Jak jsem mohl očekávat. Ukázalo se, že dvoudenní nasávání vodky může mít vliv, nejen na hlavu, ale i na žaludek. Cestou do hotelu jsem zjistil, že pravá kocovina mě teprve čeká. Měl jsem si uvědomit dříve, že mé po alkoholové stavy obvykle dorážejí se zpožděním. Většinou mě hrozně bolí hlava. Až časem se k tomu přidá i břicho. Bohužel David jel takovou rychlostí, že se má tupá bolest hlavy naprosto upozadila a já se jal jen polykat své vlastní žaludeční šťávy s příchutí gumových medvídku. Zhruba v půlce cesty jsem si začal hrát na Oslíka ze Shreka, protože jsem se Davida stále dokola ptal: "už tam budem?". Zkraje mu tato věta přišla, jako projev zjevné nedočkavosti na sexuální hrátky, které měly přijít, a tak mi jen pokaždé věnoval šibalský úsměv. Nejspíš si myslel, že nakonec ten víc nadržený jsem tady já. Mě se akorát honilo hlavou, že délka minuty je přímo závislá na tom, jak daleko od záchodu se nacházím. Ovšem asi po desáté stejné otázce, kterou jsem mu položil s prodlevou dvaceti sekund, mě začal probodávat naprosto výmluvným pohledem, ze kterého jsem vyloženě cítil, jak mi špička ostrého nože přejíždí přes kůži pod krkem. Samozřejmě o mých ožíračkách na jeho účet jsem mu neřekl. Jaképak bylo jeho překvapení, když jsem to hned v hale hotelu vzal úprkem na wc a cestou na něj zakřičel, že už to nemůžu vydržet. Samozřejmě šel za mnou. Tak nějak mi vůbec nedošlo, jak ta věta vyzněla. Pravděpodobně očekával, že uvidí můj obnažený zadek, kterak ho něj špulím hned v první záchodové kabince. Nicméně sotva, co dorazil a já mu dost hrubě přirazil dveře před nosem se slovy: „fakt nemůžu,“ mu došlo, že moje chování po celou cestu sem ve skutečnosti nemělo vůbec nic společného s mojí neskonalou chutí na sex ale s prostým faktem: chtělo se mi blejt. Jak jednoduché, že? Celkem jsem se divil, že už ho to nenapadlo dříve. Ovšem, on měl nejspíš mozek v kalhotách.

Přes dveře kabinky jsem mu mezi dávením sdělil, že se považuji za olympijského vítěze, neboť jsem měl chuť vyhodit obsah svého žaludku na přední sklo jeho noblesního bavoráka už asi od půlky cesty. Tím jsem mu chtěl naznačit, že by mě mohl třeba pochválit. Avšak on mi místo toho řekl, abych přišel do haly, až skončím. Vůbec ho nenapadlo mi nabídnout pomoc, ne že bych nějak akutně potřeboval u svého vylévání žaludečních šťáv do záchodu asistenci, ale aspoň ze slušnosti se optat mohl. Nakonec jsem byl rád, že odešel, protože místností se nesl silný pach vodky s nasládlým podtónem želé medvídků. Pokaždé, když mě tenhle čpavý puch udeřil do nosu, zvrátil jsem obsah svého žaludku znovu. Tuším, že se mi povedlo vyzvrátit i to něco málo, co jsem jedl někdy před třemi dny. Nevím, jak dlouho jsem tam seděl u hajzlu s hlavou v podstatě zabořenou v míse, ale vím, že se mě během té doby přišel třikrát zeptat, jak mi je. Ani jednou jsem mu nebyl schopen řádně odpovědět, takže jsem jen cosi zahýkal a myslím, že jsem přitom zněl jako raněný osel. Celá tahle komedie završila, když přivedl jakousi ženu a poprosil jí, aby před záchody dala ceduli s nápisem: vstup pouze na vlastní nebezpečí. V tu chvíli jsem veškeré počínající sympatie k jeho osobě ztratil úplně, nejenže ten holomek z toho měl očividně ohromnou prdel, ale ještě se mi posmíval do očí přímo za mými zády! Čistě metaforicky řečeno… samozřejmě.

Nakonec jsem se z té smradlavé kabinky vypotácel. Svým stavem jsem připomínal zdechlinu, kterou už z půlky stačili oklovat supy. Při prvním pohledu do zrcadla, jsem se sám sebe lekl natolik, že jsem zauvažoval o útěku. Oči podlité krví, tváře napuchnuté jako při akutním zánětu zubů, z nosu mi teklo víc, než při senné rýmě. Katastrofa.

Po lehkém opláchnutí, jak obličeje, tak úst, jsem vypadal sice stále stejně zuboženě, ale aspoň už mi nebylo tak zle.

Našel jsem ho přesně tam, kde sliboval. V hale, kde balil chichotající se recepční. Nasralo mě to. Nevím, co přesně. Jestli to, že on se cítil naprosto v pohodě, nebo to, že s ní koketoval. Nicméně jsem k němu zezadu přistoupil, a před jejím pátravým zrakem, jsem mu suverénně sáhl do rozkroku se slovy: „pospěš si broučku… “. Ale to by nejspíš nebyl David, kterého jsem během pár týdnů poznal, kdyby mi jako tradičně nesebral veškerý vítr z plachet, neboť se na tu koketu jen usmál a řekl: „jak už jsem zmiňoval, můj přítel miluje fyzický kontakt i když je mu špatně.“ Vzmohl jsem se jen na přiblblý úsměv. Jeho předvídání mých reakcí mě totálně dostalo. A ve spojení s nedávným čištěním mých útrob, jsem nebyl s to zahájit protiútok.

V hotelovém pokoji mě počastoval skoro soucitným pohledem a bez větších průtahu ze mě strhal oblečení a narval mě rovnou do vany. Po celou tu dobu mezi námi nepadlo žádné slovo. V podstatě jsme nemluvili od té doby, co mi oznámil, že mi chce ukrást srdce. Své dotazy: „už tam budeme?“, ke konverzaci nepočítám. Je fakt, že to s tím srdcem mě málen složilo k zemi. Prvně mě napadlo, že je obchodník s bílým masem a já nejspíš musím mít nějaký hodně spešl srdce, když se o něj tak snaží. Ale tuto myšlenku jsem po chvíli zavrhl a rozhodl jsem se, že se ho prostě zeptám, jak to panebože myslel. Ovšem, když mě začalo v autě přemáhat zvracení, mé starosti se ubraly naprosto jiným směrem. A tak otázka mého nebohého srdéčka, které zjevně chce uloupit z pro mě neznámých důvodu, byla odložena na dobu neurčitou. Ideálně, až mi bude lépe.

Takže jsem si vzpomněl, až když mě svými horkými dlaněmi myl. Po zralé úvaze jsem usoudil, že ráno je moudřejší večera, ačkoliv bylo teprve kolem páté hodiny odpolední. A taky mi bylo po předešlém výstupu lehce trapně.

Potom, co mě řádně umyl, mě vzal do náruče a přenesl až do postele, jako nevěstu. Nezmohl jsem se na žádný protest. Dávení mých útrob mě hrozně vyčerpalo. Stačil jsem mu akorát popřát dobrou noc.

***

S trhnutím se posadím. Rozhlížím se po neznámém pokoji a pár vteřin mi trvá, než si uvědomím, kde jsem. Můj byt rozhodně není takhle dokonale upravený. Ani má postel nedosahuje rozměrů jako tahle, která je ještě ke všemu s nebesy a troufám si tvrdit, že pád z ní by mi mohl způsobit lehký otřes mozku. Je fakt vysoká. Celý to tu vypadá tak snobsky, až mám chuť hodit další šavli do mísy, která leží na nočním stolku. Nejspíš přesně z těchto důvodů.

Hotel. A jo vlastně! V mozku mi vyvstane vzpomínka na včerejší eskapádu. Podívám se vedle sebe. David mě s úsměvem pozoruje.

„Čtrnáct hodin… to je slušný,“ usměje se.

„Cože? To jsem spal tak dlouho?“ podivím se. To je jako kdybych předtím nespal celý týden.

„Jo. Jako šípková Růženka, chtěl jsem tě původně probudit polibkem. Ale tvůj idiotský výraz mi přišel hrozně roztomilý, takže jsem se jen kochal,“ přizná se smíchem.

„Neurážej spící lidi!“ osopím se na něho. Vím moc dobře, jak vypadám, když spím. Roman si to jednou vyfotil, a když mě chce naštvat, začne to ukazovat každému, koho potká. Je pravda, že zkraje mi ta fotka taktéž připadala vtipná. Ono když se vidíte, jak ležíte zkrouceni jako paragraf s hubou dokořán a z koutku úst vám vytéká slina… máte dvě možnosti: buď se cítit trapně, nebo se zasmát. Já si vybral tu druhou. Nicméně nemusí to vidět naprosto každý. Já za to, že nespím způsobně na zádech s výrazem nemluvněte, nemohu. Aspoň, že nechrápu.

„To byla spíš lichotka,“ odtuší, „jak ti je?“ zajímá se.

„Bylo mi i hůř.“

„No, na těch záchodcích v hale si se slušně činil. Ale od té doby si nezvracel, takže předpokládám, že si tam paní uklízečce nechal všechno, cos za poslední týden zblajznul,“ zasměje se.

Věnuji mu nevrlý pohled.

„A co ty, neříkal jsi, že seš hrozně nadrženej?“ rýpnu si.

„To jsem byl, ale dost rychle mě to přešlo. Vypadal si všelijak, ale lákavě rozhodně ne,“ zpraží mě.

Zvedne se, a já tak poprvé vidím jeho tělo, jen v boxerkách za bílého dne. Nenechá mě kochat se dlouho. Začne se oblékat. Chvíli pozoruji, jak se z plážového sexy chlapa stává elegantní muž. Mám co dělat, aby mi neukápla slina. Dokonce i bolest hlavy při pohledu na něj ustoupila. Nakonec se s povzdechem začnu rozhlížet po svém oblečení. Je složené u mé strany postele. Pomalu se nahnu s vědomím, že prudké pohyby dneska vynechám, ačkoliv žaludek už mám klidný. A taky mě napadne, že už rozhodně nebudu chlastat. Nikdy. I když je pravda, že alkohol v malé míře, pomáhá odstranit stres, oblečení a spousty dalších problémů.

„Chceš to podat?“ ozve se těsně vedle mého levého ucha.

S vyjeknutím málem spadnu z postele ale jeho ruka mi v tom zabrání. Zachytí mě a způsobně usadí zpět.

„Já se tě lekl... kurva,“ ulevím si a zvednu hlavu, abych mu viděl do očí. On se ke mně stačil přiblížit a já si toho vůbec nevšiml!

„Máš špatné svědomí?“ usměje se.

Mým tělem projede směsice pocitů. Za prvé, zase ucítím jahody a uvědomím si, že v tom autě rozhodně nic jako jahody nevonělo. Za druhé mě při pohledu na jeho rty napadne, že bych je hrozně rád ochutnal. A taky mě divně šimrá v žaludku a něco mi říká, že to není z hladu, ani kvůli tomu, že by mi bylo špatně.

„Chceš ranní pusu?“ čte mi myšlenky.

Vzmůžu se jen na přikývnutí. Srdce mi buší jako blázen. Tady něco nehraje.

Lehce, jako kdybych byl jen pírko, mě postaví. Prudce mě sevře v náručí a přitáhne k sobě. Je o kousek vyšší. Samým očekáváním jsem celý strnulý. Hypnotizuji jeho ústa, která se pomalu přibližují. Vybavím si, jak posledně chutnaly. Ačkoliv jsem neměl tu možnost vyzkoušet nic víc, než jen jejich sevřenou hebkost a jahodovou příchuť. Zajímá mě, jak doopravdy líbá. Jak mrštný je jeho jazyk. Jaké to vlastně je…

Přibližuje se strašně pomalu a já se musím doslova nutit k tomu, abych po něm neskočil. Na pět centimetrů ode mě se zastaví. Jeho dech mě šimrá na nose, ústech i bradě. Mé tělo se rozechvěje.

„Příště,“ řekne a odtáhne se. Propustí mě ze svého sevření. Jahodovou vůni ještě pár sekund cítím ve vzduchu.

Málem se složím. Dalších pár minut jsem neschopen pohybu. Jen zírám, jak se celý dooblékne, z kufříku vytáhne zubní kartáček a zavře se v koupelně.

A to bylo jako co, sakra? Srdce mi stále buší, jako kdybych právě uběhl závod. Cítím se zvláštně. Vlastně… takhle jsem se ještě nikdy necítil. Skoro jako kdyby výherci soutěže odepřeli hlavní cenu. A ještě horší je fakt, že mi z toho stoupnul. Ne, vlastně ještě horší je, že to musel vidět, možná i cítit.

A to tu jako budu upadat do mdlob, jen, protože jsem nedostal polibek? K čertu s tím! Přece to vše začalo, jen kvůli skvělému údu! Nemusím do toho plést ještě i ústa. Do háje!

 

Vyjde z koupelny se širokým úsměvem. Já si zatím stihl obléknout jen tričko.

„Jak si to myslel s tím srdcem?“ zeptám se. Původně jsem s tím chtěl počkat aspoň na snídani. Ale zvědavost byla silnější než já.

„Chci z tebe udělat svého milence,“ oznámí mi.

Zírám na něj jako panic na vagínu.

„Cože? A to proč?“ vyjevím se nehraně. Tuhle odpověď jsem vážně nečekal.

„Protože se vzájemně přitahujeme,“ vysvětlí bez větších výlevů emocí.

Určitě to řekl stejným tónem, jakým si v pekárně objednává pět rohlíků.

„Aha… ale mě přitahuje i čokoládový dort se šlehačkou a nehodlám s ním mít poměr,“ ušklíbnu se.

I přesto, že jsem reagoval svým typickým vtipem, mi jeho přímá odpověď způsobila menší srdeční kolaps, který na sobě z bezpečnostních důvodů nedávám znát. Jsem si vědom toho, že jsem mu musel hodně ztížit život a jeho plány s mojí osobou nemusí být čestné. Třeba to myslí tak, že mi hodlá zlomit srdce. Jenže to nebude mít jednoduchý, moc dobře si uvědomuji, že láska je jako průjem. Jakmile na tebe přijde, musíš začít jednat. Jinak hrozí, že se hodně brzo posereš.

Pobaveně se na mě zadívá.

„Ještě mě budeš sám prosit,“ mrkne na mě.

Chtěl bych mít jeho sebevědomí.

„Tak určitě,“ neodpustím si.

Jeho hrdelní smích, zatímco se oblékám, mě irituje snad víc, než má stále se ozývající hlava. Ve snaze uniknout jeho smíchu se zavřu do koupelny, kde vykonám svou pravidelnou ranní hygienu.

 

Ten hotel musí mít víc jak pět hvězdiček. Nejenom, že je všude všechno zlatě orámováno, až mě z té záře přechází zrak, ale ještě ke všemu i zaměstnanci vypadají, jako by právě vystoupili z katalogu o dokonale oblečené obsluze. Jídelna, nebo spíš restaurace, mi svou velikostí připomíná golfové hřiště. Nejsem schopen odhadnout, kde končí.

Stoly jsou bíle prostřeny. Když spatřím úhledně složené ubrousky, neodolám a všechny čtyři, které u našeho stolu spokojeně sedí v úhledných věžičkách, cvrknutím ruky zbořím a ještě je pořádně připlesknu k talíři. Nemám rád moc velký pořádek, podle mě nic nemůže být až tak dokonalé.

David mé počínání sleduje s pobaveným pohledem.

„Něco ti vadí na krásně prostřeném stole?“ zeptá se.

„Jo… sere mě jak je to všechno vyumělkované,“ odfrknu si a pro jistotu přeházím i všechny příbory.

„Na co to proboha je? Jsme na snídani ne? Proč je tu tolik vidliček a nožů?“ vyjevím se.

Nedůvěřivě zvednu do rukou jakýsi kovový předmět, který mi připomíná svým zjevem miniaturu trojzubce.

„Jsi v hotelu pro boháče, co čekáš?“ odvětí s klidem.

„Ale já nejsem žádnej boháč, proč si nevybral něco… víc… eh normálního?“ zeptám se a nejistě na něj pohlédnu přes obrovskou kytici, která je ve zlaté, jak jinak, váze. Dám krk na to, že to zlato je pravé. Možná by nebylo na škodu si nějakou vázu propašovat domů, určitě bych za ní dostal víc, než za celý měsíc v nemocnici.

„Mívám tady pracovní večeře i obědy a někdy tady i přespávám, když je nějaká konference. Pořádáme zde i pracovní víkendy. Možná ti to tady přijde přehnané, ale personál je tady příjemný a milý. Nebývá tu moc lidí a to mi vyhovuje. A taky, nebudu lhát, za ty roky jsem uvykl luxusu,“ pokrčí rameny.

„Jo? Doposud jsem tě měl za normálního člověka,“ přiznám a zvednu se, abych se posadil po jeho pravici, „to červený koště mi překáží ve výhledu,“ vysvětlím, když se na mě lehce překvapeně podívá. Na potvrzení svých slov vezmu celou vázu a posunu jí k místu, kde jsem ještě před chvíli seděl.

Nikdy bych mu nepřiznal, že mi vyhovuje být mu blíž. Ve skutečnosti potřebuji mít naprostý přehled o veškeré jeho neverbální komunikaci. Pořád očekávám, že mi jeho gesta a mimika alespoň trochu napoví, jaký je jeho plán. Průjem totiž stále visí ve vzduchu, a já si sem jeho možného příchodu moc dobře vědom. Chce to udělat řádná protiopatření. Takže nejlepší bude zjistit, co zamýšlí. Že ze mě chce udělat svého milence? Pche. Pořád očekávám, kdy přijde to ale… a to přijít musí. Potom, co jsem nejspíš způsobil, pochybuji, že ke mně chová nehynoucí láskyplné city. Třeba mě hodlá zavřít do jednoho pokoje ve svém domě, kde mě přiváže k posteli a bude nutit k oplzlostem, kdykoliv si vzpomene. Musím se mít na pozoru.

„Jsem normální. Nemám nic proti rychlému občerstvení. Dyť jsem za tebou podruhé byl i v tom gay baru, ve kterém by se člověk štítil i posadit,“ usměje se.

„Nikdo tě nenutil tam jít,“ odfrknu si.

„Já vím, ale tys tam byl,“ pokrčí rameny.

„Jo, já ti asi hodně ležím v žaludku, co?“ zasměji se.

„Docela dlouhou dobu,“ potvrdí.

„Jak dlouhou?“ sonduji.

„To zjistíš, neboj,“ usměje se a mé naděje, kterak z něj něco vytáhnu, vezmou za své.

K snídani si dám jen suchý rohlík a nevraživě pozoruji, jak bužíruje vajíčka se slaninou, jejichž vůně mě neustále nutí polykat sliny.

„Teď co?“ zajímám se, když dojí a jeho ruka spočine na mém stehně.

Lhal bych, kdybych tvrdil, že je mi to ukradené. Asi mi zase otrnulo, protože mám nehoráznou chuť si to s ním rozdat.

„Vyrazíme. Ukážu ti jedno místo, které určitě znáš. Ale víš, co nechápu? Jak si na mě mohl zapomenout?“ zeptá se mě skoro nevrle.

Jako kdybych na to mohl odpovědět. Samozřejmě, že by to všechno bylo jednodušší, kdybych si pamatoval.

„Už jsem ti to říkal, opil jsem se a mám okno,“ pokrčím rameny.

„Nemluvím o té noci, mluvím o mě celkově,“ osvětlí.

Tak to je druhá věc. Na to nejsem při své nejlepší vůli schopen přijít.

„No, to máš tak. Slyšel jsem, že přílišná sexuální aktivita způsobuje ztrátu paměti. Ale víš co? Už si nepamatuji, kdo mi to říkal,“ usměji se na něj mile.

Vím to. Zase uhýbám. Jenže co se dá dělat, já už jsem prostě takový typ člověka. Ze všeho si dělám srandu. Nebo se o to minimálně snažím.

„Jsem zvědavý, jak dlouho ti ten humor ještě vydrží,“ vrátí mi úsměv.

Začínám se bát, že už moc dlouho ne. Mám vážně špatný pocit, už od té doby, co mi Roman oznámil, že jsem Davida znal ještě před tou oslavou.

 

Jsem upozorněn, že mě čeká daleká cesta. Pro jistotu do mě chce nacpat hned dva prášky, příhodně se nazývající Kinedryl, i přes mé vehementní ujišťování, že už mi na zvracení není. Jen mě prostě ještě trochu bolí hlava. Jeho to však vůbec nezajímá, a tak se hádáme na recepci hotelu, jako dva puberťáci. Paní recepční, která tu byla i včera, se na nás vědoucně usmívá a zcela jistě si říká, jaký krásný to pár. Nevím, že ty ženský vždycky na tohle hašteření koukají z naprosto jiného úhlu pohledu. Já kdybych viděl, jak se dva chlapy přetahují o prášky, tak bych si nejspíš pomyslel něco o debilech a pašerácích drog. Nakonec mě k sobě David silou přitáhne, rukou mě přinutí otevřít ústa a prostě do mě ty dva prášky hodí, div se neudávím. Alespoň, že byl co k čemu a podal mi lahev vody.

Do jeho auta jdu s hlavou otočenou na stranu a s nosem naštvaně nakrčeným. Uvědomuju si, že vypadám jako uražená slepice ale bohužel, tohle jednání mě prostě naštvalo. Jenže to bych nebyl já, kdyby tohle mé chování nehrálo v můj vlastní neprospěch. Vzhledem k tomu, že nesleduji cestu, si nevšimnu lampy stojící v mé trase a suverénně do ní napálím.

David, který to celé měl z první ruky, se složí smíchy v pase. Směrem ke mně utrousí něco o tom, že jsem měl být spíš placený komediant, než doktor a vesele pozoruje, kterak si mnu svůj postižený nos, který ještě není zcela zhojen, a jímž jsem sice do lampy nenapálil, ale i tak se ozval. Během deseti sekund vyjmenuju všechny svaté.

Nakonec se přece jen dostaneme k autu.

Úlevně se zhroutím na sedačku.      

„Tak mi to odpusť. Byla to jen prevence,“ usměje se na mě smířlivě.

„A co za to?“ probudí se ve mně ďáblík. Nikdy nevydržím být načepýřený dlouho.

Úkosem na mě pohlédne a než se naději nahne se až těsně ke mně.

Nečekám to a nevědomky zadržím dech. Zůstanu civět na jeho ústa, která jsou najednou tak blízko.

„Mohla by to spravit jedna pusa?“ optá se s rádoby nevinným úsměvem.

Do háje! Moc dobře ví, jak po těch jeho rtech toužím.

Jen kývnu.

Když se jeho jazyk spojí s mým, prolétne mi hlavou, že na tohle jsem čekal už hodně dlouho. Prudce vydechnu nosem, až mě zabolí, abych vzápětí zase nabral vzduch zpět. Oběma rukama mu zajedu do vlasů, které jsou až překvapivě hebké a husté.

Jahody. Panebože, on skutečně chutná po jahodách.

Jsem jako v rauši. Přijímám jeho dravý jazyk, který se hravě proplétá s tím mým. Tělem mi projíždí jedna vlna vzrušení za druhou, až mě to samotného děsí. Ba, co hůř, po chvíli se mi veškeré myšlenky vykouří z hlavy a já jen vnímám jeho teplo, jeho jahodovou vůni a jeho vlhké rty. Srdce mi zuřivě buší, a když mi zkousne spodní ret, unikne mi sten.

Akorát si začnu uvědomovat, že se tu snad udělám jen z prostého líbání, když se odtáhne.

„Tak můžeme,“ řekne lehce chraplavým hlasem. Má zrudlé tváře a zastřený pohled.

Stejně jako já.

Jsem neskonale šťastný, že nejsem jediný, koho ten polibek tak odrovnal. Zkraje cesty oba jen sedíme zahloubání ve svých myšlenkách. Nevím, co se mu honí hlavou. Ale vím, že já si až moc dobře uvědomuji, že ten průjem, kterým nazývám lásku, je nejspíš nedaleko. Tipuji, že za nejbližším rohem. A tohle uvědomění se mi vůbec nelíbí.

Asi po hodině pustí rádio, aby přehlušil ticho.

Zapřu se hlavou o opěrátko.

Usnu. Asi mi těch čtrnáct hodin bylo málo.

 

Vzbudí mě něco vlhkého na mých ústech.

Překvapeně otevřu oči a zjistím, že je to Davidův jazyk.

Vzmůžu se jen na vyjevené zírání do jeho očí. Když pootevřu rty, hned vnikne dovnitř. Mým tělem projede elektrický výboj a já s sebou škubnu.

Je to prostě setsakramentsky skvělý pocit, když mě líbá. Tvrdnu, aniž by se mě nějak dotýkal.

„Tak vyrazíme?“ šeptne.

Nejraději bych si vlezl na zadní sedačku a udělal něco hodně neslušného.

„Fajn,“ kývnu.

Netrvá mi ani minutu poznat, kde jsme.

Vyjeveně zírám na budovu základní školy, do které jsem ještě před patnácti roky chodil. Zůstanu hodnou dobu přišpendlen k chodníku v neblahé předtuše toho, co nejspíš přijde.

Hlavou mi bleskne mlhavá vzpomínka. Ten nejtrapnější zážitek. Tak hrozivý, že jsem se silou vůle snažil na něj zapomenout. Tak moc jsem se snažil, až se mi to skutečně povedlo. Abych byl přesný, tu událost si pamatuji, ale toho s kým jsem jí zažil, mám jako v hodně husté mlze. Ve skutečnosti to nebylo jen trapné ale taky bolestivé, minimálně pro něj. Ještě asi tři roky po tom, jsem z toho měl špatný svědomí. Nadával jsem si, za to, co jsem udělal. Taky jsem tehdy, v tak mladém věku, hodně pil a bral antidepresiva ve snaze zapomenout. 

„Tak co, jdeme?“ ozve se přímo přede mnou David.

Vůbec jsem ho nezaregistroval.

Zaostřím na jeho tvář, která je tak blízko.

Mlha opadne jako mávnutím kouzelného proutku. Ta opona, za kterou byla má vzpomínka doposud skryta, se rozevře. Nechápu, že jsem to zvládl vymazat tak dokonale.

Od toho zážitku jsem byl ohromně opatrný, co se týká lásky. Věděl jsem líp, než kdokoliv jiný, jak milovaná osoba dovede zranit. Vždyť jsem to já sám udělal.

Jenomže on teď vypadá o dost jinak... mnohem líp. Skoro jako někdo úplně jiný, a přece... stačí najít spojitost a ukáže se najednou celá cesta. 

Ani se nedivím, že mi jeho jméno vůbec nic neříkalo.

„Daniely,“ vydechnu.

Vždyť taky bylo úplně jiné.