Kapitola třetí

Na těch dnech, které následovaly, nebylo nic veselého. Pocit zmaru, které mu přinášely hodiny naplněné nicotou a šedí ocelových mraků nad městem, ještě doplňovala prázdná kancelář a zarmoucené pohledy jeho kolegů. To neúprosné ticho ho sžíralo ještě víc a bolest v srdci se zvětšovala vždy, když pohlédl na prázdný stůl kousek od sebe. Snažil se dovolat Carrie. Chtěl s ní mluvit, omluvit se, vyjasnit si to, ale neuspěl. Nebrala mu telefon a esemeska, která o dní přišla, mu jen přilila do poháru bolesti další hořkou kapku sebetrýznivého jedu.

Nechci s tebou mluvit. Už nikdy… Ta holka to má srovnaný, na rozdíl od tebe. Kolik ran ještě sneseš, poldo?

Docela hodně. Ten další úder v podobě nového kolegy přišel zcela nečekaně. Když si Leeho Dickson zavolal do své kanceláře, neměl sebemenšího ponětí o ničem. Prostě běžná porada, možná i nový případ. Ovšem, kdo by čekal nového parťáka? Kdo by čekal tak brzo takovou ránu pod pás? Když vstupoval do šéfovy kanceláře a zahlédl neznámého mladíka vedle něho, začal něco tušit. V hlavě mu zvonilo na poplach, ale nějaký další hlásek v hlase se mu snažil tvrdit, že takhle rychle by mu přece Dickson nového parťáka nenacpal.

Zvoneček zvonící na poplach ovšem vyhrál a hlásek v hlavě zklamaně a poníženě zmlkl. Tohle jsi nečekal, co?

„Stevensone, dovolte mi, abych vám představil vašeho nového kolegu, Nicholase Dowella.“ Dickson se s tím nikdy nemazal. Byl to kat i diplomat v jednom. Dokonalá předloha Jekylla a Hyda. Mladík se usmál a s přátelským pozdravem natáhl k Leemu pravici, ovšem bez valného úspěchu. Lee mu ruku nepodal, ale se sinavým obličejem plným vzteku zíral na svého šéfa. Představování se odkládá na neurčito. Nebo na nikdy, ještě lépe.

„Cože?“ vyrazil ze sebe.

Když poprava, tak hned, na co čekat? Bylo mu jedno, že to tak prostě bývá, že to mohl čekat. A bylo mu jedno, že se postaví proti předpisům. Všechno se v něm sevřelo a vzpříčilo.

Dickson mu to, ještě v relativním klidu, laskavě zopakoval. „Zřejmě jste mi nerozuměl, takže znovu, Stevensone, toto je váš nový kolega. Shledal jsem, že bude dobré, když vám někdo pomůže s vyšetřováním vašeho případu,“ pravil znovu, se stejnou diplomatickou grácií v hlase, snad jen o tón hlasitěji a ještě důrazněji.

Tak shledal, jo...kecy.

„Ne,“ Lee byl ze sebe schopen vypravit jen tohle slovo, než se po pár vteřinách vzpamatoval ze šoku a okamžitě přešel do protiútoku. Nebo sebeobrany, jak se to vezme.

„Tohle nemyslíte vážně, šéfe. Žádného nového kolegu nechci.“ Řekl to tvrdě a razantně, a ani tváří v tvář naštvanému Dicksonovi ze svého stanoviska nehodlal ustoupit. Dobře věděl, že jít do ringu s jejich šéfem není zrovna dobrý tah, protože už v tuhle chvíli byli jak dva načepýření kohouti připravení k boji.

„Vypadám, že vtipkuju?“ Dickson začal povážlivě rudnou a jeho hlas se zase zvedl o něco výše. To byla ta pravá chvíle, kdy většina pracovníků s lehkou úklonou couvala co nejrychleji z jeho kanceláře. Jeho slovo tady bylo zákon a diskuse byla nepřípustná. Jenže Lee se nedal, protože v tu chvíli v něm, nad rozumným a chladným uvažováním, převládla bolestná hořkost. Roztrpčenost a vztek. A byl jediný způsob, jak to ze sebe dostat ven.

 „Nechci nového kolegu. Nepotřebuju, aby mi někdo pomáhal...“ pohlédl na mladíka „..a nepotřebuju ani nikoho na hlídání,“ zavrčel vztekle.

Ovšem, kdo koho bude hlídat? Ty jeho nebo on tebe? 

V kanceláři bylo pojednou neskutečné dusno. Robustní postava šéfa se zvedla ze židle, jeho obličej byl brunátný zlostí, a mladík se tvářil, že poslední poznámku prostě přeslechl. Odhodlaně a pevně se rozhodl vstoupit na bojiště a nebojácně se postavil mezi vzteklého Dicksona a svého nového, očividně ještě naštvanějšího kolegu.

„Nick Dowell,“ natáhl k Leemu podruhé ruku a čekal. V obličeji měl napětí. Tady není ani vítěze, ani poraženého. Ruku mu Lee nepodal, přeměřil si ho pohledem od hlavy k patě a znovu se otočil na Dicksona.

„Já s vámi o tom nebudu diskutovat. Ukažte mu jeho místo v kanceláři a co k tomu patří, Stevensone.“ On toho Dickson nikdy moc nenamluvil. I sklo v oknech jeho kanceláře se rozklepalo strachy. Mladík s lehkou úklonou vycouval z bojiště, zřejmě nechtěl čekat, co se z diskuse dál vyvine. Taktiku opuštění Dicksonovy kanceláře si osvojil velice rychle. Nerozhodně pak postával před kanceláří a čekal.

„Stevensone, já vím, že je to pro vás teď dost těžké. Ale nehodlám se tady babrat ve vašich pocitech ani vám utěšovat vaše bolavý srdíčko. Na to nejsme ani jeden a vy to víte. A teď padejte do kanclu a ukažte tomu klukovi, jak to tady chodí,“ zaskřípěl Dickson mezi zuby. Diskuse skončila. Lee z kanceláře nevycouval a odešel nasupeně se vztyčenou hlavou. Ale dobře mu nebylo, cítil roztrpčení a hořkost. A ani se nesnažil, aby to na něm nebylo vidět.

Chce tě hlídat, ozval se potměšile hlásek v jeho hlavě. Byla to přece tvoje vina. A jestli to znova zvoráš, jestli uděláš další chybu, budeš mít na svědomí další život… Čeho se vlastně bojíš?

 Rychle zahnal pochmurné myšlenky, a práskl dveřmi u své kanceláře. Jen několik hlav se otočilo, ale tak nějak si všichni domysleli, co se asi vevnitř šéfovy kanceláře odehrálo. A většina byla ráda, že nebyla na jeho místě.

Jen to jen pár týdnů. Copak ho mohou tak rychle nahradit? Jak sobecké, kruté…

Na nesmělé zaklepání na dveře ani neodpověděl. Až teď mu došlo, že se jeho nový kolega vytratil nejen z šéfovy kanceláře, ale nebyl ani na chodbě. Další nesmělé zaťukání. Klika cvakla, dveře se pomalu otevřely a mladík nakoukl opatrně do kanceláře. Patrně prozkoumával válečnou zónu a sondoval, zda se dá vstoupit bez ohrožení života.

„Ať chcete nebo ne, prostě jinde není místo,“ pronesl tiše a opatrně, jako by chtěl svůj vstup co nejvíce ospravedlnit. Nebo prostě jen nevěděl, co vlastně v téhle situaci říct.

Můžeš se vztekat, jak chceš, prostě je tady a ty si budeš muset zvyknout….

Mladík opatrně došel k prázdnému stolu a odložil si na něj kabát. Lee se přistihl, jak na něj zírá. Nebo spíše na ten stůl. Či spíše na oba a skrze ně. Ani vlastně nevnímal, co mu říká.

„Tak představování asi přeskočíme, ne?“ Další pokus o konverzaci. Lee se na něj podíval a pozorně si ho prohlédl. Mladík byl asi o půl hlavy menší než on. Štíhlá, vytrénovaná postava, kratší tmavé vlnité vlasy mu rámovaly obličej a do čela mu padala jedna neposedná vlnka. Měl modré oči, což jeho obličeji dodávalo s jeho tmavými vlasy zvláštního kontrastu. Na rtech mu pohrával šibalský úsměv, který, jak Lee později s odstupem času zjistil, byl jeho největší zbraní. Protože ženám se z tohohle úsměvu podlamovaly kolena. A nejen ženám. A že jim tenhle úsměv dokázal vykouzlit informace. A občas i kafe zadarmo.

Jeho věk si Lee si jen tipoval, mohl být tak o rok či o dva mladší než on, možná něco kolem osmadvaceti. Jenže teď ho to moc nezajímalo. Další zaťukání na dveře. Dovnitř už bez rozpaků vlítl jejich ajťák.

 „Zdar a sílu, tak tady máme naši novou posilu. Sem ňákej Alex, starám se tu o počítače,“ bez rozpaků natáhl k Nickovi ruku a horlivě si s ní potřásl. Ten se usmál. Jejich ajťák byl bezesporu nejukecanější osobou nejen v této místnosti a budově, ale možná i v celé ulici. A během toho mluvení stačil vybalit a zapojit Nickovi počítač, sdělit mu, která že z jeho nových kolegyň je ještě svobodná a u které by eventuelně a relativně měl možná šanci a u které stoprocentně ne.

„Na tu blondýnu, Jane, to je šéfova sekretářka, to ani nezkoušej, ta je drsná,“ pravil znalecky, když doinstaloval poslední program.

„Já to na ni zkoušel a nic, ta je hodně vybíravá,“ mrkl spiklenecky na Nicka. Ten se jen usmál.

„Díky za radu.“ A nechal svého kolegu dál tonout v blažené nevědomosti.

Lee je poslouchal jen matně a na půl ucha. Nechtěl nic slyšet, nechtěl o ničem přemýšlet a už vůbec ne o tom, jak se ten kluk zabydluje na Jerryho místě. Hloubavě studoval spis, který patřil k jeho poslednímu případu. Něco málo mu ještě měla najít archivářka, čekal jen, až zavolá. Potřeboval si utřídit myšlenky, poskládat informace, v tichosti přemýšlet. Což se už nedalo, protože ukecaného Alexe byla plná kancelář. Dnes končí. Zvedl se od stolu a vzal si kabát.

„Potřebujete s něčím pomoci? Půjdu s vámi, jestli potřebujete….“ Nick vyskočil od stolu, ale Lee jen zamítavě zakroutil hlavou, aniž by na něj pohlédl.

„Jdu domů,“ procedil mezi zuby a zavřel dveře. Jeho nový kolega jen tiše stál, s posmutnělým a bezmocným výrazem ve tváři ho sledoval. Tohle nebude lehké. A možná to bude i bolestivé.

Jsem pořád tady, s tebou. Bojíš se, viď?

A nemysli si, že se dneska vyspíš…..

Když stojí život za houby, musíte si ho krapet osladit. Třeba kapkou medovýho Jacka……