Zdál se mi zvláštní sen. Usínal jsem na obrovském polštáři, který byl plný gumových medvídků. Když jsem se otočil, objevila se v něm díra. Medvídci se hrnuli ven a bylo jich čím dál víc. Začal jsem propadat panice. Stále jich přibývalo a já se snažil je horečně napěchovat zpátky. Jenže to bylo naprosto k ničemu. Nakonec jsem se vzdal. Mým cílem bylo se skrze ně prohrabat ven dřív, než se udusím.

Probral mě řev sousedky bydlící nade mnou. Právě včas, akorát jsem myslel, že už ten gumový nálet nepřežiju. Její manžel zase klátil svojí sekretářku a už o tom ví celý dům. Včetně toho bezdomovce, co často spí ve sklepě schován pod štosem krabic. Jednou jsem byl svědkem této rozepře a rovnou mě povýšili na rozhodčího. Jejich slovní míč si přehazovali tak bravurně, že jsem nestačil ani zaznamenávat kdo vede. Ale jak je vidno, stále spolu bydlí, takže její výhružky, kterak mu věci vyhází oknem i s ním, ještě nebyly naplněny.

Když jsem se posadil, rozbolela mě hlava. Není divu. Včerejší Romanovo sdělení mě natolik vyhodilo z konceptu, že jsem sáhl po lahvi vodky, do které jsem si po pár panácích přidal i gumové medvídky. Což nejspíš i vysvětluje můj stupidní sen. Ovšem takováto bolest hlavy se dostavuje v případě, kdy mozkové buňky, které zůstaly po napadení alkoholu živé, začnou pohřbívat ty mrtvé. A co si budeme povídat. V mém věku je tohle ještě zákeřnější. Už je to pěkných pár let, co jsem mohl chlastat a žádný bolehlav mě nepostihl.

Čas hraje proti mně. Musím do práce a krutě nestíhám.

V lékárničce, která volá po doplnění, najdu poslední dva brufeny. S povděkem je zapiji vodou.

Cestou do nemocnice neustále třesu hlavou. Často přidám mávnutí rukou před obličejem, jako kdybych odháněl roj komárů. Oba tyto kroky dělám s jediným cílem: vyhnat z hlavy myšlenky na to, co mi včera Roman zavolal. Je mi jasné, že mi to k tomu sotva pomůže, ale i tak to stále zkouším. Navíc při každém zatřesení se ta věc sedící na mém krku rozbolí, což na pár sekund zastaví tok mých úvah o mém prohnilém já. Lidé na mě koukají jako na magora. Co se dá dělat, za ta léta jsem si na tyto typy pohledů již zvykl.

„Pane doktore, zase máte v ordinaci toho Marcuse Leana,“ informuje mě sestřička sotva, co se způsobně převléknu.

Znovu tenhle chlap. Měl by být zavřený v psychiatrické léčebně v Bohnicích. Nechápu, že ho nechávají chodit po městě takhle na volno. Kdykoliv navštíví naší ordinaci, hrozí jí velké nebezpečí. Jedním z jeho koníčků je totiž zakládání požárů. Jejich byt byl následkem jeho pyromanských útoků již pětkrát rekonstruován. Nemluvě o tom jeho debilním jméně, které si určitě vymyslel někdy v době, kdy teprve s vymítáním duchů začínal.

Momentálně bych taky nejraději založil oheň. Vykouřil by mi z hlavy veškeré mé myšlenky, které se rozkutálely všemi směry a jejich jediným cílem je zjistit, odkud vítr, nesoucí jméno David, fouká. Nerozumím vůbec ničemu. Ale nemůžu se zbavit pocitu, že bych se měl cítit blbě. Vlastně si ani nejsem úplně jistý, jestli chci dále pokračovat v objevování minulosti. S každou další stopou se bojím víc a víc toho, že budu mít špatné svědomí. Hodně špatné svědomí. Možná mi ukápne i nějaká slza. Což se mi moc často nestává.

„Dobrý den, pane Leane, co vás sem dnes přivádí? Do mé gynekologické ordinace?“ zeptám se hned mezi dveřmi a neopomenu přidat důraz na předposlední slovíčko.

„Dobrý den, pane doktore. Moje žena se mnou nechce spát,“ spustí hnedka.

Do nosu mě praští puch několik dní nemytého těla.

„Vážně? Tak to bych doporučil spíše sexuologa, případně častější sprchování,“ usměji se mile. Ani se jí nedivím, já bych s tchořem taky spát nechtěl.

„Jenže to všechno začalo potom, co jste jí předepsal novou antikoncepci!“ postěžuje si.

„Dobře. V tom případě mi sem prosím pošlete vaši ženu. Vám totiž jinou antikoncepci předepsat nemůžu,“ vysvětlím. Leda viagru ale tu asi nepotřebujete.

„Jenže ona sem nechce. Nemůžete jí zavolat a přesvědčit jí?“ pokračuje dál.

„Tak to skutečně nemohu. V klidu si s ní promluvte o svých živočišných pudech. Zcela určitě to pochopí,“ poradím mu. Klidně přidám i další plané naděje. Hlavně aby už vypadl. V ordinaci to začíná smrdět jako ve výběhu skunků.

„Vážně mi nemůžete ani trochu pomoci?“ zkouší dál.

„Ještě vám dám jednu radu pane Leane. Zkuste se dnes, až dorazíte domů, pořádně umýt, navonět, připravit manželce něco dobrého k snědku… jsem si téměř jist, že po tomhle malém rituálu zasunete,“ odtuším.

Podívá se na mě jako na blázna. Zvedne se a při odchodu zavrčí něco o sprosťácích. Jsem si jistý, že zítra přijde znova, aby mi poděkoval.

Po něm přijdou dvě slepice. Obě dvě patří k nejotravnějším ženám, které jsem kdy potkal.  Ještě se mi nestalo, že bych je měl v ordinaci ve stejný den. Opravdu pěkný začátek směny.

Telefon se rozezvoní ordinací. Ignoruji ho, ač leží na mém stole.

„Pane doktore?… telefon,“ upozorním mě sestřička.

„Ano… zvoní,“ odvětím a dál datluji do počítače.

„A neměl byste ho zvednout?“ pobídne mě stále mile.

„Ne, dneska jsou všichni hrozně otravní. Nechci s nikým mluvit,“ odtuším.

Věnuje mi nevrlý pohled a zvedne ho sama. Přesně to bylo mým cílem.

Jenže on volá Roman. Chce se večer sejít a já mu to po lehkém váhání odsouhlasím. Od té chvíle cítím v krku nepříjemný knedlík. Jsem si téměř jistý, že vím, o čem dnes večer bude řeč. Jenže nevím jestli na to jsem připraven.

 

Nakonec den uběhl rychleji, než jsem čekal. Odrodil jsem dvě děti. Jedné mladé slečně jsem způsobil mdloby, když jsem jí oznámil, že její náhlý nárůst poprsí není způsoben antikoncepcí ale těhotenstvím. Skoro pět žen se mnou řešilo otázku nejlepších kondomů na trhu. V poslední době tyto dotazy, ohledně kvality gumových chráničů na penis, prudce stoupají. Upřímně mohu říct, že je zcela jedno, jakou značku kondomu si pořídí. Může se protrhnout kondom za dvactku, stejně jako za stovku. Dle mě je to čistě otázka štěstí. 

A teď konečně mířím za Romanem, kterého jsem kontaktoval jeho vlastním telefonem, jenž hned po zapnutí zhruba půlhodiny v jednom kuse zvonil. Přišlo přes dvě stovky zpráv hlásajících zmeškané hovory. Na otočku jsem se stavil doma a vylovil svůj mobilní telefon z půllitru vody, abych vyměnil sim kartu. Myslím si, že hledat Davida už nepotřebuji. Jsem si jistý, že Roman už ví, kdo to je a nejspíš i kde bydlí.

„Ahoj,“ usměji se nejistě na Romana.

„Nazdar,“ odvětí suše a věnuje mi chladný pohled.

„Chápu, asi sem tě naštval,“ řeknu kajícně.

„Seš hrozný kretén,“ uleví si.

„Já vím, ale na moji obhajobu… já si z toho večera vážně moc nepamatuji.“

„To je jedno. Chceš vědět víc?“ zeptá se.

„Samozřejmě,“ odpovím nenadšeně.

Ve skutečnosti si nejsem zcela jist, jestli mám chuť vědět víc. Od rána přemýšlím nad tím, co udělat, jak se zachovat, jak se k tomu postavit. Jenomže ač část mě mi radí, abych se na celé tohle hogo fogo vykašlal, ta druhá je hrozně zvědavá a nemůže z očí dostat obraz toho dokonalého údu.

„Vážně?“ ujistí se.

„Nevím. Prostě mi řekni, co víš,“ pobídnu ho.

„Kdo je David jsem zjistil od Martinova kamaráda Patrika. Nakonec to nebylo ani tak složité. Začal s tím sám. V ten den, co si byl za Martinem, u něj Patrik byl taky. Hrozně ho pobavilo, jak ti hned mezi dveřmi zlomil nos. No stačilo pár piv a už z něj vypadl i zbytek. Shrnu to, tady máš… je tam Davidova adresa i kontakt na něj…“ posune směrem ke mně složený útržek papíru „Ten večer si ho dost okatě balil. To už jsem ti říkal. O tom, že si má brát Martinovu sestru jsme nikdo nevěděl, nebylo to ještě oficiálně oznámené, tak proto. Věděl to jen Martin, David a Patrik, který ale dorazil až dávno potom, co ste vy dva zmizeli neznámo kam. Já tě až tak pozorně nesledoval. Vím, jen žes ho sváděl. On ti statně odolával, ale evidentně ti nakonec podlehl. Přesný důvod jejich rozchodu nevím, ale je jasné, že za tím stojí tvoje maličkost. Sakra… Adame… proč sis vybral zrovna jeho? Čekali dítě!“ osopí se na mě.

Pro něj je tohle citlivé téma. Je to milující otec. A neměl zrovna snadné dětství.

„Já vím! Ale co? Na druhou stránku… jestli je gay tak by to manželství stejně nebylo šťastné. Třeba by se vzali, ale časem by se stejně našel někdo jinej,“ bráním se.

„Jo… bohužel. V tomhle máš nejspíš pravdu,“ kývne na souhlas až nečekaně rychle.

„A co přesně se stalo v ten den?“ zeptám se a ani se nesnažím skrýt úlevu v hlase. Jsem vážně rád, že se to nezvrhlo v daleko větší hádku.

„A jak to mám vědět? To si zjisti od něj! Já u toho nebyl, když tě klátil,“ odvětí „ale ještě jednu věc ti povím. Na té oslavě si ho neviděl poprvé. Víc nevím,“ dodá.

„Cože? Já ho neviděl poprvé?“ vyjevím se.

„Ne, prej ne. Prej ste se už znali. Podívej se, jak se jmenuje, neříká ti to něco?“ pobídne mě.

Rozevřu složený papírek. David Novák. Typické příjmení.

„Nevím o tom, že bych ho někdy předtím potkal,“ přiznám.

„Víc ti nepomůžu. Martin byl náš kamarád, bylo od nás dost hloupý, že jsme ani nevěděli, s kým chodí jeho sestra,“ podotkne.

„Jeho sestra byla většinu času v cizině. Moc o ní nemluvil. Je celkem logický, že jsme to nevěděli,“ odtuším. A taky je pravda, že Martin nepatřil k našim skvělým kamarádům. Spíš nás spojovala nostalgie ze společně strávených let na střední škole. Nikdy jsme si neříkali vyložene všechno. A od té oslavy jsme se nebavili vůbec. Jen s Romanem občas zašel na pivo, ale nikdy se o tom, co se tehdá stalo nebavili. Prostě se to neřešilo. A kdyby se David zničehonic nezjevil, nejspíš by se to už nevytahovalo už nikdy. 

„Kdybych to věděl. Tak tě zastavím. Bylo by mi jedno, že ho možná sbalí jiný chlap. Hlavně, že bys to nebyl ty,“ řekne potichu.

„Takže už nejsme kamarádi?“ vyděsím se.

„Vole. Kvůli tomu, že si kvůli svému nadrženému zadku nevidíš na špičku nosu? Mě jen namíchlo to s tím děckem,“ přizná.

„Já vím. A stará se o ně aspoň?“ optám se.

„Což to jo. Je o ně postaráno. Peníze problém nejsou,“ ujistí mě.

Ale chybí otec. To je asi to co chtěl říct. Roman vyrůstal jen s matkou. Jeho otec je opustil, když mu bylo deset kvůli jiné ženě. Chápu, proč je tak namíchnutý. Vždycky říkal, že nejhorší bylo to pendlování mezi nimi. A jejich soutěživost, kdo dá lepší dárek k vánocům, kdo udělá lepší oslavu narozenin.

„Ale on určitě své dítě vídá,“ zkusím ho uchlácholit.

„Ne. Prej si to nepřála,“ odvětí stroze.

Tak to bychom měli. Nakonec se s Romanem rozloučím. Dneska bude lepší, když zůstaneme každý sám jen se svými myšlenkami.

 

Zase skončím s lahví vodky a želé medvídky. Vyzkouším hraní her. Nejde mi to, neustále mě někdo zabíjí a tak to naštvaně vzdám. Sednu k televizi, ale po zhlédnutí několika kanálů, kde běží buď německé romantické filmy od Rosamunde Pilcher či akčňáky, které svou neuvěřitelností doslova bijí do oči, vypnu i tenhle krám. Vylezu na balkon, vytáhnu z tajného úkrytu krabičku cigaret a tahám jednu za druhou. Jsem spíš nekuřák. Opravdu jen výjimečně na mě dolehne chuť si zapálit. Ale teď mi to pomáhá. Sedět, popíjet a pozorovat obláčky kouře vznášející se ve vzduchu. Sedím tam asi půlhodiny, když mi na balkoně přistanou obrovské spodky sousedky ze shora, která aktivně věší prádlo v jedenáct hodin večer. S nechutí ty obrovské bombarďáky zvednu a s milým úsměvem je donesu o poschodí výš. Na chvíli jsem vtažen do dalšího býčího zápasu mezi ní a jejím manželem, který chudák už neví, jak by svůj pohlavní styk s mladou sekretářkou obhájil. Nicméně díky alkoholu, který mám v krvi, se mi podaří z jejich hádky vybruslit bez psychické újmy a tělesných zranění, a ještě s vtipem.

Spokojeně dojdu zpět na svůj balkon, kde se zrhoutím do židle jako pytle brambor, co vypadl z jedoucího náklaďáku.

V ruce svírám útržek papíru, který je cestou k rozluštění celé téhle záhady. Nelíbí se mi, co zatím vím. A váhám, jestli budu pátrat více. Část mě si pořad říká, že to celou dobu leželo u ledu, tak není třeba to najednou řešit. Doposud jsem zvládl žít i bez toho, abych oplýval znalostmi o tom, kdo je David Novák a jakou v jeho životě hraji roli. Jenže mě stále zajímá, proč se tak najednou rozhodl vpálit mi po třech letech do ordinace s oznámením, že mě chce ojet. Proč chtěl, abych ho hledal? Proč chce, abych zjistil celou pravdu? Proč mě nutí si vzpomenout a prostě mi to sám nepoví? Co má v plánu? Pomstu? A taky, kdo vlastně ve skutečnosti je? Zpočátku se to jevilo jako dobrá komedie. Celá ta eskapáda s tím, abych ho našel. Myslel jsem, že to bude zábava. Ale není. Je tu spousty otázek ale žádná odpověď. Začínám si připadat jako lovec pokladů na cestě za objevením tajemné Noemovi archy.

Po desáté cigaretě, lahvi vodky a asi deseti balení medvídků, se dokopu do postele. Zhroutím se na ní, a než usnu v mém opilém mozku, mi vyvstane obrázek toho dokonalého penisu.

 

Opět se vzbudím s bolestí hlavy. Do nemocnice vystřelím, jako tradičně, s křížkem po funuse. Hned mezi dveřmi vrazím do primáře, který mi dá dost okatě najevo, že jdu pozdě. V čekárně před ordinací už sedí asi deset žen a já se musím přinutit k úsměvu a žoviálnímu chování, které je pro mě typické. Rozdíl je v tom, že dnes svou veselost jen předstírám. Ve skutečnosti je mi pod psa.

Akorát mam pauzu na oběd, když ke mně do ordinace zavítá náš úlisný primář. Dneska ho potkávám nějak moc často. Jestli to takhle bude pokračovat, dostanu z něj kopřivku. Vážně ho nemám rád.

„Dobrý den Adame,“ usměje se a ignoruje můj okatý posunek naznačující, že jsem právě byl na odchodu.

„Už se sem nemusíte vracet z oběda. Berete si čtrnáct dní dovolené,“ oznámí mi a otočí se k odchodu.

„Cože?“ vyjevím se nehraně.

„Slyšel jste ne? Seberte si své saky paky a další dva týdny se tu neukazujte,“ zopakuje.

„Ale já jsem dovolenou nechtěl!“ zaprotestuji.

„Vy možná ne, ale někdo jiný ano. A ten někdo na vás čeká před nemocnicí. Tak si raději pospěšte,“ pobídne mě a než stačím znovu zareagovat, odkráčí pryč.

Stojím tam ještě dalších pět minut. On si někdo vyžádal moji dovolenou? To by musel být snad samotný prezident, aby přiměl našeho primáře dát mi volno.

Jednu výhodu to má. Nebudu mít kopřivku.

 

Obezřetně stojím za jedním sloupem před hlavním vchodem nemocnice a obhlížím okolí. Zajímalo by mě, kdo si mohl říct o mé volno, a hlavně taky proč.

Někdo mi zezadu poklepe na rameno a já vyskočím jako striptérka z dárkové krabice. Jen u toho nevypadám tak sexy a oplzle.

Otočím se a spatřím Davida.

Už nerozumím vůbec ničemu.

„Ahoj,“ řeknu překvapeně.

„Ahoj,“ kývne s úsměvem.

„Dáš si kafe?“ zeptám se s plným vědomím toho, že bych se měl ptát na daleko důležitější věci.

„Nedá, dneska už jich měl minimálně deset,“ vmísí se do hovoru jakýsi hnědovlasý kluk.

Stojí v závěsu za ním. V první chvíli jsem si ho vůbec nevšiml.

„Aha… takže si vážně nedáš?“ rozhodnu se ignorovat to mládě a zadívám se Davidovi do očí.

„Měl jsem jich jen pět… a dám si,“ usměje se.

„Nedáš,“ oponuje ten drzoun.

Čapnu Davida za ruku a táhnu ho pryč. Mladík má sice ukecanou pusinku ale potom, co ho David pošle, aby dělal svou práci a vrazí mu do ruky nějaké klíče, jen zmlkne a s nevraživým pohledem odkráčí opačným směrem.

„Děkuji,“ usměje se David, když před něj postavím silné kafe. Nejlepší široko daleko. A paradoxně je z rychlého občerstvení.

„Neděkuj, feťáku. Včera jsem se dozvěděl další část z té tvojí tajemné hry na schovávanou. Proč si mi neřekl, že sis měl vzít Martinovu sestru, která s tebou byla těhotná?“ začnu narovinu.

„Koukám, že se to k tobě doneslo,“ usměje se „samozřejmě, že jsem ti to neřekl. Chtěl jsem, aby sis vzpomněl. To jsem ti nakrásně mohl říct, že žiju dva bloky od tebe. Mám dům se zahradou a malého pokojového mopslíka, kterému říkám Fredík, protože to je strašně stupidní jméno a můj pes je pěkný pako. Možná větší než jeho nadrženej páníček,“ vybalí na mě.

„Tvůj nadrženej mopslík mě nezajímá…“

„Můj mopslík není nadrženej, to jsem mluvil o sobě…“ skočí mi do řeči „můj pes je vykastrovanej,“ dodá.

„Aha a to znamená, že nemá chuť na sex?“ vyjevím se „myslíš, že si nepamatuje, jaké to bylo, když klátil nějakou fenečku?“

„Ne. K tomu nikdy neměl příležitost.“

„Jsi krutý,“ zasměji se.

„Nejsem. Nepotřebuji mít doma psí farmu, nebo ještě platit alimenty na štěňata,“ pokrčí rameny.

„Alimenty na štěňata?“ vyprsknu.

„Co ty víš, náhodou by můj Fredík zbouchnul nějakou načančanou čivavou v růžovém úpletu, jejíž panička by po mě pak mohla chtít porodné,“ vysvětlí.

„Fajn, vyhrál si. Tvé odpovědi jsou ještě stupidnější než ty moje,“ kývnu uznale.

„Vypadáš přešle, máš nějaké problémy?“ optá se s úsměvem.

Jsem si na beton jistý, že moc dobře ví, proč vypadám, jako přejetý autobusem.

„No… myslím, že ty seš jeden velký problém… nicméně jinak nic, z čeho by Shakespeare mohl udělat hru,“ odtuším „ale taky vím, že se jsme se znali ještě před oslavou,“ dodám a zkoumavě na něj pohlédnu.

„Tvůj kamarád je informovaný. Všechno se časem dozvíš. Máš dovolenou. Vezmu tě na procházku do minulosti,“ usměje se.

„Jo? Vlastníš stroj času?“ podivím se hraně.

„Kdepak. Mám vzpomínky a jsem si jistý, že tě menší výlet na určitá místa donutí si taky vzpomenout,“ řekne a na jeden zátah vypije celý obsah hrnečku.

„Proč myslíš, že s tebou někam pojedu?“ zeptám se.

„Protože si zvědavý a chceš to vědět,“ pokrčí rameny.

„A co když ne?“ ušklíbnu se.

„Kdyby ne, tak si se vůbec nedostal tak daleko. Rozhodl jsem se, že tě už nebudu dál mučit a pomůžu ti více,“ mrkne na mě. Jak ušlechtilé gesto, po takové době.

Má pravdu. I když mi zdravý rozum říká, abych se na celé tohle vrtání v minulosti vykašlal, já nechci. Mám ho před sebou a uvědomuji si, že mé váhání o tom, co udělat, vzalo za své. Chci o něm vědět víc. Zajímá mě to, ať už to dopadne jakkoliv.

„Fajn, pojedu. Ale jak si mi dokázal zařídit dovolenou?“ sonduji zvědavě.

„Jsem největší investor vaší nemocnice, nebyl to až takový problém.“

Zadívám se na jeho oblek. Investor. Vypadá to, že se dozvím daleko víc, než jsem vůbec čekal.

„A čím teda chceš začít?“ zeptám se na jeho plán.

„Jak už jsem zmínil, jsem nadržený. Takže máš na výběr, buď pojedeme k tobě domů, nebo do hotelu,“ řekne bez servítek.

Chvíli váhám nad tím, že jeho přímou nabídku k sexuálním hrátkám odmítnu. Ale usoudím, že už není třeba si hrát na netýkavku, neboť s tím jsem měl začít dříve.

Vybavím si, jak vypadal ráno můj byt. Všude želé medvídci. U postele lahve vodky, v chodbě lahev vodky, u které vůbec nevím, jak se tam dostala. Po celém obýváku mé oblečení. Notebook pohozen na indukční desce. Nutella z půlky vykydlá na kuchyňském stole. Myslím si, že nikdo se zdravým rozumem by do tohohle chlívku nikoho nezval.

„Do hotelu,“ rozhodu po chvíli. Proč nenavrhl jeho byt se ptát nebudu. Jestli mě hodlá s sebou někde vláčet, i kdyby jen týden, určitě budu mít příležitost zjistit všechno, co nedá mému mozku spát.

„Tak fajn. Pojďme,“ usměje se.

„Slibuješ mi žhavou noc plnou vášně?“ rýpnu si, když jdeme k jeho autu.

„Spíš odpoledne,“ mrkne na mě.

„Než do toho půjdu, co je tvým cílem? Pomsta?“ zeptám se s rukou na klice auta. Alespoň tohle by mi mohl říct. Když se vším ostatním dělá takové drahoty.

Věnuje mi přes střechu elegantního bavoráku vážný pohled.

„Chci ukrást tvé srdce.“