Kapitola první

Vzduch byl těžký, prosycený vlhkostí a zápachem tlejícího listí. Mezi stromy se líně válely chuchvalce mlhy a jen kdesi v dálce byla vidět rozmazaná světla města. Tma jako by pohltila všechny zvuky a detektiv zvláštního oddělení Lee Stevenson měl pocit, že pomalu požírá i jeho vlastní myšlenky. Sledovačky neměl zrovna moc v lásce, zvláště, když je musel strávit v leže ve vlhké trávě se sžíravým pocitem, že nikdy neví, co se mu objeví za zády.

„Máš něco?“ Ze sluchátka zaslechl hlas svého kolegy, který byl, zřejmě v úplně stejné pozici, na druhé straně v lese. Místo, kde se nacházeli, nepatřilo mezi ty nejvábnější. Starý rozbitý kostel uprostřed lesa, byť malého a prořídlého, nebyl zrovna dvakrát romantické místo, i když ho teď slabě ozařoval svit měsíce, který se na chvíli prodral z mraků. Úplněk byl vždycky nejvhodnějším časem na magické rituály. Jak ty dobré, tak i ty špatné. Nebo ty nejhorší z nejhorších.

„Nic. Ticho a klid po pěšině,“ hlesl tiše a upřel svůj zrak mezi stromy. Neviděl nic, kromě stínů, které v měsíčním světle působily ještě ponuřejším dojmem.

„Já tomu tvýmu informátorovi asi nakopu zadek a vymáchám hubu v tý jeho sebestřednosti, můžu?“ uslyšel ve sluchátku Jerryho tázavý hlas, zabarvený lehkou ironií okořeněnou malou dávku vzteku. Lee se usmál, protože na jeho lehce rýpavé nálady si už dávno zvykl. Jerry Samuels, jeho dlouholetý kolega. A přítel. Povzdechl si. Jemu samotnému se také nechtělo zrovna dvakrát válet se ve vlhké trávě. Ostatně, pozdní večery a noci se daly trávit mnohem příjemněji. V teple a se sklenkou dobré whisky.

„Pokračujeme nebo jdeme?“ v Jerryho hlase slyšel naléhavost, se kterou ho tlačil k ukončení. Zaváhal. Sám nechtěl u téhle polorozpadlé barabizny trávit další hodiny, ba ani noci, ale zároveň už tenhle případ chtěl mít, pokud možno, co nejrychleji za sebou. Rituální vraždy s příchutí okultismu, které s Jerrym vyšetřovali, je zaměstnávaly už kolikátou noc. A o dnech ani nemluvě.

„Lee, no tak,“ zaznělo úpěnlivě ve sluchátku, až sebou detektiv trhl. Jerry se vehementně dožadoval odchodu domů. On, na rozdíl od něj, měl za kým jít.

 „Dobře, dáme tomu ještě chvilku. Pokud se neobjeví, jdeme,“ oznámil tiše kolegovi na druhé straně.

„No, jo, ty jsi dnes šéf,“ ozvalo se ze sluchátka sarkasticky. Zvláštní oddělení. Skryté před zraky veřejnosti a pomalu i před zraky běžných policistů. Zvláštní oddělení aneb my se postaráme o to, abyste vy ostatní mohli v klidu spát. My se postaráme o to, o co se normální policie postarat nemůže. Nebo spíš neumí. Anebo nechce. Moc se o nich nemluvilo. Spíš šeptalo. V kuloárech, nenápadně. Vidíš, to jsou oni.  Prý chytli v podzemí metra nějaký strašidlo. Všechno, co se nedalo vysvětil, vlastně byla strašidla. Bubáci atakdále. Paranormální aktivity nebo lidé, kteří si zahrávali s temnotou a nedopadlo to dobře. Dávno už nikomu nic nevysvětloval. Kdo neviděl, neuvěří. A kdo viděl, nemluvil a snažil se co nejrychleji zapomenout. Tak to bylo.

Měsíc se schoval za mraky, jako by se bál spatřit to, co se pod ním dole na zemi bude odehrávat.

„Lee, počkej, něco slyším,“ ve sluchátku se ozval Jerryho hlas. Lehké zašustění Jerryho varovalo před blížícím se nebezpečím.

„OK, opatrně,“ Lee zbystřil. Opatrně vytáhl dalekohled na noční vidění. Zaregistroval jen jednu postavu. Jen jednu. Co ale bylo nejhorší, nebezpečně rychle a s naprostou jistotou se pohybovala směrem k ležící postavě opodál.

Jerry, blesklo Leemu hlavou.

 „Jerry, pozor, jde k tobě,“ skoro zakřičel. Bylo mu jedno, jestli ho blížící se postava uslyší a jestli na sebe upozorní. Srdce mu tlouklo jako o závod, během vteřiny se vymrštil a rozběhl se k místu, kde ležel jeho kolega.

„Nic nevidím, sakra,“ slyšel ve sluchátku Jerryho hlas. „Kde jsi ho….Ne……“ Poslední slovo zaniklo ve výstřelu. Záblesk z pistole na vteřinu ozářil místo, kde Jerry ležel. Lee běžel jako o závod. Je to skvělý polda. Nejlepší. Ubrání se.

„Jerry, ozvi se, řekni něco,“ skoro řval.  Z druhé se strany se ale nic neozval. Byl skoro u lesa, lehce zpomalil, pistoli v jedné ruce, baterku v druhé. Ale teď ji nepotřeboval. Postava zmizela, snad se rozplynula v nočních tichu. Měsíc osvětloval kraj lesa, les ztichl v očekávání tragédie, to sžíravé ticho se zarývalo do mysli jako nůž. Lee přesně věděl, kde Jerryho nechal, když se rozcházeli.

„Lee.“ I šepot zněl v tomhle šíleném tichu tak hlasitě, že sebou Lee polekaně trhl. Jerry stále ležel na zemi. Měsíční světlo ozařovalo jeho tvář zkřivenou bolestí a Lee slyšel, jak těžce a přerývavě dýchá. Jako by mu každé nadechnutí způsobovalo nesmírnou bolest a utrpení. Ztichlý les náhle zaševelil, vítr ve větvích stromů tiše zašuměl píseň smrti.

„Nestačil jsem…byl rychlý, moc.“

„Ne, nemluv, zavolám záchranku,“ Lee poklekl ke svému kolegovi. Snažil se neregistrovat, co viděl, co cítil na ruce, když se dotkl jeho hrudi. Lepkavou tekutinu. Každou její kapku, se kterou utíkal jeho život. Pramínek krve u jeho úst. Snažil se ignorovat svůj mozek a myšlenky, které bily na poplach a to něco, co v něm křičelo

Je mrtvý, mrtvý. Už nic neuděláš.

„Ne…je…pozdě,“ Jerry ho chytil za rukáv, každé slovo mu způsobovala muka. Leemu klesla ruka s telefonem. Oči se mu zalily slzami.

„Najdi je, slib mi to.“ Lee zoufale kývl. V ruce ucítil něco kovového. Jerry si z posledních sil strhl z krku svůj amulet a vtiskl ho Leemu do dlaně.

Jak popsat umírání. Jak popsat bezmoc, když nemůžete pomoci. Jak popsat bolest, když někomu v náručí umírá nejlepší přítel. Jak popsat prázdnotu dnů, které nastanou.

Šedou, temnou, bolestivou.

A jen les zpíval dál svoji smuteční píseň………….