Kapitola druhá

Dny byly dlouhé. Byly i bolestivé. Jerryho pohřeb byl o pět dní později. Pršelo, bylo to skoro jako z nějakého amerického filmu. Tam taky vždycky prší, když se bojuje. A také, když se umírá. Lee byl rád, že prší. Přes kapky deště nebyly vidět jeho slzy. Ani jako chlap, ani jako polda se za ně nestyděl. Byly za jeho nejlepšího přítele, kamaráda, kolegu. Za člověka, pro kterého by zemřel, dýchal, žil. Dusila ho bolest, kterou nedokázal vyplakat a ani vykřičet. Ale mnohem, mnohem horší byl ten sžíravý, neustávající a všude pronikající pocit viny.

Ty jsi ho zabil, křičela na něj vina. Kdybys ukončil tu blbou sledovačku, odjeli jste domů, byl by tady. Ty za to můžeš, ty a nikdo jiný! 

Na pohřbu se podíval na Carrie, Jerryho snoubenku. Nic neříkala, nic mu nevyčítala. Jen se na něj podívala – a to stačilo. Bylo to tam, v jejích očích, ta strašlivá výčitka plná bolesti a utrpení.

Měl jsi ho odvést, ty jsi za něj zodpovídal, tak proč? Nenávidím tě…..

Nemilosrdně a bezbolestně ho popravila. Věděl, že už ji nikdy neuvidí. Že mu to do smrti neodpustí.

Ruka jeho šéfa mu přistála na rameni. Vezmi si pár dní volna. Nechce ho vidět v práci, ovšem, nediví se. Tohle musí vstřebat všichni. Oddělení funguje dál, co na jednom poldovi, který bude chybět. Co záleží na jednom poldovi………..Ztráty povoleny, se ztrátami se počítá.

Jeho parťákem se na pár dní stala jen láhev whisky a temný pokoj jeho bytu. Čas ubíhal tak pomalu, snad ještě pomaleji, než jej odměřoval tikot hodin pověšených na zdi. Každá vteřina se stala hodinou, věčností, temnou propastí, do které padal hlouběji a hlouběji. Zvenku slyšel hluk projíždějících aut, hlasy lidí, stahování rolety malého krámku naproti jeho domu. Neodbytný zvuk mouchy narážející na okno ve snaze dostat se ven z bytu. A uřvanou kočku venku na požárním schodišti. Kapky deště dopadající na venkovní parapet s rituální přesností. Prázdnotu, která naplnila jeho duši a jeho srdce. Bolest, která dusila všechny jeho schopnosti žit, dýchat a udělat jakýkoliv pohyb. Která mu znemožnila udělat další krok do budoucnosti. Do lepší budoucnosti. Jak by řekla jeho babička, každý konec má nový začátek.

Pekelná slova útěchy na pekelné cestě………..

O čtrnáct dní později.

Čtrnáct dní na sebelítost bylo víc než dost. „Detektive, seber se. Zítra tě očekávám v práci. Nejseš malej kluk, abys brečel měsíc do polštáře. Zvedni zadek a koukej, hergot, ihned nastoupit.“ Drsná slova jeho šéfa ho zvedla ze židle, ale neodporoval. Dickson se s nikým nikdy nemazlil. Vždycky řekl na rovinu, co si myslí. Žádné okliky, zatáčky, vytáčky a řešení za zády. Žádné mazlení s nikým, dokázal si je srovnat do latě všechny. Vlastně to mohlo být horší. Taky si pro něj mohl přijít osobně. Dokázal si docela živě představit, že by ho do práce odvlekl i v tom županu, co měl na sobě. A za vlasy. Hezky jako v pravěku. Aby to mělo trochu grády.

Druhý den si Lee přivstal. V noci nespal dobře. Vlastně od toho dne nespal prakticky vůbec a nějaké to sezení u jejich psychologa taky moc nepomohlo. Noční můry ho s železnou pravidelností vyrvaly z náruče sladkého spánku a nesmlouvavou pravidelností mu stále dokola připomínaly jeho selhání a neschopnost. Nevyspalý polda je hotová pohroma, budu si muset asi zajít pro prášky na spaní, pomyslel si. Potřebuje se vyspat, potřebuje alespoň na pár minut zapomenout.

Zahnat ji na chvíli do kouta. Bestii vinu.

Spravit a udělat se dá hodně věcí. Vysprchovat se, oholit, vzít si něco čistého. A nakrmit tu hladovou uřvanou kočku na požárním schodišti. Snažit se vypadat v pohodě. Nádech, úsměv? Kdo tomu uvěří? Ani on sám ne, tak proč by měli ostatní. Kruhy pod očima a ztrhaná tvář ho nesmiřitelně usvědčovaly z opaku.

Když otevíral dveře bytu, měl pocit, že musí prorazit zeď, aby mohl jít dál. A představa, že vstoupí do své kanceláře, mu teď připadala horší, než se vrhnou po hlavě do jámy pekelné. Zaklapl dveře a kousek od něj se ozval stejný zvuk. Otočil hlavou a spatřil paní Corrsky. Drobná paní, babička jako věchýtek, snad už osmdesátiletá, s vrásčitou tváři, ale s věčně usměvavýma očima, se na něj upřeně dívala. Věděl, že to věděla. Celý barák to už určitě věděl. To jsou zprávy, co se neutají. Kývnutím hlavy ho pozdravila. Lehce se usmál, nuceně. Měl ji moc rád. Připomínala mu jeho babičku, občas jí nesl i nákup domů, když ji potkal na schodech. V jejich domě výtah nebyl. Měla pro něj vždy jen laskavá slova a občas i kousek koláče. Dnes měla v ruce tašku, mířila na nákup. Přistoupila k němu a usmála se na něj. Drobnou vrásčitou rukou ho pohladila po tváři. V očích jí viděl soucit. Jako by mu říkaly neboj, čas to zahojí. Otočila se a odešla.

Když nesvítí slunce, stačí i jedno laskavé gesto…

O deset minut později už vystupoval z auta. Kanceláře zvláštního oddělení byly rafinovaně skryty mezi běžnými krámky a domy na zcela běžné ulici. Nejvyšší velení rozhodlo, že když už byli tak trochu vyvrhelové mezi poldy, bude nejlepší je zašít někdo do ústraní, mimo hlavní kanceláře a budovy. Na druhou stranu byli všichni ušetřeni těch prapodivně nechápavých pohledů a šuškání, když se objevili v dohledu. Stačilo, když občas přebírali případ na místech činu.

Soucitných pohledů od svých kolegů byl naštěstí ušetřen. Všichni se chovali, jako by si nic nestalo, ale spíš o tom neměl nikdo odvahu ani náladu mluvit. Ani vlastně o žádný soucit a kondolence nestál. Každý se s tím musel poprat po svém. Opětoval pozdravy a zamířil rovnou do své kanceláře. To, že je Jerryho stůl prázdný, ho praštilo do očí hned, jak otevřel dveře. V zádech cítil pohledy svých kolegů. Rychle zavřel dveře a opřel se o ně zády. Na chvíli zavřel oči. Zhluboka se nadechl. Bylo mu jasné, že věci si odnesla Jerryho snoubenka Carrie. Nezazlíval jí to, chtěla mít jeho věci u sebe. Památka, poslední vzpomínka. Nezbylo tu nic. Jen to prázdno. Sžíravé, spalující prázdno. To, kterého se tolik bál.

„Nebudu tě teď nějakou chvíli posílat do terénu,“ pravil jeho šéf Dickson rozvážně poté, co si Leeho nechal zavolat k sobě, a zapálil si cigaretu. S nějakými předpisy a nařízeními si hlavu nikdy nelámal. Labužnicky a s ledovým klidem si pokuřoval ve své kanceláři, zatímco všichni ostatní nikotinoví závisláci způsobně běhali ven, k zadnímu vchodu, kde v dešti i sněhu svorně drkotali zuby v přesvědčení, že na čerstvém vzduchu dělají i něco pro svoje zdraví.

„Myslím, že máš i bez toho dost papírování,“ dodal a upřel na Leeho svůj zrak, jako by ho chtěl propálit skrz naskrz.

Jestli mi chceš přečíst myšlenky, nebudeš to mít zrovna těžký, šéfe.

„Nemám s tím sebemenší problém,“ hlesl Lee tiše. Nechtělo se mu nikam do terénu, nedokázal se soustředit, myšlenky mu pořád utíkaly mimo. Ven. K malému lesu s rozbitým kostelem.

„Jestli chceš, ten váš případ dám někomu jinému,“ pravil Dickson rozvážně. „Paulson a Novak toho teď moc nemají.“ Lee zavrtěl hlavou. Tenhle případ nikomu nedá. Ten musí vyřešit sám. Slíbil to – a sliby se musí plnit. I za cenu nejvyšší.

„Díky šéfe, ale tenhle případ bych si rád nechal. Vrátím se k tomu, dám do kupy více faktů, zajdu za naším informátorem. Nechci nic neuspěchat, nechci něco přehlédnout. Potřebuju čas.“ Mnohem víc času. Podíval se na Dicksona a ten je kývl hlavou.

„Jeden špatný krok a jdeš z kola ven, je ti to jasný.“ Přísné oči ho probodly jako kord. Lee jen pokývl a odebral se do své kanceláře. Diskuse uzavřena, oba věděli své. Dickson za ním ještě chvíli hleděl.

Ty nepotřebuješ jen čas, ale i někoho, kdo na tebe dá pozor, pomyslel si. A někoho, kdo dá pozor, abys něco nepřehlídl a neudělal v afektu nějakou blbost.

 I když se ti to sakra nebude líbit, detektive!!