Chvíli jsem na něj koukal, jak hajný na jelena s vemenem. Moc dobře jsem věděl, která odpověď znamená konec celé téhle honičky za dokonalým penisem.  Dal mi možnost vrátit se zpátky ke svému životu, který jsem vedl před jeho náhlým vpádem do mé ordinace. Bylo vlastně hrozně jednoduché říct, co skutečně chci, ale já byl dobré dvě minuty nerozhodný víc než šnek u dálnice. Udělat krok zpátky a zůstat v bezpečí nebo raději přejít a riskovat, že mě srazí růžový kamion s neonovým nápisem Láska hrající písničku Ti Amo?

Samozřejmě, že jsem si vybral tu druhou možnost. Chtěl jsem zůstat. Upřímně, neuměl jsem si ani představit, že bych po tom všem měl s klidem odjet domů. David se mi vryl pod kůži za poslední týdny víc, než kdokoliv jiný za celé předchozí roky, aniž bych byl věděl víc, o naší společné minulost, která tomu nakonec dodala punc osudovosti. Když to vezmu kolem a kolem, osud mi moc neříká, ale tohle by došlo i volovi, že podobného chlapa, co mi v podstatě s klidem odpustí všechny mé prohřešky, jen tak nenajdu. Věděl jsem, že se ho musím držet, jako mokré trenýrky řiti… opravdu pevně.

A tak jsem se rozhodně zadíval na jeho napětím stažený obličej.

„No vzhledem k tomu, žes mi ukradl srdce, pro mě bude výhodnější zůstat tady,“ odpověděl jsem a katapultoval se tak rovnou do romantického filmu, jako hlavní hrdinka. Ano, hrdinka, jsem si naprosto jistý tím, kdo z nás dvou je tady "máma".

A co on?

Pousmál se a políbil mě. A to tak důkladně, že jsem naprosto zapomněl na veškeré bolesti, jež zužovali mé tělo, a zcela omámeně jsem se sesunul z křesla rovnou do jeho náruče.

Naši předehru přerušil zvuk motoru přijíždějícího auta.

Vymotal jsem se z Davidova sevření a vystřelil k oknu. David se pobaveně smál, protože netušil, jak moc se děsím toho, kdo z toho auta vystoupí.  Od té doby, co mi vpadl do života jsem až moc často potkával lidi z mé minulosti, nebylo by vůbec divné, kdyby Ivan byl dalším z nich.

A taky, že byl.

Když jsem uviděl postavu, přicházející po vydlážděném chodníčku k chatě, měl jsem vyvalené oči jako přidušená žába. Stál jsem tam v naprostém šoku a hodnou dobu se vůbec neměl k pohybu.

Byl to přesně ten muž, který mi před pár lety v jednom večeru stačil učarovat i srovnat fasádu.

Jeho ústa i z té dálky byla veliká. Před osmi lety se mi jeho pusa strašně líbila, jenže takhle s odstupem už mi vůbec nepřipadala okouzlující. Měl jí tak obrovskou, že by klidně mohl chroupat margotky na štorc.

Chtěl jsem zmiznout nahoru dřív, než ho potkám. Začal jsem tedy velmi rychle ťapkat pozpátku ke schodišti, o němž jsem jen tušil, že tam někde je. David zamířil ke vchodovým dveřím. Celou dobu jsem pozoroval jeho záda a vymýšlel, co bych tak mohl říct, aby to nebylo až moc podezřelé.

„Myslím, že si dám koupel, jak jsi mi poradil. Nemám chuť poznávat nové lidi,“ zahalekal jsem a prudce narazil do stolu. Na ten jsem zapomněl. Schody byly až o značný kus dál.  

David se otočil za rachotem, který jsem nechtěně způsobil a prohlédl si mou vyjukanou maličkost od hlavy až po paty. Nechal dveře dveřmi a zamířil ke mně. Rychle jsem se otočil a vrhnul se ke schodům jako důchodce na zboží ve slevě.

„Co se děje?“ zbystřil David. Zůstal jsem stát na prvním schodu.

„Nic, jen jsem naboural do tvého stolku, znáš mě,“ mávnul jsem nad tím rukou a otočil se čelem k němu. Věnoval jsem mu jeden ze svých nejširších úsměvů, který mu určitě odhalil i mé stoličky.

Jenže on nepatřil mezi blbce, což jsem věděl už dávno, takže mě chytil za paži a stáhnul k sobě do náruče.

„Znáš ho?“ zeptal se vážně.

Došlo mi, že to klidně může pochopit špatně. Nezbylo mi tedy nic jiného než jít s pravdou na světlo boží. A tak jsem mu shrnul událost z přechozích let v pěti souvětích, při kterých se jeho obličejem mihlo hned několik výrazů, od překvapeného po úlevný a nakonec se, jak jinak, smál jak ovíněný na pět let dopředu. Pustil mě ze svého držení a se zamrkáním mi řekl, ať si nahoře dělám, co chci. Na víc jsem nečekal a i přes protestující nohy vyběhl schodiště v rekordním čase. Přesně ve chvíli, kdy jsem bral za kliku dveří, u nichž jsem si nebyl ani jist, kam vedou, se dole ozvalo dvojité zdvořilé pozdravení.

 

Ocitl jsem se v té menší koupelně s vanou. Prohlížel jsem si noblesně vyhlížející místnost, v jejímž středu byly tři dřevěné schůdky vedoucí do malého vodního ráje, který korespondoval s krásně upravenými trámy. Dát si koupel mi přišlo vhod.

Jenže se ukázalo, že vana má víc čudlíků než pilotní kabina. Přijít na to, jak se napouští voda, samozřejmě žádný problém nebyl, protože k tomu očividně sloužila retro pozlacená páková vodní baterie, ale na ten zbytek jsem nenašel návod. Pěna, která naprosto dokonale splynula s prostředím, neboť se nacházela v dřevěné velké lahvičce, na mě zírala dobrých pět minut, než jsem si jí všiml. K mému velkému zklamání jsem zjistil, že nevoní jako jahody ale jako pomeranč s čokoládou.

Čekání než se vana naplní, až po okraj jsem si ukrátil šmejděním. Otevřel jsem snad všechny skříňky. Chvíli jsem zkoumal své oko včetně malé ranky u obočí v zrcadle. Zjistil jsem, že to vůbec nevypadá tak zle, jak jsem čekal, protože jsem něměl žádný fialový monokl, spíš to bylo jen lehce zarudlé. Na to, jaká to byla šlupka docela dobrý, asi si moje tělo za ty roky tréninku už zvyklo. Nejvíc času jsem strávil zíráním na dvě záchodové mísy. Ta první vypadala zcela normálně. Ta druhá sice taky, ale navrch měla za sedátkem tři pozlacené páčky. Došlo mi, že je to bidet, který jsem neměl nikdy tu čest, ani chuť, použít, když už jsem na něj někde narazil. A u toho jsem taky raději měl zůstat.

Uvnitř mísy trčely dvě trubičky, se kterými šlo pohybovat, a to v takovém rozsahu, že skoro vyčnívaly ven. Nakonec mě nenapadlo nic lepšího, než sáhnout na prostřední miniaturu pákové baterie a zapnout jí, zrovna ve chvíli, kdy se ozvalo hlasité zaklepání, a otevřely se dveře, přičemž ty dvě trubičky jsem jaksi opomněl vrátit do jejich předchozí vodorovné polohy, takže zůstaly trčet směrem ven. Co následovalo potom, si zapíšu do deníčku, který mám v plánu si pořídit. Hned v momentě, kdy jsem zvedl páčku, se ozvalo podivné zaškrundání. Úkosem jsem pohlédl na Davida, který na mě užasle civěl, nejspíš netušil, co to právě nacvičuji před jeho toaletou. Asi sekundu na to začal z mísy stříkat proud vody, který mě trefil přesně do pootočené tváře. Překvapeně jsem se podíval zpět a nastavil tak proudu vody celý obličej. V tom nenadálém šoku z toho, že mě ten záchod omývá, jsem instinktivně začal mávat rukama. Naštěstí mi po pár sekundách došlo, že jestli tu páčku nevypnu, můžu tu takhle stupidně stát klidně celý večer, a tak jsem se rychle sehnul, voda mi stříkala pro změnu na břicho, a páčku rukou přibouchl. Ne zrovna jemně.

Za sebou jsem slyšel Davidův hurónský řehot.

 „Právě mě osprchoval bidet…asi tu vanu napouštím zbytečně,“ vydechl jsem a zíral na tu nebezpečnou bílou věc, která se tváří jako normální toaleta. Měl jsem kompletně promočený vršek těla. Nemluvě o kalužích vody všude okolo.

„Kdybys nehýbal těmi tryskami, tak by se ti to nestalo,“ objasnil mi David, který si utíral smíchy uslzené oči. To jsem věděl už taky. Za blbost se platí, v tom se utvrzuji téměř každý den. V posledních týdnech i dvakrát denně.

Vzpomněl jsem si na Michaela Jacksona, který v jednom svém songu neustále opakuje slovíčko: Beat It, jenž pro toliko neznalé angličtiny a s patřičnou dávkou fantazie, k němž patřím i já, zní jako: Bidet. O teď už si z toho nebudu dělat srandu, protože tohle umyvadlo pozadí, je fakt nebezpečná věc, když se dostane do rukou někomu jako já.

Přinesl mi čisté oblečení, které na sobě ještě mělo cedulky a také telefon s deseti zmeškanými hovory od Romana, na jehož maličkost jsem úplně zapomněl. Věci mi položil na dřevěnou stoličku poblíž vany, z jedné skříňky vytáhl hadr a vrazil mi ho přímo do mokrých rukou, ještě mi poděkoval za další vtipný zážitek a šel dolů za Ivanem.

V té vaně jsem nakonec strávil přes hodinu. Romanovi jsem napsal, že se mu ozvu. 

 

Už je osm večer. V rukách svírám telefon, na jehož displeji svítí jméno Roman. Jsem v ložnici, a protože tu nic krom postele a velkých skříní není, valím se na ní.

David je stále dole s Ivanem. A já začínám mít vážně hlad.

S hlubokým nádechem ťuknu na zelené tlačítko.

„Ahoj! Žiješ vůbec? Neslyšel jsem o tobě dobré dva dny,“ ozve se Roman hned po prvním zazvonění.

„Jo žiju,“ odpovím a následně mu vylíčím veškeré události posledních dní. Přihodím k tomu pravdu o své minulosti a nevynechám ani moji novou sexuální zkušenost, o kterou však Roman zjevně nemá zájem, protože se v telefonu ozve nesouhlasné zavrčení. Můj monolog jinak nepřeruší ani jednou, občas se pobaveně uchechtne, ale nechá mě mlít přes tři čtvrtě hodiny. Což mu vůbec není podobné, jindy by mi řekl, že si to povíme, až se sejdeme.

„Takže takhle,“ ukončím svůj výlev.

„Ve zkratce: seš vůl Adame. O tom ale víme už dávno. Já být na jeho místě, tak ti vůbec nevím, jak bych se zachoval. Je docela klidná povaha, napadlo tě vůbec, že tě musí fakt mít rád?“ zeptá se a já jsem hrozně šťastný, že mě nevidí, protože se okamžitě začervenám.

„Taky ho mám rád,“ ujistím ho a žulím se přitom, jak měsíček na hnůj.

To jsem to teda dopracoval. Ale je na čase si to přiznat. Když už to ví David, není třeba se s tím tajit.

„O tom nepochybuji, jestli si neutekl doteď, tak to musí být vážný. Jsem rád, že seš v pořádku, docela mě děsilo, jak si se odmlčel. Kdybys mi dnes nezavolal, asi nechám vyhlásit celostátní pátrání,“ zasměje se.

„Nemusíš, sem v těch nejlepších rukou,“ odvětím.

Roman mi poví, že je doma dusno. Lenka už je v sedmém měsíci a nejspíš na ní jde hysterie, protože s ní není k vydržení.  A on má zrovna už druhý den volno. O to víc si toho všímá. Při jeho líčení, kterak jí při vaření ujela ruka s chilli a on to musel bez pípnutí sníst, ač jen čekal, kdy začne chrlit oheň, nicméně byl si vědom toho, že kdyby pronesl jediné křivé slůvko, mohl by rozpoutat třetí světovou, se královsky bavím. Lenka byla taková i při svém prvním těhotenství. To tuším lítaly na Romanovu hlavu i pánvičky, protože on, jako tehdy nezkušený, nevěděl, že během těch devíti měsíců je mnohdy lepší držet zobák a krok. Teď je naštěstí poučen. I tak, je to horká hlava, takže hádce se nevyhnou. Náš rozhovor přeruší právě Lenčin hlas, jak se tak říká, o kom se mluvívá, nedaleko slyšívá.

„Tak to hlavně zkus neposrat…“ poradí mi, „až se vrátíš, zajdeme na pivko. Klidně vezmi i jeho, docela rád bych ho poznal,“ dodá a než se nadechnu, zavěsí.

Už chápu, proč se tak moc chtěl vykecávat.

„Tak teda ahoj,“ rozloučím se s hluchým telefonním aparátem.

Úplně to vidím, ti dva se proti mně určitě spiknou a budou si ze mě dělat srandu. Co je horší, ta představa mi vůbec nepřijde špatná. Naopak… těším se na to. Jsem totiž hrozně zvědavý, co na něj Roman poví.

Z mého přemýšlení mě vytrhne známý žabí orchestr, který se ozve z mého prázdného žaludku. Kuchyň je ale dole, a dole jsou oni.

Jenže já mám docela dobrou náladu a cítím se hrozně lehce, jako kdyby najednou všechno opadlo. Hra je u konce. Ten dokonalý penis je v podstatě můj. A je snad větší důvod pro radost?

Rozhodně vstanu z postele a zamířím vstříc svému osudu.

Jestli mě pozná, nebo ne, čert to vem.

Veškerá má sesbíraná odvaha a radost mě opustí v momentě, kdy nohou došlápnu na dřevěnou podlahu v kuchyni.

Jejich rozhovor okamžitě ustane a oba se na mě od stolu zadívají.

Vlastně je to pro mě dost nevýhodná poloha. Stůl je přesně uprostřed místnosti a zároveň přímo naproti schodišti, u jehož začátku je světlo, pod kterým stojím, momentálně zapíchnutý jako vidle v hnoji.

„Ehm… dobrý den,“ vzmůžu se nakonec a zamířím k nim.

Ivanův výraz se ze zmateného změní na překvapený.

„Těší mě, já jsem Adam,“ kývnu na něj a natáhnu k němu ruku.

„Můj přítel, o kterém jsem ti říkal,“ doplní David rychle a zdůrazní slovíčko můj i přítel.

Tak jak to vezme?

Pro jistotu si stoupnu tak, abych mohl případně prchnout.

Asi pět sekund kouká na mojí nataženou pravačku.

 „Ivan,“ řekne nakonec a ruku mi stiskne s nefalšovaným ironickým ušklíbnutím.

Takže dobrý.

„Mám hlad. Něco si vezmu,“ vysvětlím Davidovi, který tázavě pozvedne obočí.

Čumí, že jsem přišel. Jsme dva.

„Ale… to nemusíš. Udělám nám něco k večeři, já už mám taky hlad a Ivan na tom určitě nebude jinak… tak když mi dáte chvíli pánové,“ usměje se na nás David a o pár sekund později zmizí ve špajzu.

Nejistě se posadím.

Je mi trapné tu jen tak potichu sedět. Chtělo by to začít nějakou konverzaci.

„Dneska bylo venku hezky,“ kývnu směrem k oknu.

Pecka. Jak kreativní téma.

„Ano, teplo,“ odpoví stroze.

Tak to právě ani moc ne.

David se mezitím vrátí s vakuovaným balením masa a pár brambory. Okamžitě se nabídnu, že je klidně oškrábu. Ovšem on mě odmávne, že prý to zvládne sám.

Už jsem si všiml toho, že David je tak trochu zlomyslný a dost často mě nechává vymáchat se ve vlastní vylité omáčce, čistě metaforicky řečeno. Jen nevím, jestli je to pro mě dobře nebo ne.

„Máte psa?“ zeptám se po chvíli trapného mlčení.

Uznávám, dost zvláštní dotaz ale nic jiného mě prostě nenapadlo.

David se na mě překvapeně otočí a tázavě pozvedne obočí. Nejraději bych na něj vypláznul jazyk, taky by mohl něco povídat, jenže na mě Ivan přímo vidí, takže se tvářím, jakoby se vůbec nechumelilo.

„Ano, mám. Pibulla,“ odpoví a k mému neskonalému údivu přidá i úsměv.

Normální člověk by nejspíš řekl i jméno.

„Já teda přímo ne, ale u našich jednoho máme, Renyho,“ řeknu a též se na něj usměji.

„Jo a co za rasu?“ zajímá se zvědavě.

„No, pouliční guláš,“ odtuším a David za linkou pobaveně vyprskne.

„Chápu, vlastně tedy kříženec všeho,“ odvětí s lehkou ironií v hlase Ivan.

Jak se mi mohl líbit tenhle typ chlapa?

„Jo, v podstatě ano. Dost často prohání lidi na kole, dělá to ten váš taky?“ zeptám se s neskrývaným úsměvem.

„Ne, Beo je vychovaný pes,“ ujistí mě vážně.

Šašek. A já z něho měl vítr. Takovej nafrněnej kokos.

„Aha, tak to u nás to zašlo tak daleko, že jsme mu to kolo museli vzít,“ odvětím s kamenným výrazem.

David, jenž to všechno samozřejmě slyšel, vybouchne smíchy.

Ivan chvíli vůbec nereaguje, ale nakonec se k němu přidá.

Vida ho, blbečka, zase takový idiot to nebude, když se dovede zasmát i takové volovině.

Nakonec proběhne večeře v poměrně veselém duchu. I tak, hned co dojím poslední sousto, odnesu talíř do myčky. Oběma sdělím, že jsem vážně unavený a popřeji jim dobrou noc.

V ložnici se rychle svléknu do trenek. Úlevou padnu na postel a do pár minut usnu. Měl jsem vskutku náročný den.

 

Vzbudí mě ostré světlo.

Chvíli se zmateně rozhlížím, ale když si všimnu Davida, který se hrabe v kufru, tak jak ho pánbůh stvořil, jsem okamžitě čilý ve všech oblastech.

„Už jste skončili?“ zeptám se na zřejmý fakt a zády se opřu o čelo postele.

Je jedna hodina ráno, jak zjistím z dispeje telefonu.

„Ne úplně, něco dořešíme zítra. Ivan spí v pokoji pro hosty,“ vysvětlí a vytáhne trenky.

„Pokoj pro hosty? Ta druhá ložnice?“ zajímám se.

„Ne, ten je dole. Neukazoval jsem ti ho, je to jednoduchá místnost s malou skříňkou, nočním stolkem a postelí. Nic exkluzivního,“ pokrčí rameny.

Otočí se a mě se naskytne pohled pro bohy. Sjedu jeho, ještě kapičkami pokryté nahé tělo, od hlavy až po paty a div mi u toho nekapou sliny jako bernardýnovi před miskou skvělého žrádla.

David se vědoucně usměje, hodí trenky na zem a dojde až k posteli.

Stoupne si tak dobře, že mám jeho počínající erekci přímo vedle hlavy. Okamžitě vystřelím do sedu, přehodím nohy přes postel, abych mezi nimi zaklínil ty jeho, a zírám na ten dokonalý úd.

Ještě nikdy jsem ho neměl v ústech.

Chytnu ho oběma rukama za pevný zadek, který několikrát sevřu v dlaních, přejedu přes jeho boky, prsty zmapuji každičký zatnutý sval jeho bříška. Jazykem přejedu přes tenkou čárku chloupků od pupíku až k tříslům, kterým věnuji dalších pár doteků mých rtů. Rukami přejedu přes jeho boky až po svalnatá stehna. Pravačkou sevřu jeho naběhlý penis a pomalu jí pohybuji nahoru a dolů. Natočím hlavu a vsaji jemně jedno varle, jeho úd s sebou zacuká. Rukou mi zajede do vlasů a druhou mi stiskne rameno. Jazykem zmapuji celou jeho délku a zvednu k němu zrak. Pozoruje mě doširoka otevřenýma očima s toužebně rozevřenými ústy. Slíznu první kapičku rozkoše na jeho žaludu. Prudce vydechne a zkousne si spodní ret. Zesílí stisk na mém rameni a pohne boky směrem ke mně. Otře se o má ústa a já provokativně nasaji jeho špičku, dovolím mu na chvíli ochutnat teplo mých rtů. Pravou rukou stále pomalu přejíždím nahoru a dolů. Jazykem mapuji jeho tvrdost, občas se oddálím a jen hluboce vydechnu na jeho podbřišek, na což mi vždycky odpoví lehkým zachvěním. Záměrně si dávám na čas. Znovu nasaji jeho žalud, tentokrát o něco hlouběji. Potichu vzdychne, chytne mi oběma rukama hlavu do dlaní a prudce přirazí, jen tak tak stihnu pustit jeho úd ze sevření své pravačky. Položím mu ruce na boky.

Mám ho v ústech celého a valím oči na jeho podbřišek. Nikdy bych nečekal, že mě tohle jednání tak vzpruží. Jsem neskonale rád za to, že už pár let umím ovládat svůj dávicí reflex.

Pokaždé, když se ocitne hluboko v mých ústech, na chvíli ztuhne. Celý se třese a jeho ukázkový klacek mě lechtá až na mandlích. Sliny mi stékají naprosto všude. Jeho velké ruce mi drtí hlavu. Je mi strašlivé horko a celým mým tělem se rozlévá známý brnivý pocit, který nutí moji vlastní erekci v boxerkách k zuřivému škubání. David stále zrychluje. Z jeho úst vycházejí tiché steny. Každý jeho příraz a sten mě přivádí blíž a blíž k vrcholu stejně jako jeho. Udělám se chvíli před tím, než jeho tělo roztřese přicházející vlna orgasmu, v penise mu několikrát zaškube a celou svoji rozkoš mi vstříkne do úst. Spolykám naprosto všechno. Jazykem mu dokonale očistím zbytky spermatu.

„Tohle by ti šlo…“ vydechne.

„Tvůj rovnej klacek je naprosto k zulíbání,“ mrknu na něj a mlsně se olíznu.

„Perverzáku!“ zasměje se.

„Navštívím koupelnu…“ oznámím mu ale sotva, co se zvednu přitáhne si mě k sobě a vášnivě mě políbí.

Proplétáme své jazyky ještě dobrý deset minut, než mě propustí a já omámeně zamířím ke dveřím, abych splnil, co jsem předtím řekl.

Když se vrátím, najdu ho spokojeně oddechujícího pod peřinou. Přilehnu si na druhou stranu postele, ale nestačím se ani přikrýt, a už si mě přitáhne do hřejivé náruče. Přehodí přes nás přikrývku a zaboří mi hlavu do vlasů.

„Dobrou noc…“ šeptne jen.

„Dobrou,“ odpovím a srdce se mi rozbuší, jako blázen.

Jsem šťastný. Tohle asi bude láska, jak jinak nazvat ten radostný pocit, který se mi rozleje tělem pokaždé, když ho spatřím?

Usínám s blaženým úsměvem na rtech.

 

*** O tři roky později ***

„Svině jedna! Do prdele práce! A já jim na tuhle kokotinu ještě dávám peníze!“ zahřmí David, až úlekem nadskočím.

Preventivně se zavrtám hlouběji do sedačky. Asi sekundu na to mi proletí mobilní telefon, velký jako pádlo, deset centimetrů před obličejem a zastaví se až o radiátor.

Takže zase přišel o nějaké peníze, nebo jeho projekt nejde, jak má. Posledně přišlo vniveč přes dva miliony korun. Chápu, že to nasere.  

Zvednu se a s povzdechem zamířím k topení, abych sebral jeho roztříštěný telefon. Už je to za tenhle měsíc třetí. A to říkali, že je nerozbitný. Nejspíš ne v jeho rukách.

Otočím se a vrhnu pohled na obraz, který visí na protější stěně.

Vím, co přijde. David chodí po kuchyni sem a tam, jako rozzuřený lev v kleci. Za chvíli dá pěstí do zdi, jako pokaždé, a ten obraz spadne.

Nevím, jak to dělá, že se vždycky trefí do stejného místa.

Měl jsem pravdu. Ozve se dutá rána a naše Nebeská krajina se zřítí na podlahu. Minimálně dvacetkrát jsme ji nechávali znova orámovat a zasklít. Nicméně posledně jsem navrhnul, abychom sklo vynechali. Kdo má pořád uklízet ty střepy.

„Jdu se vybít,“ nakoukne do obýváku s brunátným obličejem a hned zmizí.

„Jasný,“ odvětím prázdným futrům.

Když tohle udělal poprvé, neskutečně mě to vyděsilo. Už to budou dva roky, do té doby jsem žil s představou, že už ho nikdy nic nenaštve, a že jsem se o to snažil mnohokrát netřeba dodávat. Tehdy byla situace naprosto stejná s tím rozdílem, že jsme spolu bydleli teprve krátce. Seděl jsem na gauči a on telefonoval, vzápětí řekl dost neslušných slov, která jsem u něj doposud neslyšel, a mrsknul s telefonem přes celý obývák a jen těsně minul mojí hlavu. V rámci prevence jsem ho donutil přestěhovat celou sedačku o dva metry dozadu, ale i tak, vždycky mi ten telefon prosviští zhruba patnáct čísel před nosem. Jestli to někdy nevypočítá a sejme mě, může mi rovnou koupit rakev a věneček s nápisem: vzpomínáme.

Domem se začnou rozléhat duté rány, které znamenají jediné, jeho boxovací pytel právě dostává na frak. Vždycky, když je naštvaný zamíří do své komůrky, kde ten obrovský červený vak mlátí hlava nehlava. Má to tu výhodu, že mu stačí tak půlhodinka a je jako znovuzrozený. Někdy dostanu chuť na trošku tvrdší sex a vyloženě se modlím, aby ho někdo řádně vytočil, když já to nedovedu, i když bych se kvůli tomu stavěl na hlavu. Vždycky pak počkám tak čtvrthodinky, než si vybije tu největší zlost a zamířím za ním. Sex je pak okořeněn pár ranami na holou, tvrdšími přírazy, a když má jó náladu, tak mě třeba i sváže.

Naposled jsem tuhle strategii aplikoval minulý týden. Ještě dneska cítím na obuch půlkách jeho dlaně, protože jsem to neodhadl a přišel moc brzo. Nevadilo mi to. Občas prostě mívám masochistické sklony, konkrétně od té osudné noci na hotelu, kde mě potrestal za můj zbabělý útěk a k mé smůle na dlouho dobu naposledy. Dalších ran jsem se dočkal až o rok později v našem společném domě. Či spíš jeho domě, kde s ním žiju. Nicméně nemám koule na to si o trošku té tvrdosti říct normálně, takže na to musím jít takhle intrikánsky.

Je až překvapivé, jak moc je splachovací dokud nepřijde na řadu práce. S oblibou říká, že nejvíc ho dokáže naštvat srážka s blbcem a těch prý je v jeho branži až moc.

Uvelebím se na gauči s vědomím, že si můžu pustit můj oblíbený Sex ve městě, který David nesnáší. Jeden díl stihnu dřív, než se vrátí. Vždycky k tomu mívá debilní připomínky. Nedá se na to s ním koukat.

„Stejdoo!“ zašveholí Natálka a než se naději přiřítí se ke mně a skočí mi na klín, akorát když na obrazovce běží závěrečné titulky.

„Strejdo,“ opravím jí automaticky.

Nejspíš zase někde šmejdila a Davidovo sprosté řvaní vůbec neslyšela. Většinou se snaží ovládat, když je Natálka s námi, ale bohužel, někdy to nevyjde.

Určitě nespala, jak měla, na to už jí znám moc dobře.

„Co je tohle?“ zeptá se bezelstně a ukáže mi v ruce, kterou doposud skrývala za zády, náš oblíbený jahodový lubrikační gel.

Na moment ztuhnu.

Máme to přece schované v nočním stolku! Musíme si začít zamykat ložnici.

Natálce je teprve šest, ale tuším, že z ní vyroste detektiv, protože strašně ráda všude slídí a pořád se na něco vyptává. Na svůj věk má podle mě až moc rozsáhlou slovní zásobu. Kolikrát mluví tak chytře, až si přijdu jako blbec. Jediné, co ještě pořádně neumí vyslovit je písmenko r. A občas si plete pojmy, třeba, když mě nazve dědečkem nebo Davida maminkou. Párkrát jsem byl už i babička. Vím, že hlavně je to tím, jak chudák pendluje mezi námi a Klárou, a někdy je i u prarodičů.

„To je masážní gel,“ odpoví místo mě David a položí mi ruce zezadu na ramena.

Kolem mě se rozprostře jeho neodolatelná živelná vůně, kterou miluju.

„Aha,“ nakrčí nos Naty, „a na co?“ zajímá se dál.

„Na tvého strejdu, občas má hrozně ztuhlé tělo, takže ho musím promasírovat,“ vysvětlí David.

Ještě, že přišel. Já jí vždycky odpovím tak hloupě, že v ní akorát vyvolám, chorobnou touhu ptá se dál do doby, než mi dojdou veškeré odpovědi.

„A poč?“ ptá se zvědavě Naty, přičemž takticky vynechá písmenko r. Musím se pobaveně zasmát.

David jí lehce vyjme gel z rukou. „ Ne a poč, ale a proč,“ opraví jí, „Protože lidé jsou občas přepracovaní…“ dodá.

„A potom ztuhnou?“ vyjeví se nehraně a přitom vykulí své hnědé oči, které mi tolik připomínají Davida. Ovšem ústa má jako maminka.

S Klárou nejsme zrovna přátelé, ale vzájemně se ignorujeme. Na mojí omluvu, kterou jsem jí řekl někdy před dvěma a půl roky, nejprve reagovala vražedným pohledem, ale nakonec řekla, že jí už to může být jedno. Ivan jí nejspíš nikdy neřekl, že mě znal už z dřívějka, a pokud jo, ani slovem se nezmínila.

„Dejme tomu, je třeba pak hezky pohladit všechna místa, která bolí a tenhle gel je k tomu určený,“ vysvětlí David.

„Jaká všechna?“ zeptá se bezelstně.

„Hlavně záda…“ odpoví David a skloní se ke mně.

Jeho dech mě zašimrá na uchu.

„A taky zadek,“ šeptne tak potichu, že to slyším jen já.

Natálka s nakrčeným obočím pozoruje červenou lahvičku v Davidově ruce.

Akorát se nadechuje na další otázku, když zaštěká Ferdík, který ani neví, že mi právě zachránil život.

Naty nechá gel gelem a rozeběhne se za štěkajícím smetákem.

Právě mi spadl kámen ze srdce. Ještě víc dotěrných otázek a nevím, jestli by mě netrefil šlak.

Natočím hlavu k Davidovi.

Na něco zapomněl.

„A já jím s láskou potírám tvůj výstavní penis,“ pošlu mu vzdušnou pusu.

Pohledem zkontroluje obývák. Pro jistotu. Ovšem Naty je v kuchyni a její veselý smích je slyšet až sem.

Naše rty se spojí ve vášnivém polibku.

Jahody… kdykoliv ho líbám, ztrácím kontrolu. I po tolika letech je to až k neuvěření. Je jako můj soukromý jahodový kokain.

Odtáhne se akorát včas.

„Davide, nebude vadit, když vezmu Klárku za Aničkou? Už dlouho se neviděli,“ ozve se z poza dveří Marie, což je starší paní, která nám občas chodí uklízet, protože jsme hrozní bordeláři a tenhle dům je zbytečně velký. Nicméně oba víme, že Natálku má hrozně ráda, stejně jako ona jí a hlavně Aničku, její vnučku.

„V žádném případě,“ ujistí jí David.

„Dobře, tak za dvě hodinky vám jí zase přivedu,“ slíbí.

Natálka nadšeně povykuje. O pár minut později se domem rozleje ticho.

David se opět skloní, aby mě svými rty připravil o rozum. Když se po chvíli odtáhne, nespokojeně zavrčím.

„Zkus mě najít,“ zašeptá se žhavým úsměvem naše tajné heslo a zmizí dřív, než stačím zareagovat. Jeho osobitá vůně je stále cítit ve vzduchu. Srdce se mi prudce rozbuší. Vím, co přijde.

Ta věta znamená jediné.

Dvě hodiny znamenají dost času… na tajné hrátky, jakéhokoliv druhu. Občas je třeba trochu adrenalinu v krvi. A také... v každých dveřích máme přesně pro tyto chvíle klíč. Náhoda totiž nikdy nespí.

Vystřelím z gauče rychleji, než šíp z tětivy luku.  Prvně zkusím koupelnu.

Tak kdepak se schovává můj dokonalý penis?