem se tím se životem, který jsem doteď vedl. Přestože jsem byl šťastný, cítil jsem i smutek. Tohle sice nebyl ideální život, ale byl to život, který jsem dobře znal. Navíc s lidmi, které jsem měl rád. Ale Yasuo byl pryč a mě bylo jasné, že Benjiro taky dlouho nezůstane. Konec byl nevyhnutelný.

 

Pomalu jsem se procházel ulicemi, aniž bych měl nějak zásadní cíl. Procházel jsem různými ulicemi a potkával lidi, kteří kolem mě procházeli bez povšimnutí. Nakonec jsem se ocitl až u školy, která byla právě zavřená. Zamířil jsem až ke školnímu fotbalovému hřišti, kde jsem se posadil na tribunu a pozoroval jsem prázdný zelený trávník.

Nikde ani živáčka. Chvíli jsem tam jen seděl, pak jsem ale vzal do ruky telefon a vytočil jsem Yasua. V telefonu to zašumělo a brzo se ozvalo: „Ahoj, Kenzo.“

„Ahoj.“

„Co potřebuješ?“

„Asi nic.“

„Tak proč mi voláš?“

„Jen tak. Chci vědět, jak se máš.“

„No, docela to jde. Stala se ze mě prakticky přes noc žena v domácnosti…nebo muž v domácnosti,“ zasmál se a já poznal, že je šťastný.

„A kde vlastně jsi?“

„Ještě si tak vzpomenout, jak se to tady jmenuje. Je to takový mini město, asi dvacet kiláků na sever. Je to tu až směšně mrňavý a každej tu každýho zná. Neskutečný.“

„To zní jako pěkná otrava.“

„To taky je. Místní mě nemaj zrovna v lásce. Vlastně, abych pravdu řekl, mě nenávidí, a to jsem tu teprve chvilku.“

„Ty jsi vždycky uměl zapůsobit.“

„Minoru říká úplně to samý.“

„Hm, Minoru. Je na tebe hodný?“

„Máš o mě strach?“

„Jasně, že mám! Zmizíš a necháš jenom dva řádky, aniž bys vysvětlil, proč vlastně odcházíš. Každý dobrý přítel by měl strach.“

„No jo, promiň. Bylo to dost narychlo. Ale nemám se zle. Jsem tu celkem spokojený. Bydlím ve velkým baráku se zahradou a s bazénem. Minoru je pryč kvůli práci a vypadá to, že ho neuvidím celej měsíc, takže pohodička.“

„To rád slyším.“

„A co ty? Jak se tam máš?“

„Vlastně skvěle. Představ si, že…“ začal jsem mu vyprávět všechno, co se za jeho velmi krátké nepřítomnosti událo. Hodně jsme se zapovídali a skončili jsme hovor až o tři hodiny později.

 

To už se docela hlasitě ozýval můj žaludek. Stavil jsem se v restauraci a tam strávil další hodinu.

Dopíjel jsem kolu, když se ve dveřích objevil muž. Mohlo mu být kolem třicítky a měl na sobě oblek, tak jsem ho tipoval na byznysmena. Měl poměrně pěknou tvář s několikadenním strništěm, výrazné modré oči, skryté za brýlemi se silnými černými obroučkami a vlasy světle hnědé barvy. Normálně bych si ho asi ani neprohlížel, ale ten chlapík mě sledoval zkoumavým pohledem, jako by mě odněkud znal.

Po chvíli přešel až k mému stolu a s úsměvem se mě zeptal: „Mám tu čest s Kenzem Kagamim?“

Nejistě jsem přikývl a napjatě jsem očekával, co z toho chlapíka vypadne.

„To jsem rád. Mohu si přisednout?“

„My se známe?“

„Zatím ne. Ale já s tebou potřebuji něco probrat, Kenzo.“

„Odkud mě znáte?“

„Z doslechu.“

„A o co vlastně jde?“

„Zaslechl jsem, že máš blízko k Nikkovi. Je to pravda?“

„Kdo se ptá?“

„Muž jeho života.“

„To těžko. Netuším sice, kdo vlastně jste, ale trpíte bludy. Měl byste se nechat vyšetřit.“

„Velmi vtipné. Uvědom si laskavě, s kým tady mluvíš. Nikko mě miluje. Miloval mě už v době, kdy ty jsi byl na základní škole. Proto jsem taky tady. Po dobrém ti doporučuji vyklidit pole. Stejně nemáš šanci.“

„Kdo sakra jsi?“

„Jsem Shin. Shin Okamoto. Nikko už bude vědět,“ řekl a stejně jako přišel, tak i odešel. Zanechal mě v restauraci samotného s mými neuspořádanými myšlenkami. V hlavě mi blikalo varovné světýlko, které říkalo, že o nějakém Shinovi už jsem slyšel, ale co, to mi bylo záhadou. Nakonec jsem se prudce zvedl a vypochodoval ven. Zamířil jsem si to přímo k Nikkovi domů. Byl jsem odhodlaný vytáhnout, co s ním má ten Shin společného.

 

Tetsuya Akatsuko

Domů jsem se vracel až k ránu a byl jsem víc než jen mírně rozladěn. Naštvalo mě, že se Nibori jen tak chystá zmizet na celý měsíc pryč, jako by se nechumelilo. Nebylo mi to po chuti a já nedokázal říct proč.

Taky mě docela štvalo, že neodvolal celou tu maškarádu s tím prostitutem. Říkal něco o tom, že už za to vysolil peníze a tak že to nejde zrušit. Dokonce mi vnutil i lístek s adresou a přesným časem, a to i přesto, že jsem několikrát důrazně připomněl, že to nechci.

Doufal jsem, že se budu moct v klidu proplížit do svého pokoje, ale takové štěstí jsem neměl. Matka na mě čekala v obýváku a tvářila se jako tisíc čertů.

„To je dost, že se taky vrátíš domů.“

„Jsem už dospělý. Vracet se domů můžu, kdy se mi bude chtít.“

„Takhle se mluví s vlastní matkou?“

„Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá,“ odpověděl jsem a za mnou někdo vybuchl smíchy. Otočil jsem se a spatřil jsem Kaita, který se snažil potlačit smích.

„To bylo hrubé. Od vás obou,“ řekla, aby dala najevo, že pro dnešní den nejsem jediný, kdo si zaslouží její hněv. Kaitovi to ale pobavený úšklebek z tváře nesmazalo.

„Sedněte si, chlapci. Musím s vámi něco důležitého probrat,“ pronesla vážně a my ji radši oba poslechli. Stejně jsme věděli, že tomu neunikneme.

„Rozhodla jsem, že nastal ten správný čas vás oženit.“

Netuším, který z nás byl v tu chvíli ve větším šoku.

„Cože chceš?“ zeptal jsem se pro případ, že bych špatně slyšel.

„Chci vás oženit. Myslím, že už je ten správný čas.“

„To já si tedy nemyslím. A i kdybych se nakrásně rozhodl oženit se, bude to moje volba. Ty do toho nemáš co mluvit,“ řekl jsem a Kaito jenom přikyvoval.

„Zítra odpoledne se obě slečny dostaví na večeři. V sedm hodin budete oba dva doma, slavnostně oblečení a upravení. Rozumíme si?“ zeptala se, jako by mě snad ani neslyšela.

„Nerozumíme si. Máme očividně nějaký komunikační blok. Slyšela jsi, co jsem právě řekl?“

„Jistě. Ale uvědom si laskavě, s kým to tady vlastně mluvíš. Jsem tvoje matka a ty budeš respektovat má nařízení.“

„Nebo co?“

„Nebo bude mít Nikko velký problém.“

„Proč do toho taháš jeho?“

„Protože veškeré nesmysly o samostatnosti a poctivé práci máš od něj. A to ani nemluvím o tvé nové zálibě v mužích. Pokud tě neuvidím na té večeři, Nikko si to odskáče.“

„Tahle večeře a to jen proto, že nemám žádné jiné plány. Zkus mě ještě jednou vydírat a už mě nikdy neuvidíš,“ odsekl jsem jí naštvaně a blýskl jsem po ní takovým pohledem, že se jí v očích objevil strach. To mi o hodně zlepšilo náladu.

 

Přesunul jsem se do svého pokoje a Kaito šel se mnou.

„Potřebuješ něco?“ zeptal jsem se unaveně.

„Co myslela tím, že si to odskáče Nikko? Copak by mu mohla něco udělat?“

„Má přátele všude možně. I na policii. A Nikko není zrovna svatoušek. Nebylo by to poprvé, co ho dostala až do basy.“

„Děláš si ze mě legraci?“

„Bohužel ne. Ale já mám plán. Ta slečna se ještě ráda vzdá nároku na mě, až mě zítra trochu lépe pozná.“

„Matka tě zabije, když se ji pokusíš odehnat.“

„Matka mě zabije tak jako tak. Aspoň umřu s čistým svědomím.“

Kaito nepotřeboval slyšet víc. Odešel z mého pokoje a já se uložil ke spánku. Usnul jsem prakticky ihned a zdálo se mi o svatbě s ošklivou starou ženou, která měla žluté zuby. Probudil jsem se celý zpocený a vyděšený.

Úplně mi to zkazilo náladu, a když jsem se dostal do práce, připomínal jsem bouřkový mrak.

 

Akira Nakazawa

Cítil jsem se v práci jako zbitý. Pořád mě čekal rozhovor s Tetsuem a já se toho děsil, jako ještě ničeho předtím. Přišlo mi, že zrovna ve chvíli, kdy se na mě poprvé v životě usmálo štěstí, moje odvěká smůla přispěchala, abych si to neužíval moc dlouho.

Ani nevím, jak se to stalo, ale pracoval jsem dnes s Kioshim. Ten se tvářil, jako by měl vlastních starostí nad hlavu, tak jsem s ním konverzaci nenavazoval.

Když se ale blížil konec šichty, Kioshi najednou ožil.

„Víš, Akiro, já tu končím,“ řekl mi najednou.

„Proč?“

„Cítím, že je čas změnit ovzduší.“

„Aha,“ řekl jsem, protože mě nenapadalo absolutně nic, co bych mu na to řekl.

„Budu ti chybět?“

„Cože?“

„Vždycky ses mi líbil,“ pronesl a přiblížil se až nebezpečně blízko.

„Vážně?“

„Jo, vážně.“

„Ech, já…“

„Copak?“

„Nemyslím, že to cítíme stejně. Já jsem zadaný, takže…“

„Nikdo se to nedozví,“ pošeptal mi do ucha a dýchal mi přitom na krk. Chtěl jsem ustoupit, ale neměl jsem kam.

„Vážně ne,“ protestoval jsem, ale Kioshi, jako by mě neslyšel. Přitiskl se ke mně ještě blíž, a i když jsem se ho snažil odstrčit, nezdařilo se mi to. Zadíval se na moje rty a já mu viděl na očích, co má v úmyslu. Znásobil jsem svoje úsilí a najednou ode mě Kioshi odletěl.

Asi pět vteřin jsem si myslel, že to způsobila moje síla. Pak jsem ale spatřil Tetsuya, který měl v očích zuřivost. Kioshi se válel opodál. Stačil mi jeden pohled, abych věděl, že musím zabránit vraždě.