Nikko Michihara

 

Když jsem vypad od Seijiho, zamířil jsem zpátky ke starej továrně. Mizuki už byl zpátky a poletoval po laborce jako splašenej. Zaslech jsem už jen útržek jeho hovoru.

„Uklidni se. Nemůžu se teď trhnout, ale můžeš přijet ty. Budu na tebe čekat před továrnou. Hlavně klid, miláčku.“

Nedal jsem najevo zájem. Vážně bych netipoval, že zrovna Mizuki bude mít holku. Když vemu v úvahu jeho vzhled a to jeho kecání, jeho šance se blíží nule. No, zajímalo mě, kdo je ta šťastná. Když Mizuki vyletěl z laborky, vydal jsem se za ním.

Venku na něj čekala holka, která byla ženská verze Akiry. Byli si děsně podobní. Teď mě to teprve začalo zajímat. Jestli je tady s tím spojená vona, je dost pravděpodobný, že Akira taky.

„Tak, co se stalo?“

Slečna ze sebe začala neuvěřitelnou rychlostí sypat nějaký jména a pletla do toho peníze, karty a bůhví, co ještě. Tak tihle dva se hledali, až se našli.

Mizuki opět zbledl. Pak udělal něco, co jsem fakt nečekal. Chytil ji za ramena a pořádně s ní zatřásl.

„Zbláznila ses?“ zahřměl překvapivě silným hlasem.

„Nebylo to naschvál. A je to přece tvůj kolega!“ křičela ona na něj.

Měl jsem se víc soustředit, když blábolila o těch penězích. Teď zase nevim vůbec nic.

„Právě proto vím, jakej je to zmetek. To nejhorší, cos mohla udělat, bylo půjčit si prachy zrovna od nás. Ale stalo. Teď seš v tom sama.“

„Co tím jako myslíš?“ zeptala se a v jejim hlase jsem slyšel hysterii.

„Já se do toho nemůžu plést. Prostě dostaň prachy od někoho z rodiny. A dokud to nebudeš mít vyřešený, drž se ode mě dál. Nechci problémy,“ vysvětlil jí Mizuki a prostě ji tam nechal stát.

Čas vrátit se do laboratoře. Naštěstí mě neviděl. Celkem nezúčastněně jsem Mizukimu řek, že je to zařízený a radši jsem šel. Vypadal docela zdrchaně, takže mě ani nevyprovodil další salvou slov.

 

Večer jsem zamířil přímo ke Kenzovi. Potřeboval jsem se odreagovat. Když mi otevřel, tvářil se dost vyplašeně. Ignoroval jsem jeho protesty a nacpal jsem se dovnitř. O to víc mě překvapil ten chlap, kterej spal v jeho malej posteli.

Popad mě pořádnej vztek. Ale to nebyl jen vztek. Přípomínalo mi to...

Ne, to ne. Já nežárlim. Ne a ne.

„Kdo to je?“ zeptal jsem se poměrně nahlas. Ten člověk v jeho posteli se zavrtěl a otočil se, takže jsem si mohl prohlídnout jeho vobličej. Fakt pěkná a roztomilá tvářička, která ale určitě nepatřila dospělýmu chlapovi. Moh to dost dobře bejt Kenzův spolužák.

„Yasuo. Je to můj...no řekněmě kolega. Děláme stejnou...práci. I tak by se to dalo říct.“

Docela se mi ulevilo. Kenzo se vědoucně usmál.

„Myslel sis, že je to můj milenec, že? Můžu tě ujistit, že nikoho jiného nemám. Vedení by mi to nepovolilo,“ vysvětlil mi Kenzo a tvářil se tak něj protivně spokojeně.

Vůbec se mi to nelíbilo.

„Nejni to tak, jak si myslíš.“

„Co si myslím?“

„Že žárlím.“

„A jak to tedy je?“

„Každej normální člověk by se zeptal. Pokud si dobře vzpomínám, minule tu nebyl.“

„To tedy opravdu ne,“ zazubil se Kenzo. Kdyby chtěl, mohl by hrát v reklamě na zubní pastu. Pak se mu doslova zablýsklo v očích. „Yasuo musí zůstat tady, ale my dva si můžeme někam vyrazit,“ navrhl mi mazlivě.

„Ty myslíš pořád na to jedno,“ vyčetl jsem mu s kyselým úšklebkem, přičemž jsem těžko potlačoval úsměv.

„Ty nejsi o nic lepší. Úplně to z tebe vyzařuje.“

To se nedalo popřít.

„Můžeme jít do hotelu. Třeba zase do Luxusu.“

„Tam mě už nikdo nedostane.“

„A to jako proč?“

„Chytím tam blechy nebo jinou havěť.“

„Minule sis nestěžoval.“

„Minule jsem měl v sobě tolik panáků, že bych těžko nějakou blechu zaregistroval.“

„Pak ale musíš vymyslet jinou alternativu.“

„Mám tu byt, není to zas až tak daleko.“

Kenzo nakrčil čelo a naklonil hlavu na stranu v nepředstíranym překvapení. „Ty mě zveš k sobě? Uvědomuješ si, jak moc mi tím nahráváš?“

„Uvědomuješ si ty, že je dost dobře možné, že ať budeš hledat, jak chceš, nic nenajdeš? Uvažovals už někdy nad možností, že v ničem nejedu?“

Kenzo si pohrdavě odfrkl.

„A já jsem král Šalamoun.“

„Hej!“

„Ne, vážně, jen mi chybí koruna. Když budu hledat, určitě ji tady někde najdu.“

„Ty jsi šašek.“

„Možná, ale to nesouvisí s tím, že jsi mi neodpověděl.“

„Počítám s tím, že prohledáš můj byt.“

„Ale nebude to dneska. Vyhlašuji příměří. Nebudeme mluvit o práci, a ani se nebudeme v ničem hrabat. A usmažíme si k tomu palačinky. Souhlasíš?“

„Dobře.“

Když jsem to potvrdil, Kenzo načmáral na papír nějaký vzkaz a připnul ho na ledničku. Pak mě netrpělivě vystrkal z bytu.

 

Kenzo Kagami

 

Nevím, co mě to napadlo, vyhlásit příměří. Možná mě tolik šokovalo to jeho prohlášení, že s tím počítal. Nedokázal bych se mu dneska hrabat ve věcech. Dneska prostě budeme jenom dva normální lidi.

Donutil jsem ho zastavit v samoobsluze a skočil jsem koupit nějaké věci. Netušil jsem, jestli má v bytě něco poživatelného.

Čím dál jsme jeli, tím víc jsem byl netrpělivý. Zajímalo mě, kde Nikko žije. Mohl bych si namlouvat, že je to kvůli práci, ale jsem ten poslední, kdo by tomu věřil. Nějak tyhle pocity souvisí přímo s ním. Něco je špatně.

Projeli jsme městem až na jeho druhý konec. Vůbec to není daleko. Nakonec jsme zastavili na parkovišti u poměrně důstojně vyhlížejících paneláků, které nezářili křiklavou zelenou jako většina ostatních, ale naopak se halily do nenápadné šedé. Vzal mě dovnitř a dokonce mě svezl i výtahem, až do nejvyššího patra.

 

Když mě vpustil do bytu, hodně mě překvapil. Měl tam čistou chodbu, která vedla do nově zařízené kuchyně. Odsud se dalo jít do obyváku s obří televizí a pohovkou pro nejméně čtyři lidi. Další místnosti asi musela být koupelna a ložnice, ale dveře byly zavřené.

Překvapila mě velikost jeho bytu a taky to, že nikde neměl žádné osobní věci. Jak by se ještě ani nezabydlel.

„Jak se ti tu líbí?“ zeptal se, čímž přerušil splašený tok mých myšlenek.

„Je to tu o dost hezčí, než jsem čekal. A taky větší.“

„A tos ještě neviděl všechno. Napravo je koupelna a nalevo ložnice.

Zvědavě jsem nakoukl do ložnice a dostavil se šok. Ani za nic bych nečekal tak krásný bledě modrý pokoj a bílou postel s nebesy. S opravdovými nebesy! To muselo stát malé jmění.

„Něco tě zaujalo?“ zeptal se a potutelně se usmíval.

Věděl jsem, co tím myslí. Sice jsem původně mluvil o palačinkách, ale ty počkají. Nikdy jsem nevyzkoušel postel s nebesy. To se musí napravit.

„Jasně, že zaujalo. Tohle se jen tak nevidí. Dá se tam schovat? Zakrýt těmi záclonkami u sloupů výhled nebo je to jen na okrasu?“

Nikko odvázal záclonky, vlezl si dovnitř a zatáhl je na všech stranách.

„Vidíš mě?“

„Jenom tvůj obrys, určitě bych tě jenom z toho těžko poznal.“

„Hmm. Budeš čekat na písemné pozvání nebo půjdeš za mnou?“

Nepotřeboval jsem další pobídku. Opatrně jsem vlezl dovnitř, do toho uzavřeného prostoru. Trocha tlumeného světla od lustru tomu celému dodávala zvláštní, ale přesto kouzelnou atmosféru.

Ani nevím proč, věděl jsem, že teď to bude jiné.

 

Snad poprvé jsme spojily svoje rty v něžném polibku. Pomalé pohyby rtů a jazyka doprovázely doteky lehké jako pírko. Nikdy jsem nic takového nezažil.

Na malou chvíli jsme se od sebe oddělili, abychom se svlékli. Nikam jsme dnes nespěchali.

Drobnými polibky jsem zkoumal jeho tělo, začal jsem lehkým polibkem na čelo, dál na zavřená víčka, poté na krk a níž. Mazlil jsem se s jeho bradavkami, ale dnes s opatrností, jako by stačilo málo a kouzlo tohoto okamžiku by se rozpadlo.

Ticho mísnosti narušovaly jenom krátké vzdechy a můj šepot. Ani už nevím, jaké hlouposti jsem to říkal, ani to, jestli mě Nikko vnímal. Ale mám ten pocit, že to bylo něco o jeho dokonalosti. To muselo znít jako pořádné kliše a já to přitom myslel naprosto upřímně.

Něha se postupně přetavila ve vášeň. Stravoval nás oheň, podpořený všemi těmi doteky. Nevěděl jsem, kde končí Nikkovo tělo a začíná to mé. Byli jsme navzájem úplně propletení, když jsem do něj vnikl.

Vykřikl mé jméno. Dalo mi to pocit, který jsem nikdy necítil. Pocit, že jde taky o mě. Že nejsem jenom bezejmenná hračka pro ukrácení dlouhé chvíle, ale opravdový milenec, na kterém taky záleží. Aspoň na chvíli jsem té iluzi chtěl věřit. Svými pohyby jsem ho ke křiku mého jména přiměl ještě mnohokrát. Vycházel vstříc mému tělu a vůbec se nedržel zpátky. Přirážel jsem rychleji a rychleji, dokud jsem nás oba nedostal na vrchol.

Normálně by to tímhle mělo skončit. Měli bychom se rozloučit, ale dnes ne. Zůstali jsme v objetí ležet v posteli. Nevím, jak to Nikko udělal, aniž by vstal, ale zhasnul světlo a pokoj se tak ponořil do tmy. Usnul jsem prakticky okamžitě.

 

Tetsuya Akatsuko

 

„Tak jak to tedy s tebou je? Je pravda to, co jsi řekl té roztomilé servírce nebo to, co jsi včera tvrdil mě?“ zeptal se mě Nibori zvědavě.

„Jasně, že to druhé. Jenom jsem potřeboval výmluvu, aby mi dala pokoj a tohle bylo nejsnažší řešení. Tečka.“

„Já myslím, že by se to mělo blíže prozkoumat. Uděláme dohodu. Seženu ti prvotřídního muže, cokoliv, co si na něm budeš přát, se pokusím zařídit a pokud tě nebude brát, přestanu se v tom rýpat.“ navrhl mi.

Já na něj koukal jako sůva z nudlí.

„Co to zase vymýšlíš? Už jen tím, že na tu tvoji hru přistoupím, přiznám, že je typ mužů, kterej preferuju.“

„Pak ti dám pokoj,“ připomněl mi. Což ostatně bylo velmi důležité. Dá s tím pokoj. Jenže, co říct. Nějaký typ. Copak já vím?

A pak mě to napadlo. Jen ať se hošánek pěkně zapotí.

„Jestli do toho mám jít, tak mi seženeš zrzka s modrýma očima a bude pořádně vypracovaný. A rozhodně nesmí být vyšší než já,“ diktoval jsem si podmínky a vůbec mi nevadilo, že jako model využívám Akiru. Takových jako on je minimum. Nibori nemá šanci.

On se ale jenom zašklebil. Celý zbytek oběda se tvářil jako spiklenec. Patrně už dávno hledal toho muže.

Proč se vlastně tak děsně zajímá o mou orientaci to je fakt záhada.

 

 

Po pauze na oběd jsem se vrátil do kanceláře a cítil jsem se podivně...osamělý.

Nedělal jsem nic užitečného, jenom jsem zíral do zdi. Nutně jsem potřeboval společnost. Kohokoli.

Zrovna v tu chvíli halou procházel Akira s podivně zasněným úsměvem na rtech. I Akira je zamilovaný, jenom já pořád nic. Nemyslím si, že bych to nějak komplikoval, tak proč si všichni kolem mě, včetně drzého Nika, rejpala Niboriho a snílka Akiry, někoho našli a já s nikým nevydržím? Je opravdu možné, že bych byl na kluky?

Při přemýšlení jsem přiblbe zíral do zdi, což Akiru asi zarazilo, protože když jsem se na něj podíval znovu, stál ve dveřích a starostlivě se na mě díval.

„Děje se něco?“

Nějak jsem ze sebe nemohl dostat slovo. Každá odpověď by byla v tuhle chvíli špatně. Tak jsem radši mlčel.

Akira tedy vlezl dovnitř a pokračoval dál ve zkoumání mého výrazu. Když vše analyzoval, následovala další otázka: „Souvisí to s holkou?“

„Jak tě tohle napadlo?“

„Slyšel jsem tě, jak oznamuješ nějaké dívce, ať ti dá pokoj, že jsi na kluky. V tom je ten problém?“

Překvapilo mě, že to ví a že mu to nevadí. Akira se tvářil tak chápavě, že jsem cítil potřebu se mu svěřit. A tak jsem to nakonec udělal. Popsal jsem mu všechno, svoji osamělost, pochybnosti a nakonec i tu hloupou sázku s Niborim, do které jsem ho použil jako model.

„Dobře. Myslíš, že by ti pomohlo vyzkoušet si, jestli tě berou muži? Klidně ti pomůžu. Jeden polibek mě nezabije,“ navrhl mi klidně, jako by se ho to ani netýkalo.

„To bys pro mě vážně udělal?“

Potvrdil mi to kývnutí.

Chvíli jsem nad tím přemýšlel. Bylo by to vlastně to, co navrhoval Nibori, až na to, že Akira není prostitut. Vlastně to nezní jako úplně špatný nápad.

Navíc, je to přesně tak, jak řekl Akira: „Jeden polibek mě nezabije.“

 

Akira Nakazawa

 

Opravdu jsem to byl já, kdo přišel s tímhle návrhem? Kde se proboha živého vzala taková odvaha zrovna ve mně?

Nemohl jsem uvěřit, že jsem dokázal udržet své emoce na uzdě. V téhle chvíli se mi splní sen. Polibek od Tetsua. Já o něm sním už tak dlouho a teď se na mě usmálo štěstí.

Tetsua totiž souhlasil. On souhlasil! Nepředstavoval jsem si sice, že svou první pusu dostanu v kanceláři, ale bude od Tetsua, takže je to jedno. Mohl by mě políbit kdekoli a já bych byl stále stejně nadšený.

Pravdou bylo, že jsem čekal leccos, ale rozhodně ne to, co se nakonec stalo. Neměl jsem žádnou reálnou představu, jak to vlastně s takovými polibky je. Možná proto mě tolik překvapilo, když prostě zaútočil na moje ústa. Jemně jsem pootevřel ústa, abych mu umožnil polibek ještě prohloubit. A on to taky udělal.

Cítil jsem směsici pocitů, které pro mě byli nové, ale všechny mi byly přijemné. Tohle bylo něco úplně jiného než představy. Nutno dodat, že taky tisíckrát lepší. Možná proto mě tolik mrzelo, když polibek skončil.

Napjatě jsem čekal, co mi Tetsu řekne.

Mohl ho takový polibek nechat chladným?