Nikko Michihara

Vlastně to byla náhoda. Myslel jsem si, že jsem ztratil klíče vod firemního auťáku. A tak jsem je začal hledat, nejdřiv po kapsách a pak po celým autě. Kioshiho to dost štvalo, ale mě to bylo fuk. Když jsem je konečně našel, pod sedačkou řidiče, mohli jsme jet. Narovnal jsem se a zahlíd někoho, koho bych nečekal. Z těch samejch dvěří jako před chvílí já vycházel Kenzo.

Pracuje pro ně. Všechno do sebe zapadá. Proto si mě vybral v tom baru. Čekaj snad, že mu v posteli prozradim něco zajímavýho?

Nemoh jsem to dostat z hlavy celou směnu. Kioshi si prohodil službu, jen aby mě nemusel snášet. Já ho taky nechtěl vidět. Do prdele! Za všechno může von. Blbej Kioshi, blbej perník, blbej nápad se do toho míchat. Když jsem si říkal tohle, rozkopal jsem jednu z beden. Seiji mě jen zvědavě pozoroval. V tu chvíli jsme si teprv uvědomil, že tam vlastně nejsem sám.

„Já, zaplatim to,“ začal jsem, ale Seiji zavrtěl hlavou.

„Tuhle bednu dodali poškozenou.“

Trochu mě to zklidnilo. Zbytek směny jsem nějak přežil a překvapivě přitom ani nic dalšího nezničil. Když mi skončila směna (byl už večer, protože na mě Kioshi hodil úklid skladu), rozhod jsem se jít za blonďáčkem.

Jo, asi to byl ten nejhorší nápad, kterej jsem moh mít, ale já tam šel.

V tej malej, ale celkem čistej bytovce, jsem ho ani nemusel hledat. Potkal jsem ho na chodbě. Byl tam úplně sám. Díval jsem se na něj a měl jsem velkou chuť poupravit mu úsměv. Ale důležitý je, že jsem to nakonec neudělal.

„Hodláš tu jen tak stát a zírat na mě nebo jdeme dovnitř?“ zeptal se a ukázal na dveře.

Přikývl jsem a následoval ho do malýho čistýho bytečku. Úzká chodba vedla do místnosti s kuchyňkou, jídelním stolem a postelí. Pro jednoho. Tak tam se spolu nevejdeme. Nad čím to uvažuju? Je to špeh. To je sice pěkný, že to vím, ale zatím jediný na co jsme se zmoh, bylo nakýblovat se mu to bytu. To nezní zrovna jako nějaký bezpečnostní opatření. Vlastně to spíš vypadá jako velká hloupost.

„Chceš něco k pití?“

„Ne,“ řekl jsem. Konečně jsem ze sebe dostal i slovo. Začínám se zlepšovat.

Usadil jsem se ke stolku a Kenzo se uvelebil naproti mně. Rukou si podepřel hlavu a zkoumavě si mě prohlížel.

„Tak co tě ke mně přivádí?“

„Stala se mi taková zvláštní věc. Představ si, že sem měl něco jako pohovor s týpkem, kterej prodává perník. Abych se dostal k tomu důležitýmu, když jsem se chystal domů, zahlíd jsem někoho, koho bych tam vážně nečekal. Tebe. Cos tam dělal?“

Pečlivě jsem sledoval jeho hezkou tvářičku, protože mě fakt zajímalo, jak se bude tvářit. Ve tváři se asi na zlomek sekundy objevil údiv, kterej ale zase zmizel za maskou klidu.

„Co jsem tam podle tebe dělal?“

„Je pěkně blbý odpovídat na otázku otázkou. Děláš to často?“

„Ano, docela často.“

„Tak odpovíš mi už?“

„Měl bych?“

„To teda měl.“

„Udělal jsem si tam malý výlet.“

„Lžeš jako když tiskne.“

„Ty jsi nikdy neslyšel o lidech, kteří se prostě jedou někam podívat?“

„Jasně a co tak zajímavýho jsi tam teda viděl? Ve starej opuštěnej továrně, kde je leda tak podezřelej vědátor a týpci, kterejm z perníku ruplo v bedně?“

„Třeba tebe. Přes poloprůhledné zrcadlo.“

Asi jsem na něj zíral jak blbec, ale byl jsem překvapenej. Von vůbec nezapíral. A ještě se tvářil jako by se vlastně nic tak vážnýho nestalo. A stalo se vůbec? Jasně, že stalo. Vážně se mi chtělo to celý jen tak přejít? Měkne mi mozek. Stárnu. Brzy ze mě bude senilní dědek. Říkat tohle ve dvaceti sedmi se může zdát směšný, ale je to tak. Místo toho, abych mu rozbil hubu, tu sedím a nechávám se voblbovat jeho zelenejma očima.

Popadl mě pořádnej vztek. Zved jsem se a rázoval jsem si to ke dveřím.

„Co jsi jako čekal? Nebudou ti věřit jen tak. Stačí jeden chybný krok a jdou ke dnu.“

„To je mi jasný. Ale tobě snad přijde, že bych při sexu žvanil o svejch cílech?“

„Nevím. Nevyzkoušel jsem to s tebou tolikrát, abych to mohl jednoznačně určit,“ řekl a zvedl se.

Zaujal jsem obrannej postoj a pevně sevřel pěsti, připravenej k pořádný dělovce.

„Opravdu? Vrazíš mi?“

Neznatelně jsem přikývl.

Kenzo se jen usmál a přibližoval se. „Tomu nevěřím,“ pronesl, když stál už jenom kousek od mě.

Naštval mě a já to prostě udělal. Vymrštil jsem pěst a zásah ho do pravej tváře. Kenzo se rozplácl na zemi a zůstal nehybně ležet. Tak to jsem přehnal. Ve vteřině jsem u něj klečel a starostlivě jsem zkoumal jeho tvář.

„Jsi ok?“

Neodpověděl mi. Když jsem se nad ním sklonil, ani nevím, jak se to vlastně stalo, popad mě a votočil nás tak, že jsem zůstal uvězněnej pod ním. Kenzo klečel tak, že jsem nemoh vstát a držel pevně moje zápěstí, abych mu nenatáh další. Popravdě jsem už na to nemyslel.

„Přežiju to. Nečekal jsem, že to doopravdy uděláš.“

„Zasloužil sis to. Seš drzej,“ začal jsem, ale jeho polibek mě na chvíli umlčel, „arogantní...“ Při dalším polibku už jsem zapomněl, co jsem vlastně chtěl dodat.

 

Kenzo Kagami

 

Líbal jsem ho jako smyslů zbavený a ani nevím proč. Možná jsem jen chtěl smazat všechen vztek, který v sobě měl. Nepopírám, že se zlobil právem. Ale já nemohl připustit, aby to skončilo takhle. Dokážu to ještě zachránit. Nějak.

Líbal jsem ho a on se nebránil. Z neznámého důvodu mě to potěšilo. Nepřestával jsem ho líbat, když jsem mu rozepnul košili a rukama znovu objevoval jeho tělo. Je normální, že mě to tak moc fascinuje? Ne, rozhodně není. Ale kdo má čas se v tom rýpat?

Nepřestával jsem se věnovat hře našich jazyků, když jsem mu rukou zajel do rozkroku. Netrvalo mi dlouho osvobodit jeho vzrušené mužství. Začal jsem ho jemně masírovat. Nikko mi zasténal do úst a má vlastní touha se tím jenom stupňovala. Ale tahle chvíle nebyla o mě. Byl jsem pevně rozhodnutý přinést potěšení hlavně jemu, i kdyby to nakonec mělo znamenat, že se na mě nedostane.

Cestoval jsem ústy po celém jeho těle a snažil jsem se nevynechat jediný centimetr kůže, než jsem se dostal k cíli své cesty. Přejel jsem jeho chloubu jazykem od špičky po kořen a zase zpátky. A že se Nikko má čím chlubit.

„Co to, ach můj bože!“ pokusil se zeptat Nikko.

Zdvihl jsem k němu hlavu a zářivě se na něj usmál.

„Není to jasné?“

„Proč to děláš?“

„Protože chci,“ odpověděl jsem a vzal jsem ho do úst. Pohyboval jsem ústy, ale ne mechanicky. To byla jedna z prvních věcí, kterou mě učili. Střídal jsem pár rychlejších pohybů s několika pomalejšími, doprovázenými silnějším stiskem. Nikkovi se to moc líbilo. Jeho steny nabíraly na intenzitě a já byl připraven na jeho vyvrcholení.

„Dost,“ řekl mezi dvěma steny.

Já se zarazil.

„Něco je špatně?“

Nikko se posadil, aby se mi mohl dívat do očí.

„Já...už brzy budu.“

„Nemyslíš, že o to mi právě jde?“

„Ale co ty?“

„O to se nestarej,“ řekl jsem, i když mi můj pulzující penis naznačoval, že by bylo dobré se o to starat.

Nikko mě uchopil za bradu a naklonil se ke mně.

„Co ti mám říct, ty troubo, abys mě konečně vošukal?“

Myslím, že už začínám chápat, co mě na něm tolik fascinuje. Nikdy jsem nepotkal nikoho jako je on. Sebevědomí, odvaha a drzost. Je to neskutečně sexy.

Už jsem nic neříkal, jen jsem si rozepnul kalhoty a přitáhl si jeho pevné pozadí blíž k sobě. Nezdržoval jsem se žádnou přípravou. Chtěl to, má to mít. Nemazlil jsem s tím, bylo to rychlé, divoké a tvrdé, ale přesně takhle se mi to líbilo. A podle jeho výrazu by se dalo soudit, že i jemu. Nikko vyvrcholil a já chvíli po něm.

„Ano,“ zakřičel jsem a pak se mi chtělo propadnout se do země. Copak se neumím ovládat? Já jsem takový amatér. Nikko se záhadně usmíval.

„Nic jsem nevyžvanil.“

Po téhle jeho poznámce mi došla slova. Chystal jsem se odpovědět nějakou blbost, když Nikko zavrtěl hlavou v nesouhlasu.

„Nekaž to.“

Pak se zvedl, rozhlédl se a ukázal na dveře do koupelny.

„Koupelna?“

Potvrdil jsem to přikývnutím.

Nikko zmizel uvnitř a za pár vteřin jsem uslyšel proud tekoucí vody. Než se osprchoval, stihl jsem se obléct a uklidit tekutinu, která skončil na podlaze. Netrpělivě jsem čekal, až se Nikko osprchuje. Netušil jsem, co bude následovat a to mě šíleně znervózňovalo. Je v pohodě? Neutopil se? Neuklouzl náhodou? Co když si rozbil hlavu? Neměl bych ho jít zkontrolovat?

Měl jsem sto chutí si nafackovat. Takové hlouposti, nad kterýma přemýšlím, to vážně není normální.

Nikko nakonec po nějaké době přece jen vylezl z mé malé koupelny a nikde jsem nespatřil ani stopu po nějaké újmě.

„Příjemný chvilky, ale už bych měl bejt někde jinde. Myslím, že na rozloučenou bys mi mohl dát pořádnou pusu, co ty na to?“

Já jenom s úsměvem přikývl.

Bál jsem se, že nastane takové to trapné ticho, které předchází loučení a pak samozřejmě ještě to ujišťování, že neodchází, protože by sex nebyl skvělý. Já přece moc dobře vím, proč po sexu odcházejí. Přece se neposadíme ke stolu a nebudeme si povídat o počasí. To by bylo divné. Navíc mě vůbec nebaví sledovat ty jejich protáhlé obličeje, když si uvědomují, kolik mi je a pod kým se to vlastně před chvíli udělali. Polibek na rozloučenou byl vášnivý, ale to byl s Nikkem zatím každý polibek. Jinak bych to snad ani nechtěl.

„A nemysli si, že jsem zapomněl na to, pro koho děláš. Jen proto, že tak dobře kouříš, ti to neodpustim. Ale trest se odkládá na jindy,“ řekl mi, než opustil můj byt.

Cože? Jaký trest? Nic pořádného mě nenapadlo, i když jsem na to myslel skoro celou noc.

Ten chlap mě zničí. To je jasné.

 

Tetsuya Akatsuko

 

Tak jo, vynutil jsem si tuhle akci a pak jsem nevěděl, koho s sebou vzít. Nemám moc přátel a Nikka takovými hloupostmi zatěžovat nemůžu. Vlastně s ním už vůbec nemůžu mluvit.

Tak mi nakonec zbyl jeden člověk, kterýho bych však radši nebral. Můj brácha, dvojče, Kaito. Většinu času s ním není k vydržení, protože flirtuje s každou ženou, které je víc než patnáct.

A navíc mě štve, jak nás lidé pořád nemůžou rozeznat. A když už náš rozeznají, tak jsem pro všechny pořád jenom Kaitův brácha. Copak já nejsem samostatná osobnost?

To je nakonec fuk.

Prostě jsem nechtěl jako ten největší zoufalec přijít sám a tak jsem požádal Kaita. A ten souhlasil, protože ho celodenní flákání se doma pro jednou omrzelo docela brzo.

Dorazili jsme na místo a Akira nikde.

Nečekali jsme dlouho, brzy se objevil s drobnou zrzavou slečnou se stejně pronikavýma modrýma očima. Asi je mají v rodině. Jsou krasné.

Akira se tvářil poměrně překvapeně.

Pak se ale usmál a obrátil se ke mně.

„Zdravím, Tetsu,“ řekl mi a nebylo pochyb, že mě poznal.

Jak to udělal?

Já i Kaito jsme na něj překvapeně civěli. Když jsem neodpovídal, Akira se trochu zamračil a pak se otočil k dívce.

„Tohle je moje sestra.“

„Inari, těší mě,“ řekla a podávala mi ruku. Stiskl jsem ji a představil se.

Pak se k dívce přitočil Kaito a už si ji odváděl k půjčovně bruslí, aby jí asistoval. Tak jsem zůstal s Akirou sám.

„Co je?“ zeptal se zamračeně.

„Jak jsi nás rozeznal?“ vypálil jsem na něj.

Akira zrudl a sklopil zrak.

„Nejste úplně stejní,“ vypadlo z něj nakonec.

„Vážně? Mě totiž od dětství tvrdili něco úplně jiného. Podle čeho jsi nás rozeznal?“

„Je tu víc věcí. Tak třeba, máte rozdílné držení těla. Ty se pořád tak nějak hrbíš. A navíc, když jsme přišli, tvůj bratr se na nás díval tak, jako se lidé dívají na ty, které neznají. Takový zkoumavý a upřený pohled,“ vysvětlil mi a já byl dvojnásobně překvapený. Překvapený, jak je Akira všímavý a taky tím, jak dlouhou větu mi řekl. Tváře mu sice hořely, ale nedíval se do země.

„Dobře. Tak jdeme?“

Akira přikývl. Toho mluvení už na něj dneska asi bylo dost.

Nazuli jsme si kolečkové brusle. Je to už docela dlouho, co jsem na nich stál naposledy. Přesto jsem si odmítl půjčit helmu. Vypadal bych jako idiot.

Na dráze se Akira držel blízko mě, i když bylo jasné, že na kolečkáčích je profík. Zato já se každou chvíli kymácel.

Měli jsme za sebou asi polovinu dráhy, když kolem mě prosvištěl brácha, držící za ruku Inari. Vyhodilo mě to ze soustředění a já se zakymácel o dost víc než obvykle a nějak jsem to nemohl srovnat. Bylo mi jasné, co bude následovat. Pád. Akira se mi pokusil pomoct a natáhl ke mně ruku. Já se ho chytil, ale s jeho muší váhou rozhodně nemohl zabránit tomu pádu. A tak jsem se tam natáhl jak široký, tak dlouhý a strhl Akiru na sebe. Bylo mi v tu chvíli příšerně trapně, zrudl jsem jako rajče. Akira na mě vykulil oči a pak se rychle zvedl. Pomohl mi na nohy a na moje omluvy jen zamumlal něco jako: „Nic se nestalo.“

Zbytek akce už naštěstí proběhl bez problémů.

 

Akira Nakazawa

 

Když jsem se na Tetsua a toho druhého podíval blíž, bylo mi jasné, kdo je kdo. Můj Tetsu měl jiný výraz, jiné držení těla, ale nebylo to jenom tím. Tetsuovy oči byly o odstín světlejší. A Tetsu má na pravém rtu drobnou pihu. Často jsem se na ni díval a přemýšlel nad tím, jak úžasné by mohlo být, se jí dotknout. Ten druhý ji neměl.

Ale Tetsu se na mě díval naprosto šokovaně. Asi se jim často stává, že je lidi zaměňují. Kdyby se aspoň trochu snažili, určitě by to tak nemuselo být.

Nakonec se Tetsu vzpamatoval a já ze sebe dostal zatím tu nejdelší odpověď, kterou jsem kdy Tetsuovi řekl. Byl jsem na sebe pyšný. Zlepšuju se.

Při bruslení jsem se držel poblíž Tetsua a vychutnával jsem si jeho přítomnost. Na bruslích nebyl moc dobrý, ale nutno podotknout, že to vyrovnával obrovskou snahou.

Když kolem nás projížděla Inari s jeho bratrem, Kaito se myslím jmenuje, drželi se za ruce.

Jo, Inari nemá problém se seznámit. To jen já jsem takové trdlo.

Nebyl jsem asi jediný, kdo se nad nimi zamyslel. Tetsua dokonale vyvedli z míry. Pokusil jsem se mu pomoct, ale jeho pádu už nešlo zabránit. Dosáhl jsem jedině toho, že jsem skončil na něm. Což nakonec bylo to nejlepší, co se mi mohlo stát.

Byl jsem mu tak blízko!

Naše těla se k sobě na chvíli přitiskla. Jako ve všech mých snech a představách. Byl to úžasný pocit. Jediná chybička tkvěla v tom, že jsem se musel rychle zvednout, aby to nevypadalo divně. I tak to byl zážitek. Nevím, jestli se mu někdy ocitnu blíž. Je dost pravděpodobné, že ne.

Bohužel se po zbytek bruslení žádná taková věc už neopakovala.

Tetsu se soustředil a nenechal se ničím a nikým rozptylovat.

Když jsme se loučili, mrzelo mě to. Zdálo se mi to celé jenom jako krátká chvilka, i když uběhly asi dvě hodiny.

V autě se Inari rozpovídala o tom, jak úžasný Kaito je.

„Požádal mě o telefonní číslo,“ uzavřela to nakonec.

„A jak jsi pokročil ty?“

Inari je plně obeznámená s mou posedlostí mým úžasný upírem.

„Nijak.“

„Měl by ses víc snažit,“ doporučila mi a pak už nic neříkala.

Já se přece snažím. Ale není to tak snadný, když nemám zkušenosti s balením. Já nikdy nikoho nebalil. Leda vlastní svačinu. Byl jsem už párkrát zamilovaný, ale přijít za někým a mluvit s ním je těžké. Ještě k tomu, když jste na kluky. Těch, kteří jsou na tom stejně je minimum. A Tetsu mezi ně pravděpodobně nepatří. Jsem já to ale zoufalec. Jak jsem se mohl tak lehko zamilovat do heteráka, kterej mi normálně nevěnuje ani pohled?