David byl naštvaný. Ani se mu nedivím, já bych na jeho místě nejspíš byl taky. Začalo to jedním velkým ponížením na základní škole, pak jsem nejspíš byl příčinou jeho neuskutečněné svatby a ještě mám tu drzost mu utéct přímo před nosem. Slušný skóre na jednoho člověka. Jo, a taky jsem vlastně zapomněl, že vůbec existuje… to samo o sobě je děsivý.

Celou cestu mlčel a jel tak rychle, že jsem držel své žaludeční šťávy na svém místě jen silou vůle. Z téhle jízdy by bylo špatně i naprosto střízlivému člověku.

Před hotelem, který k mému velkému štěstí byl vzdálený jen tak dvacet minut jízdy, při rychlosti světla, jsem hodnou chvíli postával na vzduchu a hluboce dýchal.

David to kupodivu nějak nekomentoval a jen mlčky stál na dva metry ode mě.

Jakékoliv přitroublé či ironické poznámky jsem si výjimečně odpustil. Cestou k recepci, a posléze i do pokoje, jsem si přišel jako malé děcko, co si jde pro výprask ke svému tatínkovi, protože mu utopilo pár slepic.

Za což jsem, mimochodem, kdysi skutečně dostal na holou. Vrbovými proutky. Když já jen zkoušel, jak dlouho ty slepičky vydrží pod vodou.

Na prahu pokoje se na moment zastavím, ale ani to mi není dovoleno, David mě dost hrubě vtáhne dovnitř, přitiskne ke zdi a propaluje pohledem.

K mému neskonalému údivu, mi jeho výraz připadá ohromně vtipný, a já se musím hodně kousat do tváře, abych nevyprskl. Nechápu se. Připadal jsem si relativně střízlivě. Jsem vcelku zvyklý chlastat, takže by mi půl lahve slivovice mělo připadat spíš jako litr kakaa… prostě trošku větší šplouchání v žaludku.

„Teda nasral si mě,“ řekne po chvíli a já skoro vidím, jak mu přitom jde pára od uší.

Vzmůžu se jen na lehké přikývnutí a pokusím se nasadit omluvný úsměv, jenomže mi to nevyjde, a místo toho, se můj už dlouho zadržovaný smích vydere napovrch. A já jen zabublám, jako přetékající polévka z hrnce, abych se vzápětí prohnul v pase a začal se opravdu smát.

To je pro něj poslední kapka. Prej se člověk učí ze svých vlastních chyb. Není to pravda, protože kdyby jo, mám dávno docentský titul.

Přehodí si mě přes rameno, až ve svém krku ucítím švestkovou pachuť a donese mě, k mému neskonalému údivu k posteli, která v tomhle hotelu vypadá jako klasické letiště, což mě potěší, už při příchodu jsem si všiml, že tohle nebude nic tak přehnaně nobl.

Bez větších cavyků mě na ní mrskne a začne mě svlékat. 

Vlastně, spíš ze mě to oblečení strhá, abych byl přesný.

Tričko jeho násilné zacházení nepřežije a roztrhne se vejpůl. Mé boxerky zrovna tak.

Nestačím ani napočítat do deseti a ležím na posteli v rouše Adamově.

Smích mě samozřejmě přejde.

„Co ti mám udělat?!“ zavrčí a mě před očima vyvstane obraz psa baskervilského.

„Uložit a nechat spát?“ zkusím.

Možná jsem měl raději vypít celou tu slivovici a zopakovat si zvracení na veřejných záchodkách, akorát v jiném hotelu, protože jeho výraz je opravdu hrozivý. Najednou si připadám až moc střízlivý. 

„Pche…“ odfrkne si a sjede mě pohledem od hlavy až po paty „to tak,“ dodá po chvíli, a ten záblesk v jeho očích, mě donutí zabořit se ještě víc do matrace.

Svlékne si sako i s košilí a zůstane jen v těch elegantních černých kalhotách.

„Já moc sadismus nemusím,“ špitnu, když mě prudce přetočí na břicho a zalehne celou svou vahou.

„Tohle není sadismus, tohle je tvůj trest,“ zavrčí a zakousne se do mého krku, jako do bifteku.

Což je v podstatě to samé v bledě modrém...

„Ale já ani tresty nemám rád,“ zahuhlám do matrace.

Nelžu, kdykoliv někdo řekne slovíčko trest, vybavím si svého otce, který mi mává, pověstnými vrbovými proutky, před obličejem. A rozhodně ne kvůli tomu, že by chtěl uplést pomlázku. Dřív používal dokonce rákosku. Než mi ji jednou, i přes její dokonalou pružnost, zlomil o levý bok. A to prosím bolelo víc, než půl dne naběhlý penis.

Měl bych míň kecat nejspíš.

Jednu ruku mi skoro bolestivě zkroutí za zády, zatímco druhou mi překryje svou dlaní a začne mě okusovat od krku přes lopatky, až po bedra a následně i zadek, na kterém zanechá otisk svých zubů, hned několikrát.

„Nemáš?“ zeptá se a uvolní mou zkroucenou ruku, aby mi s ní, a spolu s tou jeho, zajel mezi nohy „tak proč ti stojí?“

Nejsem schopen odpovědi a on jí nejspíš ani nečeká.

Ta místa, která svými zuby zkousl a jazykem několikrát obkroužil, mě stále pálí. Po chvíli mě opět zalehne a začne někde šramotit. Netrvá to dlouho a jeho tíha mě opustí, až prudce vydechnu do matrace, v níž tímhle tempem zůstane nesmazatelný odlitek mého obličeje.

Ucítím něco příšerně studeného mezi půlkami, které instinktivně sevřu víc k sobě.

„Víš, já bych to možná nechal na zítra, teď si to můžeme spíš jen vyříkat,“ zadrmolím.

Není nad to si v klidu promluvit, že. 

Jeho ruka zajede mezi mé půlky a neomylně si najde můj stažený otvůrek, do kterého ihned pronikne jedním prstem nevnímaje odpor.

Za několik málo sekund přidá i druhý prst.

Mluvit se asi bude jindy.

Musím se uvolnit, bleskne mi hlavou. Hluboce se nadechnu a snažím se veškeré své myšlenky soustředit na to, abych nebyl jako prkno ale spíš jako rosol. Nebolí to, ale je mi jasné, že jestli má v plánu do mě zajet i svým skvělým rovným údem, jakože určitě má, může to být velmi nepříjemné.

Navzdory situaci mi v rozkroku několikrát zaškube.

„Vypadá to, že si to docela užíváš,“ šeptne těsně vedle mého pravého ucha a jeho teplý dech mi, paradoxně, způsobí husinu.

Neudržím se a slastně vydechnu.

Po chvíli ucítím i třetí prst, kterým se uvnitř mě, neomylně dotkne mého citlivého místa a já proti své vůli přirazím k jeho ruce.

„Vlastně si to užíváš až moc,“ zasměje se a nečekaně mě stáhne z postele, až se koleny ocitnu na tvrdé zemi. Zabolí to. Hlavně ta kolena. O tom, jak jsem prudce narazil na jeho prsty, nemluvě. Horní polovinou těla stále zůstávám na posteli, a když se pokusím zvednout hlavu, přirazí mi jí zpět do matrace.

Srdce se mi nekontrolovatelně rozbuší.

Začínám mít strach.

Všimne si toho relativně rychle. Aby taky ne, když jeho prsty sevřu ve svém pozadí, jako ve svěráku.

„Ale no tak… ššš… neublížím ti,“ konejší mě a vlepí mi pár polibků na citlivou šíji.

Tak to bych se i hádal.

„Můj otec, když mě trestal mi obvykle během toho, vyjmenoval všechny mé prohřešky…“ zadrmolím do matrace a už ve chvíli, kdy to říkám, si nadávám. Za prvé, v téhle situaci to zní dost zvláštně. Za druhé, já své prohřešky vím a rozhodně je nepotřebuji slyšet.

„Mám to chápat tak, že je chceš vyjmenovat?“ zeptá se šeptem a zkousne mi ušní lalůček.

„Myslím, že to bez toho přežiju,“ ujistím ho přidušeným hlasem. Prostě mi to dneska moc kecá.

Zasměje se a věnuje drsnější polibky mé šíji.

Pod jeho chraplavým hlasem a žhavými rty taju jako zmrzlina v horkém létě.

Ale srdce mi stále buší jako zvon. Vzduchem se nese vztek, který v sobě má a dokonale se mísí s touhou, jenž musel takovou dobu potlačovat.

Tělem mi projíždí zvláštní mrazivé pocity. A když se opět skloní a začne mi okusovat krk, mé chloupky vstávají do pozoru.

Skrze hrudník ke mně proudí dvojité bušení srdce. Jeho břišní svaly se mi otírají o záda a na své pravé půlce cítím jeho erekci přes kalhoty, jenž si ještě nestačil svléknout.

Povolím sevření kolem jeho prstů. Opět jimi začne dráždit mé citlivé místo.

„Ani pípnutí, ani vzdech…“ zašeptá důrazně.

A mě se chce vzdychat tak moc, až mám před očima hvězdičky.

Zakousnu se do rtu, ve snaze splnit jeho příkaz, tak silně, až ucítím v ústech pachuť své krve.

Chtěl bych něco namítnout, ale nemohu, neudržel bych své sténání a hlavně nevím, co by mi udělal.

Měl času dost, třeba se prošel kolem rybníka a skutečně natrhal pár proutků…

Jeho prsty šikovně dráždí moji prostatu a já jen silou vůle nehýbu boky. Tak nějak tuším, že bych mohl dostat vynadáno i za tohle.

Ovšem, když jeho ruka neomylně najde můj vztyčený penis, který obtáhne po celé délce a palcem několikrát obkrouží citlivou špičku, už se neudržím a hlasitě vzdychnu.

V tu samou chvíli mi přistane jeho ruka na levé půlce a zanechá po sobě pálivý otisk.

„Tak kolik myslíš?“ zeptá se tiše.

„Co?“ zadrmolím a zuby si naženu přikrývku do úst.

Nejsem vůl. Tuším, co přijde a co mě udivuje víc, třesu se strachem stejně jako chtíčem.

„Deset? Patnáct?“ zajímá se dál a já ještě víc zkousnu svůj provizorní roubík.

Odlípne se z mých zad. Roztřesu se při představě toho, co zákonitě přijde.

Zase započne třít prsty můj citlivý bod, zatímco druhou, začne uštědřovat dost tvrdé rány mému pozadí.

První, která dopadne na zatím nepostiženou půlku, mnou projede jako ostrá vlna.

Srovná rytmus mlácení mého zadku s pohybem prstů. Kdykoliv mě drsně pleskne, otře se zároveň o mou prostatu.

Nemám čas ty rány počítat. Tělem mi proudí moc vjemů, od těch bolestivých až spíše štiplavých, které směřují od mého zadku, až přes mou páteř a končí nesmyslně v mém žaludu, který se pokaždé více přimáčkne k pelesti postele, až po ty příjemné, které způsobují jeho zkušené prsty.

Při poslední ráně vyvrcholím. Mě tělo se rozklepe v bouřlivé vlně orgasmu, který jsem ještě nikdy nezažil. Realita zmizne a všechno se mi slije v jednu neidentifikovatelnou hmotu.

Vím, že u toho vzdychám jako placená štětka, protože můj soukromý roubík, jsem někdy v půlce vypliv z úst.

„Takže sis to vlastně užil,“ zasměje se tiše.

Víc se se mnou nepáře. Rychle vytáhne prsty, uslyším známý zvuk rozepínání pásku a zipu u kalhot, a vteřinu na to, mi rukami roztáhne půlky od sebe. Jeho penis se párkrát otře o můj připravený otvor.

Nedočkavě zatřesu zadečkem. Odmění mě tichým smíchem.

Zaboří se do mě až po kořen, jen vyjeknu. Rychle mě stáhne z postele a položí pod sebe.

Za ruce mě přitáhne k sobě a tím mě donutí prohnout se v zádech.

Doslova ukázkový luk.

„Tak hluboko…“vydechnu překvapeně.

Jo, jako štětka, po tomhle prohlášení to je naprosto kompletní.

Dalších slov nejsem schopen. Svírá obě mé ruce, a s každým svým přírazem, si mě na sebe nabodává víc a víc. Snažím se mít, co nejvíc vyšpulený zadek, tak, aby měl co nejlepší přístup, protože jakkoliv jinak by to bylo ohromně nepříjemné.

Zanedlouho uslyším jeho tiché hluboké steny.

Přirazí mi hlavu zpátky k podlaze, až se ozve můj stále nezhojený nos. Jednou rukou mi zajede pod bříško a donutí mou pánev se prohnout směrem k němu, zatímco druhou, mi položí mezi lopatky a tlačí mě směrem k zemi. Instinktivně natočím hlavu na stranu, a ke svému zděšení, jasně vnímám své znovu reagující tělo.

Několikrát prudce přirazí. Sliny mi vytékají z úst, nestačím ani polykat.

Krůpěje potu mi stékají naprosto všude, po zádech, spáncích ale i po ramenou a dokonce mám i vlhké dlaně, do kterých jsem neznámo kdy, sevřel jeho kalhoty, které se válely na zemi.

Během jeho vyvrcholení se udělám i já.

Ještě naposled přirazí a položí se na mě.

„Tohle bylo fajn, dokonce už ani tak naštvaný nejsem,“ vydechne.

„Ještě abys byl, když si udělal něco takového,“ odvětím „na holou jsem naposledy dostal, když mi bylo dvanáct,“ dodám.

Cítím jeho pomalu uklidňující se srdce mezi svými lopatkami.

„Ale jen se nedělej, líbilo se ti to,“ zasměje se. Bohužel, něco na tom bude.

Mám zadek v jednom ohni. Celé mé tělo se neovladatelně třese. Cítím se hrozně slabý.

Jeho váha mě opustí a já se tak mohu volně nadechnout. Zvedne mě ze země a hodí na postel.

„Koupel zítra,“ řekne jen. 

Přilehne si ke mně a sevře mě ve svém hřejivém náručí. Jeho osobitá vůně, která má, jako vždy, lehké jahodové podtóny, mě udeří do nosu.

Usínám s myšlenkou na jahodový ráj.

Poslední, co mě napadne před tím, než se odeberu do říše snů, je: naše první společná noc, doufám, že ne poslední.

 

Probudím se s pocitem, že ležím nalepený na radiátoru. Ještě v polospánku se snažím od zdroje toho obrovského horka odtáhnout, ale nejde to. Jakoby to topení pokaždé zase přišlo za mnou. Ještě pár chvil mi trvá, než si uvědomím, že ten žár, ve skutečnosti vychází z lidského těla.

„Davide?!“ zavřeštím a posadím se, abych ho zkontroloval „celý hoříš, panebože, máš horečku? Bolí tě něco? V krku nebo tak?“ pokračuji ve výčtu.

„Cože?“ vyjeví se a ospale na mě zamžourá.

Položím mu ruku na čelo a vzápětí z něj strhnu deku a začnu ho celého ohmatávat.

„Ty vážně úplně hoříš…“ děsím se „něco studeného… vana… studená vana…“ napadne mě.

„Počkej… Adame! Počkej!“ prudce si mě přitáhne do náruče „já nemám horečku. Jsem jen horkokrevný, to je celý,“ usměje se na mě.

„To seš takhle teplej normálně?“ vyjevím se nehraně.

„Jo, takhle teplej jsem už dlouho. Tuším, že od narození,“ odvětí a přidá šibalské zamrkání.

„Idiote,“ ulevím si.

„Ty mluvíš takhle dvojsmyslně,“ pokrčí rameny.

„Ne, ty seš totiž perverzní prase,“ nedám se a musím otočit hlavu směrem k oknu, aby neviděl, jak mi cukají koutky.

Takže já se tu budu žulit jako nějaká puberťačka. To jsem to dopracoval daleko.

„Co tvůj zadek?“ zajímá se.

Až při jeho slovech si uvědomím, jak mě nehorázně pálí obě půlky.

„Sadisto!“ zavrčím a očima vyhledám dveře do koupelny. Okamžitě vstanu.

Nebo spíš, pokusím se o to, ale jsem zastaven svými strašně bolavými nohami, které se při mém pokusu zvednout se ozvou, a já tak zase prudce dopadnu zpět na matraci, až vyjeknu. Projede mnou ostrá bolest od kostrče až ke krku.

David se začne velmi hlasitě smát. Vrhnu na něj naštvaný pohled a překonám odpor, který kladou mé namožené nohy, zadek a vůbec celé mé tělo. Dojdu do koupelny a jsem si jist, že vypadám jako člověk s tělesnou poruchou. O té mentální, ví každý, kdo mě zná, už dávno.

Pohlédnu do velkého zrcadla, které je skvěle osvětlené.

Jak jsem očekával. Můj zadek vypadá jako po návštěvě prosluněné pláže. Svou červeností bije do očí. Při bližším průzkumu si všimnu i ohraničení prstů, které včera s drtivou přesností dopadaly na můj zadeček.

A ty kousance všude!

„Koukám, že to krapítek zčervenalo,“ ozve se Davidův pobavený hlas ode dveří.

„A kdo za to asi tak může!“ prskám a věnuji mu nasupený pohled „můj zadek vypadá, jako kdyby trávil dovolenou na Havaji bez opalovacího krému a svého majitele!“ dodám s pohledem upřeným do zrcadla.

Střetneme se pohledy.

Je zcela nahý a opřený o futra. Nasucho polknu.

Teď bych nejraději já potrestal jeho rodiče ze zplodili tak pěkného chlapa. Kdo by to byl před patnácti lety řekl, že z něj vyroste takhle šukézní člověk.

Mé srdce se rozbuší na poplach v momentě, kdy překoná tu krátkou vzdálenost ode dveří až ke mně. Postaví se za má záda a opře svou bradu o mé rameno.

„Zasloužil sis trest,“ řekne jen.

„Já vím,“ odpovím a nevraživě pozoruji, jak se moje třetí končetina staví do pozoru jako stožár. 

Troufám si tvrdit, že tenhle trest byl spíš odměnou. Zasloužil bych si něco mnohem horšího. Nicméně jsem si vědom toho, že nás čeká dlouhý a nepříjemný rozhovor s nejasným koncem.

Jen jeho blízkost ve mně vyvolává velmi zvláštní pocity. Je čas si to přiznat. Někdy průjem přijde dřív, než se stačíme připravit. Někdy se prostě nedá nic dělat.

„Já tě asi mám rád,“ vyhrknu dřív, než vůbec stačím pořádně přemýšlet.

A to jako vážně?

Měl bych se spíš omlouvat a sypat si popel na hlavu. Jenže to ne, vždycky si vyberu tu horší cestu.