„Já tě asi mám rád,“ vyhrknu dřív, než vůbec stačím přemýšlet.

A to jako vážně?

Měl bych se spíš omlouvat a sypat si popel na hlavu. Jenže to ne, vždycky si vyberu tu horší cestu.

„Asi?“ zeptá se pobaveně.

„No… to je totiž tak, že já s tebou celkem rád trávím čas. Seš dobrej v posteli a taky máš krásný rovnej penis,“ začnu drmolit.

Jedno lepší než druhé.

Tohle už prostě neokecám, ani kdybych si vymyslel historku o červeném slonovi, co nám lítal ráno před oknem.

Můj obličej pomalu rudne, a kdybych mohl vidět v zrcadle svůj zadek souběžně s mými tvářemi, vsadím se, že by nebyl vidět rozdíl… v té červené barvě, samozřejmě.

„Hm, nečekal jsem, že to bude takhle jednoduchý,“ promluví po chvíli.

„Cože?“ nechápu a vyhledám jeho tvář v zrcadle.

Jeho obličejem se rozlije šibalský úsměv.

„Ukrást tvé srdce,“ odpoví.

 „Tak, aby bylo jasno, moje srdce je pořád jen moje!“ prsknu a k mému údivu jsem schopen zčervenat ještě více.

„Když na tom trváš… uvidíme na jak dlouho,“ pokrčí rameny a věnuje letmý polibek mému krku.

„Cože?! Víš, máš fakt dost velký sebevědomí,“ vyletím a zuřivě přemýšlím, co štiplavého bych ještě mohl dodat.

„Adame, víš, co můžeš držet, aniž by ses toho dotknul?“ zeptá se, dle mě úplně mimo mísu, a já na něj zůstanu překvapeně civět.

A tohle je zase co za hádanku? Jestli na mě chce zkoušet nějaké bláboly, kterak lásku neuchopíš, ale přesto jí cítíš, tak se okamžitě sbalím a nasednu na první vlak do svého zaneřáděného bytu.

Ono vocaď pocaď.

„Pusu,“ usměje se líbezně.

Sleduji, jak se pobaveně zubí, a musím se držet, abych jeho úsměv od ucha k uchu neopětoval.

Teď mě utřel.

„Co takhle dát si koupel?“ zeptá se a já jen kývnu.

Ten jeho stoický klid mě den za dnem štve víc a víc.

Pozoruji, jak napouští vanu a ještě si u toho brouká. Z černého batohu, který má položený vedle vany, vytáhne jahodovou koupelovou pěnu a mě napadne, že na jahody je vážně úchylný. Zvědavě přijdu blíž, abych zjistil, co si prozpěvuje. Jen, co zaslechnu první tóny, škubnu s sebou, jako při zásahu bleskem z čistého nebe.

Všimne si toho a okamžitě ustane v pohybu. Jeho klidný výraz se vytratí. Jsem svědkem toho, jak to vypadá, když se řekne: ztvrdly mu rysy. Jinak se to nejspíš ani nazvat nedá.

„Copak, znáš jí?“ zajímá se a propaluje mě pohledem, držíc stále odšroubovanou lahev s etiketou jahody před sebou, jako ochranný štít.

Jak bych jí mohl neznat! Beztak si jí prozpěvoval záměrně…

„Ano,“ kývnu a mimoděk couvnu k vaně. Chladné obkladačky mě zastudí na lýtkách.

Ruce se mi opět rozklepou. Krůpěje potu mi stékají po spáncích, přes krk až na záda a zanechávají za sebou pálivý pocit na všech místech, které včera svými zuby krvavě označil.

„A máš jí rád?“ zajímá se, aniž by hnul brvou.

„Nenávidím jí,“ řeknu upřímně a jen silou vůle neuhnu očima.

Následují sekundy, které mi připadají jako dny. Stojíme a hledíme si do očí. Atmosféra hmatatelně zhoustne, nejen díky páře, která se tvoří všude kolem z horké vody, která vytéká z kohoutku do vany, a zároveň je jediným zvukem, který narušuje dusivé ticho, ale také díky vědomí nás obou, že je třeba konečně začít mluvit.

Jenže mám mluvit já, nebo on?

Nemám rád svojí nerozhodnost. Vždycky když dojde na lámání chleba, jsem uvyklý vzít nohy na ramena a pelášit, co mi plíce stačí. Ovšem v tomhle případě jsem se rozhodl postavit se problému čelem. Tak proč sakra pořád mlčím?

David si vystačuje s propalujícím pohledem do mé tváře a já se snažím sebrat obě své povislé kulky, abych načal roky zapovězené téma.

„Omlouvám se,“ zašeptám nakonec.

„Za co?“ zajímá se. Odloží pěnu na roh vany a stoupne si přede mě.

Má výraz dokonalého hráče pokeru, naprosto nerozluštitelný.

„Za to karaoke,“ osvětlím hlasitěji „za to, že jsem tě odmítl tak… hrubě. A i za to, že jsem se ti nebyl schopný omluvit. Taky za tu šikanu. Já řekl svým kamarádům, aby ti dali pokoj, ale bohužel neměl jsem vliv na každého. Ten den jsem měl ještě dlouho potom v hlavě. Víš, asi ani není, jak se pořádně omluvit, já jen chci, abys věděl, že mě to fakt mrzí. Choval jsem se jako trotl a…“ přeruší můj výlev svou dlaní, kterou překryje má ústa.

Zůstanu jen vyjeveně zírat. Ten jeho nečitelný pohled…

Myslím si, že víc než já, se nemůže v tuto chvíli klepat ani pračka, která právě ždímá.

Pár sekund se nic neděje.

Já se třesu a on jen stojí s rukou na mých ústech.

Přemýšlím, co má v plánu. Třeba mě utopí ve vaně, nebo mě prostě zmlátí, nebo mi zase naseká na holou… ta vzpomínka mi vžene krev do tváří.

„V tom případě se taky omlouvám,“ usměje se a sundá ruku z mých úst „měl si hrachy co? Promiň, ale musel jsem tě trochu podusit. Vypadáš, jak kdybych ti chtěl useknout hlavu. Adame, ty seš hroznej klacek. Myslíš si, že sem takový idiot, abych tě nenáviděl za něco, za co si z  poloviny můžu sám?“ zeptá se mě s úsměvem.

„Cože? Ty se nezlobíš?“ vyjevím se.

To naprosto nesouhlasí s mými představami.

„Ne. Hele vyznal jsem se ti ve špatný čas, na špatným místě a mezi špatnými lidmi. Nemůžu ti vyčítat nic… vlastně, jedno jo, musel si mi rozmáznout o obličej celý plech buchty? Nestačil jen ten levý hák?“ osopí se na mě, ale neujde mi, jak mu cukají koutky.

„Chceš mi říct…“ začnu.

„… že od té doby fakt nemám rád krémový buchty s ořechy,“ skočí mi do řeči a vyprskne smíchy.

Myslím si, že právě vypadám jako Adam v říši divů.

Párkrát cvičně otevřu pusu, ale nic ze mě nevyjde.

Tenhle chlap je určitě bůh větru… fakt často mi ho bere z plachet.

„Adame, vím, jak si to prožíval. Nebyl dobrý nápad vyznávat se ti veřejně. Ty homofobní kretény jsem zmlátil v klidu. Ale když mi pak tvůj kámoš, u kterého sis včera vesele cucal slivovici, o pár let později řekl, jak tě to tenkrát sejmulo… no, nechtěj vědět, co všechno se mi honilo hlavou,“ řekne takovým tónem hlasu, že si přijdu, jak když mi vypráví pohádku.

„Mirek? On mi vůbec neříkal, že s tebou mluvil… počkat, počkat… neměl bych se já omlouvat tobě? Vždyť ty si z toho musel mít trauma větší než já,“ přemýšlím nahlas.

„Nenávist vůči tobě mi vydržela tak týden, než mi došlo, že inspirovat se romantickým filmem nebyl zrovna nejlepší nápad,“ zasměje se při vzpomínce.

„Cože?“ vyjevím se.

„Já už nevěděl, jak tě zaujmout, a to karaoke mi přišlo jako super situace, protože podobnou sem viděl předtím v nějakém dojáku. Tak mě to inspirovalo, znáš to. Hlavně jsem byl docela romantik, než si mi zbořil všechny mé iluze. Já ti vlastně můžu poděkovat. Od té doby jsem už na nikoho nezkoušel zapůsobit, jako hrdina z červené knihovny,“ uchechtne se.

Víc vyjeveně snad vypadat nemůžu.

„Ale, já si myslel, že ty… že mě za to nemáš rád, že se třeba chceš pomstít…“ drmolím.

„Seš moc velká citlivka Adame. Mě to sice zlomilo, ale že by se mi z toho zbořil svět, to se říct nedá. Oproti tomu, co se dělo doma, byla tohle procházka růžovou zahradou. A musím přiznat, že jsem se ti taky chtěl omluvit, ale nesebral jsem odvahu. V tom jsme si kvit.“

„Ale, dyť si říkal… ty si mi tam vyznal lásku a já na tebe hodil buchtu! Jak si se z toho mohl tak v klidu oklepat? Ještě tě šikanovali a vůbec… měl bys mě nenávidět…“ spustím.

„Koukáš na to moc jednostranně,“ přeruší mě mávnutím ruky „ nebylo lehký se oklepat, já tě fakt měl rád, ale nenávidět tě, za něco, co jsem sám zvoral… to je kravina. Já tě měl přečteného, vážně jsem tě sledoval, jako stalker,“ vyprskne „a i přesto mě nenapadlo, jak zareaguješ. Tušil jsem, že se ti líbím, ale mohlo mi z tvého chování dojít, že ty s tím, že jsi gay, nejsi tak smířený jako já. Veřejné vyznání byl opravdu dost špatný nápad. Kdybych ti to řekl mezi čtyřma očima, tak, co bys odpověděl?“ zeptá se s lehkým úsměvem.

 „Huh… nejspíš bych se chvíli ošíval, ale kývnul bych,“ přiznám.

Nad tím jsem přemýšlel několikrát, že kdyby se to bývalo odehrálo soukromě, mohlo to prostě skončit jinak.

„Tak vidíš. Nebuď už dámička a nevyčítej si to,“ poradí mi.

„Ale já se kvůli tobě cítil tak blbě,“ vyhrknu.

Proč mám pocit, že i když jsme oba dva ve stejném věku, tak já jsem tu dítě a on ten dospělý?

„V tom případě jsme dva. Adame, to, co se stalo tehdy, už nevrátíš. Každá akce vyvolá reakci. Byli jsme mladí. Ty sis vyčítal, žes mi ublížil a já si nadával, že jsem na to nešel lepší cestou. Co mě mrzelo víc, bylo, žes mě o pár let později nepoznal,“ přizná.

„Za to se taky omlouvám,“ pípnu.

„Omluva přijata. Co dál?“ zajímá se.

Nejspíš vypadám, že toho mám ještě hodně na srdci.

Když už mluvím, tak to stojí za to.

 „Nemusel sem být taková srágora. Mohl jsem to zahrát do autu ale mě to vůbec nenapadlo… omlouvám se,“ pokračuji dál v sypání popela na svou hlavu.

 „Jestli se mi za tohle ještě jednou omluvíš, tak tvůj zadek pozná hněv bohů,“ mrkne na mě, ale vůbec u toho nevypadá, jako někdo, kdo si dělá srandu.

Já myslím, že už ho poznal včera…

„Chápu… za tohle žádné omluvy,“ zopakuji skoro jako papoušek vědom si toho, že on je svou výhružku schopen splnit.

„A ty si mluvil někdy potom s Mirkem?“ vzpomenu si.

„Jo. Tak čtyři roky na to v jedné hospodě. Byl něco zařizovat ve městě, nestihl autobus, tak si skočil na pivko počkat na další. Trochu jsme se zakecali, znáš to. Dostalo se i na tohle a on mi řekl, že si z toho byl hodně špatný. Zamrzelo mě to, nečekal jsem, že to na tebe bude mít takový dopad. Vůbec nepůsobíš, jako někdo, kdo si bere věci tak k srdci. Nicméně jak jsem tě stačil poznat, většinou se všechno snažíš zakrýt humorem, ale ve skutečnosti si citlivější než žena,“ usměje se.

„Tak to díky,“ odfrknu si.

Jako žena, pche.

„Nic ve zlém,“ ujistí mě.

Mávnu nad tím rukou.

Ze všech těch informací jsem natolik šokovaný, že budu potřebovat nějakou chvíli, než to všechno vstřebám. Jedno mi dojde v podstatě hned: mé trápení bylo přehnané. Vůbec mě tehdy nenapadlo dívat se na to tak dospěle, jako Davida. Což mě přivádí k myšlence, že je to sice už patnáct let, ale mé uvažování se od té doby moc nezměnilo.

Tohle zjištění mě dvakrát nepotěší.

„Nad čím dumáš?“ odhalí mě.

Úplně jsem zapomněl, že přede mnou stále stojí.

„Nad tím, že je mi sice třicet, ale uvažuju jako patnáctiletý puberťák,“ přiznám.

„To je asi součást tvojí povahy,“ odtuší.

„Cože?! Neměl bys mi spíš říct: Adame, to se ti jen zdá. Uvažuješ úměrně svému věku,“ urazím se na oko.

„Jak bych ti to mohl říct, potom co si včera předvedl? Takhle zbaběle utíkat… to sem fakt ještě neviděl. Nechtěj vědět, jak moc mě to naštvalo. Ale už dneska mi to přijde, jako dost zábavná historka k pivu,“ zasměje se při vzpomínce.

Já myslím, že moc dobře vím, jak ho to naštvalo. Minimálně moje tělo by o tom mohlo vyprávět.

A to ještě neví všechno. Například to, že jsem vyděsil malé děcka na pískovišti, když jsem si hrál na hrdinu z akčního filmu. Tohle však zůstane jen mezi mnou a těmi dětmi. Doufám, že se nenašel nějaký chytrák, co to vyfotil. Nebo hůř natočil, opravdu nerad bych skončil jako atrakce na youtube. Nicméně sázím na to, že to bylo nečekané, takže nikdo mobil vytasit nestačil. Jenže v dnešní době… smartphony nikdy nespí.

„Takže tohle máme vyřešené,“ mrkne na mě, ovšem neujde mi ten záblesk v jeho očích.

Ono je toho víc, co je třeba vyřešit. Možná, že zrovna karaoke byl ten nejmenší problém…

„Ale?“ zeptám se přiškrceně.

„To necháme na později,“ řekne vážně. Otočí se zády ke mně a zamíří do pokoje.

Ta oslava! Jenomže z té já si nic nepamatuji.

Do všech psích prdelí!

„A… to je asi horší, co?“ odvážím se zeptat.

Ustrne v půlce kroku.

Otočí se tak rychle, až úlekem couvnu dozadu a přepadnu přes hranu vany přímo do skoro vařící vody.

To je něco pro mé pokousané tělo!

Následuje sled událostí, které svou bizarností naprosto pasují do mého běžného života.

S dopadem do vody začnu pištět, jako patnáctka, které kluci ve třídě zvedají sukni, o chvíli později vdechnu pěnu, která mě málem udusí. Jekot vystřídá můj chrchlavý kašel a já se jednou rukou chytím za hranu vany s úmyslem dostat se ven. Vzápětí se mě David pokusí vytáhnout z vody, ale jedna má noha vystřelí do vzduchu a neomylně míří na jeho poklad skrývající se pod tenkou látkou boxerek, nicméně on je rychlejší než právě naspídovaná veverka a prudce přirazí nohy k sobě, čímž zastaví moji holeň v letu, ale zároveň pustí mojí ruku a já se sesunu zpět do vody, tentokrát rovnou pod hladinu.

Když se s prskáním vynořím z vody, David se svíjí smíchy.

„Ty seš takovej pošuk, že to není možný,“ tlemí se, „já fakt nechápu, jak ses stal doktorem. Proč si vykopl tu nohu, prosím tebe?“ zajímá se.

„Nevím, prostě akce vyvolala reakci,“ nakrčím naštvaně nos.

Jednoduchý, jak mě čapnul za ruku a smýknul se mnou tak se má noha vymrštila taky.

„A navíc, jak souvisí můj pád do vany s mým povoláním?“ ušklíbnu se, a když už v té vaně jsem, rozhodnu se, že nemá cenu se znovu pokoušet z ní dostat. Pro jistotu. Stejně bych tam musel tak, či tak.

„Vůbec, to máš pravdu. Ale… tuším, že tvému titulu MUDr. se museli divit i samotní profesoři,“ zasměje se.

A já raději nereaguji.

Protože má pravdu. Bohužel.

Jestli to bude horší, mi samozřejmě neřekl, neboť ta otázka byla zapomenuta a já se raději znovu neptal.

Jsem si jistý, že jednou umřu a stejně tak sem si jistý, že ta oslava už mi neprojde tak jednoduše.