Tetsuya Akatsuko

 

Usadil jsem Akiru do svého oranžového lexusu a sám jsem se posadil za volant. Srdce mi bušilo jako splašené a ruce se mi neskutečně potily. Byl jsem tak nervózní, že jsem ze sebe nedokázal vypravit ani slovo.

Jeli jsme tedy mlčky po silnici, když to v mém autě zachrčelo a z motoru se začalo kouřit. Téměř okamžitě jsem zastavil. Vůbec jsem netušil, co se s tím křápem děje, protože jsem autům nikdy nerozuměl. Měl jsem chuť do toho kopnout.

„Omlouvám se, ale něco s tím je. Zavolám do servisu, aby si pro něj přijeli a zavolám odvoz. Jenom to asi chvíli potrvá. Nevadí?“

„Ani ne. Vlastně je to docela fajn. Příliš se mi do Diamondu nechce.“

„Nemusíme tam jet, pokud nechceš, ovšem žádný lepší podnik neznám.“

„No právě. Docela se děsím toho, že se tam dokonale ztrapním. Nebo že rozbiju něco opravdu drahého, co budu muset celý život splácet. Mají tam něco takového?“

„Jistě. Myslím si ale, že se ti je rozbít nepodaří. Například takové zlaté fontány, to není vůbec snadné rozbít.“

„To nikdy nemůžeš vědět.“

„Dobře, i kdyby se ti to náhodou povedlo, majitel po tobě nebude vyžadovat úhradu.“

„To bych se divil.“

„Věř mi, já ho znám.“

Akira se zamyslel a kroutil přitom hlavou, jako by to nebylo možné. Pak se ale usmál.

„Když to říkáš, budu ti tedy věřit. Hned jsem o něco klidnější.“

„To jsem rád. Tak já jdu zavolat do toho servisu,“ řekl jsem a vytočil Seijiho. Vím dobře, že má doma autodílnu. Už několikrát mi auto opravoval.

 

Chodil jsem kolem auta a snažil jsem se chytit nějaký signál. Jako zázrakem se mi to nakonec i podařilo a Seiji mi to po chvíli zvedl.

„Ahoj, Tetsu. Co se děje?“

„Začala se mi kouřit z motoru. Myslíš, že bys mohl dorazit?“

„Děláš si ze mě legraci? Tohle je už potřetí v tomhle měsíci, co s tím autem něco je. Mám strašnou chuť Kaitovi rozbít hubu.“

„Víš, že za to nemůže.“

„Jasně, že za to může. Jezdí s tím jako prase a pak to takhle dopadá. Buď mu ho přestaň půjčovat nebo mu domluv. Tohle je vážně děs.“

„Fajn, domluvím mu. Přijedeš teda?“

„Jasně, že jo. Přece tě nenechám ve štychu. Kde jsi?“

„Asi dva kilometry za městem. Zrovna jsem jel do Diamondu.“

„To jsi tam teda určitě zkejsnul s nějakou fajnovou roštěnkou. Seš si jistej, že chceš zachránit?“

„Tohle není jen tak někdo.“

„Takže to není jen holka na jednu noc? Tak na to se podívám. Za chvíli tam budu. Zatím čau.“

„Ahoj,“ rozloučil jsem se a zaklapl jsem svůj mobil. Chvíli poté jsem zavolal domů, aby mi poslali auto i s řidičem. Naštěstí mi to nezvedla matka, takže byl můj požadavek přijat bez problémů. Pak jsem se otočil vrátil zpátky k Akirovi.

 

„Brzy dorazí,“ informoval jsem Akiru, který se opíral o moje auto a díval se na zapadající slunce.

„Krásný pohled, že?“ zeptal se a upřel na mě své modré oči v očekávání odpovědi.

„Ano,“ potvrdil jsem, ale ani jsem se na západ slunce nepodíval. Měl jsem před očima totiž mnohem lákavější podívanou. Akira zrudl snad i za ušima.

„Já myslel ten západ slunce.“

„Ten docela ujde,“ řekl jsem a a opřel jsem se vedle něho. Akira se ale prudce odlepil od auta a postavil se přede mě.

„Nemůžeš přece porovnávat mě a západ slunce s tímhle výsledkem.“

„Máš naprostou pravdu. Západ slunce by se měl stydět za to, že se vedle tebe vůbec ukazuje. Takový zoufalec.“

„Ale jdi ty.“

„Myslím to vážně. Nemůžu se na něj ani podívat,“ řekl jsem a zavřel jsem oči. Cítil jsem na sobě jeho zkoumavý pohled. Přiblížil se ke mně a mě stačil jeden rychlý pohyb, abych i ho přitáhl k sobě.

„Takhle se mi to zdá mnohem lepší.“

„Vážně?“

„Ano. Ale jestli chceš, klidně tě můžu pustit.“

„Neuchyloval bych se hned k drastickému řešení.“

„To je jedině dobře. Drastická řešení se nevyplácí.“

Akira se zasmál a pak na mě upřel pohled plný očekávání.

„Mohl bych tě políbit?“

„Normálně bych se neptal. Ale chceš to ty?“

Akirovou odpovědí bylo rychlé kývnutí hlavy. Pak ale, jako by ho snad překvapila jeho vlastní smělost, sklopil zrak.

„Jestli to chceš, tak se na mě podívej,“ přikázal jsem mu. Chvíli váhal, ale pak ke mně zvedl ta svá hluboká modrá kukadla. Stačil jediný jeho pohled a byl jsem ztracený.

Byly ty jeho oči vždycky takové? Určitě ano. Proč jsem si toho ale nikdy nevšiml? Je možné, že jsem je nikdy takhle pozorně nestudoval? Chyba. Možná bych se byl utopil v té modři mnohem dříve.

Ani nevím, jak dlouho jsem zkoumal jeho oči než se můj zrak přesunul k jeho rtům. Měl jsem ho na dosah. Stačilo mi překonat jenom pár centimetrů, abych se jich mohl dotknout. Akira se do polibku zapojoval jenom nesměle a mě se to líbilo. Fascinovala mě představa, že bych mohl být první, kdo ochutnává jeho plné rty. I když to bylo nepravděpodobné, má mysl se té představy nechtěla vzdát.

Líbal jsem ho pomalu, abych ho zbavil napětí. V náruči se mi postupně více a více uvolňoval a tiskl se stále blíž. I jeho ústa se stala smělejšími a polibky mi oplácel se stále větší jistotou. Byl jsem líbáním Akiry úplně pohlcen, takže jsem si ani nevšiml, že u nás zastavilo auto. Až když zatroubilo, polekaně jsme s sebe odskočili.

 

Za volantem odtahového auta seděl Seiji a tvářil se nanejvýš překvapeně. Budu mu muset leccos vysvětlovat. Psychicky jsem se na to připravoval. Aby to bylo snazší, poslal jsem Akiru do oranžového BMW, které se zařadilo za odtahový vůz.

Seiji vystoupil a výraz plný překvapení mu z tváře nezmizel.

„Asi jsem měl halucinaci. Viděl jsem tě totiž přisátýho na Akirovi.“

„Nedělej si ze mě legraci.“

„Když to není vůbec snadný. Chápej mě, ty, takovej hezoun, pro kterýho vzdychá každá druhá a ty místo toho, abys balil nějakou roštěnku, strkáš jazyk do pusy Akirovi. To mi hlava nebere.“

„Nestrkal jsem mu jazyk do pusy.“

„Ať už jsi dělal cokoli, rozhodně to vypadalo, že si to užíváš. Ne, vážně. Ty a Akira? Jak? A odkdy jsi vlastně na chlapy?“

„Nejsme spolu. Je to hodně čerstvé.“

„Já teda nechci prudit, ale před chvílí jste vypadali, že spolu jste.“

„Nic není oficiální. A vůbec, nepleť se do mého milostného života.“

„Tak promiň, že jsem se zeptal, ty broučoune. Ale trochu mě šokovalo, že můj kamarád najednou přesedlal z prsatejch bab na chlapy. Na druhou stranu, asi se to dá pochopit. Akira je po čertech pěknej. Kdekdo z chlapů z firmy se na něj mlsně kouká.“

„Kdo?“

„Co?“

„Kdo se na něj dívá?“

„Nepovím. Radši už běž, protože Akira na tebe čeká. Já se zatím podívám na zoubek týhle závadě. Užij si večer.“

„Díky,“ řekl jsem nepřítomně. Vrtalo mi hlavou, kdo po Akirovi kouká. Nikdy jsem si ničeho takového nevšiml. Štvalo mě to.

 

Ovšem, když jsem nastoupil do auta, nedal jsem to na sobě znát.

„Do Diamondu, pane?“ zeptal se řidič a já mu to potvrdil. Akira ho neklidně pozoroval.

„Copak?“

„Nevím. Je to zvláštní sedět v autě s úplně cizím člověkem,“ pošeptal mi do ucha.

Položil jsem svou ruku na jeho, abych ho uklidnil.

„Pro jednou to budeš muset překousnout. Slibuju ti ale, že příště už s námi nikdo nepojede.“

„Příště? To jsi si tak jistý, že na mě zapůsobíš natolik, abych s tebou šel na druhé rande?“

„Docela ano. Přece jen, zatím nevypadáš, že bys mě chtěl odmítnout.“

„A kdyby přece? Co bys dělal?“

„To je těžká otázka. Už vím. Vyhodil bych všechny zaměstnance kromě tebe, takže bychom museli pracovat pořád spolu. Časem bych tě určitě udolal.“

Akira vyprskl smíchy.

„A co bys udělal ty, kdybych nechtěl jít na druhé rande já?“

„Hmm, nech mě přemýšlet. Mám to. Přidal bych ti do kafe nápoj lásky a pak bych se nenápadně procházel kolem tvé kanceláře.“

„To je ale zákeřné. Pro jistotu si teď budu kafe kontrolovat.“

V té chvíli auto zastavilo před zadním vchodem do Diamondu, takže se na mnou odpověď už nedostalo.

 

Už tam na nás čekal zaměstnanec podniku, který nás sítí chodeb dovedl až do osamělé místnosti, kterou ozařoval mohutný křišťálový lustr. Ten vrhal světlo na prostřený kulatý stolek uprostřed místnosti. Nic jiného v místnosti nebylo.

Odkudsi se ozývaly housle, které napomáhaly atmosféře místa. Akira se překvapeně rozhlížel kolem sebe. Bylo na něm vidět, že tohle ve skutečnosti nečekal.

Když jsem se usadili a číšník před nás postavil dva poháry vína, Akira se teprve rozpovídal.

„Tak tohle je ono? Jenom jeden stůl v místnosti nebo jak to tu funguje?“

„Tohle je jedna ze speciálních místností vyhrazených pro zvláštní hosty. Je tu i prostor jako v klasické restauraci, kde je hodně stolů a lidí, ale já to mám radši tady.“

„No páni. A ty patříš ke zvláštním hostů? Jak se člověk do takové kategorie vůbec dostane?“

„Znám se s majitelem, takže jsem tu vždycky vítán.“

„Ty se znáš s majitelem? Já myslel, že nikdo neví, komu to tady patří.“

„Ano, znám. A myslím, že kdo je, není žádné tajemství. Jenom se tím prostě příliš nechlubí.“

„Zajímavé. Já mít takovou restauraci, tak se určitě pochlubím.“

 

Pak nám číšník donesl jídelní lístky a my jsme se oba na chvíli začetli do menu. Akira po chvíli zalapal po dechu.

„Co se děje?“

„Z těch cen se mi dělá mdlo. Myslím, že bych si tu nemohl dovolit ani vodu.“

„To je v pořádku, já to platím.“

„Tu vodu?“

„Ne, koukej si dát něco pořádného.“

„To se lehko řekne, když tady jsou takové záhadné názvy a já vůbec netuším, co si pod tím mám jako představit.“

„Co konkrétně?“

„To by bylo na dlouho. Docela se mi líbí tohle. Nedokážu ten název přečíst, ale jsou v tom mořské plody. Vždycky jsem nějaké chtěl ochutnat.“

Já si objednal svého oblíbeného marinovaného lososa. Do půl hodiny jsem měli jídlo na stole. Akira se na to tvářil dost zajímavě.

„Něco se ti na tom nezdá?“ zeptal jsem se a stěží jsem potlačoval smích.

„Vypadá to opravdu zvláštně.“

„Ale chutná to dobře,“ řekl, když pozřel první sousto.

Ani ne o deset minut později se stalo něco příšerného. Akirova úplně celý otekl a začal se dusit. Šíleně mě to vyděsilo, ale měl jsem tolik rozvahy, abych zavolal rychlou pomoc. Sanitka dorazila opravdu brzy a Akira byl hospitalizován. Lékaři mi sdělili, že se jedná o alergickou reakci. Já jsem jel do nemocnice s ním a cestou jsem proklínal hloupé mořské plody.

 

Akira Nakazawa

 

Probral jsem se v nemocnici, celý napuchlý, hrdlo jsem měl suché a hůř se mi dýchalo. Nechápal jsem, co se děje, dokud mi to doktoři nevysvětlili. Mě ale tolik nezajímalo, co mi je, staral jsem se spíš o to, kde je Tetsu. To rande probíhalo tak dobře. Prokleté mořské plody.

Tetsu naštěstí byl tady a lékaři ho ke mně bez problémů pustili.

„Jsi v pořádku?“

„Jsem v pohodě. Mrzí mě, že jsem to celé pokazil. Promiň mi to.“

„Neblázni, to přece není tvoje vina. Nemohls to tušit.“

S těmi slovy se posadil na židli u mého lůžka a stiskl moji ruku.

„Jsem šťastný, že se ti nic nestalo,“ pronesl po chvíli. Já jsem spokojeně stiskl jeho ruku a užíval jsem si tuhle chvíli. Jenže pak někdo přerušil náš klid. Někdo zuřivě klepal na okénka. Oba jsme se podívali, kdo je tak drzý a dovoluje si nás rušit.

 

Stála tam taková postarší dáma, kterou jsem jednoznačně identifikoval jako Tetsuovu matku. Měla jeho oči, vlasy a dokonce i ten zuřivý výraz, když se rozzlobí.

„To je moje máti. Netuším, co tu dělá, ale vyřídím to s ní rychle,“ řekl Tetsu a odebral se ven. Naštěstí pro mě nezavřel dveře, takže jsem mohl dost dobře slyšet, o čem ti dva mluví.

„Tetsu, tohle je vrchol všeho. Byla jsem informována, že se taháš s muži. Ty, starší syn a nositel slavného jména! Nedostává se mi slov.“

„Kéž by to byla pravda a pro jednou se ti jich skutečně nedostávalo.“

„No dovol!“

„Dovolím ti, co si budeš přát, dokud se mi nebude plést do života.“

„Přestaň slovíčkařit. Teď jde o to, jestli je to pravda. Stýkáš se s muži?“

„Jistěže. Třeba zrovna včera jsem se setkal s Kaitem. Duofám, že se počítá mezi muže.“

„Nesnaž se zlehčit situaci.“

„Dobře tedy, stýkám se s muži. Tedy vlastně s tím, co leží tady na lůžku.“

„Mě snad raní mrtvice! To není normální! Já toho strpěla dost, že sis založil firmu, že dokonce pracuješ, ale co je moc, to je moc.“

„Nekřič na mě, zburcuješ celou nemocnici. Nemysli si, že tímhle výstupem něco změníš. Už jsem řekl tisíckrát, že si budu dělat, co uznám za vhodné, i kdyby to znamenalo, že se mnou už nepromluvíš.“

„Jsi neuvěřitelně drzý. Takhle jsem tě nevychovala!“

„Tys mě nevychovala. A teď běž. Zamořuješ to tu negativní energií. Mému miláčkovi se kvůli tobě ještě přitíží,“ pronesl Tetsu a vrátil se zpátky ke mně.

 

„O co šlo?“

„Nic důležitého.“

„Nechceš o tom mluvit?“

„Ne, moc ne.“

„Dobře, nebudu se v tom rýpat.“

„Děkuju. Mluvil jsem s lékařem a říkal že by tě tu nebudou držet více než den. Počkám tu s tebou.“

„Nebude ti to vadit? Přece jen, jsem dost unavený a asi půjdu spát.“

„Vůbec ne, jen se prospi. Jenom mi ještě dej číslo na tvou sestru, ať si zbytečně nedělá starosti.“

 

Vyhověl jsem mu, ale stalo se přesně to, co jsem očekával, Inari to nezvedla. Pravděpodobně byla někde na tahu.

Prospal jsem značnou část noci i rána, kdy se lékaři shodli, že jsem v pořádku. Když jsem odcházel, jedna sestřička prohodila: „Normálně vám závidím. Máte tak hezkého a oddaného přítele. Celou dobu se od vás nehnul, hlídal vás jako ostříž.“

Její slova mě potěšila. Já a Tetsu? To by byla krása. Ale je to vůbec možné, potom co jsem nám zničil první rande?