S vydechnutím jeho jména na mě dolehla veškerá tíha skutečnosti. Všechny pocity, které jsem se snažil zapomenout, najednou vypluly na povrch a slily se v jeden jediný: stud. Bylo mi vážně trapně. A nejen to, cítil jsem se blbě. Opravdu hodně.

Chvíli jsme tak stáli naproti sobě. Já s výrazem idiota, s hubou dokořán a s hořícími tvářemi. Ruce se mi rozklepaly jako pokaždé, když jsem v situaci, ve které nevím, jak se mám zachovat. Během několika sekund jsem si uvědomil jedno: musím pryč. Nezáleží na tom, jak trapné to je, ale já prostě musím, co nejrychleji odsud. Nemůžu se mu momentálně ani pořádně podívat do očí. A co hůř nechci ani nic řešit. Potřebuju chvíli klidu. Prostě si to všechno srovnat v hlavě.

On jen stál a nejspíš se snažil přijít na to, co se mi honí v těch mým patnácti centimetrech mezi ušima. Po chvíli nasadil takový ten samolibý úsměv a pronesl: „no konečně sis vzpomněl, že ti to ale trvalo.“ Podotýkám, že to znělo tak neskutečně ironicky, až mi z toho po těle málem vyrašily neštovice, které jsem ke svému neštěstí doposud neměl.

A bylo vymalováno. Někde v hloubi duše jsem doufal, že jsem se spletl. Že ta vzpomínka, kterou jsem tak dlouho měl zamčenou, někde v tajném trezoru své hlavy, nestojí přímo přede mnou. Ovšem ona stála. Jeho slova mi to potvrdila a zbořila tak veškeré mé plané naděje. Přišel jsem si jako na koncertě, když se mi chce na velkou a nikde není toaleta, nebo alespoň já ji nemůžu nalézt, a tak prostě hledám a hledám a doufám, že se neposeru, když tu zjistím, že záchody jsou vzdáleny na dva kilometry a mě dojde, že není zbytí: buď zůstat a vykálet se do kalhot, nebo to vzít za první strom. Rozdíl byl v tom, že mě se nechtělo na hajzl, což by bylo sakra jednodušší, ale možnosti byly stejné: mohl jsem zůstat, pochlapit se a hrabat se v těch sračkách z minulosti, anebo prostě zmiznout za stromem, ideálně ne hned za prvním, jelikož tam by mě určitě rychle našel. A co jsem si vybral?

Pod tíhou potlačovaného studu a smutku se můj mozek rozhodl pro to druhé: schovat se za strom. Nebo kamkoliv. Směrem k němu jsem prohodil, že musím pryč. Vzápětí jsem vystartoval kamsi doleva. Neměl jsem moc na výběr, přede mnou byl on a po mé pravé straně stálo auto. Levá tedy byla doslova sázkou na jistotu.

Předpokládám, že tuhle reakci opravdu nečekal. Nejspíš tam ještě pár sekund jen nechápavě stál a civěl na prázdný vzduch před sebou, než mu v mozku docvaklo, že jsem se nevypařil, ale vzal nohy na ramena a jal se celé základní škole, ze které zrovna vycházel dav studentů, ukázat, že i starší člověk je schopen běhat tak skvěle, že by od učitele tělocviku jistot jistě získal jedničku s hvězdičkou a ještě třikrát podtrženou.

Věřím tomu, že kdyby poblíž někdo měřil čas, tak jsem byl lepší než olympijští vítězové. Možná bych předběhl i závodníky formuje 1. Ten start byl podle mě ukázkový. V jednu sekundu jsem na něj jen šokovaně zíral, zatímco ve druhé už jsem zběsile zdrhal ulicí neznámo kam. Hlavně pryč od něj.

Za sebou jsem slyšel, jak volá mé jméno a po chvíli ke mně dolehlo pár dost nevybíravých slov, za které bych se i já styděl. To mě přinutilo ještě více zrychlit.

A tak jsem ve svých třiceti letech skutečně utíkal ulicí, jako mistr světa v běhu, ve snaze uchránit své já před salvou všech těch pocitů, které mě, nehledě na rychlost jakou jsem svištěl, stále doháněly.

Neměl jsem moc času zkoumat, jaký můj sprint vyvolává reakce okolí. Byl jsem rád, že se mi lidé sami od sebe uhýbali a já tak nemusel složitě kličkovat, nejspíš bych to ani nezvládl a došlo by k nehodě.

Utíkal jsem hrozně dlouho. Píchalo mě v boku a své nohy jsem ani necítil, a kdybych stále nebyl v pohybu nevěděl bych, že je ještě mám. A to nemluvím o tom, jak mě štípalo v uších z toho větru, kterému jsem celou cestu utíkal naproti.

Několikrát jsem v ústech zaznamenal i něco jiného krom slin a vzduchu. Nejspíš jsem cestou posbíral i nějaké bílkoviny v podobě much či jiného létajícího hmyzu. I přes veškerou svou zaměstnanou mysl jsem si vybavil, kterak se pozná správný cyklista, díky svému úsměvu při kterém jsou jeho zuby zaobalené mouchami, a kdesi v mém stále stupidně uvažujícím mozku mě napadlo, že to neplatí jen pro cyklisty, ale určitě i pro sprintery, co při běhu neumí dýchat jinak, než s otevřenou pusou.

Nevím, jestli za mnou také utíkal, ale bál jsem se, že jo a právě tenhle strach mě neustále poháněl dopředu.

Nakonec jsem doběhl k parku, který měl příhodně u cesty nádherné nízké křoví, a protože už jsem vážně nemohl dál utíkat, nenapadlo mě nic lepšího, než prostě doufat, že není těsně za mnou, ale stále utíká někde za rohem ulice, jestli vůbec utíká, a v návalu adrenalinu, který se mi rozlil krví, když jsem sprintoval ve snaze zachránit svůj nebohý život, alespoň do té doby, než seberu potřebnou odvahu podívat se pravdě do očí, jsem jako pravý parkurista přeskočil nízký keř. Bohužel jsem to nevychytal a jedna noha se mi zaškobrtla o vršek keříku a já tak dopadl ukázkovým placákem přímo na trávu. Svým skokem jsem vzbudil nemalé pozdvižení čítající totálně vyjevené výrazy asi deseti dětí, které si hrály na pískovišti tak patnáct metrů ode mě a můj nečekaný pád na hubu je přiměl ustat v jejich bábovkové činnosti. Rychle jsem se vydrápal do dřepu a sípajícím hlasem jsem jim oznámil, ať pokračují dál, že si jen hraju s kamarádem na schovku. K mému údivu je má reakce vůbec neuspokojila a valná většina z nich začala s jekotem utíkat za svými rodiči. Další část mě jen sjela dost nevraživým pohledem a pokračovala ve výrobě báboviček. Na můj vkus byl ten park až moc plný lidí. Bohužel neměl jsem čas se zaobírat takovými ptákovinami a pro jistotu jsem jen pomaloučku vystrčil svůj nos z poza keře. Rychle jsem zkontroval situaci na ulici a přilehlém parkovišti u obchodního domu. Někde v mém mozku mi secvaklo, že jsem sprintoval skoro dva kilometry a být to za jiné situace určitě si pochvalně poklepu po rameni. Neviděl jsem ho. Rychle jsem se tedy postavil a začal jsem hledat úkryt.

Do oka mi padnul obrovský dub, který byl vzdálený necelých sto metrů. I přesto, že mi plíce s nohami svítily červenou, rozeběhl jsem se k němu.

Stoupl jsem si přímo za něj a byl jsem tak krytý, v případě, že by přišel stejným směrem, ze kterého jsem přiběhl i já.

Samou úlevou jsem se zhroutil na zem a lapal po kyslíku, div mi u toho nevylezly oči z důlků.

Klepal jsem se jako právě umytá kočka, kterou strčili ven na mráz.

Mé srdce bušilo tak hlasitě, že přehlušilo i veškeré zvuky okolo. Tlak jsem měl tak dvěstě na dvěstě. A hrozně jsem se styděl. Za to, co se stalo tenkrát, za to, že jsem utekl a i za to, co ještě přijde. A že to určitě bude něco… to jsem nepochyboval.

 

„Adame?“ ozve se asi na dva metry přede mnou a já vyskočím do stoje.

„Mirku?“ vyjevím se.

„Co tu děláš? Tebe jsem neviděl… už tak deset let,“ ptá se zvědavě a dojde až ke mně.

Zády se tisknu ke stromu. Myslím, že už tu tvrdnu dobrou půlhodinu. Telefon mi v podstatě nonstop vibruje v kapse. Ani se nemusím dívat, kdo mě shání. Vím to.

„Ale tak znáš to. Zavítal jsem do starých končin,“ odvětím a uhnu pohledem.

Mirek je můj bývalý spolužák ze základky. Tehdy jsme spolu s ním a dalšími pár kluky táhli za jeden provaz. Byl to vždycky takový ten typ člověka, co vám vidí až do duše. Nosil brýle a působil hrozně chytře… vlastně on byl velmi chytrý. Naposled jsme se potkali na srazu se základkou, což už těch deset let bude.

„A před kým se schováváš?“ usměje se vědoucně „asi před tím mužem, co teď okouní u obchoďáku, že?“ dodá.

Několikrát překvapeně zamrkám. Je zřejmé, že stále vidí lidem do hlavy.

„Ehm…já bych ti to hrozně rád potvrdil, ale netroufám si vystrčit nos,“ přiznám.

„To ani nedělej, právě sem kouká,“ usměje se „co se mezi vámi stalo tentokrát? Je to ten samý ne? Daniel?“ zeptá se, jakoby se nechumelilo. Ono se taky nechumelí, ale jak je možný, že on ho pozná hned a mě to nedošlo, ani když jsem ho měl už dvakrát v zadku?

„Jo… teď se jmenuje David.“

„Ach, jo vlastně. Já zapomněl, on si změnil jméno,“ pleskne se rukou do čela.

„Cože si? Kdy? A jak to víš?“ vyjevím se nehraně.

Nikdy nebyli kamarádi, co si pamatuju. Vlastně kvůli mně David neměl vůbec žádné přátele. Abych si nekřivdil, mohl si za to z poloviny sám.

„Ty bys to věděl taky, kdyby si tenkrát netrval na tom, že o něm před tebou nesmíme mluvit,“ usměje se na mě „a jinak, jeho rodiče se rozvedli a potom si jeho máma našla novýho chlapa. On si nechal změnit příjmení, protože se znovu vdala. No a jméno taky, prý byl pokřtěný, tak si nechal jen zapsat na matrice to druhé jméno. Nejspíš protože nechtěl nosit stejné jméno, jako jeho otec. A to byl pěknej vůl, jen tak mimochodem,“ osvětlí mi část Davidovi minulosti, o které jsem doposud neměl ani tušení.

„A jak to víš ty?“ zajímám se.

„Tak tohle je malé město. Taky bys to věděl…“

„kdybych vám nezakázal o něm přede mnou mluvit,“ dokončím za něj „jasný. Takže on tenkrát neodešel ze školy kvůli té šikaně?“

„Kdepak. Odešel, protože se odstěhovali,“ usměje se.

Jo. Jsem to ale pěkný kus vola. Mohl jsem mít aspoň o trochu čistší svědomí, kdybych tyhle informace věděl už předtím.

„Nechceš zajít ke mně na kafe, než se rozhoupeš, co dál? Bydlím kousek,“ nabídne mi.

Samozřejmě, že chci. Ještě nemám sílu postavit se Davidovi tváří v tvář. A navíc, už mám dřevěné nohy a nedivil bych se, kdyby mi o pár hodin déle začali po těle rašit první zelené lístky.

„Půjdu rád,“ vyhrknu tak upřímně, až se oba rozesmějeme.

Cesta k němu skutečně trvá pár minut.

Bydlí na stále stejném místě, jako si pamatuji. V typickém vesnickém statku s obrovským dvorem, který je hlídán dvěma vlkodavy, jenž mě přiběhnou ihned přivítat, jako kdybych byl právoplatný člen rodiny. Skočí po mě oba najednou, a začnou mě olizovat tak vehementně, až si začínám připadat jako kus hovězího. Jsem opravdu rád, že za mnou byly ty obrosvké vrata, jinak bych po jejich uvítacím ceremoniálu skončil na zemi.

„Ale huš!“ odhání je vysmátý Mirek.

Mé oblečení je celé od bahna.

„Děkuji,“ usměji se na ty dvě potvory a vysloužím si tak několik dalších olíznutí a pár popleskání dlouhými ocasy, kterými bičují mé nohy.

„Běž dovnitř,“ kývne směrem ke vchodovým dveřím, jenž rozeznám od ostatních jen díky zvonku, který je nad nimi umístěn.

Mirek mezitím zavře ty dvě olizující mašiny.

„To už tu seš sám?“ ptám se, když přijde za mnou do chodby.

„Ano, tak víš, kolik bylo mámě. Umřela… no pět let to bude,“ odvětí.

„Aha… tak to upřímnou soustrast,“ kývnu.

Nemám rád tyhle situace. Nikdy nevím, co těm lidem povídat.

„V klidu, smrt je přece nedílnou součástí života ne? Navíc byla dost nemocná. To, že konečně šla za tátou, pro ní muselo být spíš vysvobození,“ vysvětlí a rukama mě postrkuje do kuchyně, která mi svou moderností vyrazí dech.

Asi dvakrát se ohlédnu za sebe, abych si ověřil, že jsem neprošel nějakou teleportovací bránou.

„Rekonstrukce,“ vysvětlí Mirek jedním slovem, když si všimne mého vyjeveného výrazu.

S úžasem si prohlížím moderní do zelena laděnou kuchyni, jíž dominuje nádherný dřevěný ostrůvek. Všechno se jen leskne a třpytí novotou.

Usadím se ke stolu a zahledím se na obrovský kávovar, který jsem doposud vídal jen v kavárnách.

„Stále seš milovníkem kafe, co?“ vzpomenu si.

To byly časy. Vybavím si ty chvíle, kdy jsme s naší partou chodívali dozadu za městečko k seníku, kde jsme pili uloupená piva, zatímco Mirek, jako jediný, seděl s termoskou v ruce a popíjel svůj svatý kávový nápoj. Vždycky odmítal komukoliv dát napít.

„Že váháš,“ zasměje se „tak co chceš? Latte nebo cappuccino, či jen obyčejné presso?“ optá se se zájmem.

„Upřímně… něco tvrdšího bys neměl?“

„Tak… co domácí slivku?“ nabídne se smíchem.

„Bez gumových medvídku prosím,“ odvětím a mimoděk se otřesu.

„Tak ty tu fakt nemám,“ ujistí mě a vzápětí přede mě položí po švestkách vonící průzračnou tekutinu.

„No… povídej, co se stalo?“ pobídne mě.

„To je složitý,“ mávnu rukou.

„To bylo i tenkrát. Klidně mi to řekni, můžu ti slíbit, že se to nikdo další nedozví. A pomůže ti to, věř mi. Jsem psycholog. Ani nevíš, kolik lidí se ke mně objedná jen kvůli tomu, že se nemají komu vypovídat.“

„Vážně si nakonec šel na psychologii?“ vyjevím se.

Mluvil o tom už na základce, ale nikdy by mě nenapadlo, že to skutečně udělá. 

„Ano šel, a co ty? Seš chirurg?“ zeptá se.

„Ne… gynekolog,“ přiznám.

„Aha… ale to je taky doktor,“ pokrčí se smíchem rameny „nechtěl bys mu alespoň napsat? To vibrování cítím až sem,“ dodá a vrhne na mě přes hrnek zkoumavý pohled.

Rozpačitě kývnu a vytáhnu mobil z kapsy, abych na něj dalších pět minut jen tupě civěl. Nevím, co mu mám napsat. A navíc těch dvacet zmeškaných hovorů mě celkem děsí.

„Zkus třeba něco v tom smyslu, že potřebuješ chvíli času a ozveš se mu, až si to necháš projít hlavou,“ poradí mi.

To nezní špatně. Napíšu: Promiň, šokovalo mě to. Jen mi dej chvíli, než si to srovnám v hlavě. Ozvu se ti potom.

Netrvá to ani minutu a přijde odpověď: Fajn, ubytuju se v hotelu nedaleko, až budeš ready tak se ozvi. Zbabělče.

Tváře mi poleje červeň. Takhle s odstupem času přiznávám, že útěk nebyl ta nejlepší volba.

„A co děti? Žena?“ zajímám se ve snaze oddálit hovor, který nejspíš stejně přijde. Mirek se vždycky rád rýpal v cizích problémech.

„Děti nemám ale ženu jo. Je v práci v Německu. Přijíždí o víkendech,“ odpoví.

Zadívám se na něj a je mi jasné, že o sobě mluvit nechce. Doslova na něm vidím, jak je natěšený na to, až mu povím, co jsem to za tím stromem nacvičoval a tuším, že jeho hrou na schovávanou neodbydu.

Několikrát se hluboce nadechnu a s pohledem upřeným na prázdného panáka začnu vyprávět naši krátkou společnou historii. Od té osudné noci, kdy mě David navštívil v ordinaci až po dnešek.

„No ty vole,“ vydechne Mirek, který se během mého vyprávění několikrát složil smíchy na stůl „ty nezklameš, fakt dokonale sis ho vymazal z paměti,“ kývne uznale.

„Díky, to zní opravdu jako úsudek psychologa,“ odtuším.

„Seš si jistý, že si pamatuješ, co se tenkrát přihodilo?“ zajímá se.

„A jak bych na to asi mohl zapomenout? Hned jak jsem uviděl naši základku tak se mi to vynořilo v hlavě. Skoro, jako kdyby se to stalo včera,“ řeknu upřímně.

„Tak si to hezky promysli a promluvíme si za chvíli. Musím jít zatopit, nevadí?“ usměje se na mě Mirek a už vstává.

Jen neznatelně kývnu. Moc dobře vím, že je třeba konečně otevřít dveře minulosti. Vyhledám na lince očima lahev slivovice a dojdu pro ní, abych se posadil zase zpátky ke stolu a dovolil si přemýšlet nad tím, čeho jsem se už tolik let bál.

Skutečně, jakoby to bylo včera.

 

Táhlo mi na čtrnáct, když jsem si pomalu začal uvědomovat, že mě spíš, než dívčí zadky, přitahují ty mužské. A někdy v té době jsem si všiml nenápadného mladíka s černými vlasy, který mě na každé společné hodině tělocviku pozoroval, jako obrázek panny Marie. Nebyl ničím zajímavý a troufám si tvrdit, že tehdy ani hezký, ale i mě na něm cosi přitahovalo. Občas jsem k němu zabrousil pohledem. Vzhledem k tomu, že jsem se za své možné teploušské choutky dost styděl, nic víc, než jen letmé pohledy jsem si nedovolil. Dokonce i prasácké myšlenky jsem zaháněl, ačkoliv ty jsou bez cla. Tohle okukování, hlavně z jeho stránky, trvalo skoro rok. Záměrně jsem dělal, že to nevidím a všem jeho možnostem o kontakt se mnou, jsem se vždycky vyhnul. Upřímně jsem o to nestál. Naši doma se už těšili na vnoučata a já zase předpokládal, že si na střední najdu nějakou pěknou slečnu a jejich přání jim splním, jen co dostuduji.

Ale to by nesměl přijít ten osudný den. Tehdy měly obě naše třídy sraz v karaoke baru. Ani nevím, kdo to tenkrát vymyslel a už vůbec ne proč. Já jsem chodil do áčka a on do béčka. Měli jsme společný akorát tělocvik. V ten den jsme s kluky blbli a zpívali různé kraviny od naprostých slátanin po totálně předělané dechovky, ze kterých zůstala snad jen původní melodie, a zbytek jsme si sami vymysleli. Dokud se nedostal na řadu on.

Tenkrát tam postával už delší dobu a chtěl mikrofon, ale my jsme měli v plánu to tam rozjet, a ne pouštět ke slovu někoho z béčka. Nicméně Mirkovi, který vždycky patřil k více empatickým jedincům, jenž chrání práva druhých, se ho zželelo a nabídnul mu místo před všemi studenty přímo u bedny s písničkami a mikrákem, která se příhodně nacházela uprostřed místnosti. Nebyl jsem rád, protože jsem se vyhýbal všem pohledům na něj. Věděl jsem, že mě to k tomu klukovi táhne, jako kočku k mléku, ale netušil jsem proč a rozhodně jsem neměl v plánu to zjišťovat. Dokonce bych ani tehdy nebyl schopen popsat, jak vypadal, protože jsem ho dost vehementně ignoroval.

Když se postavil k mikrofonu a vybíral písničku, nikdo mu nevěnoval sebemenší pozornost. S kluky jsme začali hrát karty a na nějakého kluka z béčka hodili bobek. Do doby než začal zpívat. Za prvé, jeho hlas byl fakt dobrý. Za druhé, zpíval písničku Ti amo. Už tehdy jsme všichni věděli, co ta dvě slova znamenají a kdo ne, tomu se to řeklo. Je fakt, že takhle zpětně ten text vůbec neseděl na naši situaci. Nejenom, že já nebyl ženskou ale ani jsme spolu neměli dítě. Ovšem jemu šlo hlavně o ta slova… Ti amo. Miluji tě, a že ty se tam opakují dost často, asi není třeba dodávat.

Nicméně on začal zpívat, dokonce k tomu přihodil i nějaké to divadélko, ač byl celý rudý a klepal jako ratlík v zimě, kterému panička zapomněl obléct jeho růžový obleček z ovčí vlny.  A svým hlubokým hlasem si okamžitě zajistil pozornost všech. I my přestali hrát karty. Kluci se začali sázet o to, které holce je tahle píseň věnována.

Ale já tehdy měl dost špatný pocit. Nejspíš tušení, které se potvrdilo přesně v tu chvíli, kdy došel až k našemu stolu a kleknul si před mé nohy, aby mi z pohledem upřeným do mých očí, zpíval tu příšernou zrůdnost, kterou od té doby nejsem schopen slyšet, a kdykoliv náhodou někde zaslechnu tóny téhle písničky, okamžitě beru nohy na ramena.

Tehdy jsem byl naprosto v šoku. Místností se rozlehla salva smíchu, která rezonovala mýma ušima jako ozvěna umíráčku. Kluci začali hulákat, že tohle je asi nejvtipnější hřeb večera, a vůbec všichni z toho měli ohromnou prču. Až na mě, protože já věděl, že ten kluk to myslí smrtelně vážně. Polilo mě horko. Když dozpíval, začali mu tleskat. A věřím tomu, že kdyby to skutečně byl vtip, tleskám okamžitě taky. Tak nějak jsem očekával, že se nakonec umoudří a skutečně řekne, že šlo jen o srandu, protože tam hodnou dobu jen tak stál a usmíval se na všechny, jako měsíček na hnůj. Po chvíli jsem tedy začal váhavě tleskat taky a jen jsem doufal, že tohle je konec a že se všechno smete pod koberec jako brutální prank. Ovšem on, když se naši spolužáci jakž takž umlčeli, přiblížil mikrofon zpět ke svým ústům a já věděl, že je zle. Už jsem se i viděl, jak ležím v té rakvi na hřbitově, a důvodem mého úmrtí je zástava srdce, díky totálnímu ponížení. A když řekl, vážným hlubokým, až moc hlubokým hlasem na kluka v jeho věku, že mě miluje… místnost utichla. A to tak, že jen bylo slyšet, jak všichni překvapeně dýchají. Včetně mě. Tohle už prostě nebyla prdel. Bylo nám čtrnáct. Byli jsme na základní škole, kde děti ještě neměly tolik rozumu. Být teplouš byl ten nejlepší důvod k šikaně. Opravdu, jediný a nejlepší. Dokonce daleko lepší, než titul chudáka, jehož rodiče nemají pomalu ani na chleba. Ne, být teplouš byla v těchto letech doslova potupa. A hlavně v našem městečku, které bylo z devadesáti procent katolické… to bylo jako, kdybyste si sami vyrobili gilotinu s chutí jí rovnou i vyzkoušet.

Moc dobře jsem věděl, jak taková šikana vypadá. Nikdy jsem jí sám nezažil, ale stačilo mi, jak proháněli jednoho kluka o rok níž, který se svým teplým já netajil, a nakonec musel naši školu opustit. Nejspíš začal jinde a jsem si jist, že se se svou orientací nesvěřoval ve školním rozhlase. Dal bych krk na to, že ho to dokonce na pár let vyléčilo.

Ne, nepřipadalo v úvahu jakkoliv přiznávat, že se vám líbí kluk. To bylo pasé. A co jsem tedy udělal?

Vybouchnul jsem. Naprosto jsem přestal přemýšlet a mé tělo ovládal jen vztek. Byl jsem nasranej tak, jako snad od té doby ne. Vyskočil jsem na nohy a vrazil mu pěstí, až hlavou smýknul do strany a chytil si postižený nos. Oči se mu zalily slzami, ale mě to v tu chvíli vůbec netrápilo. Jen jsem chtěl, aby veškerá ta potupa dopadla na něj. Začal jsem mu nadávat do zasraných buzerantů, gayů a teploušů a bůhví jaké další výrazy jsem použil. Nakonec jsem ukořistil ze stolu krémovou buchtu, kterou přinesl někdo z našich spolužáků a celou mu jí rozmáznul o obličej, zbytky z rukou jsem otřel do jeho trička a přitom jsem dál pokračoval ve sprostém titulování jeho osoby. A on se sesypal jako domeček z karet, začal nekontrolovatelně brečet, a tak jak byl, ulepen od buchty a ponížen na tu nejnižší možnou úroveň, vyběhl z místnosti.

Následovala další mohutná salva smíchu a pár mých kamarádu mé pochvalně objímalo a všichni si ohromně libovali nad tím, jaká komedie se dnes udála. Jeho písnička a i to, jak jsem se zachoval, bylo ještě několik týdnu omílané naprosto všude. Kdyby byly školní noviny, určitě by článek o tom incidentu byl na titulní straně.

A já se stal králem. Tím, který dokonale zpacifikoval jednoho teplouše. Nebudu lhát, našli se i tací, co ho litovali, ale jejich názory nikoho nezajímali a časem i oni raději přestali hlásat do světa, že jsem to přehnal.

Pozdě mi došlo, že mé chování bylo hrozné. Vlastně pozdě ne, věděl jsem to už ten večer, ale své jednání jsem zpátky vzít nemohl. Hlavně jsem si díky tomu uvědomil, že já jsem stejný a že jsem ponížil někoho, kdo jen měl odvahu říct, to co já ne. Když se mi totiž přiznával, mé srdce bušilo jako na poplach. Nebyl jsem jen vzteklý ale na prchavou chvíli, v tu dobu, kdy místností vládlo jen ticho a jeho hluboký hlas se odrážel od stěn, sem cítil neskonalou radost. Jen na moment, malý moment, jsem věděl, že nebýt to celé takhle strašně špatně načasované, možná bych se býval i poddal. Třeba bych to s ním i tajně zkusil. Jenže takhle veřejně? To už bych rovnou mohl jít položit hlavu na špalek.

Začali ho šikanovat, stal se černou ovcí číslo jedna, kterou každý stíhal, a pokud někdy měl nějaké kamarády, potom, co udělal on a následně i já, neměl žádné. Poprosil jsem aspoň svoje přátele, ať mu dají pokoj, ale víc jsem nezmohl. Dost se o tom mluvilo a já jsem ty drby přestal poslouchat, dokonce jsem celou třídu poprosil, ať o něm přede mnou nemluví, že si nepřeju cokoliv slyšet.

Chtěl jsem celou tu věc zapomenout. Bylo mi špatně ze mě, ze všech těch lidí ale i z něj. Ta směs pocitů od studu, přes bolest, až po naprosté zoufalství, že já jsem ten, kvůli kterému ho šikanují. Bylo toho hodně. Strašně moc vjemů a dojmů, které jsem chtěl zapomenout. A podařilo se. Zkraje jsem se musel srovnat hlavně s tím, že jsem taky gay ale i s nočními můrami. Bylo téměř na denním pořádku, že jsem se budil uprostřed noci zpocený ze snu, kde mi Daniel vyznával nehynoucí lásku před celou školou a já ho, i přesto, že jsem ve skutečnosti nechtěl, stejně ponížil, přesně tak jako ve skutečnosti. Ale měl jsem na výběr?

Měl. Mohl jsem to zahrát do autu. A já to věděl, kdybych býval tenkrát přemýšlel tak jako vždycky, čili jako třídní šašek, býval bych určitě přišel na možnost, jak z toho vybruslit bez větších psychických následků. Ono jen stačilo chytit ho kolem ramen, šeptnout směrem k jeho uchu, že si promluvíme o samotě, a pak všem říct, že to celé bylo nachystané. Vlastně těch možností bylo mnoho. Ovšem já si vybral tu nejhorší ze všech.

Pár týdnů potom jsem ho přestal potkávat na chodbách. I když jsem se ho snažil ze všech sil ignorovat, toho, že už ve škole není, jsem si všiml. Znovu mě dostihlo svědomí a já si myslel, že to bylo kvůli té šikaně. Jiný důvod mě tehdy nenapadl.

A primárně kvůli tomuhle jsem šel na střední, která byla vzdálena skoro přes celou republiku. Chtěl jsem tuhle příhodu a všechny ty lidi nechat za sebou.

Trvalo mi ještě dalších pár let, než jsem si troufl přiznat i svým novým kamarádům, že jsem homosexuál. Ale s láskou jsem měl problémy, kdykoliv zavítala k mým dveřím bál jsem se je otevřít, protože jsem stále čekal, kdy se mnou ten člověk vyběhne a mě na hlavě přistane krémová buchta.

Někdy v prváku jsem začal nekontrolovatelně pít a často spával s každým, kdo se namanul. Prvotně pouze s holkami, protože jsem doufal, že se třeba změním. Asi ve třeťáku jsem poprvé prubnul sex s mužem a od té doby jsem si přestal brát servítky. Měl jsem i pár vztahů, protože alkohol má kouzelnou schopnost odhazovat zábrany, takže obvykle jsem s někým začal chodit, aniž bych o tom druhý den věděl. Snad jen v jednom vztahu, který trval skoro celý půlrok, jsem se ocitl za plného vědomí. Nutno říci, že můj nejdelší vztah, který trval skoro dva roky a jevil se hodně slibně, započal pod vlivem jedné vypité lahve vodky a asi dvou vykouřených jointů.

Vzpomínka na karaoke s léty slábla a kluk, který se mi tehdy vyznal, a jehož city bych možná i opětoval, zůstal nadobro vymazán.

Rodičům jsem o své orientaci řekl hned po maturitě. Máma to celkem vzala, prý to tušila. Otec se se mnou od té doby nebaví vůbec. Ale se žádostí o vnoučata už za mnou nechodí.

 

„Spíš či bdíš?“ zatřese se mnou Mirek a já se proberu z transu prudkým škubnutím celého těla.

„Vzpomínal jsem,“ usměji se.

Začíná se mi slušně motat hlava.

„To mi došlo. Hele, že tys to tenkrát cítil podobně?“ zeptá se.

„Nevím, nemiloval jsem ho, ale něco mě na něm přitahovalo,“ přiznám.

Vlastně začínám být opilý. Po těch letech už to poznám.

„Jo, to jsem tušil už tenkrát. Docela se to posralo viď?“ zasměje se.

„Ani nevíš jak. Měl jsem z toho fakt dost špatný svědomí,“ řeknu po pravdě.

Tohle není dobrý. Dneska těch trapasů bylo až kam.

„No to je mi jasný, když si ho nepoznal, ani když si s ním strávil tolik peprných chvil,“ vyprskne „a co uděláš teď?“ zajímá se.

„Asi se mu omluvím…“

„Jako za to, co se stalo před patnácti lety? Kdyby ho to tak složilo, tak tě rozhodně znovu nekontaktuje. Víš, on se tenkrát šikanovat nenechal. Nevím, co dělal za sport, ale zmlátil každého, kdo na něj něco zkusil. Beze srandy. Vydrželi ho šikanovat možná týden, než všem došlo, že zrovna on nepatří mezi slabochy. Tohle sis vyčítal zbytečně,“ mrkne na mě.

„A tos mi to nemohl říct, už tenkrát?!“ vyletím jako čertík z krabičky.

Je mi strašné teplo. A co hůř, v hlavě začínám mít šílený zmatek.

„Nerozčiluj se. Já se snažil, ale tys nechtěl,“ hájí se.

Za chvíli si začnu šlapat na jazyk.

„Teď si připadám jako ještě větší blbec,“ ušklíbnu se a naleji si, na třetí pokus, dalšího panáka.

„Byli jsme mladí. Ber to tak, že lidé dělají daleko horší věci. To, jak ses zachoval, ve finále ani nebylo až tak zlý,“ pokrčí rameny a nedůvěřivě pozoruje, jak se s třesoucí rukou, v níž držím frťan, snažím trefit do pusy.

Jako kdybych to nevěděl. Celá ta vzpomínka se s odstupem času jeví skoro jako vtip. Možná bych se i dovedl zasmát, kdyby mi to někdo líčil. Jenomže tenkrát to tak prostě nebylo.

Ale v tuhle chvíli mi to celé přijde jako ohromná sranda.

Začnu se pobaveně hihňat.

„Vyžahnul si skoro celou lahev… nevím, kam máš pak namířeno, ale abys tam vůbec došel,“ řekne pobaveně.

„Už půjdu,“ rozhodnu a lehce kymácivě se zvednu.

Vytáhnu z kapsy telefon, se kterým chvíli zápasím, než se mi podaří zaostřit a vyhledat Davidovo číslo, což sice není tak těžké, ale mě se slušně pletou prsty.

„Ty vole. Nejsou to ani dva dny, co jsem zeblil záchody v tom nejluxusnějším hotelu, kterej existuje, a docela se bojím, že se to bude opakovat,“ začnu se smát, zatímco telefon vyzvání.

Mirek se na mě zářivě usměje.

Komu není rady…

„Ahoj, tak už ses rozhodl být konečně chlap?“ ozve se v telefonu Davidův hluboký baryton a já se neudržím a vybuchnu smíchy.

„Ahoj Davídku, máš pravdu. Je čas být správný muž. Budu ten nejmužovatější muž jakého si kdy poznal,“ prohlásím a na důraz praštím pěstí do stolu, až Mirek nadskočí.

„Zase si chlastal? Nemáš náhodou problémy s alkoholem?“ odvětí vážně David.

Bože, on je jak můj otec. Takový důstojný a rozumný. V každé situaci. Jo, toho by naši měli rádi... v případě, že já bych byl žena.

„Ale kdeže, to alkohol bude mít brzo problémy se mnou,“ směji se.

Jako idiot. Já to vím. V hlavě si říkám, co to plácáš ale pusa si mele svoje.

„Kde si? Přijedu tě vyzvednout,“ zeptá se.

Tohohle se prostě nejde nechytnout.

„Za devatero horami, a devatero řekami, v jedné chatrči u lesa,“ odpovím a opět vyprsknu smíchy.

Mirek mi vyrve mobil z ruky. Během chvíle řekne Davidovi svojí adresu.

„Sedni si, udělám ti presso, to by tě mohlo trochu probudit. Seš pořád stejnej vůl Adame,“ odtuší a telefon mi zastrčí do kapsy.

Chci mu odpovědět ale místo toho škytnu.

„Vzdávám se,“ řeknu po chvíli a vytrhnu mu hrneček z ruky.

„Pozor je to…“ začne ale pozdě.

Právě jsem si spálil pusu.

„Do háje, tos mi nemohl říct, že je to horký?!“ prskám.

„Neříkal jsem, že ti budu dělat ledový kafe,“ ušklíbne se.

„No jo, no jo… nemáš tu náhodou koupelnu? Nebo alespoň lavor se studenou vodou?“ zajímám se.

„Ale copak, nechceš se mu ukázat v tomhle stavu?“ směje se Mirek.

Ne, to vážně nechci. Ačkoliv mám pocit, že až ho uvidím tak mě veškerá opilost v tu ránu opustí.

Mirek mě zavede do malé, opět moderně zařízené, koupelničky. S hlasitým vydechnutím strčím hlavu pod proud studené vody.

Člověk by nevěřil, jaké skvělé účinky to má.

Po pár minutách usoudím, že už by to mohlo stačit. Akorát ve chvíli, kdy se ozve rázné zaklepání na dveře.

Mirek po mě mrskne ručník a běží pryč.

Vyjdu do chodby chvíli po něm a přesně jak jsem říkal, s pohledem na toho krásného elegantního muže, kterého najednou vidím, v naprosto jiném světle, mě můj smích okamžitě přejde. První, co mě napadne je, že je to opravdu pěknej chlap.

Nevím, co na mě vidí.

Zase tolik jsem toho nevypil. Rozhodně ne dost na to, abych unikl jeho očím, které mě právě propalují jako laser.

„Ahoj,“ vydechnu a zamířím k němu, přičemž cestou vrazím ručník Mirkovi.

„Ahoj,“ odvětí David zcela vážně.

A je to v prdeli. Už neuteču.

Já už vlastně ani nechci.