Druhý den si Lee vzal volno. Vymluvil se na rýmu a bolení hlavy, což bylo naprosto pochopitelné. Dickson sice zahučel něco v tom smyslu, že by ho zajímalo, kdo vůbec bude dneska pracovat, ale nijak víc se v tom nepitval. Prášky na bolení hlavy ho zbavily největší bolesti a zbytek dne téměř prospal. Byl unavený, ale nebudily ho ani tak noční můry, jako spíš namožené svaly a natlučené klouby.

Když druhý den přišel do kanceláře, byla prázdná. Nijak to nezkoumal, měl své práce i tak dost.

„Nazdar,“ vrazila do kanceláře Jane. Drobná blondýnka, co měla páru jako chlap. V kanceláři pracovala jako Dicksonova sekretářka a asistentka pro všechny. Někdo by řekl, jako taková holka pro všechno. Pusu měla nevymáchanou, ale v jádru byla starostlivá a pečlivá. Jen jste se museli k tomu jádru dostat. A to byl sakra oříšek.

Hodila Leemu se svým tradičně naštvaným výrazem na stůl štos papírů. „Policejní zprávy za dva měsíce ze všech okrsků, jak sis přál,“ ušklíbla se.

„Jo, a to bylo naposledy, nebudu ti dělat služku, jasný. Víš, kolik času mi to trvalo, než jsem to probrala a roztřídila,“ odfrkla nazlobeně.

„Děkuji, Jane,“ mrkl na ni spiklenecky Lee, protože věděl, že se nebude zlobit dlouho. Špačkovala, nadávala, ale vždy jim vyšla vstříc.

„Poslyš, vy budete odteď marodit v tandemu, nebo co?“ pohodila hlavou směrem k Nickovu stolu, když už byla odchodu. Zvědavá byla taky dost.

„Když nepřijde jeden, tak ani druhý?“

Lee překvapeně zvedl hlavu od štosu pohozených papírů. „Počkej, Jane, on včera nebyl v práci?“

„Ne,“ odvětila Jane svým klasicky ostřejším tónem a zamířila ke dveřím. Víc toho asi na srdci neměla.

„Počkej, Jane, proč nebyl v práci?“ snažil se jí zastavit Lee. Najednou měl takový zvláštní pocit. Svědomí ho trošku zahryzalo a lehce ho pokáralo.

Co když se mu něco stalo?

„Já nevím, nejsem jeho matka ani pečovatelka. A tvoje taky ne. Je to tvůj parťák a to, že spolu nekomunikujete, to taky není můj problém, milý zlatý. To si musíte vyřešit mezi sebou,“ vyhrkla ze sebe během odchodu a ostentativně praskla dveřmi. Ta má zase dneska den, pomyslel si. Ale měla pravdu. Nick se v kanceláři během dopoledne neukázal a detektiv neměl odvahu zajít za Dicksonem a zeptat se ho, co s ním je. Kdyby to bylo něco vážného, určitě by už byl u šéfa na koberečku. Ale i tak. Nechal ho v tom baráku samotného.

Co když…

Chyba, další chyba, kolik jich ještě uděláš. Jsi naprosto neschopný!

Prokousávat se papíry od Jane plných zpráv nebylo, upřímně řečeno nic, co by chtěl zrovna v tuto chvíli dělat. Chvíli zamyšleně hleděl na hromadu na jeho stole a pak se podíval na Nickův stůl. Pak si vzdychl, vstal, vzal si klíče od auta a vyšel z kanceláře. Cestou se ještě stavil u Alexe a v kapse bundy si odnášel papírek s Nickovou adresou.

Případ počká, teď musí udělat něco jiného….

Když stál před bytem svého nového kolegy, lehce zaváhal. Svědomí ho pošťuchovalo celou cestu a servírovalo mu pěkně jednu výčitku za druhou. Strach se lehce mísil s obavami a Lee měl naprosto jasno, že pokud nezjistí, co s ním je, asi nebude mít klid a nebude už spát vůbec. Váhavě a opatrně zaklepal. Když uslyšel z druhé strany šramot, trošku si oddechl. Dveře se otevřely. Nicka návštěva očividně překvapila, protože ztuhl, nevěřícně na něj zůstal zírat a nezmohl se ani na pozdrav. Lee rozpačitě přešlápl.

„Můžu dál? Rád bych s tebou mluvil.“

„Samozřejmě,“ Nick se vzpamatoval z prvního překvapení a jedním gestem pozval nečekaného hosta do svého bytu. Pomalu zavřel dveře a Lee se na něj podíval. Nick byl bledý, ale vykouzlil na tváři jeden ze svých šarmantních úsměvů.

„Kávu, kolego?“ zeptal se ho, zřejmě jen proto, aby rozstřelil lehce rozpačitou situaci, se kterou si ani jeden neuměl tak rychle poradit. Lee kývnul a Nick mu pokynul směrem ke gauči. Nabídky k sednutí využil, a stejně tak i času, kdy jeho nový kolega chystal kávu. Pořádně se rozhlédl. Nickův byt byl malý, moderně a vkusně zařízený, světlý a velmi útulný. Na konferenčním stolku ležela rozečtená kniha a vedle ní stála malá lahvička s léky. Prášky proti bolesti. Lee zbystřil.

Nick se vrátil během chvíle i s podnosem a dvěma hrnky voňavé kávy. Opatrně jeden z hrnků položil před Leeho a usmál se. Ten ale zvedl lahvičku s léky a upřeně se na Nicka podíval.

„Na co to máš?“

„To nic, nic to není,“ Nick instinktivně a bez přemýšlení sáhnul po lahvičce a sykl bolestí. Prudký pohyb ho zabolel a Leemu ztuhla tvář. V tu chvíli dostal zlost, ale ne na Nicka, ale na sebe.

 „Co se ti stalo?“ Nick se rozpačitě zavrtěl, ale nakonec si opatrně sundal mikinu, kterou měl na sobě. Vymlouvat se nemělo žádnou cenu. Levou paži měl obvázanou a obvazem prosvítala červená skvrnka. Lee jen přivřel oči a vydechl. „Sakra.“

„To vážně nic není,“ usmál se Nick, jako by ho chtěl uchlácholit, „zažil jsem horší zranění.“ Tohle byla chabá výmluva, a Lee jen nesouhlasně zavrtěl hlavou.

„Zranil tě on?“ zeptal se váhavě, ale ve skutečnosti se bál slyšet odpověď. Znal ji dopředu. Nick zlehka pokrčil rameny a přikývl.

„Ta dýka mě škrábla, jen trochu. Nestačil jsem uhnout,“ řekl opatrně, téměř s omluvou.

„Nevypadáš na to, že máš jen škrábanec,“ zamračil se Lee.

„No dobře, čtyři stehy a ztratil jsem trochu krve. Zítra už jdu normálně do práce,“ zazubil se Nick, ale Lee mu tu jeho veselou náladu vůbec nevěřil.

Tak proto ho nezabil. Byl zraněný, nemohl. Ty mu nemáš co vyčítat!

„Co jsi řekl šéfovi, že nejsi v práci?“ dotázal se Nicka opatrně a ten se znovu zazubil. „No, trošku jsem lhal, řekl jsem, že mám střevní chřipku. Nechtěl jsem tě dostat do problémů,“ a znovu se na Leeho zakřenil, jako by se vůbec nic nestalo.

A ještě mu kryje záda. Po tom všem, jak se k němu nabubřele a vztekle choval…ach bože. „Omlouvám se ti,“ řekl Lee, Nick se zarazil a překvapeně se na něj podíval jakoby ho přeslech. „Co?“

„Omlouvám se ti,“ zopakoval mu to Lee, „je to moje vina. Naprosto jsem to zvoral, choval jsem se jako idiot a malý trucovitý děcko. Zachránil jsi mi život. Kdybys tam nebyl, zabil by mě. A ještě jsi teď kvůli mně zraněný.“

A ledy se pomalu, ale jistě, začaly lámat.

„To je v pořádku. Já ti přece nic nevyčítám. S tím se v naší práci počítá,“ usmál se Nick a usrkl trošku kávy. „Já jsem tě sledoval, protože jsem tušil, se můžeš dostat do problémů. Ale taky proto, že jsem byl na tebe trochu naštvaný,“ přiznal se, a s lehkým povzdechnutím položil hrnek na stůl.

Pak se zničehonic podíval Leemu zpříma do očí. „Prosím tě, můžeš mi dát šanci?“ pronesl tiše, téměř šeptem otázku, která ho už dva dny trápila. Bylo na čase si promluvit.

„Já vím, co se stalo. Vím, že jsi teď naštvaný na celý svět, vím, že tě to pekelně bolí, ale já jsem teď tady a musíme se s tím vypořádat oba dva. Ale jestli mě opravdu tak moc nenávidíš, že se mnou nebudeš schopný pracovat, tak odejdu. Nebylo by to dobré ani pro jednoho z nás. Ale pochopím to a rozhodně ti nebudu nic vyčítat. Prostě požádám o přeložení.“ Vzdychl si a sklonil na okamžik hlavu.

Kdyby vstal a dal Leemu facku, vynadal mu, že je zraněný kvůli němu, že je to jeho chyba, pro jeho tvrdohlavost a neústupnost, možná by to pro něj bylo přijatelnější než to, co právě v tuto chvíli řekl. Lee se zmohl se jen na to, aby zavrtěl hlavou.

„Ne, to nebude nutné,“ řekl tiše a podíval se Nicka. „Já…“chvíli se odmlčel, „byl jsem naštvaný. Byl jsem naštvaný, protože je pro mě nepředstavitelné, že Jerryho někdo takhle rychle nahradí. I když jsem věděl, že se to stane a že to asi bude brzy. Ale hlavně se bojím.“ Ani nevěděl, jak to z něj vypadlo a která zatracená část jeho osobnosti tohle slovo vůbec a vypustila a proč se zrovna jemu svěřuje. Vždyť toho kluka vůbec nezná. Ale potřeboval to někomu říct. S nikým o tom od Jerryho smrti nemluvil a jejich psychologa prostě nepočítal. Tížilo ho to jako balvan, který mu znemožňoval dýchat, myslet, spát…Pevně sevřel hrnek s kafem a nedokázal mu pohlédnout do očí.

„Je to moje vina,“ zašeptal. „Jen moje. Kdybych tu sledovačku skončil, když mě o to žádal, byl by naživu,“ zajíkl se a přestal mluvit. Už nemohl dál. Tiše seděl a přál si, aby mohl vrátit čas. A hlavně aby tuhle větu nikdy neřekl. Musel se kousnout do rtu, aby přemohl slzy, které se mu začaly drát do očí. Tohle nepřestane bolet nikdy.

„Nemyslím si, že je to tvoje vina. Nezapomeň, že to byla náhoda. Na té druhé straně jsi mohl být stejně tak ty a byl bys teď na jeho místě. Myslím, že je to osud, že jsi přežil, ne náhoda. Nic není jen tak, nic není náhoda. Ale pokud se budeš stavět do role oběti, budě tě tohle pronásledovat do konce života,“ Nick se na chvíli odmlčel a v místnosti bylo na chvíli nesnesitelné ticho.

Pak potichu pokračoval. „Vina a trest. A tvůj strach, toho se nezbavíš, ať budeš chtít sebevíc. Pořád ti bude říkat, že jsi měl udělat tuhle věc takovým způsobem a další takovým způsobem. Tak dlouho, dokud tě nezbaví rozumu. Je to jako nabroušené ostří, které ti zraní srdce, až úplně vykrvácíš. Do poslední kapky. Zevnitř shoříš, spálí tě to na uhel. A pak nezbude nic, rozumíš, vůbec nic, jen temno a prázdnota. Nesmíš dovolit, aby se to stalo. Musíš s tím bojovat, rozumíš. Protože vždycky je důvod žít.“

Lee se na Nicka překvapeně podíval. Ten zádumčivě hleděl kamsi k oknu a Lee viděl, jak se na několik vteřin jeho tvář zkřivila žalem. Pak se rychle vzpamatoval a podíval se na něj. Vykouzlil na tváři jeden ze svých zářivých úsměvů, ale v jeho očích na okamžik Lee viděl hlubokou bolest a smutek.

Jako by říkaly já vím, co cítíš, zažil jsem to…..

A Lee začal tušit, že v Nickovi se možná skrývá mnohem víc, než je na první pohled patrné.

Lee se na Nicka smutně podíval. „Je to těžké. Nemůžu jen tak zapomenout.“

„Nemusíš zapomínat, to přece nikdo nechce. Uchovej si jen vzpomínku v srdci. Bolest časem zmizí a když ne, bude menší a menší, naučíš se s tím žít. Chce to čas, spoustu času,“ povzdechl si, stále zahleděn kamsi do dáli. Do minulosti, daleké minulosti. Pak se probral a mrkl na Leeho.

„Poslyš kolego, mě vlastně moc neposlouchej, nejsem psycholog. Říkám, co si myslím,“ a zazubil se na něj. A ten jeho kouzelný úsměv na tváři tu ledovou bariéru mezi nim zlomil definitivně.

Lee se usmál. Neměl důvod se zlobit, spíš se styděl. Za to, jak se k němu ze začátku zachoval. Věděl, že to nebude jednoduché. Ale po Nickových slovech pocítil alespoň částečnou úlevu. Byl rád, že se na něj nezlobí, i když mu mohl v klidu vyčíst, že za jeho bolavou ruku může jen a jen on. Kdyby ho vzal s sebou, byli by připraveni a možná by se to odešlo bez zranění. Ale i to, že se mu mohl svěřit, a on, i když v této chvíli byl pro něj ještě naprosto cizí člověk, to přijal. A snažil mu se pomoci. Kdo by to normálně udělal?

Třeba to byl opravdu osud. Ale jen tak se z toho nedostaneš.

„Díky,“ podíval se na Nicka. „Já…..ti děkuju,“ vyrazil ze sebe.

Nick je kývl hlavou a na tváři mu pohrával lehký úsměv. I jemu se ulevilo. Napětí zmizelo, vzduch se vyčistil a počátek nové cesty byl na obzoru. Lee se pozvolna zvedl k odchodu. Potřeboval domů, přemýšlet, všechno vstřebat. U dveří se otočil a podal Nickovi ruku. Jako bych chtěl napravit ten první den v kanceláři. Pevně ji stiskl.

Bylo to gesto důvěry, nabídka smíru a možná i budoucího přátelství. Nick se usmál a jeho stisk opětoval.

„Tak zítra, kolego. Máme hodně práce a málo času.“

Nick se znovu usmál.

„Tak platí.“

 

Když procházíš peklem, nezastavuj !