„Na, vezmi si.“

Před Leem, zahloubaným do papírů a dokumentů ležících na jeho stole, přistál talíř se dvěma kousky pizzy. Byl už večer, ale domů ještě nešel ani on, ani Nick. Kousek po kousku, detail po detailu, si po návratu od posledního předpokládaného místa činu skládali plán na zítřejší noc, respektive zítřejší úplňkovou půlnoc. Byli do toho tak zabraní, že si ani nevšimli, že vlastně celý den nic nejedli.

Tedy Lee to neregistroval vůbec, ale Nick později k večeru ano. Kručící žaludek ho vyhnal na chvíli z kanceláře ven, a vrátil se s kulatou sýrovo-salámovou pochoutkou. Talíř s voňavými kousky pizzy strčil svému ustaranému parťákovi skoro až pod nos.

„Díky, Nicku, nemám moc hlad,“ zavrtěl Lee hlavou, ale jeho nový kolega byl neoblomný.

„No tak, nevšiml jsem si, že bys něco dnes jedl. Musíš mít hlad. Já mám sice raději čínu, ale pizzerie je hned vedle,“ usmál se Nick a Lee nakonec po chvilce smlouvání povolil a trochu se najedl. Nick byl spokojený a donesl mu ještě jednu kávu.

Sice se neznali moc dlouho, ale ta nervozita a obavy, které z Leeho čišely na míle daleko, šly jen těžko přehlédnout. Ne, Nicka to přímo bilo do očí.

„Bude to v pořádku, neboj, Lee. Připravili jsme se dobře. Dostaneme je a všechno dobře dopadne,“ usmál se na něj, a Lee mu to snad i věřil. Až trochu záviděl Nickovi ten jeho nezdolný optimismus, jenže on, na rozdíl od něj, neměl na svědomí lidský život. Nezabil svého vlastního kolegu. Tenhle boj s démony vlastně už dávno prohrál a každá další chyba může být naprosto fatální. Přichystali se dobře, to ano, v záloze měli i otce Richarda, případnou pomoc kolegů, budou-li potřebovat, ale i tak v Leem neustále vzrůstal pocit silného neklidu a nervozity.

„Jak dobře umíš střílet?“ vyzvídal ještě na Nickovi, ale spíš jen aby uklidnil sám sebe.

„Na akademii jsem byl nejlepší ve třídě,“ zazubil se na něj Nick, „uklidni se, Lee, zvládneme to.“

Zvládneme to. Chtěl by si být taky tak jistý. Unaveně si vzdychl a Nick navrhl, jestli by nebylo už lepší jít domů a trochu se na ten zítřek vyspat.

„Máme ještě celý den, zítra to doladíme, Lee. Běž si odpočinout, dnes už stejně nic víc nevymyslíme, na to jsme už oba moc unavení. A na zítřejší noc musíš být fit,“ poslal ho nakonec Nick nekompromisně asi o hodinu později domů, a Lee vpravdě už ani neměl sílu protestovat. Únava posledních dní na něj tvrdě dolehla, ale už teď věděl, že o nějaké spánku si může nechat leda tak zdát.

Jak moc si přál, aby to už všechno bylo za nimi.

Na město pomalu padala tma. Těžké mraky se líně válely po obloze a jen občas odkryly jasný stříbrný měsíc, který zalil usínající město pod ním svojí září. Už jen nepatrná část zbývala do úplňku. Ulice, jež byly neklidné i v noci, však pojednou ztichly.

Všichni to cítili.

Temnotu. Těžkou, paralyzující, nedýchatelnou, padající na město jako těžká nepropustná deka, plnou bolesti a děsu. Neviditelný strach z ničeho, který svazoval, dusil, nedovolil křičet ani bránit se. Každý se instinktivně otáčel, ale za zády nic neviděl. Strach z neznáma, strach z temnoty, kterou nevidíte a neslyšíte. Jen tušíte. Strach, děs, to všechno tam bylo.

 Jako by světlo přestalo na chvíli existovat a zaniklo s výkřikem v hlubinách černočerné tmy.

Temné stíny se plížily uličkami a vysávaly ze všech poslední zbytky naděje, radosti, život. Temné stíny s lidskou tváří, ale očima, v nichž se odráželo samotné peklo.

A které měly jediný cíl. Poslední oběť.

Byli na místě. V každé ulici jsou tmavá místa, kde stín splyne s tmou. Strach se tiše snesl na zem a každý v předtuše zlého zavřel okno a uzamkl dveře.

A když mladý světlovlasý detektiv vystupoval z auta před svým domem, pozdě ho instinkt varoval před nebezpečím.

Bolest a tma…..

Když se Lee ráno nedostavil do kanceláře, říkal si Nick, že se třeba jen zpozdil, zaspal nebo něco naléhavého vyřizuje. Ale když se neobjevil ani během dopoledne, lehce znejistěl. Dnes si měli ještě upřesnit další informace, znovu probrat postup na dnešní večer a především noc. Neříkal mu, že má v plánu přijít později. V hlavě měl zmatek zároveň se dostavily i obavy.

Neznáte se tak dlouho, co čekáš, že se ti bude se vším svěřovat?

Ale to by ti řekl, že přijde později, dnes je tak důležitý den a ještě důležitější noc….. Je v pořádku.

 Ne, a co když se mu něco stalo?

Zahnal deprimující protivné myšlenky do kouta a popadl klíče od auta. Lee mu telefon nezvedal a Nickovy obavy se stupňovaly minutu po minutě. Vyrazil z kanceláře a zamířil k domu, kde Lee žil. Lehce pootevřené dveře u detektivova auta ho udeřily do očí hned, jak vjížděl do ulice.

Prázdné pootevřené auto a byt, kde marně klepal, znásobily Nickovy obavy na maximum a se stoprocentní jistotou věděl, že je zle. Nemusel si domýšlet, co se stalo.

Věděl to. I to, kde svého kolegu najde.

Kolem byla tma a chlad. Mladý detektiv pomalu otevíral oči, ale neviděl vůbec nic. Jeho oči si pomalu přivykaly temnému prostředí, ale nakonec viděl jen chabé obrysy malé kamenné místnosti. Chlad mokré podlahy, na které ležel, mu pronikala do těla a roztřásl se zimou. Pokusil se pohnout. Ruce měl svázané, hlava ho bolela k uzoufání. Snažil se vybavit poslední okamžiky.

Vystupoval z auta, byl tak unavený, intuice ho tentokrát zradila, nestačil se ani otočit….rána do hlavy ho poslala do říše snů. Věděl, kdo to udělal.

Věděl, co ho čeká….

Smrt nebo vykoupení?

Odplata za jeho selhání. Život za život. A on to přijme.

Čas najednou nabral úplně nový rozměr a rozběhl se jako splašený. Nickovi bylo jasné, že tuhle situaci sám, jako nováček na zvláštním oddělení, prostě nemůže zvládnout. Sám proti čtyřem démonům neuspěje, ani kdyby chtěl.

Po návratu z Leeova bytu šel rovnou do kanceláře k Dicksonovi, v rychlosti mu vylíčil nastalou situaci a své obavy o Leeův život. Dickson ho nepřerušoval a s kamennou tváří si ho vyslechl. Nedal na sobě znát žádnou nervozitu, to on nikdy. Vládl tu železnou rukou a chladnou hlavou, čímž se mu podařilo zachovat zaměstnance zvláštního oddělení v relativně dobrém, a hlavně živém stavu.

„Je vám jasné, že samotného vás nepustím? Ještě nemáte dost zkušeností,“ řekl přísným hlasem, Nick bez váhání přitakal a vlastně se mu i trochu ulevilo. Nechtěl by jít do takové akce sám, na to neměl dost zkušeností a hlavně – tady šlo o Leeův život.

 Dickson zvedl telefon.  „Ke mně do kanceláře, ihned,“ zavelel stroze do telefonu a během chvíle se otevřely dveře. Dovnitř vešel Paulson s Novakem, oba už letití ostřílení detektivové s pořádnou várkou zkušeností s podobnými divnými případy.

Dickson jim v rychlosti vylíčil situaci, oba detektivové soustředěně naslouchali a pak bez jakéhokoliv dalšího přemýšlení kývli. Pokud hrozil nějaký větší průšvih nebo šlo někomu z kolegů o život, dokázalo se celé oddělení velice rychle semknout a táhnout za jeden provaz. Bez kompromisů. Jeden za všechny….

V jejich kanceláři je pak Nick rychle seznámil s plánem, který s Leem dali dohromady během včerejšího dne. Krok po kroku je seznámil s celým případem, posledním místem činu a jejich plánem. Probrali to několikrát dokola, pro jistotu. Jenže čas neúprosně běžel a Nick byl s blížícím se večerem stále nervóznější.

„Buď v klidu,“ zahučel Paulson, když viděl, jak si nervózně pohrává s tužkou. „Když začneš vyšilovat, o to víc si buď jistý, že něco zkazíš.“ Nick mu to poslušně odkýval, ale udržet se ve stavu klidu bylo stále těžší.

Neustále musel myslet na Leeho.

Ach Bože, prosím, ať je v pořádku.

Ať se mu nic nestane….