Tetsuya Akatsuko

Tenhle den je opravdu hodně podivný. Já políbil Akiru a byl to ten nejlepší polibek v mém životě. Čím to je? Třeba tím, že je muž? Po tomhle asi sotva můžu tvrdit, že nejsem na chlapy. Zvlášť když mi tenhle vášnivý polibek přivodil erekci.

Akira nasadil úplně mimózní výraz a na chvíli mi přišel jako ve snu. Pak se probral a studoval mou tvář. Nikdy jsem se moc nestaral o to, jak vypadám, ale teď jsem si přál, aby mi to slušelo.

„Našel jsi odpovědi na své otázky?“ zeptal se, když jsem se neměl k řeči.

Potvrdil jsem to kývnutím.

Akira se usmál, ale tak nějak smutně. „Rád jsem pomohl,“ řekl a odešel.

Já zůstal celý den sám se sebou. Přemýšlel jsem nad tím, jaký jsem vlastně blbec. Měl jsem ho pozvat na rande. Ale šel by se mnou vůbec? S takovým neohrabaným trdlem jako jsem já?

Ne, nešel. To je jisté. Celý den jsem se snažil pracovat, ale pořád se mi vracely ty chvíle, kdy jsem ho líbal. Moc jsem toho neudělal.

Vážně by se mnou na rande nešel? Když to nezkusím, nedozvím se to, ne? Co můžu ztratit? Přesvědčoval jsem sám sebe, že bych to měl zkusit a povedlo se mi to.

 

Když mu skončila směna, čekal jsem na něj.

„Potřebuješ ještě něco?“ zeptal se Akira ochotně, ale v jeho hlase chyběla obvyklá jiskra. Málem mě celá má odvaha opustila. Jen těžko jsem si ji udržel.

„Šel bys se mnou na rande? Vím, že jsem se odpoledne choval jako blbec a nic jsem neřekl, ale chtěl bych tě poznat blíž.“

Akira byl v šoku a já neměl páru, jestli to pro mě bylo dobré nebo špatné. Mohl být znechucen, ale taky mohl být rád.

„Vím že jsem tvůj šéf, ale pokud mi dáš košem, nebudu z toho vyvozovat žádné důsledky,“ ujistil jsem ho pro případ, že by o tom pochyboval. To ho probralo a on se usmál. Srdce mi rozbušilo na plné obrátky. Kdo by tušil, že zvát někoho na rande, je taková fuška?

„Rád si s tebou vyjdu.“

„Vážně?“

„Vypadám snad na to, že si z tebe střílím?“ smál se mi.

„Ne, to ne. Tak co třeba zítra večer, řekněme v osm? Vyzvednu tě u tebe doma.“

„Platí. Budu tě čekat,“ řekl, vtiskl mi nesmělý polibek a chystal se utéct, ale já ho zadržel. Chytil jsem ho totiž za košili a přitáhl si ho blíž k sobě, abych ho mohl políbit pořádně. Teprve, když jsem řádně prozkoumal jeho ústa, pustil jsem ho.

„Tak zítra,“ rozloučil jsem se a nechal ho tam stát s jeho nepřítomným výrazem.

 

Akira Nakazawa

 

Může být dnešek ještě lepší? Ne, myslím, že nemůže. Chce se mnou jít na rande.

 

TETSU SE MNOU CHCE JÍT NA RANDE. SE MNOU!

 

Není to sen? Musel jsem se štípnout a bolelo mě to, takže nesním. Ááááá! Já to nepřežiju. Ani kdybych vyhrál v loterii, neměl bych větší radost. Nejlepší den ze všech.

Doma na mě překvapivě čekala Inari. Většinou se nevracela domů dřív než v jednu a nebývala často střízlivá. Ohřál jsem jí těstoviny ze včerejška a nadšeně jí povyprávěl o tom, co se mi stalo.

Inari mě překvapila, když na tváři vykouzlila jenom malý úsměv. Za normálních okolností by ze mě celou noc tahala podrobnosti a udílela by mi dobré rady do budoucna.

„Co se děje?“

„Udělala jsem chybu a Mizuki mě opustil,“ vypadlo z ní, než se dala do usedavého pláče. Pevně jsem ji objal a skoro celou noc jsem ji konejšil.

 

K ránu jsem tedy zákonitě připomínal zombie. Naštěstí jsem dnes měl volno, takže jsem se pořádně prospal. Vstal jsem až v pět.

A teprve tehdy jsem taky zjistil, že mi přišla zpráva od Tetsua. Stálo tam: „Zajistil jsem nám rezervaci v Diamondu.“

Fakt? V Diamondu? Občas jsem projížděl kolem, ale dovnitř jsem se nedostal. Leží kousek za městem, takže jsem ten podnik viděl opravdu jen párkrát, přesto na mě udělal dojem. Je to obrovská budova tvaru čtverce, která vzbuzuje spoustu zvědavosti. Rezervace jsou tam na měsíc dopředu a z cen se prý protáčejí panenky i boháčům. Okna jsou vždy zatažena a budovu zdobí jenom zářící elegantní nápis.

Jak to dokázal? Pořád přece sedí v kanceláři, jak to tedy dokázal zařídit tak rychle? Očividně toho o něm ještě spoustu nevím.

Daimond. No páni. To ale znamená oblek. Naštěstí jeden mám. Celé tři hodiny jsem strávil v obleku pochodováním sem tam a připravováním si, co asi tak budu říkat. Nesmí nastat trapné ticho. Tohle je moje šance. Velká šance.

 

Kolem osmé zazvonil zvonek. Zamkl jsem byt, strčil klíče do kapsy a seběhl schody jako šílený. Stál dole a já při pohledu na jeho rozpuštěné vlasy ztratil rovnováhu a skutálel se mu k nohám. Docela to bolelo, protože přece jen schody nejsou zrovna nejměkčí záležitost.

Pomohl mi na nohy a starostlivě mě prohlížel.

„Jsi v pořádku?“

„V nejlepším. Tohle se mi stává dnes a denně,“ snažil jsem se ho uklidnit, i když to mělo spíš opačný efekt. Ale byla to pravda. Neustále někam padám, do něčeho narážím nebo to likviduju. Má nekončící smůla je asi vrozená.

 

Nikko Michihara

 

Spal jsem nezvykle hluboce a probudil mě až chlad, kterej jsem pocítil, když Kenzo vylezl z postele. Přimhouřil jsem oči a sledoval ho, jak odhrnuje závěsy, sbírá svý věci a krade se ven z pokoje.

Věděl jsem k čemu se chystá. Příměří, na kterym jsme se včera dohodli, už dneska neplatilo. Věděl jsem, že půjde prohledat mý věci. Byl jsem s tím smířenej. Nejlepší by bylo, kdybych dál předstíral, že zařezávám a prostě ho nechal.

Ale mě z hlavy nešla ta představa, jak se hrabe v mejch věcech a doufá, že najde něco, co mě potopí. Došlo mi, že začínám bejt nebezpečně přecitlivělej, když jde vo něj. Právě proto jsem to chtěl vidět. Myslel jsem, že mi to pomůže a já ho uvidím v jiným světle. Doufal jsem, že bych se mohl zbavit těch naivních citů. A tak jsem chvíli počkal a dal mu nějakej čas.

Jenže když jsem opustil ložnici, naskytl se mi úplně jinej pohled, než jsem čekal. Kenzo totiž stál u sporáku a smažil palačinky. Ten pohled mě zahřál u srdce.

Dlouho jsem tam stál a pozoroval ho, jak soustředěně připravuje jídlo. Naplnil tři palačinky tvarohem, úhledně je zamotal, pocukroval a chystal se je odnést. Teprv v tu chvíli zjistil, že tam jsem a dívám se na něj.

„Dělám snídani. Doufám, že máš hlad.“

„Obrovskej,“ upřesnil jsem a změřil jsem si Kenza toužebným pohledem. Ano, dostal jsem hlad, ale s jídlem to mělo pramálo společnýho.

Kenzo se ode mě odvrátil, ale stejně jsem stihl postřehnout jeho ruměnec. Kenzo předstíral, že něco uklízí na čistým pultu.

Ani nevím, co mě to popadlo, ale přešel jsem k němu a otočil jsem si jeho tvář k sobě.

„Nemusíš nic schovávat. Jsi sladkej, ať děláš, co děláš,“ řekl jsem a políbil ho, aby mi na to nemohl aspoň chvíli nic říct. Částečně to zabralo, protože opravdu nic neřekl, dokud se nevzpamatoval.

„Neměl bys říkat takové věci.“

„Proč ne?“

„Protože když uspěji, oni se tě zbaví.“

„To mě nezajímá.“

„Ale to by tedy mělo.“

„Počítám s tou možností. Jsi přesvědčenej, že něco tajim. A třeba i něco najdeš. Co já vim, co všechno se dá vyložit jako důkaz?“

Nebyla tak úplně pravda, že bych počítal s tím, že umřu. Ale když jsem se nad tím zamyslel, došlo mi, že nějak necítím potřebu vrátit se ke svýmu starýmu životu. Ono nejni o co stát, bejt novinářem na volnej noze a každej den se vracet do prázdnýho zabordelenýho bytu nejni žádná senzace. Nebyl žádnej důvod lpět na životě, protože teď a tady s Kenzem, ve světě, kde jsem mohl každou chvíli natáhnout bačkory, jsem začal teprv pořádně žít.

Kenzo na mě hleděl pořádně vyplašeně.

„Dokud se chovám podezřele a ty nemůžeš nic najít, tak jsi můj, nepletu se?“

Kenzo nejistě přikývl.

„Tím pádem v tom budu pokračovat.“

„Ale tady neplatí presumpce neviny. Když budeš moc dlouho na hraně, prostě to s tebou skončí. Nikdo nežádá jednoznačné důkazy. Copak to nechápeš? Musíš si dávat pozor!“ vysvětloval mi naléhavě a pak si překvapeně zakryl ústa rukou.

Jeho oči říkaly něco jako: „Opravdu jsem tohle řekl nahlas?“

„Jak si tohle mám vyložit?“

„Já, i přesto, co dělám, si nepřeji tvoji smrt. Nikdy si nepřeji ničí smrt. Takže si to to nevykládej špatně.“

„Jak špatně?“

„Jako třeba, že jsem do tebe zamilovaný nebo podobnou hloupost.“

„Teď jsi mi tedy ošklivě pošramotil ego. Jak je možné, že nejsi zamilovaný do někoho tak perfektního, jako jsem já?“

Kenzo se tomu zasmál. Dál jsme se k tomu nevraceli. Já si stejně myslel svoje. Možná mě nemiluje, ale nějakým způsobem mu na mě záleží. Pevně tomu věřím. Nic jiného než víra mi taky nezbejvá.

 

Po tom, co Kenzo usmažil palačinky pro celou armádu a kromě mých sedmi to všechno spořádal sám, přišla mu textovka.

„Dneska mám ještě pár věcí, ale večer mám celý volný. Nevyrazíme někam?“

„Klidně. Kam bys chtěl jít?“

„Do zábavního parku.“

„Je ti snad deset?“

„Možná. Notak, jeden večer snad přežiješ.“

„Co za to?“

„Cokoli si budeš přát.“

A tak jsem při pohledu na jeho doufající tvář povolil.

„Jednou ti to připomenu.“

„Klidně. Tak v osm u mě. A koukej tam být,“ řekl mi a opustil můj byt.

 

Kenzo Kagami

 

Trvalo mi poněkud dlouho dostat se zpátky k mému bytu. Yasuo už na mě čekal.

„Není fér, že si jen tak zmizíš na celou noc. Já potřebuju psychickou podporu,“ pronesl dramaticky a pak se zasmál.

„Ale tys měl určitě lepší věci věci na práci. Normálně ti závidím. Koho jsi uplatil, žes dostal takovýho sexouše?“

„Sexouše? Kdes sebral tokové slovo?“

„Ve škole.“

„Dobře, co kdybys přestal řešit můj případ a soustředil se na svůj. Rozmyslel sis, co budeš dělat?“

„Jo. Napsal jsem Minoruovi srdceryvnou esemesku, ve které jsem přiznal svou chybu, ale zároveň zdůraznil, že s ním už dál nemůžu být, když mě chce trestat. Brzy se připlazí.“

„A co ten druhý?“

„Můj chvilkový milenec? Odvážil se mi napsat a já mu neodepsal. Spal jsem s ním, protože mě přistihl, jak prohlédám Minurouvi věci. Zmínil jsem se už o tom, že je to jeho syn?“

„Ne, tohle jsi vynechal.“

„Netvař se tak zaraženě, já z toho vybruslím. Jsem přece k sežráni, ne? Nebude trvat dlouho a oba dva mi budou zobat z ruky.“

Nějak jsem Yasua nepoznával. Ale neměl jsem čas se tím víc zabývat, protože mě dneska ještě čekaly dvě schůzky, když počítám i tu s Nikkem, tak vlastně tři. Spěšně jsem se tedy s Yasuem rozloučil a vyrazil za Benjirem.

 

Podrobně jsem mu vyprávěl fakta, ale zamlčel jsem, že o mě Nikko ví. Zrušili by celou akci a já ještě nechtěl, aby to skončilo. A navíc, pořád tu byla to možnost, že ho dostanu a to by znamenalo spoustu peněz. Z nějakého záhadného důvodu mě tato možnost už nelákala tolik jako předtím.

Chystal jsem se zvednout, ale Benjiro mě zarazil. „Pospícháš? Ještě něco jsem chtěl probrat.“

„Docela pospíchám. Vezmi to rychle.“

„Už je to dlouho, co jsme spolu naposledy spali. Myslím, že je načase, abych zkontroloval tvou techniku,“ oznámil mi a přitiskl se ke mně. Políbil mě a já musel jeho polibek opětovat stejně dravě jako vždy, i když jsem uvnitř silně panikařil. Musím se uklidnit a uvažovat racionálně. Potřebuji hodně dobrou výmluvu, bych tomu pro dnešek unikl. A pak mě to napadlo.

Jemně jsem ho od sebe odstrčil. „Za chvíli mám schůzku s Nikkem. Bude mě čekat v plné síle. Já se teď nemůžu vyčerpat. Příště, ano?“

Doufal jsem, že se spokojí s mým vysvětlením. Srdce mi bušilo jako splašené. Prosím, prosím, musí to vyjít.

A vyšlo to. Benjiro pokýval souhlasně hlavou a odtáhl se.

„Dobře tedy, tak běž.“

Byl jsem napůl cesty ven, když na mě zavolal: „Dávej si pozor. Je hezkej a ty se nesmíš zamilovat!“

Já to přece vím. Nemusí mi to říkat.

 

Dnes už mě čekaly jen samé příjemné věci. Nejdřív návštěva u pana Ishizuki a večer Nikko a zábavní park. Chtělo se mi tancovat radostí, ale ovládl jsem se. Není mi deset.

Pan Ishizuka už na mě čekal s horkým čajem. Zasedl jsem k šachovému stolku a rozehrál naši partii.

Dlouho jsme jen mlčeli, než jsem se zeptal na otázku, který mě pálila na jazyku a jediný, kdo byl schopný mi poradit, byl pan Ishizuka.

„Jak se pozná, že je člověk zamilovaný? Chci říct, jak jste poznal, že milujete svou ženu?“

„To je dlouhý příběh, ale povím ti ho, když to chceš vědět. Ale začnu od začátku. Když mi bylo dvacet, tak jsem na vysoké škole sváděl každou krásnou dívku v mém dosahu a pak se tím chlubil. Slíbil jsem si, že se nikdy nezamiluju, protože láska mi připadala hloupá a bolestivá. Tehdy jsem ji potkal. Byla krásná, inteligentní, chápavá a laskavá. Snažil jsem se s ní trávit každou volnou chvíli, nemohl jsem ji dostat z hlavy a na jinou jsem se už ani nepodíval. Dlouho jsem lhal sám a sobě a tvrdil jsem si, že pro mě nic neznamená. Dokonce mě kvůli tomu i opustila, protože nechtěla vztah bez lásky. Až když jsem ji ztratil, došlo mi, že je bez ní všechno nudné a šedivé.“

Přemýšlel jsem nad jeho slovy. Můj svět není šedivý. A nemyslím na Nikka pořád dokola. A rozhodně to není tak, že bych ho nemohl dostat z hlavy. Nejsem zamilovaný. Vážně se mi ulevilo.

Byl jsem tak hluboko zabraný do svých myšlenkových pochodů, že jsem přestal pana Ishizuku vnímat. Probralo mě až jeho odkašlaní.

„Říkal jste něco?“

„Ptal jsem se, proč tě to zajímá. Našel sis snad děvče?“

Málem jsem se tam rozesmál nahlas. Nikko tedy rozhodně není moje děvče. Ale tím nemohu chudáka starého pána zatěžovat. Těžko by pochopil, že preferuji muže. Proto jsem mu to odkýval a netušil jsem, jakou katastrofu jsem si způsobil

Pan Ishizuka se celý rozzářil. To by samo o sobě ještě nebylo tak příšerné, kdyby pak neřekl: „To je báječné. Doufám, že ji brzy poznám.“

Tak to je tedy opravdu skvělé. Co teď budu dělat? Nic mě nenapadalo. Nechtěl jsem mu lhát, ale na druhou stranou jsem se necítil na to představit mu své děvče, alias svého milence Nikka. To by asi ani jedna strana nerozdýchala.

Když jsem neodpovídal, pan Ishizuka už to dál nerozebíral a opět se začal soustředit na hru.

Třeba to nakonec nebude tak horké.

 

Těšil jsem se na večer a tak se mi zdálo, že trvalo věky, než konečně nastal. Nikko se na mě nevykašlal a opravdu dorazil v osm k mému domu. Když zaklepal na dveře mého bytu, chtěl jsem se k nim vrhnout, ale Yasuo mě zdržel.

„Neblbni, nesmí vědět, že jsi z toho na větvi. Zklidni se a pomalu dojdi otevřít. A ten výraz nadšeného očekávání někam zahoď,“ poradil mi.

Řídil jsem se jeho pokyny a přivítal Nikka v klidu. Yasuo má pravdu. Nejsem zamilovaná puberťačka, abych ze sebe dělal blázna.

To jsem si taky myslel do chvíle, kdy se Nikko široce usmál a řekl: „Připraven vyrazit?“

Ten úsměv mi rozbušil srdce. Co se to se mnou děje? Proč reaguji takhle divně? A co je to za divný pocit, který cítím v břiše?