Krev mi vystříkne až na obličej.

Nepatřím mezi milovníky porodů, a přesto jsem odrodil, už nespočet žen.

Jaká to ironie, že?

„Okamžitě to ze mě dostaň ven, ty hajzle!“ zavřeští ta ženština a zapomene tlačit.

Tohle jsem nikdy nepochopil. Kde se v nich bere ta síla, ještě křičet a nadávat?

„Musíte víc zatlačit,“ pobídnu jí hlasitě.

„Tak si tlač sám, magore!“ odpoví mi, ale poslechne.

Měl jsem i horší případy.

Jak já miluji, ty poklidné ženy, které si porod užívají, pomalu více než sex. Skoro vrní blahem, tlačí, jak mají, málem si prozpěvují, a ještě potom neopomenou přinést dobrou lahvinku vína a něco k zakousnutí.

No, ale pak jsou tu ty druhé extrémy.

Obvykle už od pohledu poznám, který typ mám před sebou.

Pro své soukromé účely, jsem si je rozdělil do čtyř kategorií. Prvním, a také nejčastějším typem, je Kvočna. Jo, skutečně. Ta u toho neustále kvoká… zkraje její věty dávají, jakž takž, smysl, ale po delší době slyšíte jen „ko… ko… ko… ko… dák… dák.“, neb se vám vše slyne v jeden jediný zvuk. Druhým je Želva, váhal jsem nad Citlivkou, ale tohle mi přišlo příhodnější. Jsou typické svými dlouhými porody, u kterých v podstatě ani nemluví, vzato ječí, jako kdyby je opékali na rožni, a furt si stěžují na bolest. Třetím typem jsou Koroptve. Tento typ je asi nejsložitější, neboť splňuje kritéria Kvočny ale i Želvy. Je to tak, půl na půl. Vypozoroval jsem, že v drtivé většině, mají červené nebo fialové vlasy. Jejich porod trvá dlouho, nadávají přitom jak špačci, stíhají i řvát a stěžovat si. Abych nevypadal, jako někdo, kdo je posedlý ptáky, tak poslední, jsou Šípkové Růženky. To jsou přesně ty, kterých je ze všech nejméně, a jenž si celý ten proces, v podstatě užívají.

„Hluboký nádech a výdech! Tlačte, jako když potřebujete kadit!“ pobídnu jí, ne zrovna vybíravě, ale jí už je to jedno.

Vrhnu pohled na tu proklatou novou sestřičku.

Neřekla zatím ani půl slova.

Až tohle celé skončí, tak si jí podám.

 

Uff… znaveně se posadím na své křeslo.

Špatná nálada mě už přešla.

Ve své podstatě jsem milovníkem žen. Skutečně, vždycky jsem je obdivoval. Nechápu, proč se hrdinské filmy netočí spíše o zástupkyních něžného pohlaví. Jsem si vědom, víc než kterýkoliv jiný chlap, že porod je prostě bolestivý, jak svině. Má kategorizace mi velmi pomohla k tomu, abych vypl své emoce, a neprožíval to s nimi tak moc. První rok, jsem po každém dítěti, kterému jsem pomohl spatřit světlo světa, vypadal, jako kdybych ho vytlačil sám. Dnes už je to jiné. Zvládám to s humorem a nadhledem. Je to koneckonců dar.

Nicméně myslím si, že lidé se mi vůbec nemohou divit, že jsem se stal gayem.

Být gynekologem, nebyl můj původní plán. Chtěl jsem být chirurgem, jenže s tím, jak povážlivě se mi někdy klepou ruce, to nebylo možné. Ne, že bych vypadal jako někdo, kdo je postižen Parkinsonem, ale chybí mi se skalpelem jistota. A to se bohužel nedá schovat. A prosím, aby mi „ujela“ ruka, třeba při operaci srdce… dost hrůzná představa.

Ze svižného psaní na klávesnici, mě vytrhne tiché, ale rázné zaklepání.

V tuhle hodinu…

„Dále,“ houknu směrem ke dveřím, a vrátím se pohledem, zpět ke svému monitoru.

Ještě dopíšu jeden řádek…

„Dobrý den,“ ozve se hluboký hlas.

Chlap? V ordinaci gynekologa? V deset hodin večer?

„Dobrý den, co potřebujete?“ zeptám se překvapeně.

Jo, už to skoro budu mít hotové, jen to poslat na tisk.

Mrknu před sebe.

Vau… tak tohle jsem vážně nečekal.

Ten chlap je určitě větší než futra, jak do šířky, tak do výšky.

Spadne mi brada.

Jo, určitě mám vážně profesionální výraz.

Jsem to ale doktor, doslova ukázkový příklad!

Ale tyhle ramena! Hmm… jako právoplatný submisiv, přiznávám, že mít tohle zvíře nad sebou, tak se uvrním blahem.

Ucítím, jak mi po zádech začne stékat kapička potu, která se zastaví mezi mými půlkami.

Nejspíš tu špatně funguje klimatizace.

„Chtěl jsem se zeptat, jak je na tom?“ pronese hrdelním tónem.

Má fakt sexy hlas.

Huh…

„Kdo?“ zeptám se přitrouble.

„Paní Marková, dnes ste ji rodil,“ vysvětlí.

Jo, to mě taky mohlo napadnout.

Další tatínek, co ani nebyl u porodu, ale čas jít otravovat mě, místo své zmožené ženy, to si našel. Hajzlík.

„Ah, ano, no. Abych to uvedl na pravou míru, já jí nerodil, na to jaksi nejsem, z biologického pohledu, uzpůsoben. To ona rodila vaše dítě. Ale, co vám budu povídat.  Porod to byl krušný, ale dítě máte pěkný. Váží skoro čtyři kilča. Celkem macek. Taky to vaší ženě trvalo přes devět hodin se vším všudy. Ale jsou v dobrém stavu, řekl bych, že až výjimečně dobrém. Vaše žena má opravdu excelentní hlasivky. Je zpěvačka? No, a to nemluvím o její rozsáhlé sbírce nevhodných slov, střídajících pobožné termíny. Takový slovník, to pochytila od vás?“ zeptám se a pobaveně na něj mrknu.

Tohle je ale profesionalita. No vážně.

Taky se mě, každý druhý můj známý, ptá: ty a doktor? Jak to prosím tě děláš?

No… takhle. Bohužel, chybí mi ta správná vážnost.

A to je, taky druhej důvod, proč jsem nemohl být chirurg. Ono dělat si vtípky, když vám pomalu umírá pacient na stole, asi nedělá dobrý dojem. Nebo cokoliv, prostě jsou situace, kam se to nehodí. Já je, ale vážně, neumím vychytat.

Na rentgenu to jde vidět. Nemám snad kost v těle, která by nebyla, aspoň jednou, za můj třicetiletý život zlomena.

Je fakt, že od té doby, co jsem pilně trénoval bojové sporty, jsem se naučil útoky, vůči své osobě, celkem mistrně odrážet, a tak za poslední čtyři roky, jsem skončil pouze dvakrát se zlomenou rukou. To je fajn skóre.

Zadívám se na toho obrovského krasavce. Možná mi taky bude chtít ubalit.

Pro jistotu se postavím, abych lépe vychytal případnou ránu.

Tihle týpci, co mají těsně po porodu, bývají skoro citlivější, než jejich manželky. A to je vlastně nic nebolelo, teda, pokud tam u toho nebyli. Když náhodou jo, tak mají obvykle obtisky na ruce, někdy i krvavý šrám. Stane se.

„Vy ste skutečně doktor?“ zeptá se bezelstně.

„Ano,“ kývnu pobaveně.

Jak častý dotaz.

„Aha… no koukám, že vám nechybí smysl pro humor,“ podotkne, a k mému údivu, se mu tvář rozzáří úsměvem.

Tak tohle jsem nečekal.

Je to rozhodně lepší, než pravý hák.

„Jo to nechybí. Nesmíte život brát tak vážně, musíte se nad něj povznést,“ pronesu, s vážným výrazem, své motto.

„Souhlasím,“ usměje se opět.

„Tak dobrý, ještě něco chcete vědět?“ zajímám se.

Nemám čas tu takhle zbytečně plkat. Zbytek mu klidně může říct jeho drahá polovička.

Ve finále vůbec neměl důvod sem chodit.

Zítra mám volno. Potřebuju navštívit jeden můj oblíbený bar, a ulovit pořádného samce. Dnes mám chuť na někoho vysokého. Naposled, byl tak o hlavu menší než já, a nedělalo to dobrotu.

„Jste gay?“ zeptá se a já se málem skácím do křesla.

No do háje, co to je?.

Zajímalo by mě, co dělá on.

Loví duhu?

A mně se diví, že jsem doktor…

„Huh, jak tohle souvisí s vaší ženou?“ vyjevím se.

„Vůbec. Není to moje žena. Jen jsem jí dal své sperma,“ pokrčí rameny.

Dal své sperma?

A pod tím si mám, prosím pěkně, představit co?

„Aha, no to je od vás milé, ale furt nějak nechápu, proč vás zajímá má orientace?“ zeptám se znovu, a už se ani nesnažím na něj nevejrat, jak hlemejžd, kterému ukradli ulitu.

Ne, že bych byl slizkej. Naopak, pokládám se za pěkného muže. Na to, jak často jsem byl sešroubován. Minimálně, počet zájemců a zájemkyň o mou osobu, nasvědčuje tomu, že nebudu zas tak marný. Vlastně si myslím, že volba gynekologie, nebyla vůbec špatná. Jako hezký mladý doktor, mohu svým pacientkám říci i něco peprnějšího, a ony to vezmou se smíchem. Horší to však je, když se u toho ocitne nějaký mužský, což se, díkybohu, nestává často.

 „Protože já jsem gay, a rád bych vás někam pozval. Líbíte se mi,“ vypálí na mě ten holomek.

Tohle je silná vlna upřímnosti i na mě. Nemám šanci ji ustát.

Takže se skutečně skácím do svého křesla.

„Huh…“ vydechnu po chvíli „tak tomuhle říkám, přímý útok na branku,“ podotknu a on se pobaveně zasměje.

„Tohle vybalíte na každého chlapa, co se vám líbí?“ zeptám se ho a snažím se srovnat svůj hlas.

„Ne, ale vy ste mi tak nějak… padnul do oka,“ přizná.

Já ti dám do oka.

Prdlajz.

„Vsadím se, že už se vidíš nade mnou,“ uchechtnu se, se znovu sebranou sebejistotou.

Co si budeme povídat, vážně mě na chvíli rozhodil.

„Máš pravdu, klidně bych tě ojel, hned teď a tady. Jenže nemám rád nemocnice. Co změnit prostředí?“ přejde taktéž na tykání.

Přiznám se, že mám slabost pro upřímné lidi.

A navíc, dnes jsem chtěl vysokého muže, a on je určitě vyšší než všichni, co mi kdy postelí prošli.

„Proč ne,“ kývnu.

Tohle ještě bude zajímavá noc.

 

 

„Super, klidně si dám další kolo," mrknu na něj, zatímco vydýchávám, svůj už druhý orgasmus. Moc často se mi nastává, že bych během jednoho sexu, stihl dvakrát zadělat prostěradlo.

Jak jsem si myslel, tenhle chlap, je pěkný dělo.

A navíc, takhle ukázkově rovný a pěkný penis, jsem ještě neviděl.

Jo, a ta vášeň… zažil jsem to vůbec někdy?

Možná kdysi, tak tři roky zpět. Vybavuji si však jen matně, že se mi to děsně líbilo. Bohužel, nevím ani s kým to bylo. Vážně jsem byl tehdy na sračky. Ale ještě dnes, při té rozmazané vzpomínce, mi tečou sliny.

„Nene, takhle to kamaráde nefunguje," usměje se.

Šetrně mě ze sebe sundá a hbitě se zvedne.

Aha, koukám, že tenhle týpek, bere termín rychlovka, velmi doslovně.

„To už jdeš?" vyjevím se.

On odchází první?

To se mi snad ještě nestalo.

„Proč, nechceš, abych šel?" zeptá se, se zájmem.

Už je celý oblečený!

„No, spíš tohle dělávám vždycky já…“ přiznám.

„Tušil jsem to," usměje se.

„Aha, takže, mi to teď hodláš vrátit, za všechny, jimž jsem svým úprkem, zlomil srdéčko?" uchechtnu se.

Jaké to klišé… ale i tak.

Asi mě to štve.

Zasrané ego!

"Chceš si, někdy, dát další kolo?" zeptá se s rukou na klice.

Až moc vehementně zakývám hlavou na souhlas.

„Tak to si mě, budeš muset najít," usměje se „a... ještě jedna věc… ve skutečnosti tu ženu na kterou jsem se přišel zeptat, vůbec neznám," dodá, a než stačím zareagovat, zabouchne za sebou dveře.

Několikrát překvapeně zamrkám.

Vážně je fuč.

Najít si ho?

Kdyby neřekl ta poslední slova, z vysoka bych se na to vys…

Ale takhle?

Jasně, že ho najdu, i když jediné co vím je, že má ukázkové nádobíčko.

Jenomže já si to boží dílko vyfotil.

Klidně budu chodit po městě, a ukazovat všem gayům fotku jeho penisu, kterou jsem tajně pořídil.

To by bylo, abych ho nenašel!