Z podlahy se sbírám velmi pomalu. Slušně mě bolí hlava. Jako po ráně kladivem.

Takže někdo přijede. Děsím se toho, kdo.

Ucítím, jak mě David chytí za ramena a preventivně přivřu oči v očekávání další rány. 

„Seš v pohodě?“ zajímá se, když mě vytáhne do stoje, tak rychle, až se mi zatmí před očima. Mé lehce naražená žebra zaprotestují. 

Nedůvěřivě na něj pohlédnu… nehodlá pokračovat? V jeho obličeji se zračí nepředstíraná starost. 

„Asi takhle, přijdu si, jako po srážce se šutrem, který se rozhodl na mě zaútočit, a že to od něj nebylo vůbec hezký, to ti asi nemusím ani říkat. Na svojí pravačku si pořiď zbrojní pas,“ odpovím zbytečně zdlouhavě.

„Omlouvám se, nechtěl jsem tě praštit tak silně,“ přizná. 

Zírám na něj. Ještě před chvíli vypadal jako nasraný býk, aniž bych mu byl mával červeným šátkem před frňákem. Teď je opět klidný, ba co víc, skutečně se tváří tak, že ho to mrzí.

Zbytečné. Ve finále jsem si to zasloužil. Nemám mlít blbosti. Za to se přece vždycky platí. A když k tomu přičtu, co jsem mu udělal… je jeden monokl a troška krve ještě málo. Naražená žebra nepočítám, protože už jsem dostal pěstí tolikrát, že bych měl umět padat.

„Jestli nehodláš pokračovat dál, což doufám, že ne, tak je to v klidu. Protože mám v bojových sportech letitou praxi a nerad bych ti volal záchranku,“ mrknu na něj a snažím se tvářit jako ten největší borec.

Nejspíš by mě složil, i kdybych měl černý pás v karate. Při mém zoufalém stavu…

Jeho reakce mě donutí udiveně vydechnout. David, ten vážný investor, co má krásný rovný penis, a jenž je většinu času až moc rozumný, protočí oči jako šestnáctiletý puberťák, kterému se otec rozhodl nenadále vysvětlit, k čemu se používá kondom, ačkoliv už to dávno zná z praxe.

„Tebe humor asi nepřejde, ani v hrobě co?“ zeptá se.

„Já doufám, že tam jo… přeci jen, chudák hrobník, mít tam mrtvolu a ještě veselou, to je snad horší scénář, než kdybych se stal upírem,“ zasměji se jako idiot.

Mě by zajímalo, kam na ty vejšplachy, které občas plácám, chodím.

Zašátrá v kapse a vyloví balíček papírových kapesníků, vytáhne jeden a důkladně ho nasliní. Zbytek balení hodí na křeslo. Tím nasliněným mi začne utírat zkrvavené obočí.

Fajn, v lepším případě se sejdeme jen u kafe, v horším na kožním.

Drží mě přitom za bradu a já tak mám dokonalý výhled na jeho plné rty a čokoládové oči, které soustředěně zírají nad mé oko. Stírá mi krev jemně, ani to nebolí. V nose mě opět dráždí jahody, které cítím z jeho dechu, nejspíš díky vínu, které vonělo skoro stejně. Navíc se kolem mě rozprostírá jeho vlastní osobitá vůně, která mě nutí přemýšlet nad samými oplzlostmi. Například nad tím, jestli za tu oslavu taky náhodou nedostanu na holou.

Při té představě zčervenám.

„Je ti špatně?“ hádá milně a skloní se ještě blíž, aby si mě prohlédl.

To není dobrý.

Někdy jsem vážně rád, že lidé neumějí číst myšlenky. Asi by se hošan divil, nad čím tu dumám těsně potom, co mě poslal jednou ránou k zemi.

„Ne, jen… je tu teplo,“ vymluvím se a uhnu pohledem.

Jeho ruka z mého obočí zmizne. Stále mě však drží za bradu a já se tak zvědavě podívám, jak se tváří.

A do háje… Neříkejte mi…

Když lehce přiloží své rty na mé, mám co dělat, abych tvrdost jeho dřevěné podlahy nevyzkoušel znova, jak mě to vyvede z rovnováhy.

Prvně mi dá pěstí, pak pusu… čert, aby se v tom vyznal.

K mému neskonalému zklamání mi věnuje pouhý motýlí polibek a rychle se zase odtáhne.

„To natrhnuté obočí je mi líto,“ usměje se mile. O žebrech raději neřeknu ani slovo.

I kdybych chtěl, což nechci, nemohl bych se na něj zlobit, když se tváří takhle. Navíc mi tenhle letmý dotek rtů málem přivodil srdeční kolaps. A také jsem si vzpomněl, jak mi nedávno řekl, že se líbá pouze s lidmi, které má rád... a mě už párkrát svým jazykem polechtal mandle. Znamená to, že mě má rád? Nebo je to jen nějaká jeho hra? Co vlastně?

„Ehm... nemusí, ale víš, že seš tak trošku magor?“ uchechtnu se.

„Jo, už z tebe pomalu šílím. Ty občas ze své nevymáchané pusy vypustíš něco, co mě prostě naštve. Vím, že si to nepamatuješ… a vlastně to je to, co mě celou dobu tak děsně vytáčelo,“ vysvětlí.

To chápu. Já být na jeho místě, tak asi nezůstanu jen u jednoho pravého háku. Ve skutečnosti nevím, co bych udělal. Nejspíš bych vymyslel dokonalou akci, která by nakonec skončila totálním fiaskem.

„Kdo má přijet?“ zajímám se raději.

„Ivan,“ odvětí.

Ha! Ivan! Předpokládám, že ne ten s tou medvědí hlavou…

„Ehm… nemohl bys to víc rozvést?“ požádám ho mile a opatrně se usadím do křesla.

„Prvně ti skočím pro něco studeného na to oko,“ rozhodne.

„Kašli na to, jeden monokl mě nezabije,“ zarazím ho.

Tuhle ránu si chci vychutnat. Opravdu mi přijde, že je to zasloužená bolest. 

„Seš si jistý?“

Zvednu k němu zrak a pobaveně se usměji, „Jo, jakože suchý listí, prdel čistí.“

„Fajn… Ivan je Kláry manžel,“ vysvětlí.

Asi špatně slyším. Čekal jsem v podstatě cokoliv, ale tohle mě vážně nenapadlo.

„Cože?! Ona má nového chlapa?“ vyjevím se.

Jednoho Ivana jsem kdysi poznal. Už to pár let bude, tak osm, co mi rozbil hubu. Údajně jsem balil jeho slečnu. Ovšem to ještě nevěděl, že mě ve skutečnosti nezajímala jeho holka, o které jsem ani nevěděl, že patří k němu, ale on. Přes rypák mi dal, až potom, co jsem mu to vysvětlil. A to jsem vážně nepochopil, protože si měl spíš úlevně vydechnout a ne mi dát na kokos.

 „Jsou spolu skoro dva roky, ale manželé jsou asi deset měsíců,“ vysvětlí.

Tak to zase tak netrpěla.

„A to se takhle kamarádíčkujete?“ nechápu.

To sem snad ještě neviděl.

„Nejsme přímo přátelé, ale spolupracujeme spolu. Jsem hlavní investorem obchodního centra, které staví kousek odsud. Zítra má v hotelu, kde jsme shodou okolností byli ubytování, pár jednání a musíme to předem probrat. Zabere to docela dost času, takže bude lepší, když dorazí už dnes. Původně měl přijet ráno. To jsem ještě nevěděl, že se to takhle vyvrbí. Tak nějak jsem počítal s tím, že se náš rozhovor může táhnout do pozdních večerních hodin. Překvapilo mě, že si se zeptal tak brzy,“ usměje se. Jo je něco kolem čtvrté odpoledne.

On investuje snad do všeho.

„Taky si mohl začít sám,“ odfrknu si.

„Nemohl. U tebe člověk neví, jak zareaguješ. Nechtěl jsem, abys znova pláchnul, takže mi přišlo lepší nechat tě to vstřebat a počkat si, až se zeptáš.“

Beztak mě chtěl jen podusit ve vlastním potu.

„Tak to děkuji, za tvoji péči,“ protočím oči, „Ale ty bys sem jel i beze mě!“ dojde mi po chvíli.

„Ne sem, ale do hotelu jo,“ kývne.

„A proč jsme tam teda nezůstali?“ nechápu.

„Protože tam bude i Klára, a věř mi, že ta by tě nechtěla potkat,“ vysvětlí s lehkou ironií v hlase.

Sice nevím, jak ty fotky vypadaly, ale nejspíš jsem na nich byl zřetelně poznat. Tuším, že jako nahý a opilý jsem nebyl zrovna k sežrání.

Začínám se stydět ještě víc.

„Ehm… té bych se asi taky měl omluvit,“ odtuším. Za zničené manželství a zaslanou pornografii.

„To si nech na později, je v osmém měsíci. Nerad bych, abys jí vyvolal předčasný porod,“ zasměje se.

To zní dost rozumně. Stres a šok by jí neprospěli, nemluvě o mých skvělých vyjadřovacích schopnostech.

Nicméně, ta žena to bere hopem. Během tří let a hned dvě děti s dvěma různými muži. Se jí divím, že si nedala delší pauzu.

„A tebe vidět zvládá? Prý nesmíš vídat ani své dítě,“ vzpomenu si a snažím se o soucitný tón, ačkoliv to vyzní spíše jako rýpání.

„Mám dceru Natálku a vídat jí můžu. Mívám jí jeden týden v měsíci. Klárka původně nechtěla, abych s ní měl cokoliv společného, ale když jí vztek opustil, uznala, že by nebylo fér, aby Naty neznala svého otce, jen protože je vůl a navíc teplej. Náš spor jsme vyřešili. Tak nějak spolu vycházíme. Nejspíš mi Klára nikdy neodpustí, ale jako otce své dcery mě respektuje.“

„Aha… mám špatné informace,“ řeknu jen.

A to jsem si myslel, že novináři zjistí všechno. Mělo mi dojít, jak jsou na tom dnešní bulvární plátky, z toho, co napíšou je pravda tak desetina. Támhle zaslechnou prezidenta, jak říká, že mu jídlo nechutnalo a už k tomu domyslí i restauraci a jméno kuchaře. Romanovi zase nemůžu křivdit, protože z toho, co mi sdělil on, bylo pravdou téměř vše.

„A kolik Natálce je? V době oslavy byla Klára v šestém… takže… tři roky?" hádám.

„Za týden jí budou tři,“ přikývne.

Nastane chvíle ticha. Nikoliv trapného. Plameny olizují polínka, které v pravidelných intervalech spokojeně zapraskají. Staré hodiny, s kukačkou odbijí čtvrtou hodinu odpolední a mě málem trefí šlak, jak mě ten nenadálý hluk vyděsí. David spokojeně upijí ze skleničky a já po chvíli neodolám a začnu si ho koutkem oka prohlížet.

Myslím, že bychom to ještě měli dořešit.

„Ehm…“ vydechnu a získám si tak Davidovu plnou pozornost.

Natočí se směrem ke mně, rukou si podepře bradu. V jeho tváří se usídlí zvědavý výraz. Teplo postupně polévá mé tváře.

„Vážně se omlouvám, za to tehdy,“ špitnu.

„V pořádku. Nebýt toho dne, Klárka by neskončila s Ivanem, a ten je pro ní mnohem lepším mužem. Hlavně jí miluje a vím, že i ona jeho, daleko víc, než kdy milovala mě,“ řekne s lehkou nostalgií v hlase.

„Roman mi říkal, že ty ses rozešel s ní,“ vzpomenu si.

Další nepřesná informace.

„Jo, a od koho to měl?“ zajímá se.

„Od… Patrika.“

„Takže z druhé ruky. Musíš sám vědět, že i když dvaceti lidem řekneš stejnou větu v tu samou chvíli, stejně jí pošlou dál v úplně jiném znění,“ ušklíbne se.

„To je pravda,“ kývnu.

Mám v hlavě moc otázek. Nevím se kterou vyrukovat dřív.

„Já se tě chci na něco zeptat… vlastně na víc věcí,“ přiznám.

„Povídej, máme ještě tak hodinku čas,“ pobídne mě a pohledem zkontroluje mobil.

Jen hodinu? Neměl tomu Ivanovi vůbec volat! Prej, že to máme vyřešené! Pche.

To si jako myslí, že mi dá jednu ránu pěstí a je po problému? Je jak soudce, ten taky jednou bouchne kladivem a nazdar bazar, všichni si můžou v síni, klidně válet sudy.

„Proč si mě vyhledal? A taky, co mi chceš? O co ti ve skutečnosti šlo? A jak si věděl, že jsem ten den rodil paní Markovou?“ vychrlím ze sebe.

„Tak teda… asi začnu popořadě,“ zasměje se, „Po té oslavě jsem furt dokola přemýšlel nad tím, jak se ti pomstím. Byl to pro mě ventil, vymýšlet různé podlé plány, jak s tebou naložím. Pro mě si byl tehdy viník jen ty. Nicméně nejsem zvyklý jednat s horkou hlavou, takže mi časem došlo, že je vlastně jedno jestli si to udělal schválně, z legrace nebo proč vůbec, protože já byl ten, co ti naletěl. Bral jsem to jako další svojí chybu. Takže jsem se na tebe nakonec vykašlal, stejně už to bylo jedno. O Klárku jsem přišel a o svojí hrdost taky. Asi půlroku zpátky jsem potkal Patrika…“

„A ten ti řekl, že mě našli pod postelí a že jsem si nic nepamatoval,“ skočím mu do řeči.

Jo Patrik byl tenkrát u toho, když jsem se soukal z pod postele.

„Přesně tak. Zajímalo mě, jestli je to pravda. Nějak se mi nechtělo věřit, že bys to mohl zapomenout. Vrtalo mi to hlavou tak dlouho, dokud jsem tě jednou nepotkal na chodbě v nemocnici. Akorát na tebe volala sestřička, že máš jít rodit paní Markovou. Tehdy mě napadlo, že jestli měl Patrik pravdu, tak když už nic jiného, aspoň ti to tak trochu oplatím,“ zasměje se při vzpomínce.

„Takže si se chtěl pomstít!“ vykřiknu vítězně.

„Ne přímo. Užil sis to? Užil, tak co tu sýčkuješ. Původně jsem se prostě s tebou chtěl jen jednou vyspat a říct ti, ať si mě najdeš, když ty si udělal to samé v bledě modrém. A to jsem ani nepočítal s tím, že bys mě skutečně hledal. Spíš šlo o pocit zadostiučinění. Jenže ty sis, podotýkám, ohromně nenápadně, vyfotil můj penis a mě zajímalo, co vymýšlíš. Pak si to dal do těch novin, což ve mně vzbudilo zvědavost, a upřímně mě to rozesmálo. Zajímalo mě, kam až hodláš zajít, a taky mě začínalo vážně štvát, že si nevzpomínáš. V tom gay baru sem byl náhodou, akorát jsem ten den zjistil, že tam chodíš, šel jsem ten pajlz omrknout a číšníka jsem podplácel v tu chvíli, co ty si se rozhlížel, koho ulovíš. Bylo to vyloženě o štěstí, že si mě tehdy neviděl. Pak jsem se zdejchnul k těm záchodům… no a zbytek už vlastně víš,“ odhalí mi konečně, jak to celé začalo.

„A s paní Markovou si vážně neměl nic společného?“ přivřu nedůvěřivě oči.

„Myslíš, to o tom spermatu, co jsem ti nakecal?“ zajímá se s úsměvem.

Takhle zpětně… jo, zní to dost divně, ale to mi tehdy v mé nadržené a hlavně překvapené palici necvaklo.

„Ehm…seš teda pěkný lhář,“ nakrčím naštvaně nos.

„Sranda je, že jsem tam byl naprostou náhodou. Spletl jsem si patro, asi osud Adame,“ ignoruje moji poznámku a mrkne na mě, „i tak už od začátku jsem se bavil. Než jsem tě znova potkal, měl jsem docela nudný život,“ dodá a uvolněně se usměje.

Teď nevím, jak to brát.

„Takže to pro tebe byla jen zábava?“ vyvalím na něj oči.

„Kdepak. Já chtěl, aby sis vzpomněl. Čím víc jsem tě poznával, tím víc jsem to chtěl,“ přizná.

Chtěl bych se zeptat, jestli to není tím, že mě taky začal mít rád. Jenže na to ještě nemám odvahu.

Na druhou stránku, když jsme došli až sem. Je tu naděje, že ano.

„A pomsta teda nebude?“ zeptám se přitrouble.

„Podle mě už jsem tě slušně potrápil, dejme tomu, že tvá cesta od našeho rádoby prvního setkání v ordinaci až sem, se dá brát jako malá pomsta, ne?“ mrkne na mě.

„Vidíš, to mě nenapadlo! To je vlastně taky fakt! Takových nervů mě to stálo!“ souhlasím nadšeně.

Když to vezmu kolem a kolem, je to pravda. V podstatě jsem díky němu přišel o svůj drahý mobilní telefon, Martin mi zlomil nos, vzpomněl jsem si na jeden ze svých nejhorších zážitků a dozvěděl se o dalším. Málem jsem začal znova chlastat. Také jsem si konečně uvědomil, jaký sem někdy vůl. Mé nejoblíbenější tričko je roztrhané. A to nepočítám veškerý stres, který mi ubral tak deset let života.

„A srdce,“ šeptne.

„Ó áno! A srdce!“ zopakuji bezmyšlenkovitě.

Počkat. Co jsem to právě řekl?

Pomalu otočím hlavu. Střetneme se pohledy.

Tohle je dost divná chvíle. Měl bych něco říct.

„Když tu bude Ivan, co budu dělat já?“ zajímám se a jen nerad si připouštím, že jsem rudější než přezrálé rajče.

Vcelku příhodná otázka.

Zvedne se a dojde ke mně, přidřepne si a zapře se rukama o mé kolena. Nervózně se ošiju.

Zase ty jahody! Ještě začnu slintat.

„Už víš asi všechno… takže teď je jen na tobě, jak se rozhodneš. Buď tě můžu hned hodit na vlak domů nebo tu můžeš zůstat a třeba si dát koupel, něco si přečíst, prostě cokoliv, než budeme mít hotovo,“ řekne vážně.

Mám pocit, že když bych si zvolil tu první možnost… už ho nejspíš nikdy neuvidím. Srdce se mi prudce rozbuší.

„Tím chceš říct…“ začnu.

„…že si můžeš vybrat: buď zase utečeš anebo zůstaneš se mnou,“ skočí mi do řeči.