Nakonec se ukázalo, že sejít se s Martinem, nebyl ten nejlepší nápad. Nejspíš mě mělo varovat, už jenom to, jak nadšeně souhlasil s tím, že ho navštívím. Hned mezi dveřmi mi, místo pozdravu, ubalil takovou ránu, až mi zlomil nos. O pár sekund později, jsem jen nechápavě civěl na zavřené dveře, držíc si přitom jednou rukou s kapesníkem těsně nad rtem, ve snaze zabránit většímu průtoku krve. Valilo se to ze mě, jako z podříznutého prasete. Na další zaklepání jsem neměl odvahu. Takže… nakonec jsem se nic nedozvěděl. A navrch jsem ještě ten večer, v deset hodin, navštívil pohotovost, kde jako na potvoru, sloužil jeden můj bývalý amant, který mi kdysi, taky rozbil rypák. Nemusím asi zdůrazňovat, jaký výraz měl ve chvíli kdy mě, celého od krve, spatřil. Takhle škodolibě se na mě nedíval ani dobrman mých rodičů Reny, když mi při mé poslední návštěvě ochcal nohu, dobře si vědom toho, že nejsem patník. Nakonec jsem se dostal do postele, až někdy kolem jedné hodiny ranní. Vůbec jsem se netěšil do práce.

 

Jenomže, i když se mi nechtělo, má dobrá pracovní morálka, mě donutila vstát z postele.

A tak jsem tu. 

„Co se vám stalo pane doktore?“ vyjeví se Marta, kterou potkám cestou do ordinace.

„Ale… nic velkého, jsem včera navštívil rodiče a ejhle, pořídili si koně. Říkám vám, ten jejich hřebec si mě vyloženě vyhlédl, takovou ránu kopytem přímo do nosu… to bych nepřál ani svému největšímu nepříteli,“ začnu mlít první, co mě napadne.

„Božínku! A jste v pořádku?“ stará se ta dobrá duše, netuše, že tohle je asi největší blbost, co jsem kdy vypustil z úst. A že já jich řekl už hodně.

„Ano Martičko, je to jen taková malá zlomenina,“ usměji se na ní a rychle vezmu nohy na ramena. Nemám rád výslechy.

Ve finále nejsem se svým sdělením tak daleko od pravdy. Martin by se svou robustní postavou, při troše nadsázky, mohl být nazván hřebcem. Jsem si jist, že kdybych řekl pravdu, někde na druhém konci nemocnice by ze mě byl gay, co se snažil ojet ředitelova syna, a ten si na něj poslal gorily, ve snaze zachránit své nebohé dítko.  Bude lepší, když nemocnicí půjdou drby o tom, kterak mě napadl kůň. Alespoň se mi nebudou posmívat, ale dostanu navrch třeba pár buchet. A hlavě… nikdo mi neřekne tu zasranou větu: já ti to říkala.

A že tu mají ženy rády… není třeba dodávat.

Nakonec odpovídám na všetečné otázky po zbytek dne. Někdy odpoledne začnu přemýšlet nad tím, že bych na dveře ordinace vyvěsil ceduli: lékař byl nakopnut koněm, víc vědět nemusíte. Ale usoudím, že by to stejně mělo nulový efekt. Být doktorem, je na pytel. Ale být zraněným doktorem, je snad ještě horší.

 

„Ty vole? Cos dělal? A tu výmluvu s koněm si strč do análu, to ti nesežeru!“ ušklíbne se na mě Roman sotva, co si k němu přisednu.

Někdy mi přijde, že má u nás v nemocnici štěnice. Nebo si na mě někoho najal. Jinak fakt nechápu, jak je možný, že vždycky všechno ví. To si tuhle paní Marková, jeho sousedka, usmyslela, že chce ve svých padesáti antikoncepci na zlepšení kvality pleti, tak jsem jí dost nevybíravým způsobem vysvětlil, že antikoncepce jí nepomůže, leda ať se zkusí poptat po Kameni mudrců, případně, může zkusit kontaktovat mého známého, který kravám dělá něco jako facelift. Hrozně se tenkrát urazila. Nejsem si přesně jistý z jakého důvodu, jestli kvůli tomu, že jsem jí přirovnal ke krávě, nebo kvůli tomu kameni. Při odchodu mi řekla, že jsem oprsklej, jako nádražní vrabec a práskla dveřmi. Neuběhlo ani pět minut od chvíle, kdy opustila ordinaci, a už mě přes telefon jebal Roman, jak si něco takového můžu dovolit říct, tak hodné a milé paní. Odvětil jsem mu, že hodná sice je, ale to jí stárnutí nezastaví…nebavil se se mnou skoro dva dny.

„Sešel jsem se s Martinem… a koukej, vypálil ji na mě hned mezi dveřmi. Holomek jeden!“ stěžuji si a mimoděk si prsty přejedu přes nos. Au! Sakra!

„Martin?“ vyjeví se.

„Jo, slyšíš ne? Idiot. Ani nezapípal. Prostě prd, a už jsem jí měl! Víš, jak to bolelo?“ stěžuji si.

„To čumím, co vím, tak Martin nepatří mezi takové typy... přiznám se, že mě začíná zajímat čím dál víc, kdo ten tvůj David vlastně je,“ odtuší a vezme do ruky telefon.

„A nějaká stopa?“ zajímám se s nadějí v hlase.

„Jo, mám tu pár jmen s adresami. U některých je i číslo. Takticky jsem zapsal jen muže, co mají křestní jméno David, doufám, že ti nekecal. Je jich asi padesát, ale obejít si je musíš sám, protože já nemám čas tady běhat a hledat někoho, koho si sotva vybavuji,“ kývne a hodí přede mě svůj telefon „klidně si ho nech, já už to nechci. Změnil jsem si číslo. Na tohle pořád někdo volá! A většinou chce vědět samý kokotiny, vážně, roznášení inzerátu by mě stálo daleko míň nervů, proč ty vždycky musíš mít něco extra?“ osopí se na mě.

„Protože sám jsem něco extra, nevidíš?“ vypláznu na něj jazyk a vysloužím si tak jeho vražedný pohled.

 

A tak jsem druhý den začal obvolávat všechny čísla, která mi zanechal. Bylo jich asi dvacet, samozřejmě, ani jedno nepatřilo jemu. Vůbec jsem nepředpokládal, že bych ho mohl při svém štěstí, najít tak rychle. Nezbylo mi tedy nic jiného, než se prostě sebrat a v lehkém přestrojení, čítající sluneční brýle, v zimě, no co, šedý zákal, a beranici. Ještě černý kabát alá Blade, lovec upíru, a mohl jsem vyrazit na výpravu za dokonalým údem, který jsem, pro své malé škodolibé potěšení, pojmenoval Davídek.

 

„To chceš jít v tomhle?“ vyjeví se nehraně Roman.

„Jo, proč?“ nechápu a pro jistotu se podívám do výlohy, cože se mu jako nezdá.

„Protože seš nenápadný, jak metrové hovno na dálnici, a ještě v tom vypadáš jako hastroš,“ odvětí se smíchem.

„Vážně vtipný,“ odfrknu si.

No je fakt, že támhle ta ženská, co stojí tak tři metry od nás a láduje se Hot dogem, na mě čumí, jak porodní bába do turbíny, takže na tom asi něco bude. Ale převlíkat se nehodlám. Navíc, kdo říkal, že nechci, aby mě poznal, když ho potkám. Mě jde jen o moment překvapení. A toho se nejspíš v tomhle mundúru dočkám. Nicméně, můj hlady prozpěvující žalůdek, s radostí přijme Romanovu nabídku na oběd v rychlém občerstvení.

„Ty vole…tohle je fronta, jak v chánově na podporu,“ ulevím si.

Nemám na to celý den. Chci mít tuhle pátrací akci co nejdřív za sebou. Doufám, že s jasným výsledkem.

„Hele, kdyby to čirou náhodou nevyšlo. Tak já to nějak zkusím z Martina dostat,“ kývne na mě Roman těsně předtím, než se vydáme každý opačným směrem.

Já na lov.

On do práce.

Neujdu ani pět metrů, když do někoho vrazím, div mi má bageta nevypadne z ruky, na poslední moment jí, jako hrdina Matrixu, zachytím, a můj černý kabát se přitom velmi frajersky rozhalí.

„Tak to bylo těsný,“ vydechnu úlevně a srovnám si beranici, která mi sjela na druhou stranu hlavy.

„Zatím to bylo těsný pokaždé,“ odvětí mě dobře známý hlas. A jak ta věta najednou zní dvojsmyslně!

Má zachráněná bageta spadne na zem, věnují jí smutný pohled, vědom si toho, že dnes se nejspíš nenajím. Nechci si znova stoupnout do té fronty, co mi připomíná doby komunistů, kdy se takhle stálo i na hajzl papír. Sice jsem je zažil, jenže ještě jako malé dítko, takže si z toho moc nepamatuji ale děda mi o tom vyprávěl tak zaníceně, že si někdy přijdu jako ten největší expert na éru socialismu. Klidně bych o tom mohl pořádat letní kurzy.

Zvednu zrak, abych ho počastoval dost nevrlým pohledem, ve snaze zahnat krev, která se mi, jako na potvoru, začíná hrnout do tváří. Tenhle muž stojí za všemi lapáliemi, které se mi v poslední týdnech dějí.

„Ty… ty….“ nadechnu se a snažím se vymyslet, jak ho příhodně otitulovat.

Jednou rukou si přitáhnu klopy kabátu k sobě, abych tak zakryl, svůj pomalu vzrůstající stan, jehož nenadálý stavební proces nejsem schopen sám sobě vysvětlit. Rozhodně však nestojím o to, aby ho spatřil.

„Ty hajzle?“ nadhodí a věnuje mi přezíravý úsměv.

„Debile,“ odfrknu si.

„Taky možnost,“ zasměje se.

Zadívám se na jeho vysmátý obličej, který mám tu čest poprvé vidět za denního světla. Musím kvůli tomu značně ohnout hlavu, abych vůbec dohlédl do jeho hnědých očí.

Právě jsem chtěl hledat jeho příbytek. Ale, že mi rovnou sám vběhne do náruče, to jsem nečekal.

„Co tady děláš?“ zeptám se nakonec, když ticho mezi námi začíná být trapné.

„Nic důležitého,“ pokrčí rameny. Přistoupí o krok blíž. Do nosu mě opět praští vůně jahod. Musím si olíznout rty.

„Ty máš rád ovocné parfémy?“ zeptám se přitrouble. Prostě to ze mě vypadlo.

„Cože?“ vytřeští na mě oči.

„No zase voníš jako jahody,“ řeknu jen a nahnu se k němu, abych ho začal očichávat. Vybavím si našeho Renyho, který obvykle, když něco očmuchává, mívá přitom v koutku tlamy sliny.

Nemám k němu daleko.

„Jo, to bude tím, že mám jahodový stromeček v autě,“ odtuší a snad poprvé se jeho tváří mihne rozpačitý výraz.

Přestanu si hrát na stopaře drog a raději se neptám, jak je teda možné, že po jahodách i chutná.

„Máš je rád?“ zeptám se a způsobně se odtáhnu.

„Ano, miluju jahody,“ přikývne.

„Já taky,“ usměji se.

„Jak se zdá, máme toho hodně společného,“ mrkne na mě a přidá šibalský úsměv „kvůli mně ti spadl oběd… co říkáš tomu, že bych tě, na revanš, pozval do jedné blízké restaurace? Bagety moc nemusím…“ navrhne a propaluje mě přitom čokoládovým pohledem.

Nejspíš patří k těm typům lidí, kteří umějí překvapit za každé situace. Prozatím jsem ho viděl třikrát, včetně dneška, a povedlo se mu pokaždé sebrat mi vítr z plachet.

Nějak se v téhle stupidní hře na schovávanou začínám ztrácet.

„Jasně, půjdu rád,“ kývnu. Třeba z něj konečně dostanu to zasraný jméno. I když, už mě zajímá daleko víc věcí, než jen to.

Kdo sakra jsi Davide?

 

Tohle jsem nečekal. Vzal mě do nejdražší restaurace široko daleko. Vzhledem ke svému ohozu si při vstupu do načančané haly, připadám, jako bezdomovec, co jde pro zbytky. A to nemluvím o dost vyjevených pohledech číšníků, které míjíme cestou ke stolu, který už měl David zarezervovaný. Příhodná situace.

Všimnu si až teď, že má na sobě oblek. A zatraceně mu to sluší. Jsem na tyhle rádoby gentlemany, co se v běžném životě oblíkají, jako sportovci, avšak jakmile jdou do společnosti, stávají se z nich elegáni, ujetý.

Posadíme se k malému stolku pro dva a ještě nám k tomu neopomenou zapálit svíčku.

„Taková romantika,“ uchechtnu se a zapíchnu svůj nos do jídelního lístku, který málem vzápětí hodím do koše, když spatřím ty ceny. Jeden oběd tady stojí jako menší prase, a že to není levná záležitost, jak mi doma máma pořád tloukla do hlavy, když jsem se neustále jako dítě rozčiloval, proč ty prasátka proboha zabíjíme a raději si nekoupíme někde nějaké jiné, které bych neměl pojmenované. Vždycky jsem pak odmítal jíst, protože jsem věděl, že momentálně baštím svého kamaráda Edíka.

„Dej si, na co máš chuť, peníze neřeš. Zvu tě,“ ujistí mě, když si všimne mého vyděšeného pohledu, kterým zírám do menu.

Mé obvyklé já se přihlásí o slovo, když přijde číšník, dám si to nejdražší jídlo, které najdu.

„Dobrý tah,“ ocení se smíchem David můj Beesteak fillet s velkou mísou rajčatového salátu a americkými bramborami.

„Když už tak už,“ věnuji mu jeden ze svých zářivých úsměvů.

Náš oběd nakonec proběhne v družném hovoru. Mě samotného překvapí, jak je mi s ním dobře.  Až se zastydím, za důvod, který mě nutí, chovat se k němu tak přátelsky. Všechno to dělám, ve snaze, dozvědět se co potřebuji, aby celá tahle eskapáda konečně mohla skončit. Minimálně já sám věřím tomu, že to je jen proto.

„Tak řekneš mi, kdo jsi?“ usměji se, chvíli potom, co nám odnesou prázdné talíře.

„Ještě si to nezjistil?“ ušklíbne se a věnuje mi škodolibý pohled.

„Vím, že jsem s tebou spal na Martinově oslavě,“ řeknu a vrhnu na něj vážný výraz. Třeba se chytne a zbytek už mi poví sám. Upřímně, moc tomu nedávám. Nejspíš mi nezbyde nic jiného, než prostě mluvit pravdu.

„Ty si vzpomínáš?“ vyjeví se a nedůvěřivě si mě přeměří.

„Ne přímo, mám okno. Ale když jsi mi řekl své jméno, a taky… no ten sex, přesněji ten pocit, který jsem měl, na to jsem zapomenout nedokázal,“ přiznám otevřeně. Jen vzpomínka na to, jaké to s ním doposud bylo, opět donutí krev z mého mozku, přesunout se na mou třetí končetinu. Jednou rukou si nenápadně v kalhotách srovnám svůj naběhlý úd a jsem v tu chvíli nesmírně vděčný majitely restaurace, protože dal na stoly velmi dlouhé ubrusy. A ti dokáží zakrýt ledacos.

„Takže si vlastně nevybavuješ vůbec nic?“ usměje se a svou pravou rukou si přejede přes košili, aby cestou rozepnul první dva horní knoflíčky a odhalil tak obrys svých prsních svalů, a částečně i pár tmavých chloupků, jimiž je jeho hruď poskrovnu ozdobena.

Dost okatě si olíznu rty.

„Ne, v podstatě ne, tak co takhle, že bys mi už konečně řekl, co sem ti tehdy udělal, když už jméno, je ti zatěžko?“ usměji se na něj a jednou nohou zajedu pod stolem mezi jeho kolena, jen na mě překvapeně zamrká, když se kolenem lehce otřu přesně o jeho rozkrok.

Mají tady opravdu miniaturní stoly pro dva.

Nebo za to mohou mé dlouhé nohy?

„A co takhle, že by sis místo toho raději vzpomenul?“ nedá se a mou nohu uvězní svými, a ještě přitom oběma nohama lehce zatáhne, takže se dotknu kolenem přímo jeho  naběhlého penisu. Potěší mě, že nejsem jediný, koho to nenechává chladným.

„Jako laciná scéna z romantického filmu,“ podotknu a nohu, jenž mi sice svírá, ale ne dost, párkrát lehce nadzvednu. Jasně vnímám celý obrys jeho údu, který se mi vypaluje do kolene i přes dvojitou vrstvu látky.

„Spíš z porna,“ uchechtne se a jednou rukou zajede pod stůl, aby v ní sevřel mé stehno, nebezpečně blízko mých třísel, až s sebou škubnu.

„Jedna nula,“ kývnu na něj, a bez větších rozpaků, vezmu jeho ruku a navedu si jí přímo na svůj nedočkavostí škubající rozkrok.

Navzdory rádoby lehkému výrazu, který mám, cítím jak mi srdce buší až ve spáncích a na zátylku mi stéká pramínek potu, který neomylně míří mezi mé lopatky.

„Spíš tři nula,“ udělí mi rovnou vyšší skóre a než se naději, svoji ruku bleskurychle stáhne, povolí sevření mé nohy a pro jistotu se odsune o kousek dál.

Zklamaně protáhnu obličej. Věnuje mi pobavený úsměv.

„Proč mi to nemůžeš říct? Martin mi dal přes hubu a upřímně, ani si nepamatuji, kdo všechno tam tenkrát byl, takže nevím koho se zeptat,“ navážu na předchozí konverzaci a uslyším ve svém hlase stopy smutku. Bylo by to zajímavé, užívat si tajně pod stolem. Vždycky, když jsem to někde v televizi viděl, chtěl jsem to vyzkoušet. Škoda.

„Tys byl už i za Martinem? Zajímavé, takže z toho ten zlomený nos?“ usměje se a já dostanu chuť sevřít jeho kulky ve své dlani, tentokrát však ne kvůli potěšení „nedivím se mu, na jeho místě, bych nejspíš udělal to samé,“ dodá a bůhví, proč, v jeho tváři spatřím zahambený výraz.

Začíná mě srát. Už mě to prostě přestává bavit. Nerozumím tomu, nevím, co se stalo. A pochybuji, že si na to já sám vzpomenu.

„Fajn, své jméno mi odmítáš říct a co se tenkrát stalo, se nejspíš taky nedozvím. Popravdě, je mi to vlastně srdečně u prdele. Doposud jsem žil bez toho, abych to věděl. Takže, Davide, už se mě neptej, jestli chci čtvrté kolo, protože ne. Seru ti na to! Nebudu ze sebe dělat debila. Prostě si to nepamatuji, a co si nepamatuji… to se nestalo,“ rozohním se.

Do háje, proč mě to vlastně nenapadlo dřív?

Vysrat se na celé tohle divadlo.

Vrhnu na něj ještě poslední nasraný pohled a zvednu se. Co nejrychleji na sebe navleču svůj černý kabát, beranici a sluneční brýle, kterými se snažím zakrýt slzy, které se mi z neznámého důvodu nahrnuly do očí.

A co je horší, má erekce, ne a ne polevit.

„Kampak,“ čapne mě za límec, a než se naději, otočí mě a přitáhne k sobě na vzdálenost třiceti centimetrů. Stačím jen překvapeně vyvalit oči, a vzápětí ucítím, jak mi svou rukou rozepíná poklopec.

Stojím jako solný sloup.

„Už to musí bolet, ne?“ usměje se na mě škodolibě a sevře přitom můj naběhlý úd ve své dlani. 

Jediným utěšujícím faktem je, že mé klopy kabátu jeho počínaní zakrývají, ale i tak. Hlavně, že pod stolem mu to bylo zatěžko! 

Jsme v restauraci panebože! Netajím se, svým zvrhlým já, ale tohle je i na mě moc.

Věnuji letmý pohled okolí. Není tu moc lidí, kolem nás je v podstatě prázdno a až dál sedí větší skupinky.

„Já jsem tady,“ šeptne do mého levého ucha a palcem své volné ruky mi otočí bradu směrem k němu. Stojíme ve vzdálenosti, která je intimní, ale pro přátele běžná. Avšak dám klidně i hlavu na špalek za to, že pokud se na nás někdo zaměří, okamžitě mu dojde, že ruka mého společníka, která se neomylně pohybuje u mého rozkroku, mi prostě honí penis. 

„Nech toho!“ zavrčím, ale nesnažím se vykroutit. Je mi jasné, že kdybych to udělal, vystavím na odiv celé restauraci své, právě bolestivě ztvrdlé, nádobíčko.

„Pšš… nikdo nám nevěnuje pozornost,“ ujistí mě.

Raději se o tom nebudu přesvědčovat.

A tak jen strnule stojím a nechávám jeho ruku vykonat dílo zkázy. S vypětím všech svých sil držím na své tváři, snad, neutrální výraz. I tak, po chvíli, kdy jeho tření začíná stále více přidávat na intenzitě, mé tváře začínají hořet a já jen trhaně vydechuji. Ten strach v kombinaci s adrenalinem, který proudí mou krví a vhání do mých lící, více a více červené barvy, přivede mé tělo na pokraj svých sil velmi rychle.

Vlna orgasmu, která se přese mě převalí, je srovnatelná s tsunami. Navzdory tomu, že mám všechny svaly v těle napnuté a snažím se o co nejnormálnější postoj, v momentu, kdy mé sperma vystřikuje, jako láva ze sopky, do jeho dlaně, se rozklepu jako naháč na severním pólu. Z úst mi vyjde tichý sten a pravou rukou se zapřu o jeho rameno ve snaze zůstat ve vzpřímené poloze, a taky, abych pocítil aspoň trochu opory, neboť mé nohy se staly jen jakousi rosolovitou substancí.

Věnuje mi široký úsměv a rychle schová můj penis zpět do své jeskyně, zapne mi poklopec, a ruku, v níž má mojí sněhovou nadílku, mi otře do černého trička, které vzápětí zakryje kabátem, jenž mi bez větších problému zapne až ke krku.

Nejsem schopen žádné reakce.

„Jak ty ke mně, tak já k tobě,“ šeptne a jednou rukou mě lehce poplácá po rameni „měj se hezky, jsi zase o krok blíže, nemám pravdu? Zkus trošku zavzpomínat a někde v tom svém ulhaném mozku najít kousek pravdy. Těším se na další shledání, a… žádná ta adresa není k mému domu…“ řekne a s úsměvem mi do ruky vtiskne Romanův mobilní telefon, který neznámo kdy, odcizil „to ti říkám, jen protože se mi tvé snažení líbí,“ věnuje mi pobavený úsměv a než své šokem strnulé tělo rozhýbu je fuč. 

Tak tohle byla hodně velká splátka, za předražený oběd. Z té restaurace vypadnu rychleji, než lupič, co právě vykradl národní banku. Nevím, jestli to někdo viděl a ani to raději vědět nechci. Jediným utěšujícím faktem pro mě je, že jsem měl sluneční brýle a beranici, takže pochybuji, že by mě někdo, kdo mě dobře nezná, mohl poznat.

A neříkal jsem mu náhodou, že se na celou tuhle šarádu hodlám vykašlat? Nechápu, kde bere tu jistotu, že v tom budu pokračovat. A taky, kdy stihnul prohlédnout ten telefon? Nejspíš, když jsem byl na záchodě.

Cestou domů zavolám Romanovi, abych si s ním domluvil schůzku, ale jako na potvoru, nemá čas.

Nevím, co budu dělat.

Ale vím, že se v tom začínám ztrácet. Něco mi uniká. A jsem si stoprocentně jistý, že to „něco“ se odehrálo v době, kdy mi můj opilý mozek, před třemi lety, odmítl zaznamenávat vzpomínky.

Ale i tak, sotva co přijdu domů, ulehnu na postel ve snaze usnout. Nedaří se. Z přemýšlení mě vytrhne zvuk mého mobilního telefonu.

V jedenáct večer?

„Ahoj Romane...“ pozdravím překvapeně.

„Nazdar, Adame, víš, že seš pěkný kokot?“ vypálí hnedka.

„No, pár lidí, už mě takhle nazvalo, ale co se stalo?“ odvětím lehce nevrle.

„Už vím, kdo je ten tvůj záhadný David,“ řekne.

„Cože?“ vydechnu a posadím se tak rychle, až mi lupne v zádech.

„Před třemi lety chodil s Martinovou ségrou. Čekali spolu dítě, a dokonce měli i termín svatby, ale po té oslavě, jí poslal k vodě,“ oznámí mi a vůbec se nesnaží skrýt naštvaný tón ve svém hlase.

Telefon mi vypadne z ruky a přistane v půllitru vody, který jsem měl příhodně umístěn na nočním stolku.

Zaraženě hledím před sebe.

Do prdele!