Koupel proběhne ve veselém duchu. Bavíme se o svých zájmech a vykládáme si vtipy. David nejspíš ví, že mé tělo ještě není zotavené z předchozího týrání, a tak se spokojí jen s letmými doteky. Přijdu si jako puberťák, který nemá žádné sexuální zkušenosti a stydí na svého partnera sáhnout, byť jen prstíčkem.

Problém nastane, když v pokoji zjistím, že se nemohu obléci. Kalhoty mám od bahna a dokonce nesou i stopy trávy, kterou jsem získal při svém excelentní placáku v parku. Na kabátu jsou obtisknuté hnědé psí stopy. Tričko a boxerky jsou roztrhané, takže jediné, co by se dalo obléci, jsou ponožky. Po přičichnutí k nim zjistím, že ani ty ne.

„Ty sis vzal oblečení?“ vyjevím se, když David vyjde z koupelny jen v triku a džínách.

„Samozřejmě, počítal jsem s tím, že se budu zdržovat pryč od domova,“ ujistí mě a hlavou pohodí k černému kufru, jehož přítomnost mi doposud zůstala utajena.

„Super, taky si mi mohl říct dopředu, že máš v plánu vejletit! Nemám co na sebe,“ brlblám.

„Půjčím ti něco svého a po snídani nakoupíme,“ pokrčí ledabyle rameny a vzápětí po mě hodí kalhoty s trikem a dokonce i ponožkami.

Nedůvěřivě roztáhnu černé tričko, které by si možná mohl obléci i menší slon.

Teatrálně pozvednu kalhoty a pronesu: „tohle ani nebudu potřebovat, to tričko mi bude sahat až po kolena. Můžeme se tvářit, že je to noční košile,“ věnuji mu líbezný úsměv.

„Jestli nechceš, můžeš jít klidně nahý,“ odtuší a dojde až ke mně s úmyslem vyrvat mi své kalhoty z rukou.

„Tss, v žádném případě. Vlastně krom sebe, budu dělat ostudu i tobě!“ vypláznu na něj jazyk a rychle zmizím v koupelně.

Sotva co vylezu, David vybuchne smíchy.

A to naštěstí nevidí pod kalhoty, protože jeho ponožky mám téměř jako podkolenky.

„Můj prostředníček ti v pozoru právě vzdává hold! Bohužel mi jich příroda nenadělila dost na to, abych mohl plně vyjádřit svůj názor na tebe,“ ušklíbnu se a předvedu mu názornou ukázku. Vztyčím hned oba své prostřední prsty.

Samozřejmě, že se rozesměje ještě víc.

 

A tak vyrazíme na snídani. David, jako pěkný mladý muž, co pravidelně navštěvuje fitness centrum a miluje značku Adidas, v níž je celý oděný, a já jako jeho kamarád bezdomovec, co nenosí ani spodní prádlo. Jenže půjčovat si od někoho boxerky bych fakt nezvládnul.

Připadám si svižný jako leopard. Starý, trpící artrózou a vodou v kolenech, kterého před pár dny přejel buldozer.

Po celou dobu, co jíme, očekávám, kdy spustí.

Přece něco musí říct ne? Nebo bych měl začít já? 

Ne, tak dlouho čekat nemůžu. Vážně mě zajímá, co se mnou má dál v plánu.

„Děkuji Radime,“ usměji se na číšníka mile, když nám sbírá již prázdné talíře.

„Jmenuji se Petr,“ odtuší číšník lehce uraženým tónem a odkráčí.

„Říkal si, že se jmenuje Radim!“ osopím se na Davida.

„Já si to myslel…“ usměje se.

„Tak ti díky,“ protočím oči v sloup. Takže nakonec jsem zase za trapáka.

„Je asi na čase, abys mi řekl, co máš v plánu dál, ne?“ zeptám se přímo a mám co dělat, abych sám sebe pochvalně nepopopleskal po rameni.

Věnuje mi nevrlý pohled.

„Radime! Můžu na vás mít ještě jednu prosbu?“ mávne na číšníka.

Docela pěkný úhybný manévr.

Bohužel, já se ho samozřejmě chytnu.

„Jo! Radime pojď sem a můžeš s sebou přivést i Petra,“ zahlaholím a neodpustím si pobavený úsměv.

Davidovi moje narážka okamžitě dojde.

„Víš co?“ skloní se ke mně, jeho dech mě zašimrá na levém uchu, „říkejme všem broučku a budeme mít po problému,“ dodá se smíchem.

Idiot.

Samozřejmě, že se odpovědi vyhnul.

 

Cestou do obchodního domu mlčí.

Mlčí i při nákupu mého nového úboru.

Jediná výměna názorů, která nás potká je před pokladnou, kde se začneme dohadovat o to, kdo zaplatí mé nové oblečení. Jeho hlasité prohlášení, kterak mi ho musí koupit on, protože mi včera přece roztrhl tričko i s boxerkami, když mě svlékal, vyvolá asi pětiminutového bobříka mlčení v celém širokém okolí, nemluvě o paní pokladní, která na nás zůstane zírat s otevřenou pusou, a já jen tak tak odolávám chuti nacpat jí do huby pečeného holuba. Kdybych taky nějakého měl, že.  Naše dohady vyřeší až pán z ochranky, který nám dost okatě naznačí, abychom zaplatili a vypadli, protože zjevně v tomto stále katolickém městě pohoršujeme nakupující babky natolik, že si na nás stěžovaly už i na informacích. A to jsme se tam hádali doopravdy jen chvíli.

Zaplatil on.

Nakonec mě ještě dotáhnul do klasického supermarketu, kde jsme udělali nákup jídla, jako kdybychom se chystali přežít třetí světovou v protiatomovém krytu tak třicet metrů pod zemí.

Neodvažoval jsem se vyzvídat k čemu tolik zásob. Jenomže má zvědavost a hlavně touha zjistit, co se mnou hodlá dál dělat, byla silnější a já už to v autě nevydržel.

„A co máš teď v plánu? Myslím, že další výlety po starých dobrých místech nejsou třeba. Na to, co jsi chtěl, jsem si už určitě vzpomněl,“ odvážím se zeptat s pohledem upřeným na palubní desku.

Fajn, na všechno asi ne, ale okno je okno, to už nezmizí, ani kdybych tu skákal po hlavě.

„Mám ještě dvanáct dní tvé dovolené,“ odvětí.

„Vážně? Díky za vše vysvětlující odpověď,“ odfrknu si.

Zasloužil by si metál za tajnůstkaření.

„Asi šedesát kilometrů odtud mám chatu, míříme tam,“ oznámí mi.

„Aha, proto ty zásoby pro armádu,“ odtuším. A zase mi řekl velký kulový. Jestli mě chce dusit ve vlastní šťávě, daří se mu to na výbornou.

V tíživém mlčení absolvujeme celou cestu. Mě se v hlavě honí tolik nezodpovězených otázek, až mám chuť požádat Davida o zastavení a koupit si poznámkový blok, abych si je všechny zaznamenal.

 

Pod pojmem chata jsem si představil malou laťkovou stavbu poblíž vody.

Chyba.

Přijeli jsme k dřevěnému paláci.

„To je větší než náš činžovní dům, ve kterém vlastním jen skrovné dva plus jedna,“ vydechnu šokovaně.

„Je to normální chata,“ ujistí mě.

Jasný, to je jako kdyby mi majitel lva tvrdil, že je to jen obyčejná kočka domácí.

„A co je podle tebe támhleto?“ zeptám se a ukážu na protější břeh, kde je malinkatá dřevěná chaloupka, která jakoby vystoupila z mých představ o tom, jak má správná chata vypadat.

„Kůlnička na dříví,“ pokrčí rameny.

Víc otázek raději nepokládám, ve jménu svého vlastního zdravého rozumu.

Vnitřek té obrovské dřevěné stavby je samozřejmě také skoro celý dřevěný. V dolním patře se rozprostírá obrovská kuchyň spojena s obývákem. Dominuje tomu velký krb, jako vystřižený z časopisu: Krby pro milionáře.

Ve druhém poschodí jsou dvě velké ložnice a dvě jen o málo menší koupelny. Jedna s vířivou vanou, ve které by se vykoupal klidně i celý Japonský zájezd. Ve druhé je „jen“ sprchový kout a obyčejná vana s délkou přes dva metry.

Nakonec je to daleko méně prostorné, než se z venku zdálo. Kupodivu vidím z jednoho konce kuchyně na druhý.

Hned, co Davidovi pomohu s uskladněním zásob, vrhneme se na roztápění krbu. Dřevo je důmyslně připraveno ve výklenku poblíž.

Nemluvíme. Čím déle ticho trvá, tím více se potím.

David je celou dobu odtažitý a občas ho přistihnu jak na mě zamyšleně hledí. Při každém takovém jeho pohledu mám chuť stáhnout ocas a prostě utéct. Ale snažím se dostát svým včerejším slovům o tom, kterak budu ten nejmužovatější chlap. Nemluvíme ani potom, co začne s přípravou oběda. Překvapí mě, jak svižně krájí veškerou zeleninu i maso a hází to do připraveného pekáče. Hotový šéfkuchař. Nepomáhám mu, jen sedím u stolu a pozoruji, jak mu to jde od ruky. S přibývajícími minutami si přijdu hloupěji a hloupěji. Několikrát cvičně zalapám po vzduchu, ale nakonec ze mě nic nevyjde.

Tohle mi vůbec není podobné. Nikdy nevydržím být ticho déle jak pět minut. Ale při pohledu na hodinky mi dojde, že mlčím už dobré tři hodiny. Měl bych si to zaznamenat do své knížky osobních rekordů. Kdybych takovou měl.

Když šoupne pekáč do trouby, udělá něco, z čeho jsem div živý. Sedne si naproti mně a začneme hrát hru, kdo dřív uhne pohledem. V tichu. V naprostém hrobovém tichu, které občas přehluší zapraskání polínka v krbu.

Mám chuť začít ječet, nebo brečet… cokoliv. Ale i tak sedím a dalších čtyřicet minut odolávám jeho upřenému pohledu tak, že mu ho vracím.

Tomuhle říkám dokonalé podušení ve vlastní šťávě.

Najíme se… v tichosti. Ani mu neřeknu, že jsem lepší jídlo snad ještě nejedl. Chutná to skvěle. Naše rodina vždy byla katolická. Máma, i když navštěvovala všemožné kurzy, se nikdy pořádně nenaučila vařit, takže jsme zpravidla vzdávali díky bohu i po jídle.

Jen zvednu vztyčený palec, potom, co kompletně vylížu celý talíř. A pak se svalím na houpací křeslo před krb. David kamsi zmizí, aby se vynořil se zaprášenou lahví vína. Nalije nám dvě sklenky.

Jak příhodné… nalijme si čistého vína.

„Povíš mi o té oslavě?“ prolomím ticho a řádně si loknu. Podle mě jsem podušený víc než mrkev. Není třeba dál oddalovat nevyhnutelné.

Klidně se mohl vytasit s něčím tvrdším. Slivkou nebo vodkou bych nepohrdl.

„Prvně ti povím o Klárce,“ odtuší s pohledem upřeným do plamenů.

„Jako Martinově sestře?“ ujišťuji se přitrouble.

„Ano, když už máme tu hodinku pravdy…“ zasměje se, „Klárku jsem poznal v jednom baru. Zakecali jsme se a domluvili si schůzku. Já byl tehdy čerstvě po rozchodu a v tu dobu jsem na chlapy zanevřel. Řekl jsem si, co se může stát, když to zkusím se ženou? Rozejít se můžeme vždycky. Párkrát jsme se sešli jen tak, na oběd, večeři či kino. Jednou, znáš to, sexuální frustrace a pár skleniček vína udělali své. Nebylo to poprvé, co jsem spal se ženou ale poprvé jsem se cítil vážně dobře. Začali jsme se vídat víc a v podstatě se dá říct, že jsme spolu chodili, ač jsme to nikdy přímo neřešili. Půlroku na to přišla s tím, že jí selhala antikoncepce. Byla těhotná. V ten moment, jsem si uvědomil, že už vycouvat nemůžu. Nejsem hajzl, umím převzít zodpovědnost, a proto jsem navrhl svatbu. Bylo mi s ní líp než se všemi těmi muži před ní. Chtěl jsem, aby mé dítě vyrůstalo v úplné rodině. Byla v šestém měsíci, když jsme se my dva setkali na té oslavě…“

„Takže tys jí nemiloval?“ skočím mu do řeči.

Jo, přesně tohle je z celého jeho proslovu to nejdůležitější. Sakra!

„Svým způsobem ano. Klárka je velmi vzdělaná a atraktivní mladá žena. Měl jsem jí opravdu rád,“ ujistí mě.

„Ale nemiloval,“ zopakuji.

„Ne, nemiloval,“ souhlasí po krátké odmlce, ale ani se na mě nepodívá, „na té oslavě si se vynořil se svým kamarádem a bez větších průtahů ses na mě lepil. Balil si mě tak okatě, až se tomu smáli všichni. Kromě mě. Za prvé, já moc dobře věděl kdo si a za druhé jsem si uvědomil, že ať se budu snažit, jak chci, Klárku milovat nikdy nebudu, tak, jak bych si doopravdy přál. Naštěstí Martin byl zaneprázdněný a tebe ani mě neměl čas si všímat.  Ignoroval jsem tě a snažil se tvé nenechavé ruce setřást…“

„Já tě i osahával?!“ vyděsím se.

Věnuje mi ironický úsměv.

Jasné, chápu. Balil jsem ho opravdu důkladně.

„Byl si dost opilý ale zvládnul si se připít ještě víc, a potom si z ničeho nic vytáhnul to karaoke…“

„Já tě poznal?“ vyjevím se.

Evidentně rád lidem skáču do řeči.

„Ano, poznal. Ten včerejší hovor jsme v podstatě měli už před třemi roky,“ kývne, „trval si na tom, že to musíme vyřešit v soukromí. Proto sem se nechal odtáhnout až do Martinova domu. Víš, celý večer si mě sváděl a já se držel. Kdybych neslíbil Martinovi, že se alespoň na chvíli zdržím, tak bych vypadnul, už v tom momentě, kdy jsem tě uviděl. Adame, ty seš přesně ten typ chlapů, kterým se snažím vždycky vyhnout. Jsi zatraceně pěknej a sexy. Navíc sršíš vtipem, a ještě se umíš nabízet tak oplzle, že to není snad ani možný a v podstatě si moje první platonická láska. Tohle vše, plus trocha alkoholu v krvi, způsobilo, že když ses na mě doslova vrhnul, bránil jsem se daleko méně, než bych sám chtěl. Není třeba chodit kolem horké kaše, vyspali jsme se spolu, což už víš,“ pokrčí rameny ale z jeho tváře číší napětí a vztek.

Na naštvané lidi mám za ta léta praxe radar. Po tolika zlomených kostech není divu. Cítím ránu na kilometry daleko... tady spíš na centimetry.

„A teď přijde ta horší část,“ hádám.

Jo, ještě ho budu svými poznámkami podpichovat. To je panečku super strategie.

„Ano, během sexu si furt mlel o tom, že to je nejlepší akce tvého života. Pořád si mě prosil, abych neodcházel, a že to spolu zkusíme…že nechceš udělat tu samou chybu, jako tenkrát... že o Klárku se můžu postarat, ale šťastný bych s ní nebyl... no, hromada romantický keců. Asi to bylo tím, že mé svědomí nebylo stoprocentně čisté, nebo tím, že ses mi prostě líbil, víc než je zdrávo. Těžko říct proč, nicméně já tvým řečem uvěřil. Jsem to ale blbec viď?“ podívá se na mě s úšklebkem.

Nejraději bych řekl, že jo. Svému opilému já bych nevěřil ani hlavu mezi ušima. Je pravda, že většina mých vztahů začínala v opilosti, ale potom, co se můj poslední vztah po dvou letech rozpadl s dost velkým fiaskem, jsem se rozhodl, že už jedině za střízliva. Takže jsem poslední čtyři roky vždycky raději utíkal.

Vzmůžu se jen na přitroublý úsměv s myšlenkou, že můj nos není připraven dostat další ránu, takže se raději zdržím odpovědi.

„Jenže víš, co bylo horší?“ zeptá se spíše řečnicky, „že si se hrozně chtěl fotit. Vzal si mi telefon a fotil jedna radost. Tohle by taky šlo rozdýchat, bavil sem se, do doby, než jsem odešel na toaletu a ty si veškeré ty fotky poslal mojí nastávající.“

„Cože jsem?“ vyjeknu a cítím, jak prudce se mi rozbuší srdce.

Proč dělám takové kraviny? A hlavně, jak můžu zapomenout něco takového?

„Naše hanbaté fotky si poslal Klárce,“ zopakuje a propíchne mě vražedným pohledem, „říkal jsem ti o ní. Ještě před tím, než si se na mě vrhnul. Nejspíš tě vůbec nezajímalo, že jsem zasnoubený. Nemůžu ti to vyčítat, já se nechal. Jenže ty fotky… to jsem zjistil až druhý den. V ten moment, kdy Martin přiběhl ke mně domů a rozbil mi hubu. Netušil jsem, co se děje, dokud ho Klárka neodtáhla a nevrazila mi svůj telefon před můj krvavý rypák. Nevěřil jsem svým očím… a víš, co si ještě zvládnul?“ zeptá se a opět mě propálí zlým pohledem.

„Ne…“ pípnu.

Tohle je horší, než se na první pohled zdálo.

„V ten večer jsme únavou usnuli. Když jsem se probudil tys tam nebyl. Venku ještě popíjeli. Na stole si mi nechal lístek se svým telefonním číslem. Jenže později ráno, jsem zjistil, že to telefonní číslo neexistuje. A navrch, potom, co mě Klárka opustila, jsem vytáhl ten lístek s tvým falešným číslem. Předtím mě vůbec nenapadlo ho otáčet, ale v ten moment jsem se podíval do zadu, kde stálo: zkus si mě najít. V tu chvíli mi došlo, že to pro tebe byla jen ohromná sranda a já ti prostě naletěl…“

„Ne, to není pravda!“ přeruším ho.

Měl bych mlčet. Co jiného ho mohlo napadnout. A nejhorší je, že já sám nevím, jestli to tak skutečně bylo či ne.

„Ne? A proč si teda utekl? Nebylo to snad tak, že si byl ochoten mi nakecat cokoliv, protože si prostě chtěl mýho ptáka v sobě?!“ prskne a postaví se.

Já tak úplně neutekl. Schoval jsem se pod Martinovu postel. Prý.

„Já… nevím,“ přiznám. Nepamatuji se.

„Ale já jo. Děláš to, vím, že jo. Nemysli si, že bylo těžký tě najít Adame. Ale já za tebou jít nemohl, musel bych tě nejspíš zabít.“

„Omlouvám se…“ vydechnu.

„Kdybys ty fotky neposlal, a normálně zůstal… s Klárkou bych se rozešel, ale jako chlap, ne jako kretén,“ uchechtne se.

Roman  zřejmě neměl úplně správné informace.

„Já… jsem prostě takový. Piju a většinou si jen užívám. Nevím, proč sem poslal ty fotky, možná mi to tehdy prostě vážně připadalo jako děsná sranda,“ přiznám a hned mi dojde, že zrovna tohle bych říkat nemusel.

Jednou rukou mě vytáhne do stoje.

Pohyb z levé strany zaznamenám pozdě. Nestačím udělat nic... a nejspíš bych neudělal ani tak.

Ta rána, která dopadne na mé levé oko, mě odhodí dozadu a já přepadnu přes houpací křeslo na teplem vyhřátou podlahu před krbem.

Před očima vidím světelné mžitky. Cítím pramínek krve stékající po mé tváři, nejspíš mi natrhl obočí. Bolí mě žebra, která jsem při pádu narazil o opěrátko křesla.

Namáhavě zvednu zrak. David stojí kousek ode mě a tváří se jako bůh pomsty.

Z kapsy vyloví telefon.

„Ahoj, kde si?… fajn, neubytovávej se v hotelu. Už je to v podstatě vyřešené. Klidně můžeš přijet sem,“ řekne s pohledem upřeným na mé válející se tělo.