Nikko Michihara

 

Asi jsem vypadal jako úplný pako, když jsem se tam tlemil, ale copak to šlo jinak? Tohle není zrovna malý město, takže je to velký štěstí, že jsem ho znova potkal. A tak brzo. Tetsu se vedle mě poťouchle usmívá. Před pěti minutama jsem mu vykládal o roztomilym blonďáčkovi Kenzovi, takže mu to nemohlo nedojít. Jenom Akira se tváří trochu vyjevěně.

„Stačilo si říct o číslo. Nemusel sis zarovnat krabicema dveře, abys mě moh znova vidět,“ řekl jsem vesele.

„Za tohle já nemůžu. Ani nevím, jak se jmenuješ, natož pak kde pracuješ,“ odmítl a kysele se ušklíbl.

Dostal jsem na něj chuť. Teď hned. Otočil jsem se k Tetsuovi a pošeptal: „Někam ho vytáhnu jako pozornost firmy. Něco bych s ním rád probral.“

Tetsu kývl a tak jsem se s tím nepáral. „Jdeme,“ oznámil jsem Kenzovi a vlastně jsem ho odtáh pryč.

„Kam?“ zeptal se mě zvědavě, když jsme byli z dohledu.

„To je na tobě. Pozornost firmy.“

„A ty jsi taky pozornost firmy?“ zeptal se a přitáhl si mě blíž. Nemoh jsem odpovědět, protože jeho rty dotkly mejch. Jeho jazyk prozkoumával má ústa. Pak mě pustil a řekl: „Mám chuť na čaj. Jde se do kavárny.“

Měl jsem chuť ho uhodit. Ale nezbývalo mi nic jinýho, než s ním zajít do kavárny. Objednal si čaj a palačinky s ovocem. Vážně teď bude jíst? Ok, já si počkám.

„Opravdu se musím ptát, nebo se mi konečně představíš?“

„Jsem Nikko.“

„A dál?“

„Víc toho vědět nepotřebuješ.“

„Když myslíš. Mám to brát tak, že si ještě jednou užijeme a pak ádieu?“

„Uvidíme. Třeba se někdy stavim. Přece jen, vim kde bydlíš.“ Pak obsluha přinesla talíř se dvěma obříma palačinkama s horou šlehačky a horkejch malin. Kenzo se do toho s chutí pustil. Zmizelo to v něm rychlostí blesku.

Chtěl jsem navrhnout, že by bylo fajn někam vypadnout, ale zazvonil mi mobil. Mrkl jsem, kdo mi volá a málem jsme spad ze židle. Kioshi.

„Musím to vzít, je to důležitý,“ omluvil jsem se Kenzovi a vstal jsem od stolu.

„Co se děje?“

„Potřebuju helfnout. Masao je na tom blbě. Za jak dlouho budeš schopnej dojet?“ „Do deseti minut jsem tam.“

Vrátil jsem se ke stolu a ani jsem nemusel nic vysvětlovat. „Musíš jít. Něco důležitého v práci.“

„Přesně tak. Ale stavim se. Nemysli si, že se mě tak lehko zbavíš,“ řekl jsem a na rozloučenou jsem ho vášnivě políbil. Kenzo nebyl naštvanej. Nebo pokud byl, tak jsem to nepoznal. Z něj se nedá nic vyčíst.

Docela mrzutej jsem nastoupil do taxíku a nechal se nepovolenou rychlostí odvézt k firmě. Taky jsem za to zaplatil přemrštěnou cenu.

Kioshi už na mě čekal. Mračil se a nervózně pozoroval hodinky. Drbal se v mohutnym černym plnovousu. „Co je s Masaem?“ zajímalo mě.

Masao byl vždycky fajn. Takovej bledej střízlík, trochu mi připomínal vyvoranou myš.

„Podívej se sám,“ řekl a ukázal do skladu.

Vlez jsem dovnitř a uviděl ho. Oči vykulené, pobíhal kolem a něco pokřikoval. Zastavil jsem ho. Upřel na mě prázdný pohled. „Musíme ven. Necítíš to? Jedovatý plyn. Všude kolem. Chtějí nás otrávit. Kioshi mi nevěří, ale já to cítím,“ vyrážel ze sebe zmateně.

Tohle už jsem viděl několikrát. Halucinace a bludy a paranoia. Pokud má štěstí, toxická psychóza.

Kioshi mě sledoval s ledovým klidem. Čekal na mou reakci. „Tohle je blbý. Má halušky. Cejtí plyn. V lepšim případě je to dočasný, v tom horším trvalý. Měl by do nemocnice,“ řekl jsem klidně.

„Tam jim ale bude jasný, že si píchá. Nic oficiálního, Nikko,“ varoval mě chladně.

„Pokud je to dočasný, což neumim poznat, bude to trvat minimálně dva dny, max půl roku. Dokud to neodezní, může bejt nebezpečněj sám sobě,“ snažil jsem se mu to vysvětlit.

„Chápu. Hele, Nikko, teď s tebou budu mluvit na rovinu. Proklep jsem si tě a vím všechno. O tom jak jsi psal o politicích, spal se šéfem i o tom, že jsi opustil ženušku. Navíc tě celej půl rok nechávám hlídat. Mám přehled, kam chodíš, koho si vodíš na hotel a s kým se stýkáš přes den. Nešťouráš se v tom, do čeho ti nic není a nedáváš zbytečný otázky. To se mi líbí. Nabízím ti práci. Občas něco někam doneseš, někdy odvezeš lidi, kam si budu přát. Nic složitýho. Nech si to projít hlavou,“ nabídl mi.

A já byl připravenej. Abych se sem dostal, už půl roku tady tahám těžký bedny. Půl roku si vodím chlapy na stejný hotel, půl roku téměř nemluvím s nejlepším kámošem, půl roku se učím mluvit jako ostatní chlapy vodsaď.

„Můžeš se mnou počítat. Teď je tu ale důležitější věc. Co s nim?“ zeptal jsem se a podíval se na Masaa, kterej pobíhal kolem a něco mumlal.

„Naložíme ho do auta. Budu řídit a ty ho budeš vzadu hlídat. Jasné?“ zeptal se mě. Jen jsem kývl.

Cesta trvala asi půl hodiny. Zkusil bych si zapamatovat trasu, ale musel jsem se věnovat Masaovi. Celou dobu si stěžoval na plyn a snažil se mě přemluvit, abych stáhl okýnko. Když se mu to nepovedlo, zkusil to sám, následkem čehož jsem ho musel zpacifikovat. Nebylo mi to příjemný, ale neměl jsem moc možností. Netušil jsem, kam ho vezem nebo co s ním bude. Bylo mi ho líto. Ale bylo už pozdě. Nezahodim všechno, abych ho zachránil. Něměl s tím začínat.

Je děsivý vidět ho takhle. Oči mu těkaj z předmětu na předmět tak nějak nepřítomně. Ještě nedávno jsem s ním mluvil. Tehdy byl v pohodě.

Zastavili jsme u staré továrny. Je to jak z detektetivky. Zločinci maj doupě ve starej opuštěněj budově, kam nikdo nechodí. Jenže ony tyhle klišé fakt fungujou. Tak proč nejít s davem? Nemyslím si, že by to bylo lepší někde v centru, kudy denně projde spousta lidí, ale zas ne tolik, aby si nevšimli, že do oficiálně prázdný budovy pořád někdo leze.

Násilím jsem vytáhl Masaa z auta a když se bránil, přehodil jsem si ho přes rameno. Nebyl moc těžkej. Kioshi mě někam vedl. Neptal jsem se, ani jsem se moc nerozhlížel. Vím, že mě sleduje a chovat se podezřele je jasná jízdenka do márnice. Tady končí legrace.

Někdo už na nás čekal. Dva vysocí černoši v pracovních montérkách a jeden nezdravě vypadající chlápek v doktorským plášti. Ten asi sotva bude mít licenci.

„Pojďte za mnou,“ přikázal mi a já neměl důvod ho neposlechnout.

Procházel jsem dlouhou chodbou a slyšel ze zavřenejch místností hlasy. Zoufalý výkřiky o pomoc. O to víc mě možná vyděsilo, když jsem je slyšet přestal. Celý mi to připomínalo blázince z hororů. Někdo mi Masaa odebral a zmizel s ním v některým z pokojů.

„Zalez dovnitř,“ řekl mi Kioshi a já to udělal. Byl jsem v místnosti, která vypadala jako výslechovka. Byl tam stůl, dvě židle a z mojí strany neprůhledný sklo. Je to matoucí, člověk je tu střídavě v blázinci, na policii a v hororu. Pak v tom mám mít přehled.

 

Kenzo Kagami

 

Tak jsem tady v monitorovací místnosti a dívám se na něj. Nikko Michihara, asi sto osmdesát centimetrů vysoký, rozložitý chlap se kterým jsem spal. Dívá se na polopropustné zrcadlo a usmívá se. Docela mu to sluší. Vypadá jako puberťák. Hnědé vlasy jsou po stranách vyholené a uprostřed nagelované. Obličej mu zdobí několikadenní strniště. V oříškových očích má jiskru, čehož si začnete cenit, když pracujete poblíž drog. Je taky docela opálený, což se tady moc často nevidí. Tělo mu zdobí několik vytetovaných hadů, i když teď jsou vidět jen dva, ti na rukách. Vůbec nevypadá nervózní. Zajímavý člověk. Snad ho nezabijí...moc brzo. Až zjistím o co mu jde, přijdu si na pořádný balík peněz. Za policisty a jiné čmuchaly se platí královsky. A já nepochybuji, že on k nim patří.

To už do místnosti přichází šéf. Takový vysoký elegantní pán. Ptá se na otázky, na něž zná odpověď, jen aby se ujistil, že Nikko nechce nic zapírat. Ale Nikko v tom umí chodit. Jeho odpovědi korespondují s našimi zjištěními. Tenhle chlap není začátečník. O to větší úspěch bude ho odhalit. Ani on si nebude dávat pozor věčně. Zvlášť, když se zamiluje. Nebude to trvat dlouho. Výslech trvá dobu. Šéf chce vědět všechno, od prospěchu na základní škole, přes první holku nebo kluka až po čísla na výplatní pásce. Ani jednou se nezeptal, na co to potřebuje. Opravdu obdivuhodné.

„Opravdu vás nezajímá, proč se ptám?“ zeptal se šéf nakonec.

„Ani ne.“

Šéf se zamračil. „Jak to?“

„Je to jasný. Prostě mě chcete nachytat při lži. Vím jistě, že v těch svejch papírech tohle všechno máte. Ale já vám to klidně zopakuju, když vám to černý na bílým nestačí.“

Šéfovi to ale stačilo. Byl úplně spokojený. Nikka propustil a Kioshi ho měl odvezl zpátky do té jejich stavební firmy.

Tak jsem chvíli počkal, abych si byl jistý, že ho nepotkám a vyrazil jsem domů. Přišel jsem právě ve chvíli, kdy mi vrásčitý brýlatý stařeček klepal na dveře.

„Zdravím. Co potřebujete, pane Ishizuko?“

„Tak tady jsi Kenzo. Všude tě hledám. Přišel jsem se ti omluvit.“

"Za co?“

„Měl jsem zase ten svůj stav a objednal jsem střešní tašky. Zjistil jsem to až teď, když jsem doma našel doklad. Paní správcová říkala, že jsi to řešil ty,“ vysvětloval starý pán.

Konečně to dávalo smysl. Takže to nebyla chyba. No, nevadí, na pana Ishizuku se nezlobím.

„Stane se. Dáte si čaj?“ pozval jsem ho.

Neodmítl. Zbytek dne jsem strávil hraním dámy a posloucháním vyprávění o starých časech. Někomu to může znít nudně, ale já mám takové dny rád. Jsou důležité. Dávají mi pocit, že jsem aspoň na chvíli normální člověk bez drog a toho všeho kolem.

 

Tetsuya Akatsuko

 

Nebylo zase tak těžké všechny ty krabice naložit. Netrvalo nám to moc dlouho. Zvedlo mi to náladu. I když se Akira celou dobu tvářil, jako by mu uletěly včely.

„Pokud ti tak vadí, že jsem to vzal za Nikka, můžu to pro příště vzít za tebe, ať je to fér,“ navrhl jsem mu. 

Ale Akira zareagoval úplně jinak, než jsem čekal. Podíval se na mě, jako bych spadl z višně a pak odmítavě zavrtěl hlavou.

„Ty se mnou nemluvíš?“ zajímalo mě.

Vždycky jsem to chtěl vědět. Akira se mnou nikdy moc nemluvil, vlastně to vždycky vypadalo, že je z toho na prášky. Přitom si nevzpomínám, že bych mu někdy něco udělal. Tenhle malý zrzavý zaměstnanec je jedna velká záhada. Co se asi děje za těma modrýma očima? Teď se pravděpodobně děsí, že ho vyhodím. Úplně se zasekl a jen na mě zíral s doširoka otevřenou pusou. Asi nečekal, že se ho zeptám takhle přímo. Ani já to původně neměl v úmyslu, prostě to ze mě vylétlo.

„Mluvím,“ vypadlo z něj nakonec.

A to mi má jako stačit? Tohle je snad jediná věc, kterou za celou tu dobu řekl. A přitom s tím Kenzem se bavil docela v pohodě.

„Neukousnu ti hlavu, když mi řekneš pravdu,“ informoval jsem ho pro případ, že by to z mého příkladného chování náhodou nepochopil.

„To je dobře. Mám svoji hlavu rád,“ poznamenal. Bylo to asi to nejdelší, co mi kdy řekl.

„A pravdu ti říkám,“ dodal, když jsem na to nic neřekl.

Pořád jsem nic neříkal, jen jsem se díval do těch jeho modrých vyplašených očí a snažil se zjistit, co si ve skutečnosti myslí. Nevydržel můj pohled dlouho. „Opravdu,“ přesvědčoval mě zarputile a sklopil zrak. Prohlížel jsem si jeho oválný obličej posetý roztomilými pihami. Roztomilými? Opravdu jsem tohle řekl o chlapovi? Asi mi jaro leze na mozek. Teda vlastně podzim. Kdyby se aspoň netvářil tak nervózně, třeba bych mohl i předstírat, že těm jeho lžím věřím. Ale takhle to fakt nejde.

„Akiro, ty jsi mizerný lhář.“

Celý zrudl a už otvíral ústa k nějaké odpovědi, když se najednou zarazil.

„Cos chtěl říct?“ zajímalo mě.

„Že se pleteš,“ vyhrkl a podíval se na mě.

„Dokaž mi to.“ Sice mě zatím nenapadlo jak, ale já něco vymyslím. Možná. Časem.

„Jak?“ zeptal se mě a já potřeboval rychle něco vymyslet.

„To už je na tobě. Můžem třeba někam vyrazit. Po práci. Mě nepřesvědčíš jen pohledem modrých očí, já nejsem ženská.“

Zase jsem ho úplně vyvedl z míry. Začínám si připadat jako hlupák. Proč to vlastně říkám? Jde to se mnou z kopce. Tak jsem ho tam nechal stát a odešel jsem.

 

Akira Nakazawa

 

Celý to začalo dobře. Měl jsem příležitost trávit s ním nějaký čas, ale byl jsem tak nervózní, že jsem ni neřekl. A on si z toho vyvodil, že mi vadí. Jak si může něco takového myslet? Vždyť já ho zbožňuju. Když nad tím tak přemýšlím, mohl jsem se chovat vstřícněji. Jenže to je těžké. Když je poblíž, mám těžký jazyk a padají ze mě jenom hlouposti. A on mi vlastně nabídl schůzku. I když to asi nemyslel jako rande. A já na to nic neřekl. Jsem politováníhodný tvor. Taková šance a já toho nevyužil.

Třeba ještě není pozdě. Možná bych za ním mohl zajít a někam ho pozvat. Ale kam? Vždyť ani nevím, co má rád. Chodí do kina? Nebo je radši v klubu? Nebo sportuje? Mě asi praskne hlava. Ale nesmím to nechat plavat. Taková šance už nemusí přijít. Co kolečkové brusle? To by snad šlo. Musím to zkusit. Inari tam chtěla dneska zajít. Mohl bych ho vzít s sebou. Tak jsem na něco přišel. Třeba nakonec nebudu tak beznadějný případ.

Tak jsem si o polední pauze zašel pro kávu (dneska teprve pátou) a vešel do jeho kanceláře.

„Umíš bruslit na kolečkáčích?“ zeptal jsem se místo pozdravu.

Když přikývl, byl jsem ten nejšťastnější člověk na světě.

„Dneska jdu na dráhu se sestrou. Jestli chceš, můžeš jít taky. A klidně vem někoho s sebou. Budeme ve tři na stadionu,“ řekl jsem a vypálil z místnosti, než se stihl na něco zeptat. Já bych se totiž určitě absolutně ztrapnil. Už zase mi bije srdce jako splašené.

Dneska bude skvělý den. Cítím to. Jenom já a můj upír....a dalších padesát lidí. Co víc si můžu přát?

Čekali mě však mrzuté věci. Nikdo nechtěl kávu, tak jsem ji musel vypít sám. A Kioshi se tvářil nezvykle nabručeně. Asi ho naštvalo, že se Masao neukázal. Slíbil, že bude pomáhat s úklidem skladu. Ale neukázal se a tak to musel dělat Kioshi sám. Snažil se to hodit na mě, ale já se bránil. Asi poprvé. Nic a nikdo mi nezabrání jít bruslit. Na to jsem myslel celou směnu a Kioshiho jsem asi dost štval. Moc jsem se nesoustředil a udělal pár chybiček. Jenom malých, ale Kioshi je starý bručoun. Prohodil si službu se Seijim a teď toho litoval. Ale já přece nemohl za to, že je Nikkův vůz tak podobný mému, ne? A už vůbec nebyla moje chyba, že ta poštovní schránka byla tak blbě umístěná. Nechápu, proč to tolik řeší.

Když jsem se dostal domů, informoval jsem Inari o malé změně a popoháněl ji celou dobu, dokud nebyla připravená vyrazit. Na stadionu jsme byli za chvíli a mě málem kleplo. Byl tam Tetsu a...ještě jeden Tetsu? Vidím snad dvojmo?